Za novými zážitky v daleké Číně

Tereza Jirmanová

Když jsem minulý rok na jaře přemýšlela o tom, jak naložím se svým časem během letních prázdnin, ani ve snu mě nenapadlo, jak daleko od domova strávím značnou část léta. Plánování mi velmi usnadnila PEF, která svým studentům nabídla možnost vycestovat do zahraničí v rámci svých letních škol. Možností bylo mnoho, mě však zaujala nabídka letní školy v Číně, která kromě výuky zahrnovala mnoho lákavých výletů, přičemž jedním z nejzajímavějších byl výlet do velmi specifické části světa, na tzv. střechu světa – Tibet.

Peking

Své putování jsme zahájili v hlavním městě Číny, kde jsme se ubytovali na několik prvních dní a odkud jsme vyráželi do školy i na výlety do okolí. Již samotný přílet do Pekingu a proces ubytování se nám daly jasně najevo, že v Číně to bude s domluvou velmi obtížné. Naprostá většina místních lidí angličtinu neovládá a hovoří pouze svým rodným jazykem, není tomu tak ale pouze na ulici, v obchodech nebo v metru. Výhradně čínsky hovořící zaměstnance je možné potkat dokonce i na mezinárodním letišti. Zde v domluvě pomáhala gesta, mávání různými formuláři nad hlavou a někdy i křik, díky kterému se nakonec vždy vše vyřešilo a bylo již lhostejné, zda člověk hovoří anglicky nebo česky. S jazykovou bariérou nám pomohlo několik čínských studentů, kteří angličtinu ovládali s přehledem a někteří dokonce uměli i česky, protože nějaký čas studovali český jazyk v Praze. Jen díky nim jsme si mohli v prvních dnech vyměnit peníze v bance nebo objednat jídlo v restauraci. V době, kdy s námi nebyli čínští studenti, jsme měli své průvodce, kteří vyjednali vše potřebné, a tak o nás bylo skvěle postaráno.

Jelikož jsme od místních lidí velmi odlišní svým vzhledem, budili jsme v čínských ulicích velkou pozornost. Lidé nás často zastavovali a chtěli se s námi vyfotit, někteří si nás fotili „nenápadně“ bez svolení, maminky nám dávaly do rukou své potomky, fotily se s námi někdy i celé rodiny. Pokud na nás narazil člověk, který uměl pár anglických slov, snažil se vypátrat, odkud pocházíme. Mnozí z nich však o Czech Republic nebo Czechoslovakia nikdy neslyšeli, zkoušeli jsme tedy Europe, mnohdy však ani to tazateli nic neříkalo a začal se doptávat, ve které části Pekingu daná oblast leží. Často se tak stávalo, že lidé po našem setkání odcházeli velmi zmatení, ale spokojení, že mají na památku fotografii s někým pro ně nejspíš velmi zvláštním.

Na bezpečnost se v Číně opravdu dbá. Kdykoli jdete do metra, musíte dát tašku zkontrolovat do rentgenu a zvlášť se kontrolují tekutiny. Někdy se lahev s pitím kontrolovala prosvícením, jindy jsme se svého pití museli při kontrole napít na důkaz jeho nezávadnosti. Cestovat s ostrými předměty či se sprejem v batohu nepřichází v úvahu, a tak nám byl čas od času zabaven nějaký ten deodorant. V pekingském metru se lístek kupuje do konkrétní cílové stanice. Jedná se o plastovou kartičku, která se na začátku cesty a při přestupech přikládá k turniketu, v cílové destinaci se vkládá dovnitř a je tak znovu použitelná pro další a další cestující.

Možnost zranění v metru je zde eliminována, většina linek je zařízena tak, že se do kolejiště není možné dostat, je totiž zasklené. Když přijede vlak, otevřou se tedy nejdříve prosklené dveře na nástupišti a pak teprve dveře soupravy. Další výhodou tohoto systému je také to, že přesně znáte rozmístění dveří ještě před zastavením metra, lidé jsou zde zvyklí na těchto místech čekat ve frontách.

