The Koroš Baloch and their language
DOI: https://doi.org/10.7160/KS.2020.150202
Author: Habib Borjian
Address: AMESALL, Rutgers University, New Brunswick, NJ 08904, USA
E-mail: hb146@columbia.edu
Language: Czech
Issue: 2/2020
Page Range: 30–46
No. of Pages: 17
Keywords: Koroš Baloch, Baloch, Korosh, Fārs dialects, Qashqai Turkic, dialectology, Iranian Studies
Klíčová slova: Koroští Balúčové, balúčtina, koroština, farské dialekty, kaškajská turkičtina, dialektologie, íránská studia
Abstract: The Korosh is an outlying Baloch group associated with the Qashqai tribal confederation of the Fārs province in southwestern Iran. Entirely isolated from Balochistan, the dialect of the Korosh, Koroshi, distinguishes itself in grammar and lexicon among Balochi language varieties. The phonology of Koroshi demonstrates a solid Balochi pedigree but not without major mu¬tations. Likewise, the nominal case-number system of Koroshi shows significant deviation from most other Balochi dialects. In verb morphosyntax a salient peculiarity is the coexist¬ence of two parallel systems of the imperfective, which appear to be stabilizing in an evolu¬tionary process of Koroshi aspect system. Borrowing from the neighboring languages is salient in the lexical domain, where Persian, the Fārs dialects, and Qashqai Turkic each play a part as the source language.
Celý příspěvek / Full Text Paper: PDF
This translated article is an expansion of H. Borjian, „The Baloch Dialect of Korsh“, Acta Orientalia Academiae Scientiarum Hung. 67 (4), 453–465 (2014).
Úvod
Rodnou zemí Balúčů, přinejmenším v moderní době, byl Balúčistán / Belúdžistán jako rozsáhlý úsek hornaté a pouštní půdy zasahující přes státní hranice Pákistánu, Afghánistánu a Íránu. Cestou severně z Balúčistánu, paralelně s hranicí mezi Íránem a Afghánistánem, lze narazit na roztroušené skupiny balúčsky mluvících komunit v historických provinciích Kúhestán (Quhistān) a Chorásán a ještě severněji až v dnešním Turkmenistánu. Je nepravděpodobné, že by tyto balúčské / belúdžské komunity (v současnosti jsou od vlastního Balúčistánu oddělené státními hranicemi) měly původ z nedávných migrací. Struktura osídlení spíše naznačuje, že se jedná o zbytky historických migrací na jih[1] z hypotetického původního osídlení Balúčů / Belúdžů v oblasti poblíž Kaspického moře, což bylo odhaleno diachronním studiem jejich jazyka – balúčtiny / belúdžštiny. Kromě toho v dnešní době pracují balúčští migranti v arabsky mluvících zemích jižně od Perského zálivu.[2]
Balúčové a Korošové
Vyjma výše zmíněných komunit žijí v íránské provincii Fárs (Fārs) skupiny obyvatel mluvící balúčsky s korošským endonymem, kteří jsou většinou spojeni s kmenovou konfederací Kaškajů (Qashqai). Tato kmenová konfederace, svého druhu největší v Íránu, je tvořena konglomerací klanů mluvčích turkických jazyků, ale v rámci kmenů existují i někteří mluvčí lori, kurdštiny a dále mluvčí arabských jazyků[3], stejně jako malá skupina Korošů, mluvících odlišnými nářečími balúčského jazyka. Lingua franca celé konfederace je však turkická kaškajština (Qashqai Turkish). Kaškajský kmen tvořili převážně nomádští pastevci, ale většina členů kmene v průběhu 20. století přešla k usedlému pastevectví. Kočovní Kaškajové sezónně (dvakrát ročně) migrovali se svými stády ovcí a koz – letní období trávili na horských pastvinách severně od Šírázu a zimovali na pobřežních nížinách poblíž Perského zálivu. Právě v tomto zhruba 400 kilometrů dlouhém migračním pásu se Koroští Balúčové usadili v rozptýlených vesnicích.
