Indonéský moribundus

Pavla Fajfrlíková

Přemýšlela jsem, na co se při psaní článku po ročním studijním pobytu v Indonésii zaměřit, zda na rady cestovatelům, odlišnou kulturu Jávanců nebo má nesčetná jazyková faux pas… Jelikož však trpím odmalička lehčí formou hypochondrie a i samotnou rýmičku dokážu náležitě prožít, rozhodla jsem se začít s tématem indonéské péče o zdraví. Do Indonésie, konkrétně na ostrov Jáva, jenž je znám jako jeden z nejhustěji obydlených ostrovů světa, jsem se vypravila v rámci programu Darmasiswa. Má hostitelská univerzita se nacházela ve městě Malang na východní části ostrova. Město je obklopeno několika sopkami a je zde tedy v porovnání s jinými částmi Jávy chladnější klima, což byl také jeden z důvodů, proč bylo v minulosti oblíbeným místem holandských kolonialistů.

Jednou z věcí, na kterou se mě před odjezdem ptalo dost lidí z řady kamarádů či rodinných příslušníků, bylo mimo jiné to, jak je na tom indonéské zdravotnictví, zda jsem očkovaná, co dělat při malárii, kdo, kdy a kde již za neuvážené cestování po Indonésii život položil. Pro klid svůj i ostatních jsem poctivě absolvovala základní očkování a odjela s nacpanou krosnou různorodými antibiotiky, smektou, dezinfekcí a jinými léčivy. Tento záchranářský pytel všech západních pomocí však zůstal z velké části netknut. Ne, že bych v průběhu roku nebyla nemocná, ovšem přístup k nemocem a také jejich léčba je v Indonésii značně odlišná.

Vzhledem k nespolehlivosti místní hromadné dopravy, která je v Malangu řešena pomocí malých minibusů (Angkot), do kterých jsem měla problém se se svou výškou seskládat tak, abych neodešla pokaždé s boulí na hlavě, jsem si pořídila skútr, což bylo jedno z mála inteligentních rozhodnutí, které se mi v rámci pobytu povedlo uskutečnit. Vlastnictví skútru se velice rychle rozkřiklo mezi mými učiteli, kteří mě i sebe v duchu předběžně pohřbívali, jelikož Evropanka na motorce v indonéském provozu nevěstí pro nikoho nic dobrého. Vzhledem k tomu, že se v chaosu orientuji celkem dobře (nyní ještě lépe), žádná fatální nehoda nenastala. Co ovšem nastalo, byla čas od času zmíněná rýmička, kterou jsem připisovala zrovna počínajícímu období dešťů. Učitelé však byli jiného názoru. Vzhledem k nedostatečnému zahalení během jízdy na motorce jsem dle nich onemocněla indonéským fenoménem, tzv. Masuk Angin (masuk – vstoupit, angin – vítr). Žádnou trapnou rýmou. Byla jsem hrdá, že se mi povedlo socializovat i v rámci lokálních chorob.

Obrázek 25. Příklad nevhodného oblečení

Masuk Angin se projevuje podobnými projevy jako nachlazení, ovšem o klasické nachlazení se dle Indonésanů nejedná, a proto se k němu musí také odlišně přistupovat. Symptomy mohou býti různé, nejčastěji bolest hlavy, rýma, teplota, zvracení a bolesti břicha. Pokud je Masuk Angin v zákeřnější formě, může se na něj údajně i zemřít. Není radno tedy zmíněné příznaky podceňovat.

Vítr může do těla vstoupit různými způsoby. Nejenom nedostatečným zahalením při jízdě na motorce, lze k němu přijít také neuváženým používáním větráku (nejčastější chybou bývá usnutí při větráku zapnutém). Vítr může vstoupit jakýmkoliv tělesným otvorem, často i přes samotnou kůži, proto je dobré se co nejvíce chránit oblečením. Nedivte se tedy, pokud v Indonésii při třiceti stupních Celsia uvidíte řidiče na motorkách zahalené v péřových bundách, čepicích a rukavicích. Původně jsem myslela, že se jedná o ochranu kůže v případě nehody. Ano, o ochranu kůže se jedná, ale před možným průnikem nechtěného větru.

