Jít, ale vlastně se zastavit aneb Cesta do Santiaga de Compostela

santiago

Johana Svobodová

Svatojakubská poutní cesta je rozsáhlá síť cest po Evropě, které se střetávají a končí na severu Španělska v Galicii ve městě jménem Santiago de Compostela. Základních tras je celkem dvanáct a ty mají další větve, které dokonce protínají Českou republiku. Na těchto trasách se potkávají lidé z celého světa. Poutní cesta prochází nádhernými historickými místy, kouzelnými vesničkami a ohromujícími pohledy do krajiny. Trasy jsou značeny žlutými šipkami, mušlemi, nálepkami nebo rozcestníky.

Záleží na člověku, jak chce cestu pojmout. Dá se jít ve skupině, seznamovat se, jet na kole, na koni, nebo jít sám, jak bylo zvykem dříve. Nejčastější formou ubytování jsou ve Španělsku alberque, pokoje, ve kterých spíte třeba s dalšími dvaceti poutníky. Zde často platí přísný poutnický režim. Dá se také spát ve stanu nebo v luxusních hotelech a batohy si nechat převážet. V této době má Svatojakubská cesta mnoho různých tváří. Cílem této cesty je dojít ke hrobu svatého Jakuba v katedrále, kde je každý den sloužena mše pro poutníky. Smysl této cesty je však mnohem hlubší. Každý poutník podnikající tuto cestu má svůj pravý důvod a také každý prožívá cestu jinak.

Ráda bych vám alespoň trochu přiblížila, jaká byla ta má cesta. Nenapadá mě lepší způsob, jak bych mohla lépe zakončit můj rok strávený na Erasmu, než touto další životní poutí.

Ráno se slzami v očích opouštím Sevillu, město, kde jsem strávila zatím nejlepší rok mého života. Nasedám na „blablacar“ a jedu spolujízdou do Porta, kde má moje cesta začít. Cesta z Porta do Santiaga podél pobřeží je dlouhá cca 280 kilometrů. Mým cílem je chvíli se zastavit, být sama se sebou, hlavně promyslet si události, které se udály nebo které bych chtěla, aby se v mém životě staly. Původním záměrem, kvůli velkému horku, bylo jen jít kolem oceánu, aniž bych tušila, že tudy poutní cesta vede. Nakonec jsem za ni byla ráda, za ten pocit, že opravdu jenom jdete a nestaráte se o trasu cesty, víte, že téhle cestě můžete věřit. A hlavně mám špatný orientační smysl, takže sama blondýna ve Španělsku by mohl být trochu problém.

První dny jsem skoro nepřemýšlela, jenom jsem se radovala a užívala si volnost. Další dny to přijde, dostaví se mi úžasné pocity svobody, nadšení a pohody. Samozřejmě je to fyzická dřina, kterou si ale užívám, i když to někdy tak nevypadá. Většinu cesty se snažím jít sama, spím po ubytovnách, občas stanuji v kempech, ale i ve volné přírodě. Připadá mi, jako kdyby s každým dalším dnem byla krajina krásnější. Za celou dobu se necítím sama, možná právě naopak. Po nějaké době se seznamuji s dvěma Kanaďankami a jednou Švédkou, jejich životní příběhy mě nadchnou. Cestu jdu třináct dní. Příchod do Santiaga de Compostela mě zvláště neohromí, je to velmi turistické město. Důležitý se pro mě stal ten proces chůze a poznávání sama sebe, odříznutí od civilizace a každodenních starostí. Tato cesta mi umožnila uvědomit si, jak krásné je být sama, něco, na co jsme skoro zapomněli, přitom věřím, že to je jeden z klíčů seberealizace a poznání. To, co jsem tam prožila, nikdy nezapomenu a věřím, že v blízké době podniknu nějakou další cestu.

Celý příspěvek ve Studentské sekci: Studentská sekce