Korošové dříve pracovali jako chovatelé velbloudů pro kaškajskou kmenovou konfederaci podél tras sezónních kmenových migrací v provincii Fárs. V současnosti jsou Korošové převážně usazeni na okraji různých vesnic a měst ve Fársu a dalších přilehlých provinciích, většinou spolu s ostatními kaškajskými osadníky. Korošská osídlení byla identifikována kolem těchto míst: Kāzerun v Bālādehu, Korošābād, Dādin, Jadval Torki, Šure ʿAbdolxāni a na jihovýchodě podél pohoří Zagros až k Lúristánu / Lārestānu a dále. Jejich populace byla původně odhadována na 40 až 50 rodin[4], později až 200 domácností.[5] V posledních letech bylo zmapováno několik dalších korošských komunit, a to převážně v provincii Fárs a v přímořských íránských provinciích, ale zdá se, že většina z nich opustila svůj původní jazyk a nyní používají perštinu.
Korošové a Jedové vytvořili dvě skupiny (bonku) v rámci federace chovatelů velbloudů (tira-ye sārebānān) uvnitř kmene Kaškaj. Avšak tito chovatelé velbloudů vykazovali při vzájemném srovnání značné rozdíly nejen z hlediska jazyka, ale také svou postavou a vzhledem. Jejich mládež, zejména dívky, byli dobří zpěváci a tanečníci.[6]
Z 19. století je také zmínka o stejnojmenném kmeni Kurušů / Korišů mezi Balúči na hranici Indu.[7] Neexistují však žádné důkazy ani v rámci ústní tradice o tom, v jakém období se Korošové mohli ke kmeni Kaškaj připojit, navíc ti, s nimiž Mahamedi v 70. letech hovořil, si pamatovali nejméně tři generace svých předků. Dlouhodobou přítomnost Korošů mezi turkickými špičkami Kaškajů nenaznačují vnitřní lingvistické známky, tzv. linguistic evidence (viz přehled níže), ale na druhé straně je patrná skutečnost, že se Korošové významně odlišovali od běžných Balúčů a i to, že Korošové jsou šíité, svědčí o jejich relativně dlouhé izolaci od hlavní větvě Balúčů. Dalším vlastním označením Korošů je Dārḡa, což je pojem interpretovaný místní tradicí jako dozvuk jejich historické profese dāruḡas, dohlížitelů zákona pod vedením Safavidů.[8]
Etymologický původ slova Koroš zůstává nejasný. V sociálních médiích však nacházíme rozšířený názor, že tento termín je přežitkem staroperského jména krále Kýra Velikého, který založil perskou říši: „Jméno Korosh (Koroš) a následně urozený původ lidí byl spojován některými členy kmene buď s kmenem Kurajšovců (Qoreyshi) v Arábii, nebo s Kýrem Velikým“.[9] Takovou asociaci lze snadno vyvrátit z čistě lingvistických důvodů: staroperské Kūruš „Cyrus“ se skládá z kořene Kūru- a v tomto případě inflektivní přípony š. Kdyby název přežil v současných íránských jazycích, měl by tvar kur nebo kor, jako by tomu mohlo být u řeky Kor ve Fársu nebo řeky Kura (místně Kor) na Kavkaze.
Korošské Balúče objevil Hamid Mahamedi[10] při svých terénních výzkumech v oblasti Fársu v 70. letech 20. století. Jeho kororští informátoři používali doma svůj rodný jazyk, zatímco jejich „kulturním“ jazykem byla turkická kaškajština, ve které vyprávěli příběhy a zpívali písně. Nedávno ʿA. Salāmi[11] publikoval slovník stovek slov, jenž byl zároveň doplněný o některé slovní obraty a desítky vět. Salāmi tvrdí, že korošský lidový jazyk Kāzerun, zejména Bālādeh, byl mnohem méně ovlivněn perskou syntaxí než mluvená koroština v Čāršuraku (oblast dále na jihu, v Lúristánu). Naproti tomu Korošové žijící ještě více na jihu v oblasti Sedāḡ se jazykově přizpůsobili místnímu lúristánskému dialektu (dle rozhovoru se Salámim z května 2013). Kromě těchto dvou pramenů přeložily a vydaly Carina Jahani a Maryam Norzaei[12] (JN) krátký text v koroštině, ovšem bez uvedení původu.