Čínské stolování je od toho českého značně odlišné. Pokud se vydáte do restaurace, neočekávejte, že zde budete mít jedno velké jídlo sami pro sebe. V Číně se tradičně stoluje jiným způsobem. Stoly jsou většinou kulaté s otáčivým středem, na který se naskládají objednaná jídla. Každý má před sebou menší hlubokou misku, do které si nandá, na co má zrovna chuť, do mělkého talířku se pak dávají zbytky. Během jedné večeře tak ochutnáte mnoho různých chutí. Je také zapotřebí zvyknout si na používání čínských hůlek místo příboru. Vše je ale pouze o tréninku a manipulaci s hůlkami jsme si všichni osvojili během několika dní.

I přes to, že je čínská kuchyně velmi chutná, po delším čase se nám již stýskalo po jídle, na které jsme zvyklí z domova. Pečivo nám tu sice nic nedokázalo nahradit, ale své evropské chutě jsme mohli potěšit alespoň návštěvou řetězců rychlého občerstvení či například večeří v italské restauraci.

Během výuky jsme si kromě přednášek o čínské kultuře a historii, a prohlídky China Agricultural University v Pekingu vyzkoušeli hned několik zajímavých aktivit. Na hodině kaligrafie jsme si pod vedením zkušeného mistra mohli „namalovat“ znak koně. Zkusili jsme si také tai chi nebo bojové umění wushu, malovali jsme též tradiční čínské divadelní masky.

Neméně zajímavé byly výlety, kterých jsme si zde užili hned několik. Některé jsme absolvovali všichni společně, jiné jsme si ve volném čase naplánovali samostatně v menších skupinkách. Navštívili jsme například Velkou čínskou zeď, Náměstí Nebeského klidu, Zakázané město, Letní palác, mnoho muzeí a chrámů. Zúčastnili jsme se také představení tradiční čínské opery a akrobatické show.

Po čase stráveném v Pekingu jsme se letecky přesunuli do dalšího čínského města Xining, kde si nešlo nevšimnout znatelného rozdílu oproti Pekingu. Lidé zde měli odlišné fyzické rysy než obyvatelé Pekingu, vypadali mnohem víc středoasijsky. Potkali jsme zde několik tibetských mnichů a mnoho lidí oblečených v tibetském stylu, což se nám před plánovanou cestou do Lhasy velice líbilo a těšili jsme se o to víc. Dle slov slečny průvodkyně se jedná o multietnické město, kde lze ve větší míře potkat například Mongoly či Araby. Po návštěvě jezera Qinghai, kde jsme si připadali jako u moře, jsme se již chystali na 23 hodinovou cestu vlakem do Lhasy, hlavního města Tibetu.

Tibet

Již cestou vlakem přes Tibetskou náhorní plošinu někteří z nás pociťovali příznaky vysokohorské nemoci, která se v lepším případě projevuje bolestmi hlavy, únavou, zvracením či malátností. Tyto problémy některé cestovatele trápily ještě několik prvních dní strávených v Tibetu, nejvýše položené zemi na světě. Většina z nás naštěstí větší obtíže nepociťovala a mohli jsme se tak poklidně věnovat zkoumání tibetských chrámů a překrásných velehor. Tibeťané byli velmi starostliví a od první chvíle nám připomínali, abychom se pohybovali pomalu a mysleli na své zdraví, často se nás ptali, zda se cítíme dobře nebo máme mountain sickness. Domluva v Tibetu byla o něco málo snazší než v Pekingu, lidé zde o trochu více rozuměli angličtině a částečně ji sami ovládali a dokázali se tak s námi dorozumět lépe než v čínském hlavním městě.

V Tibetu je možné navštívit nespočet překrásných buddhistických chrámů a památek. Ve Lhase jsme byli ubytováni pouhých pár minut pěší chůze od největšího skvostu celé země, který jsme samozřejmě nemohli nenavštívit – palác Potála, který je zapsán na seznamu památek UNESCO.