Má diagnóza tedy byla daná, načež nastala otázka odpovídající léčby. Nejrychlejší a nejúspěšnější je tzv. Kerokan, což je druh jakési masáže, během které vám nejdříve osoba, jež techniku ovládá (nejčastěji ženská rodinná příslušnice), rozetře olej po zádech a posléze vás začne silně masírovat hranou mince. Jak již správně tušíte, nejedná se o masáž, která by navozovala uvolňující a příjemné pocity, což je vidět i z následného vzhledu kůže, která je po chvíli doslova „na tygra“. Do kůže jsou vám vydřeny rudé pruhy, kterými by měl snáze odcházet vniklý vítr z těla. V průběhu psaní tohoto příspěvku jsem zapomněla název této techniky, poprosila jsem tedy o radu své indonéské známé. Přišel mi zmíněný popis léčby s následnou nutností „bersendawa“. Toto slovo jsem si nebyla schopná vybavit, zeptala jsem se tedy na význam, načež mi byla zaslána hlasová zpráva s devíti vteřinovým krkancem. Aha. Já skoro zapomněla. Měli byste se tedy snažit často říhat, tím totiž vítr také snadněji odchází a rozhodně na vás přitom nikdo nebude znechuceně civět. Maximálně nějaká ta Evropanka, která ještě nepochopila závažnost Masuk Angin.

Vzhledem k rozšířenosti onemocnění je tedy i zmíněné říhání jedním z tradičních zvuků Indonésie. Vzduchu je možné zbavit se i jinými tělními otvory, však vy víte. Ženy, muži, děti, před jídlem, po jídle, v autobuse, ve škole… Časem si zvyknete, vždyť je to dobré pro zdraví.

Vedle techniky Kerokan je možné využít různých léčivých náplastí, které se nejčastěji lepí kolem pupíku. Další je vtírání vonných olejů, které mi přišlo nejpříjemnější, tudíž jsem svolila k nabídce jejich vyzkoušení. První voněl eukalyptem a druhý santalovým dřevem. Po použití jsem si připadala jako pravá, exotikou vonící Indonésanka, od mých spolužáků mi však bylo velmi brzy jemně naznačeno, že zapáchám jak stará Ibu (paní v letech). Ti mladí!

Další z léčebných metod je požití různých průmyslových léčiv, které mají příhodný název Antangin (proti větru). Jedná se v podstatě o směs medu, zázvoru a různých dalších bylin (tedy to, co se u nás používá proti nachlazení). Vypijete, odříhnete, hotovo.

Další z tradičních léčivých metod je Jamu, tradiční léčivá směs. Jamu se neprodává pouze na Masuk Angin, ale léčí se jím veškeré další neduhy, u kterých by vás často ani nenapadlo, že neduhy mohou být. Nevím, jak tyto prostředky fungují na Masuk Angin, každopádně na nachlazení skvěle.

Přiznávám, že mě někdy fenomén vniklého větru do těla dosti unavoval, ne ani tak na základě zřejmých pochyb o jeho existenci, ale především ve chvílích, jako bylo dobře míněné nenápadné vypnutí větráku v pokoji během dusných nocí nebo neustálé napomínání, že nejezdím v parnech s pake jaket (s bundou). Také časté vymlouvání, že někdo něco nestihl/nemohl se dostavit/léčí se, protože trpí právě Masuk Angin. Takové slovní spojení fungovalo jako kouzlo a muselo se respektovat.
Kerokan
Obrázek 26. Kerokan: účinnější než tři tablety paracetamolu

Na druhou stranu, v jednu určitou situaci mě Masuk Angin zachránil od společenského znemožnění. Jak jistě víte, většina obyvatel Jávy jsou muslimové, tudíž alkohol nebývá klasickým nápojem k občerstvení. Jednoho dne však má univerzita pořádala výlet do 11 hodin vzdáleného města Yogyakharta, ve které se mimo slavných chrámů Borobudur a Prambanan v té době nacházela i má česká kamarádka Gábina. Dovolila jsem se své Ibu[1], zda se můžu večer s Gabrielou sejít a vzhledem k potřebě utužení českých tradic jsme se vydaly po dlouhé době abstinence na pivo. Obě jsme se potřebovaly vypovídat, spotřeba tohoto moku byla tedy onoho večera nadprůměrná, což jsem další den také odnesla silnou kocovinou. Bylo mi trapně především před učiteli, kteří jako striktní muslimové podobné situace neomlouvali. Osud však vyřešil za mě. Ibu po spatření mého zeleného obličeje a opatrné chůze promptně stanovila diagnózu. Aduuuh, Pavla chytla Masuk Angin!!! Tato situace byla první, kdy jsem s vyřčeným ortelem vděčně souhlasila, nechala se polepit od hlavy až k patě léčivými náplastmi a polít se několika oleji. Kerokan jsem ovšem jako jediný s díky odmítla. Ibu se jen podivila, že jsem z města chtěla přinést colu, jelikož ta se na Masuk Angin opravdu nepije.

Moje rada na závěr tedy zní, nepodceňujte cizokrajné nemoci, jakkoli nepravděpodobné a přitažené za vlasy se vám budou zdát, nikdy nevíte, kdy jimi ještě rádi budete trpět!

[1] Ibu: matka, paní. Oslovují se tak ženy, u kterých se očekává, že jsou již vdané a mají děti.