Následující diachronie a náčrt gramatiky se primárně zakládají na výše uvedených zdrojích.[13] Data ukazují značné rozdíly, a to do té míry, že se nabízí možnost uvažovat o různých korošských dialektech. Bližší zkoumání ale ukazuje, že velká část jazykových odchylek je oprávněně povrchní a ke změnám dochází v řeči téhož mluvčího. Tato jazyková zvláštnost je částečně způsobena geografickým kontaktem s okolními jazyky a restrukturalizací v samotné koroštině. Popis je zde uveden s ohledem na ostatní balúčské dialekty, zejména na ty, kterými se mluví v Íránu (ír. bal.; nejlépe shrnuje Spooner[14]).
Fonologie
Fonologický systém koroštiny se liší od většiny ostatních balúčských dialektů v chybějících retroflexivních souhláskách. Zdá se, že se koroština asimilovala do svého současného prostředí tím, že došlo k převzetí Fār frikativní [δ], alofon /d/ po samohláskách od sousedních dialektů. V Mahamediho (1979) dokumentaci dialektu[15] / w / odpovídá / v / i v jiných zdrojích u ostatních autorů; obě tak mohou představovat bilabiální hlásky [β]. Zřídka je slyšet v mluveném projevu [ž]; je to alofon /ǰ/ v ǰan / žan „žena“. /g/ může změknout na intervokály /y/, jak inmagašagant / mayašayant „(oni) říkají“. Dialekt ztratil historické rozlišení délky samohlásek, též částečně dvojhlásku dlouhé samohlásky, jako v případě *čēr / čīr> či(e)r „pod“; musí se jednat o pozdní jazykový vývoj, protože k tomu dochází především ve výpůjčkách z okolních jazyků, např. bied „vrby“ (srov. Bal. ged).
V rámci historicko-komparativní fonologie lze při vývoji souhlásek identifikovat u rozvoje konsonant několik vrstev. Isoglosy jsou nejspecifičtější pro balúčtinu, tj. zachování staroíránských (SÍr.) postvokalických frikativních souhlásek, afrikátů a plozivizovaných[16] frikativ, jsou obecně použitelné i pro koroštinu (viz níže tabulka 1), ale s následujícími inovacemi: Bal. p > f (z obou SÍr. *-p- a *f), bal. k > x (částečně) a bal. t > d (z SÍr. *θ). První dva případy jsou pravděpodobně nezávislé na východní balúčtině, která ovlivnila změnu všech postvokalických souhlásek na frikativy. Za povšimnutí též stojí staroíránský klastr *xt, který poskytuje (s metatezí) balúčtině tk, se dále rozvíjí na kk v minulém čase u koroštiny: pakk- „vařit“ (bal. patk- < *paxta-), dokk- „šít“, rekk – „nalévat“ a s dalším přidáním sočč- „spálit“. Toto pravidlo může také vysvětlit ākk- / ātk- „přijít“ (pokud vychází z *āxta < *āgata-; Elfenbein). SÍr. *w- > g- (bal. g(w)-, Khuri g-) ovlivňuje příslušná slova koroštiny hromadně, např. gād „vítr“, gānk „hlas“ gāfanda „tkadlec“, gaš- „říct“, gen- „vidět“.
