Review – Sjezd (nejen) českých historiků

Review – Sjezd (nejen) českých historiků

Irena Cejpová

Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha-Suchdol
Email: irenacejpova@gmail.com

Profesní setkání historiček a historiků České republiky, které je pořádáno jednou za pět až šest let, se konalo 13. až 15. září 2017 v kulturním centru Hané, krajském městě Olomouc. Univerzita Palackého v Olomouci spolu se Sdružením historiků ČR zajistily reprezentativní prostory pro jednotlivé sekce na půdě Filozofické fakulty i pro plenární zasedání a slavnostní program v budově kongresového hotelu v Olomouci.

Význam tohoto sjezdu pro samotnou českou historiografii a příbuzné zainteresované vědní obory dokládá množství panelů a prezentujících v jednotlivých sekcích. Posluchači tedy museli bedlivě vybírat z nabízeného programu, který byl k dispozici v internetové i tištěné podobě. Přes sedm desítek volných panelů, z nichž mnohé měly více než jeden tematický blok, dokládá různorodost bádání o českých/československých/slovenských dějinách a zájem historiků o rozmanitá témata, události a procesy v průběhu lidské činnosti na území českých zemích. Na této platformě se setkávají nejen vědci, kteří patří k hvězdám a vzorům svých oborů, ale i začínající výzkumní pracovníci, doktorandi a studenti humanitně zaměřených odvětví, kteří zde mají prostor nejen k představení svých badatelských záměrů, ale především k diskuzi. I když název konference zdánlivě odkazuje pouze na jednu humanitní vědu, tj. historii, svými příspěvky zaměřenými na určitý fenomén z doby dávno či nedávno minulé, obohatili program vědci z dalších oborů, např. archeologie, muzeologie, kulturní antropologie, sociální geografie, filosofie či pedagogiky.

Vzhledem k interdisciplinárnímu zaměření vědeckého časopisu Kulturní studia si autorka dovolí představit několik vybraných příspěvků z rozličných oblastí humanitně zaměřeného výzkumu, na kterých dokládá pestrost historického bádání v možnostech rozmanitých vědních disciplín.

Ve druhém bloku panelu Orální historie a její využití v bádání nad soudobými dějinami přednesla příspěvek Helena Sadílková z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy k limitám pramenné základny k tématu poválečné historie Romů v Československu. Poukázala v něm na převahu písemných úředních pramenů neromské provenience, dále na značnou disbalanci mezi romskými a neromskými prameny a také mezi prameny orálními a písemnými romského původu. V rámci panelu věnovaného orální historii zazněly dále příspěvky badatelů z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd České republiky (dále AV ČR), např. Miroslava Vaňka o vývoji orální historie v českých i světových podmínkách, Pavla Mückeho o významu orální historie ve výzkumu soudobých dějin cestování, Jiřího Hlaváčka o intelektuálních elitách jako předmětu orálně-historického bádání.

Rodinné paměti a mezigenerační přeměně identity byly věnovány tři bloky, ve kterých byly představeny příspěvky týkající se paměti a identity, rodiny a paměti a rodinné paměti v proměnách generací. Sandra Kreisslová z Provozně ekonomické fakulty České zemědělské univerzity v Praze seznámila posluchače s dílčími výsledky orálně-historického projektu Mechanismy a strategie generační transmise rodinné paměti vybraných sociálních skupin. Projekt řešitelů Sandry Kreisslové, Jany Noskové a Michala Pavláska se zaměřuje na výzkum rodinné paměti, která je zde chápána jako součást specifického prostoru komunikativní paměti dle Jana Assmanna, ve kterém dochází k vyjednávání o minulosti u čtyř vybraných skupin, kterých se dotkla poválečná migrace. Tento fenomén byl uveden na příkladu rozhovorů s třemi po sobě následujícími generacemi českých Němců a jejich potomků, kteří po konci druhé světové války zůstali v zemi svého původu.

