Ghanou za domorodci s domorodcem

ghana

Jakub Jelínek

Cestu do Ghany, středoafrické pobřežní země, si je možné nechat do detailu naplánovat cestovní kanceláří, jako i do jiných „exotických“ či nemasových cestovních destinací. Doporučuji se oprostit od tohoto jednoduššího typu sbírání zážitků a zažít svět autenticky, se vším, co vám nabízí. Něco takříkajíc na vlastní pěst, tak jak se to zadařilo mně, když jsem se díky svému ghanskému „bratrovi“ mohl dostat do míst, kam se „lástminit ól inklusif“ turista jen těžko dostane. Africká země o rozloze třikrát větší než je území České republiky, je podle některých zdrojů druhou nejrozvinutější zemí západní Afriky. Jen těžko dopočitatelný počet obyvatel, z důvodu sporadického vedení matrik o počtu narozených a zemřelých, je soustředěn hlavně kolem pobřeží, na rozdíl od vnitrozemí země, které je kvůli nehostinným přírodním podmínkám velice řídce osídlené. Při každém pohledu do rudě zbarveného vzduchu od červené zeminy je vidět nespoutaná africká příroda. Zároveň je ale při stejném pohledu vidět obrovské množství poházených odpadků. Ghanský svět je značně dichotomický.

Na jedné straně vás hostí, smějí se na neznámého cizince a rozdělí se o poslední kus jídla nebo vás nechají sednout na jedinou židli v domě, jen aby projevili úctu obruni („bílému muži“). Druhá stránka Ghany není pro Evropana natolik přívětivá. Překvapilo mě množství odpadků, které místní lidé vyhazují kdykoliv, a hlavně kamkoliv, i rozprodávání věcí z humanitární pomoci od mezinárodních organizací.

Hygienické podmínky jsou pro tuto zemi velkým problémem. To dokládají i statistické údaje, až 88 % všech žaludečních onemocnění je způsobeno kontaminovanou vodou. Před navštívením Ghany je povinné podstoupit očkování na žlutou zimnici a žloutenku typu A i B. Další očkování jsou pouze doporučená, ale rozhodně se vyplatí, například očkování na břišní tyfus či malárii. Společné stravování tak kromě sociální interakce může přinést i rizika v podobě nemoci. Za risk to ovšem stojí.

Jídlo je pak kapitola sama o sobě. Světoznámý je místní tradiční pokrm fufu, jenž se skládá ze dvou surovin – syrové kasawy a vařeného plantainu, což je v podstatě zeleninový banán. Když se tyto dvě ingredience tlučením dřevěnou tyčí v hliněné míse spojí, uhnětou se do kuličky, která se následně zaleje soup, pikantní omáčkou. Na vrch se položí vařené maso, které je zrovna k dispozici, nejčastěji se používá rybí, kuřecí nebo skopové. Z jedné takto připravené mísy se může najíst tolik lidí, kolik se k ní vejde. Záleží ovšem na velikosti mísy, proto se obvykle u fufu sejdou čtyři spolujedlíci. Jí se pouze pravou rukou, protože levá ruka je považována za ruku nečistou. Strávník se musí držet své strany misky, není přijatelné sáhnout pro jídlo do části svého spolustolovníka.

I cestování Ghanou má svá pravidla. Pít za volantem se dle zákona nesmí, ale dodržování normy příliš místní „strážci zákona“ nehlídají. Stejně tak je to i s dodržováním rychlosti, místní si s překročením dovolené rychlosti na vozovce nedělají těžkou hlavu. Úroveň bydlení v Ghaně je až propastně rozdílná, stejně tak životní standard chudé většiny obyvatelstva a bohaté elitní menšiny. Domy finančně zajištěných vrstev obyvatelstva jsou honosné, dopřávají si luxusu vlastní studny a zavedenou elektřinou. Takové pozemky téměř vždy chrání před nechtěnými hosty vysoká zeď ozdobená ostnatým drátem či elektrickým ohradníkem. Naproti takové vile pak stojí chýše postavená z různých typů materiálu. Obyvatelé tohoto domu musí pro vodu chodit i několik set metrů, ač je nejbližší voda přes ulici u sousedů. Lidé spolu ovšem dobře vychází. Nebyl jsem svědkem, že by si sousedé značně rozdílných socio-ekonomických poměrů vyjadřovali vzájemné antipatie. Naopak na mě zdejší situace působí, že obě strany se mají v oboustranné úctě.

Ghana je země svobody, nepořádku, dobrých i špatných lidí. Stejně tak je to země plná nebezpečí v podobě zvířat a výše zmíněných nemocí. Jeden den na pohřebišti utíkáte před hadem, každý den před sluncem, a ten nejlepší den pak na pobřeží společně s kraby běžíte závod při odlivu zpátky do oceánu. Zhostí se vás nepopsatelné emoce, když stojíte na místě, kde se odehrávaly dějinné události světového významu týkající se jednoho z hrůzných procesů – otrokářství. Stejně tak, když stojíte jen pár metrů od slona, který se zrovna špatně vyspal. V takových situacích si ale právě přijdete nejvíc naživu a ten pocit za to stojí!

Ještě si dovolím poslední tip. Pokud vás rozčilují davy turistů na dovolené u moře, tak se nemusíte bát. Tady jsem prvního turistu viděl až po čtyřech dnech, a to na plakátu, živého až po týdnu a půl na ulici. Byl jím nějaký irský misionář, který v Ghaně prováděl duchovní osvětu. Abych nezapomněl, málokterý bibiny („černý muž“) umí plavat. To se vyplatí vědět, pokud budete chtít mít chvilku klidu od prodavačů všech možných suvenýrů, a zároveň se budete chtít trochu zchladit. Není pak totiž nic jednoduššího, než si jít zkrátka zaplavat. Místní za vámi nepůjdou a vy se navíc položíte do osvěžujících vln Guinejského zálivu.

Celý příspěvek ve Studentské sekci: Studentská sekce