Tabulka 1. Diachronní souhlásky, afrikáty a frikativy
SÍr. | balúčsky | korošsky | příklady | výjimky |
*-p- | p | f | āf „voda“, šaf „noc“, taf „horečka“, tāfak „pánev“, tafar „sekera“; a pravděpodobně daf „pusa“ (bal. dap) a lāf „žaludek“ (ír. bal. lāp) s nejasným původem | hovog „manželka“[17] (bal. hopak/g) |
*-t- | t | t | pot „předivo“, dantān „zub“, morta „smrt“ | va(ː)d– „já / sám“, berād (bal. brāt) „bratr“, kad „když“ |
*-k- | k | k | giryak „plakat“, šodik „hladový“ | magas „letět“, apod. jsou pravděpodobně jazykové výpůjčky |
x | heyx „vejce“ (bal. hāyk), gox „kráva“ (ír. bal. guk), ganux „hlupák“ (Merv Bal. ganok) | |||
*-b- | ? | ovort– „přinést“ (=ír. bal. aort-) | ||
*-d- | d | d | pād „chodidlo“, mud „vlasy, ōdān „tam“, kad „když“, fād „sůl“ (bal. wād < *hwāda-), šod– „umýt“ | |
*-g- | g | g | přibližně rogen ghí (bal. rogin) | |
*-č- | č | č | roč „den“, či(e)r „pod“, sučin „jehla“, gečin „síto“, pač– „vařit“, doč- „šít“, reč- „nalévat“, soč- „spálit“ | |
*-ǰ- | ǰ | ǰ | derāǰ „dlouhý“ (bal. drāǰ) | |
*f | p | f | geft- „chytit“ (bal. gipt-) | |
*θ | t | d | gud „výkal“ (bal. gūt), modag „migrace“ (bal. mētag „vyrovnání“) | |
*x | k | k | kar „osel“, kan-, kannak „úsměv“, karān– : karānt– „poškrábat“ | nāxon „nehet“ (bal. nākun), mih „nehet“ (bal. mek) |
Výjimkou se zdají být slova v rámci jazykové výpůjčky; například „dvacet“ (pro očekávaný *gis) se také nachází v jiných perských a balúčských dialektech, což naznačuje, že toto slovo bylo převzato z perštiny do balúčtiny, když Korošové ještě nebyli odděleni od své původní domoviny. Dalšími příklady jazykových výpůjček z perštiny jsou bey „příkop“ a bied „vrba“ (<SÍr. *waiti-); oba selhávají nejen v jazykovém testu *w- > g, ale také v udržení staroíránského *-t-, dalšího specifického diachronního prvku balúčtiny. Na druhou stranu narazíme na gō-ham „společně“, s prvním prvkem gō (srov. pers. bā „s“ < stř. pers. abāg), potvrzující relativně pozdní chronologii *w- > g při zvukové změně.
SÍr. *hw- normálně dává w- (další znak balúčtiny), jako v va(:)d- „já / sám“, var-: vart- „jíst“, vān-: vānt- „číst“. Existuje další změna na g- ve slově gāhār „sestra“ (jako v některých jiných balúčských dialektech) a ve f- na fa: š (pers. xwaš) „jemné / šťastné“ a pravděpodobně ve fād „sůl“ (bal. Wād). Slovo „spát“ přináší smíšené výsledky: fō (podstatné jméno), vasp-: vaft- (nepřechodné sloveso), fāfen-: fāfent- (příčinné / kauzativní sloveso) (srv. Xuri[18]).
Společné západoíránské isoglosy – proto-íránské sykavky zůstávají ve slovech kassān „malý“, mazzan „velký“ (< *mas), zi „včera“, zān-: zānt- „vědět“, zatímco některá klíčová slova jsou perská: āhu „gazela“, darvā „moře“, dumāδ „ženich“. Dalším severozápadním jazykovým rysem je uchování SÍr. *ǰ ve slově ǰan „žena“, ǰan-: ǰad– „udeřit“. Další klíčové změny v jazyce nacházíme na jihozápadě regionu, jako obecně balúčské: *θr > s ve slově sa „tři“, āhos „těhotenství“ (< *āfos < *ā-puθra-), ās „oheň“; *dw- > d v dar „dveře“, diga „ostatní“; *y- > ǰ v ǰō „ječmen“, ǰoδā „různý“, ǰi „vahadlo“.
Jmenná skupina – slova odvozená od podstatných jmen nebo zájmen
Používání jednotného a množného čísla při skloňování podstatných jmen používaných v balúčtině tvoří v koroštině třípádový systém, který je nezávislý na počtu. Formální množné číslo je v koroštině stále neobvyklé, ale zdá se, že dialekt se vyvíjí jako oblastní jev a reguluje systematiku vytváření množného čísla příponou (sufixem) -obār pro podstatná jména životná i neživotná, jako insibobār „jablka“, mišobār „ovce“, ādamobār „lidé“. Existují také slova mardingal a ǰaningal, které se zdají být významnými skupinami mužského a ženského rodu.