Podívali jsme se také například do chrámu Jokhang, který je pro mnohé Tibeťany nejposvátnějším chrámem vůbec. Ulice Barkhor, kde se nachází právě chrám Jokhang, má úžasnou atmosféru. Všude okolo jsou modlící se Tibeťané s tradičními modlitebními mlýnky a korálky. Setkali jsme se tu však i s malým problémem, průvodce nám chtěl sdělit několik nezbytných instrukcí k průběhu prohlídky, během několika sekund k nám však přiběhl policista a snažil se nám vysvětlit, že zde není možné shromažďovat se a museli jsme se rozdělit, abychom nevyvolávali dojem, že se zde chystáme demonstrovat. Toto pravidlo je vhodné dodržovat v celém Tibetu, větší skupina lidí v policistech budí podezření a jsou o to ostražitější.

Navštívili jsme také park a palácový komplex Norbulingka, kde se nachází letní paláce dalajlámů.

Vydali jsme se také mimo Lhasu – na návštěvu kláštera Tashilumpo v tibetském Shigatse nebo k posvátnému jezeru Yamdrok, které se nachází v nadmořské výšce přes 4 400 m n. m., v posvátných tibetských horách a u jezer samozřejmě nechyběly ani pro Tibet tolik typické modlitební praporky, které bylo možné od místních lidí také zakoupit jako suvenýr. Lidé si zde snaží vydělávat peníze i tím, že k turisticky atraktivním místům vozí své psy a další zvířata, které následně zdobí a požadují úplatu za to, že si je cestovatelé fotí. Mnohdy zvíře na místo záměrně naaranžují a brání tak turistům pořizovat fotografie bez zaplacení.

Ačkoli by se mohlo zdát, že je v Tibetu vše překrásné a kouzelné, ve skutečnosti tomu tak úplně není. Příroda a historické památky jsou tu sice okouzlující, s hygienickými podmínkami to již tak růžové není. Mnohdy jsme se setkávali s problémy s toaletami. V restauracích či na ubytování toto nepředstavovalo zásadnější problém – již jsme byli zvyklí na to, že je zde situace s toaletami poněkud jiná, než na co jsme zvyklí. V prostředí klášterů a dalších památek byla však situace často tragická. Mnohdy se bohužel nedalo k onomu místu přiblížit na desítky metrů. Pokud se člověk přemohl, protože mu nic jiného nezbývalo, stávalo se, že i za takovéto „služby“ místní zaměstnanci požadovali úplatu. Pokud je člověk zvyklý na určitou míru soukromí, zde si rychle odvykne, protože není pravidlem (v Tibetu, ani v Číně), že mají veřejné toalety vždy oddělené kabinky. Poněkud nezvykle mohou na evropské cestovatele působit například i místní zubní ordinace.

Jak již bylo zmíněno výše, na základě své osobní zkušenosti si dovolím tvrdit, že Tibeťané, na rozdíl od Číňanů, celkem ovládají základy angličtiny. Někteří jsou stydliví a pouze se na nás usmívali nebo si na nás s chichotáním ukazovali. Jiní si přišli i popovídat. Stalo se mi hned několikrát, že jsem byla dotázána na to, jak se mi v Tibetu líbí. Odpovídala jsem, že jsem spokojená a vyprávěla jsem, co jsme konkrétní den měli v plánu. Tibeťané na toto většinou zareagovali tak, že oni rozhodně spokojení nejsou a nebáli se mi v soukromém hovoru vyjádřit svůj postoj na zásahy Číny do oblasti Tibetu.

Po třech týdnech strávených na Dálném východě jsem se již opravdu těšila na to, že se vrátím domů. Nestýskalo se mi ani tak po rodině a blízkých, s těmi jsem byla v kontaktu po celou dobu pobytu. Stýskalo se mi po českém jídle, kterého jsem si po návratu zpět začala vážit víc než kdy před tím. Jelikož jsem do Prahy odlétala opět z čínského Pekingu, byla zapotřebí ještě určitá dávka trpělivosti při komunikaci s pracovníky letiště. Nakonec však vše dobře dopadlo a po jednom zrušeném letu a vyjednávání náhradního jsem se s několika dalšími kamarády dostala zpět do Prahy. Pokud se chystáte do Číny, vezměte si s sebou především velké množství trpělivosti, bude jí zapotřebí nejen při mačkání se v davech lidí…

Celý příspěvek / Full Text Paper: Za novými zážitky v daleké Číně