Tereza Smékalová
Suburbanizace, neboli přesun obyvatel na okraj velkých měst, je v poslední době hojně skloňované téma v médiích. Na jedné straně stojí spokojení obyvatelé suburbií, na druhé odpůrci, kteří říkají, že tento proces vede k rozpadu měst a odlivu lidí z městských center. Bohatší rodiny se stěhují za město, kde najdou klid a dostatek prostoru k bydlení, avšak v některých koutech světa, jako například v Africe, se potýkají s něčím jiným – s přílivem migrantů do měst. Důvodem je často víra v lepší budoucnost, ve zvýšení životní úrovně či k přiblížení se často nedostupnému vzdělání pro děti. Mezi nevýhody patří rozšiřování chudinských čtvrtí, více rodin žijících pod hranicí chudoby, vyšší kriminalita, nižší věk dožití, výskyt epidemií a v neposlední řadě také lidé a děti ulice.
V Africe žije pouze 39 % obyvatelstva ve městech, avšak to by se do roku 2030 mělo změnit. Mezi země, jejichž většina obyvatel bydlí na venkově, jsou Burundi (pouze 10 % obyvatel žije ve městech), či Uganda (13 %), naopak mezi nejvíce urbanizované patří Džibutsko (87 %) a Gabon (85 %). Trend osídlování měst tak pomalu přináší do budoucna neúnosný rozsah chudoby. Pro mnohé je město obrazem ideálu, centrem nových možností, které přinášejí zisky a finanční zabezpečení, nevědí však, že podíl chudého obyvatelstva se ve městech zvyšuje a populace ve slumech také. Ačkoliv se předpokládá, že příčinou této problematiky je migrace z venkova, ukazuje se, že větší podíl na tom má přirozený přírůstek ve vztahu s nárůstem chudoby ve městech. Dnes je problémem nedostatečný zájem, vyhodnocení a po-chopení následků této formy urbanizace.
Dalším činitelem, který má významný vliv na urbanizaci je také neformální osídlování. Obyvatelé, kterým stát s problémem bydlení nepomůže, si snaží pomoci sami. Jako příklad lze uvést případovou studii Ezbet Bekhit v Káhiře. Osada Ezbet Bekhit se nachází blízko Káhiry a leží na zemědělské půdě, jejichž vlastníkem je stát. V současnosti se v Káhiře zvyšují ceny zemědělské půdy, každou chvíli proto stát může rozhodnout o demolici této oblasti, která je pro migranty zpětně většinou horším bydlením, než které měli dříve. V roce 1998 si egyptská vláda uvědomila problematiku této oblasti, a za podpory německé vlády přišla s programem pro rozvoj neformálně osídlených oblastí, který je založen na spolupráci s místními občany. Ezbet Bekhit leží na místě potencionálního rozvoje Káhiry a brání tak zvětšování území města. Tato nahodilá část města je velice hustě zalidněná, blízko sebe stojí několikapatrové kvalitní domy a chatrče, které nejsou evidovány územním plánem města. Malé ulice vznikající podle nových chatrčí, omezené zásoby pitné vody, minimální kanalizace a mizerné hygienické podmínky, to vše patřilo k charakteristice tohoto území. Modernizační projekt města však dokázal, že i přes některé nedostatky se dá tento model aplikovat i na dalších neformálních osadách. Důležitou podporou v tomto programu byla spoluúčast místních obyvatel a samozřejmě podpora státu, a tak má dnes 90% lidí v této oblasti již přístup k vodovodu, kanalizaci a silniční síti.
Zdroj:
KUBELKOVÁ, J.: Urbanizace chudoby v rozvojových zemích. [online]. 2014 [cit. 2014-4-7]. Dostupné z: http://www.rozvojovka.cz/download/pdf/pdfs_257.pdf
Fotografie: Kyle Kingman/scribol.com