Dalšími případy jsou podstatná jména a zájmena, která jsou vyjádřena ve třech pádech, a to jako přímý, objektiv (mluvnický pád větného objektu v jazycích, které nerozlišují objekt přímý a objekt nepřímý formálními znaky, jde o kombinaci funkce českého 3. pádu / dativu a 4. pádu / akuzativu do jednoho pádu) a genitiv (český 2. pád) případně jako – podmět, předmět a posesiv (přivlastňovací pád), což jsou pro účely této studie v tomto případě stejně relevantní označení.
Poslední dva mají koncovky -ā a -ī / -ey; takže skloňování slova „dům“ se provádí takto: log (přímý), lṓgā (objektiv) a lṓgey (genitiv). Skloňování osobních zájmen je uvedeno v tabulce 2. (viz níže). Za zmínku stojí proces, kdy genitiv předchází hlavnímu jménu: log-ey dar „domovní dveře“, deraxt-ey nār „granátovníkový strom“ / „granátovník“. Vyskytuje se také u postpozic (viz níže adpozice). Objektiv se používá jako přímý nebo nepřímý předmět, například: (přímý předmět) in kōhobār-ā az idān bozoret „zvedněte tyto kameny odsud“; (nepřímý předmět, s předložkou nebo bez ní) a madress-ā ākey log-ā „ze školy přišel domů“.
Případy s genitivem a objektivem se vyskytují společně v čir-e deraxt-ey nār-ā nešte „sedí pod granátovníkem“. Za povšimnutí stojí, že koncovka objektivu -ā je potlačena příklonkou (enklitikon): miš mā hāḡol „ovce je v ovčíně“; JN vad = et bege! „drž se!“
Přídavná jména – přívlastková (atributivní) adjektiva předcházejí hlavní podstatné jméno, ke kterému jsou vázány, a normálně dostávají příponu -eyn, například: sōz-eyn deraxtobār „zelené stromy“, sih-eyn asp „černý kůň“, mazzanoyn bač „velký chlapec“, gott-eyn kō „velký kámen“. Koncovka u přídavného jména je nahrazena příklonkou: Jalāl-i bāḡ xeyli gott „Jalalova zahrada je velmi velká.“
Zájmena a deixe (deixis)[19] – existují dva typy osobních zájmen: samostatná a s příklonkou / enklitická (tabulky 2 a 3).
Tabulka 2. Osobní zájmena
podmět | předmět | posesiv (přivlastňovací pád) | |
Sg. 1 | man | manā | mani |
2 | ta | ta(rā) | |
3 | ā | āši, āy, ayi | āši |
Pl. 1 | mā | mārā | may |
2 | šomā | šomārā | šomāy |
3 | āšān | āšānā | āšāni |
Tabulka 3. Slovní zakončení, spony a zájmenná příklonka
slovní zakončení | spona | zájmenná příklonka | |
Sg. 1 | -ān | -an, ān, -am | -om |
2 | -ey, -ay | -ey, -ay, -ē | -et |
3 | -i(t) (pres.); -∅, a(t) (past) | -an(t), -en, -∅ | -i, -ey, -ay |
Pl. 1 | -en | -en | -en |
2 | -et | -at | -u/-o |
3 | -an(t) | -ant | -eš |
Samostatná zájmena se mezi uvedenými třemi variantami neobjevují. Příklonky se používají (1) jako přivlastňovací prostředky; (2) s reflexivní základem va(:)d-, např. v va:d-i doros=iko „sám (to) postavil“; (3) jako agens[20] v pasivní konstrukci přechodných sloves v minulých časech (viz přechodnost níže). Koroština má pro používání přivlastňovacích zájmen tři způsoby: (1) s volně stojícími zájmeny, např. i bozobār ma:ni / ašāni = eyn „tamty kozy jsou / (doslovně „je“) moje / jejich.“ (2) s příklonkovými zájmeny, např. ketāb-ay „jeho kniha.“ (3) Kombinací obojího, jak balúčtiny, tak perštiny: mani1 lōg-om2 ba mazzani-e aši3 lōg-āy4 nayn „můj1,2 dům není tak velký jako jeho3,4 dům“; hāmmo aši1 raftār-ā-h-ey2 nārāzi=ant (-h- je epenteze[21]) „všichni jsou nespokojeni s jeho1,2 chováním“.
