Ruku v ruce na cestě ke svobodě

lidský řetěz v Pobaltí (1989)

Když propojíme Vilnius, Rigu a Tallinn – hlavní města Lotyšska, Litvy a Estonska – vznikne vzdálenost přibližně 600 km, a právě na této trase se v podvečer 23. srpna 1989 drželo za ruce v jeden okamžik přibližně 2 miliony lidí. Jak a proč se tomu tak stalo? Vše začalo paktem Ribbentrop-Molotov, který nejprve uvrhl tyto země pod vliv Sovětského svazu. Ve stejný den, ale o 60 let později, se tento den stal v Pobaltí symbolem v boji za svobodu a demokracii.

Co tento den pro jednotlivé účastníky znamenal, jsem se snažil zjistit během svého studijního pobytu v Lotyšsku. Paní Anita vzpomínala, jak se svým manželem a dětmi jeli do Bausky, malého městečka mezi Vilniusem a Rigou, kde potkala i mnoho svých příbuzných a přátel. „Společně jsme se pak drželi za ruce asi 10 minut, ale celá akce trvala asi hodinu. O mezerách jsme věděli hlavně z rádia, které informovalo o tom, která místa je potřeba propojit. Celá demonstrace byla pro všechny lidi v Pobaltí nesmírně důležitá. V tu dobu jsme si totiž přáli mít opět svoji svobodou a nezávislou zem, tak jako tomu bylo před 2. světovou válkou. Pro mě osobně bylo nejdůležitější, aby moje dvě malé děti vyrůstaly ve svobodném a lepším Lotyšsku. Můj dědeček byl deportován na Sibiř a já nechtěla, aby se něco takového ještě někdy opakovalo. V tu dobu jsme opravdu věřili, že to můžeme změnit, kdyby tomu lidé tehdy nevěřili, nebylo by možné uspořádat takovou demonstraci napříč třemi státy.“

O samotné akci lidé věděli z televize asi týden předem. „Povídali jsme o tom v práci s přáteli či doma s rodinou o tom, že se demonstrace zúčastníme. Taková byla atmosféra, lidé se nebáli o tom mluvit na veřejnosti. Důležité také bylo, že akce byla podpořena místními politiky, takže lidé věděli, že tuto ideu sdílí všichni ve společnosti.“ Zajímavostí také je, že se demonstrace zúčastnili etničtí Rusové žijící v Pobaltí, kteří podporovali ideu nezávislosti na Sovětském svazu. „V té době nikoho nenapadlo, že by někoho škatulkoval dle etnicity. Bylo o tom, kdo sdílí stejnou myšlenku a touhu po svobodě.“

Další rozhovor mi poskytl pan Jānis, který mládí strávil na Sibiři, kam byl deportován se svojí rodinou. Naštěstí se mu později podařilo vrátit se do Lotyšska, kde se později kromě Baltského řetězu zúčastnil i bojů na barikádách v Rize.

„Já jsem se zúčastnil demonstrace nedaleko města Jelgavy se svými přáteli z univerzity. Společně jsme pomáhali hlavně s organizací a dopravou. Samotné propojení trvalo několik minut, když na to ale dnes vzpomínám, jsem trochu nostalgický. Chtěli jsme hlavně ukázat, že celá naše historie od paktu Ribbentrop-Molotov byla pro Lotyšsko a celé Pobaltí nespravedlivá. Pro mě osobně byla tato doba plná utrpení, protože jsem v ní přišel o své nejbližší. V té době jsme byli na začátku našich snah o nezávislost, takže jsme nevěděli, jak to celé skončí. Hlavní ale bylo, že jsme získali naději, protože lidé ukázali, že chtějí svobodu. Důležité také bylo, že se lidé nebáli, začali mluvit o všem na veřejnosti, konaly se koncerty a zpívaly písně, které byly dříve zakázané. Dokonce se začali objevovat vlajky Lotyšské první republiky, za což ještě v té byli dříve běžně lidé posíláni do vězení.“

Svobodné Lotyšsko si přálo i mnoho etnických Rusů, jejichž rodiny na tomto území žily po staletí. Baltského řetězu se tak zúčastnilo mnoho Rusů žijících v Lotyšsku, ale mnoho jich také přijelo z tehdejšího Sovětského svazu. Jednalo se často o představitele pravoslavné církve, kteří byli perzekuováni a kteří chtěli touto cestou podpořit obyvatele Pobaltí.

Baltský řetěz byl součástí dlouhodobé akce „Zpívající revoluce“. Zpěv a písně jsou totiž pro Estonce, Litevce i Lotyše nesmírně důležitou součástí kultury. „Zpěv má ohromnou sílu sbližovat lidi, kteří se pak společně cítí daleko silnější,“ dodává Anita. Avšak cesta ke svobodě v Pobaltí nebyla tak harmonická, jak by se mohlo z předchozích řádků zdát. V lednu 1991, půl roku před vyhlášením nezávislosti Lotyšska, se uskutečnily v Rize, ale také ve Vilniusu, boje na barikádách, které si vyžádaly i několik obětí na životech. Nejen pro Anitu a Jānise zůstává tato část historie dodnes velmi důležitá a každoročně si tuto událost připomínají. Za doprovodu hudby a zpěvu.