Panel Paralelní krajiny byl rozdělen do tří tematicky odlišných bloků, z nichž první z nich se věnoval historickým krajinám a jejich vyobrazení. Aleš Vyskočil z Historického ústavu AV ČR historicko-geografickou analýzou zaznamenal vývoj předměstského prostoru v době (proto)industrializace na příkladu předměstí Brna, Křenové. Následující blok se zaměřil na dědictví krajiny, např. Jiří Chmelenský z Národního památkového ústavu v příspěvku Zaniklé technické infrastruktury ztracené v krajině prezentoval na příkladu zaniklých mlýnů v centrálním Krušnohoří, na zaniklých vodovodech na Českodubsku a rozvodových soustav nízkého a vysokého napětí na Mnichovohradišťsku aplikovaný terénní výzkum využívající dosud opomíjené prameny map a leteckého snímkování z padesátých let dvacátého století. Ve třetím bloku, krajina – symbol – identita, se setkaly referáty různorodého charakteru. Nina Milotová z Národního muzea se zabývala úlohou krajiny v procesu konstruování a upevňování moderní české národní identity prostřednictvím analýzy čtrnáctisvazkového díla Čechy (1882–1908) nakladatele Jana Otty. Dílo představovalo literární i obrazovou formou mj. přírodní krásy a místa paměti českého národa. Jeho smysl spočívá nejen v rovině fyzické, kdy čtenáři a mohli z pohodlí domova objevovat české země, především ale v symbolické, kdy se představy o českém národu spojily s prostorem a využilo se tak mobilizačního potenciálu krajiny, která se stala nástroje kulturní moci. Upevňování národní identity skrze sdílené vědomí a představy o krajině symbolizující vlast a domov mělo pro konstruování zemského patriotismu a národního nacionalismu nemalý vliv i vzhledem k probíhajícímu vymezení se vůči německé menšině v českých zemích. Příspěvek Tomáše Burdy z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy lze zařadit do předmětu bádání sociální geografie, případně regionální geografie. Autor se zabývá na příkladu Kladska významem změny hranic v procesu vytváření historicko-geografických regionů. Pracuje zde s konceptem identity regionu finského sociálního geografa Anssi Paasiho (ve svém příspěvku příliš nereflektoval druhou část konceptu, tj. regionální vědomí, které je dle Paasiho vlastní obyvatelům regionu a představuje tak identitu místních obyvatel ve vztahu k regionu). Na bývalém území českých zemí uvádí proces institucionalizace regionu vyznačující se čtyřmi fázemi vytváření regionu – vznikáním, reprodukcí a zanikáním regionů, vymezováním a delimitací hranic, vytvářením symbolického tvaru a vznikem regionálních institucí a povědomím o regionu a vlastní regionální identitě. Další prezentující se věnovali tématům České krajiny ve vlastivědných publikacích sudetských Němců (Jiří Riezner z Přírodovědecké fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem) či Dědictví zaniklých sídel (Zdeněk Kučera z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy).

Mezi příspěvky teoreticko-metodologického charakteru patří Národné vs regionálne dejiny -k epistemologickým východiskám a vedeckému statusu regionálnych dejín Martina Pekára z Filozofické fakulty Univerzity Pavla Jozefa Šafárika v Košicích. Autor se zamýšlel nad definicemi vztahu národní versus regionální dějiny. Před prostorovým obratem v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století se regionální dějiny považovaly v rámci nejen české historiografie za doplňkový pohled na dějiny, historikové velkých dějin byli k bádání o periferiích značně skeptičtí. Pekár se shoduje s významným českým historikem, metodikem historické vědy a kritikem konceptu národních dějin, Janem Horským, v pohledu na národní dějiny, které jsou příliš komplexní, široké a z toho důvodu značně neuchopitelné. Oproti tomu regionální dějiny představují fyzický prostor, kde se historické události i každodennost obyvatel odehrávají. Na druhé straně je doposud těžko definovatelný pojem regionální, který si např. historie, geografie či sociologie vykládají různými způsoby, a je proto na samotném badateli, ke kterému konceptu se přikloní a z jakého důvodu. Následující příspěvky se zabývaly již ryze regionální tematikou, např. K metodologickým otázkám výzkumu lokálních míst paměti. Hora Žalý na harrachovském panství v Krkonoších jako místo kulturní paměti (Tomáš Korbel z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy) nebo Regionální identita jako základna konstrukce společné identity českých (československých) Němců na příkladu jizerskohorského regionu (Jana Mezerová, Národní muzeum).

Panel interdisciplinárního charakteru Města za socialismu s třemi bloky (Symboly socialistického města, Koncepce socialistického města, Funkce socialistického města) se zaměřil na klíčové otázky z dějin českých a slovenských měst za socialismu, ke kterým patří fyzická a symbolická proměna městské krajiny, plánování a výstavba nových měst a čtvrtí, proces urbanizace a industrializace zejména v padesátých a šedesátých letech dvacátého století, vývoj průmyslových měst či proměny městského života, trávení volného času aj. Zařazeny byly příspěvky, které se věnují Praze jako hlavnímu městu socialistického Československa, např. Proměny pražských uličních názvů (Barbora Lašťovková, Marek Lašťovka, Archiv hl. m. Prahy) zaměřující se na kategorizaci uličních názvů v době státního socialismu v Československu na příkladu hlavního města Prahy, ale i vývoji měst na periferii, např. Havířov: A new Socialist and Czechoslovak Town (Ana Kladnik, Zentrum fuer Zeithistorische Forschung (ZZF) Potsdam), kde autorka představuje využití veřejných prostor, a zároveň se zamýšlí nad identitou nově vystavěného, moderního, socialistického města Havířov, který měl být centrem těžkého průmyslu v těšínském regionu.