Demonstrativa jsou i „tento“, ā „to/tamto“, išān „tyto“ a āšān „ty, oni, ony.“ Demonstrativní příslovce jsou īdān „zde“, ōdān / ūdān, āŋa „tam“; hano „takový“. Interrogativa (tázací druhy) jsou kad „kdy“, kaye „kdo“, ko „kde“, koyen „kde je“, čont „kolik“.
Adpozice. Koroština je v zásadě založená na předložkách, pravděpodobně pod místním vlivem, protože využívá perské i balúčské předložky, například a(z) „z“ (pro balúčské ča, ša, ač, aš), gu „s“ (srov. bal. gōn), mā „v / do“ (mervští Bal. mā), či(e)r „pod“. Zvláštností je ka:nek(ā) „vedle, blízko“ (srov. farvijský dialekt kenāgā), které funguje jako předložka i postpozice: čekkobār ka:nek-e hōz-ā nešteyadant „děti seděly u bazénu“; čerāḡ difār-ey ka:neka=yn „světlo je blízko zdi“; may deh-ay ka:nekā ruxāna maravag „řeka teče kolem naší vesnice“. Za zmínku stojí 2. pád / genitiv podstatného jména, ve srovnání s použitím objektivu v případě využití předložky.
Slovesná morfologie a syntax
Kmeny[22] a podstatná jména slovesná. Slovesa jsou vytvářena v binárních kmenech, které se tradičně označují jako čas minulý a přítomný – v případě koroštiny je lze nejlépe charakterizovat jako imperfektivní[23] a perfektivní kmeny. (Dvojice jsou zde znázorněny dvojtečkou.) Stejně jako v jiných íránských jazycích je v koroštině mnoho minulých i přítomných časů, například bann– : bass– „svázat“, neposkytuje žádný zjevný synchronní vztah mezi slovesy. Pravidelné minulé tvary jsou tvořeny příponou -ed- k přítomnému kmenu (nebo -t před nazálními a aproximantními souhláskami), slovotvorných formantů[24] ve všech kmenech kauzativních minulých časů. Příčinný přítomný čas je tvořen přidáním -(i)en- k přítomnému kmeni nepřechodného slovesa. Příklad: nepřechodné časp– : časped-, přechodné časpien– : časpent– „lepit“.
Infinitiv a příčestí minulé jsou tvořeny příponou -ag v přítomných a minulých slovesných kmenech. Tyto dvě formy v -ag- jsou nazývány dlouhé kmeny (long stems)[25], protože tvoří základ pro imperfektní slovesný způsob a perifrastické perfektum, obě jsou tvořeny se sponou jakožto pomocným slovesem (viz výše tabulka 3). -ag- má tendenci změkčit na ay a zkrátit se na a/ā v pozici na konci slova a na g před nazálními souhláskami. (V mnoha tvarech při časování zůstává a a ā nevýrazné, pokud se jedná o pozici na konci slova.) U některých přechodných sloves se minulý kořen zkracuje, když nemá příponu. Například pro „dělat“: přítomný kořen kan-, infinitiv kanag; minulý kořen kut-, příčestí minulé kuta(g), s kratší formou ku, ko, ke. Infinitiv a příčestí minulé se také používají jako slovesná podstatná jména: pakkā „vařený“, dokkā „ušitý“, JN man bowṓ-ey sāz-ey ǰanág-ā yād-om mohấ „pamatuji si na hru na nástroj otce“.
