Folk a doba normalizace

Nedávno vyšla zajímavá publikace Intelektuální protest, nebo masová zábava: Folk jako společenský fenomén v době tzv. normalizace od Přemysla Houdy. Folk lze jako hudební žánr v období 70. a 80. let charakterizovat jako ne zcela povolený, ale ne ani striktně zakázaný směr. Stal se hraničním fenoménem, který balancoval na obou stranách – systému i antisystému. Stal se „povoleným ventilem“, který umožňoval jeho příznivcům vypustit páru, ale na druhé straně byl pod kontrolou nastoleného systému. O to zarážející je v dnešní době, že je často vnímán jako „boj proti totalitě s kytarou v ruce.“
Sami písničkáři nejsou v názoru jednotní. Jejich pohledy by se daly rozčlenit na čtyři narativy. V duchu hesla „dobro zvítězilo nad zlem“ se bude o oblíbeném žánru hovořit v romantickém pohledu, ironický narativ pak zpochybňuje jakýkoli přínos společnosti, tragický se snaží vyrovnat se všemi aspekty folku a komediální poukazuje na drobné chyby a zasazuje všechny postavy a události do kontextu doby. Je na každém z nás, aby nejen u folku takto zhodnotil všechna pro a proti.
Již od roku 1948 sdružovala Národní fronta všechny československé instituce skrze národní podniky, folkové umělce nevyjímaje. Jestliže umělec s tímto systémem nesouhlasil, byl vytlačen do undergroundu, do prostoru, ve kterém se střetával nezájem systému o umělce a nezájem umělců o systém. Kdo však nechtěl přímo do „hudebního podzemí“, mohl využít mezery ve vyhlášce Ministerstva kultury. Tento dokument nespecifikoval statut tzv. osobnosti čs. života (původně cílila na lidové milicionáře po roce 1948, aby jim umožnila přivýdělek např. za přednášení o únoru 1948 na školách), a tak ho využívali právě folkaři, kteří se tak mohli dostat na pódium legálně i s vidinou honoráře.
Po roce 1968 se situace na hudební scéně značně zkomplikovala. Umělci museli od roku 1974 na tzv. přehrávky, kde se vedl nejen politický pohovor, ale hodnotila se také jakási umělecká zdatnost. To byl pro některé písničkáře kámen úrazu, neboť někteří z nich neuměli noty a pohybovali se tak na pomezí amatérské tvorby. Důvod pro neprojití přehrávkami byl poté zcela jednoznačný.
Folk byl v ČSSR v zájmu STB v podstatě až od roku 1975, kdy byl hlavně kvůli písním a angažovanosti Jaroslava Hutky, považován za protistátní. Hutka spolu s dalšími folkaři – Mertou, Třešňákem, Noskem – působili ve volném neoficiálním sdružení písničkářů, Šafrán. Konec tohoto formálně neexistujícího uskupení přišel v roce 1977, kdy byl zničen administrativně, tj. přes zákazy koncertů.

Studentská sekce