Role „národní strunky“ při volbě na Hrad

Český národ je velmi hrdý na své dějiny, ať už jsou z dnešního pohledu jakkoli rozporuplné. Tak například neskonalý obdiv k období První republiky. Ano, byly to zlomové časy, konečně měli Češi vlastní stát, ale málokdo ví a odváží se říct nahlas, jaký v tomto dětském věku republiky panoval chaos, vláda země byla v rukou pár vyvolených, protože zbytek vládní garnitury kvůli svým politickým rozepřím neměl čas zemi vést. Významně byla omezována svoboda médií, o čemž se dnes téměř neví a bohužel ani neučí. Tímto obdobím začíná problém nekritického pohledu na dějiny, který ovlivnil i přímou volbu prezidenta České republiky. Připomeňme si, jak tato naivní představa ovlivnila volbu prezidenta 2013.

Na počátku boje o prezidentský post stálo devět kandidátů a přicházela první novodobá obrozenecká vlna. Nejprve připlula malá vlnka v podobě debaty o ryze českých výrobcích. Jen si vzpomeňte, kolik času v televizních debatách zabrala kauza „Škodovka na Hrad! aneb „Superb drncá. Ne, nedrncá! Ale drncá!“. Kandidáti chtěli dokázat, jak moc jsou čeští, jak moc chtějí bránit výrobky a hlavně, jak moc stojí o lukrativní adresu na Pražském hradě. A na heslo „co je české to je hezké“ Češi náramně slyší! Český prezident ať klidně jezdí se Škodou, když chce ukázat sympatie firmě s českými kořeny, ale stavět na tom část kampaně? To je laciné a trapné! Na druhou stranu, volební týmy naprosto přesně vědí, na co občany lapit. Nebylo by vhodné se tedy trochu více zamyslet nad hodnotou předvolebních slibů a otřepaných frází politiků a nenechat si vnutit názor médií?

Nacionální vlnka se začala měnit v pořádné tsunami. Česká vlastnost, závist, smíchaná s nacionalismem opravdu rozpoutala boj mimo rámec fair play. Náš národ si do jisté míry nespojuje některá historická fakta se současností. Tatíček Masaryk byl přece také vzdělaný muž a měl za ženu cizinku. Jenže to byl Masaryk! Dovolte si ho kritizovat na veřejnosti a spácháte společenskou sebevraždu. Pro občany demokratické země by neměl být hlavní argument to, jestli má kandidát dvě občanství, ženu cizinku nebo špatnou výslovnost, ale jakou má např. politickou minulost, vzdělání či postavení v české a světové politice.

A Karel Schwarzenberg si dovolil zhodnotit dějiny s časovým odstupem a nastínil, jak by jedna etapa naší historie byla vnímána dnes, tak to bylo příliš! Říct o Benešovi a jeho vládě, že nezvládli odsun, že řešení situace bylo špatné? Zapomeň na Hrad! Nekritický pohled na dějiny je naším národním nedostatkem, ať už se jedná o Bílou horu, Benešovy dekrety nebo odsud Němců z pohraničí. Kolektivní vina by neměla být uplatňována nikdy a nikde.

Opět Karel Schwarzenberg pobouřil české nacionalisty, v čele s nezlomnou Janou Bobošíkovou, když řekl, že českému státnímu znaku by víc než lev slušel krteček, protože je profesionální tunelář. O sprosté útočné kampani na manželku kandidáta a její rodinu se netřeba zmiňovat.

Nacionální smýšlení chtěli oba kandidáti na úřad prezidenta využít ve svůj prospěch. Z levé strany jsme slyšeli „Zde domov můj!“ a z té pravé jsme si mohli opsat recept na tradiční česká jídla. Oba kandidáti dokazovali, jak moc jsou čeští, i když to národ očividně více uvěřil vítězi prezidentského maratónu. Češi jsou velmi zvláštní v tom, že svoje až příliš vlastenecké cítění vytasí pouze ve volbách.

Volby rozhodli Češi svým zarytým češstvím, na které si vzpomenou pouze při vítězství v hokeji, fotbalu a v poslední řadě ve volbách. V čase mimo voleb jsou Češi nejvíce hrdí na pivo a knedlíky a možná na hokej, i když to záleží spíše na aktuální formě týmu.