Slovesný způsob a slovesný vid. Konjunktiv[26] / spojovací způsob a imperativ / rozkazovací způsob jsou označeny modální předponou b(V)-, pokud není přítomen jeden z lexikálních slovesných předpon dar-, ber-, er-. Zatímco perfektum se nevyjadřuje, imperfektum je vyjádřeno ve dvou paralelních strukturách s předponou ma- nebo příklonkou a= (tabulka 4). Příklonka a v koroštině vykazuje pozoruhodnou stabilitu ve srovnání s nejistou sémantickou pozicí ve většině ostatních balúčských dialektů (Elfenbein). Nepřízvučná příklonka se nachází mezi slovesem a předchozím slovem. Zůstává spojena se slovesem pouze v případě, že je sloveso v pozici na začátku věty (angl. clause-initial position) nebo po slovech zakončených samohláskou; jinak se stává součástí slova předcházejícího sloveso.
Například předmět (označený -ā) tedy nikdy neabsorbuje imperfektum nesoucí a. Příklady polohy příklonky a (podle JN): na slovesné oddělené předponě (preverbum) nebo na nominální části složených sloves: dar=a kafī „zapojuje se do“, ber=a dā „hodí to dolů“, er=a kanant „nastavili (to) na“, zorr=a gī „vrací se to“. Na předmět: howr=a aant „déšť zasáhne“. Na slovesnou koncovku: ā́ŋa a=čarant „pasou se tam“; a modag-ā ā = mānīt „po migraci zůstal pozadu“. V počáteční poloze klauze: a=šīt… „(on) říká…“.
Tabulka 4. Struktura sloves
rozkazovací způsob / imperativ | = | be– | + | přítomný kořen | + | zakončení (jednotné číslo – ∅, množné číslo -et) | |
konjunktiv přítomný | = | be– | + | přítomný kořen | + | zakončení | |
přítomné imperfektum | = | a= | + | přítomný kořen | + | zakončení | |
ma– | + | infinitiv | + | spona (kopula) přít. | |||
minulé imperfektum | intr. | = | ma– | + | infinitiv | + | spona (kopula) min. |
trans. | = | ma– | + | infinitiv | + | –ad– + encl. pron. | |
préteritum | intr. | = | minulý kořen | + | zakončení | ||
trans. | = | minulý kořen | + | vyslovovaná příklonka (může být přední) | |||
přítomné perfektum / present perfect | intr. | = | příčestí minulé | + | spona (kopula) přít. | ||
trans. | = | příčestí minulé | + | vyslovovaná příklonka (může být přední) | |||
plusquamperfektum | intr. | = | příčestí minulé | + | spona (kopula) min. | ||
trans. | = | příčestí minulé | + | –ad– + vyslovovaná příklonka (může být přední) | |||
perfektum konjunktivu | intr. | = | příčestí minulé | + | spona (kopula) přít. + bi |
Označování osob. Označování osob závisí na čase, slovesném způsobu a přechodnosti, kdy je osoba označena třemi prostředky: vlastním slovním zakončením, sponovým slovesem a příklonkovými (enklitickými) zájmeny (tabulka 3). Zakončení a spony jsou v obecné shodě, i když obojí vykazuje značnou variabilitu. Jednotné a množné číslo se používá zaměnitelně u druhé a třetí osoby (Elfenbein tuto podobnost zpozoroval i u jiných balúčských dialektů). Třetí číslo singuláru vykazuje značné rozdíly; některé kořeny končící na r nebo n jsou zkráceny -t (např. bu-(w)ar-t „že (on) jí“, a=na-twān-t „oni nemohou“), zatímco slovesa často mohou vynechat zakončení, když není výslovně vyžadované rozlišení, které sloveso poskytuje: berra „že jde“, māhā ≈ mā-hāg-en „přijde, přichází“, vafta ≈ vaftagen „už spal“. V přechodných minulých časech se používají příklonková zájmena (viz přechodnost níže). Časování slovesných tvarů je shrnuto v tabulkách 4 a 5.
Tabulka 5. Shrnutí slovesných tvarů (2. a 3. sg.)
„spát“ (intrans.) | „jíst“ (trans.) | |||
2. sg. | 3. sg. | 2. sg. | 3. sg. | |
Infinitiv | vasb-ag | var-ag | ||
rozkazovací způsob / imperativ | bu-asb-∅ | — | bu-a(r)- ∅ | — |
konjunktiv přítomný | bu-asb-ay | bu-asb-i | bu-ar-ay | bu-ar-t |
přítomný čas indikativní[27] | a=wasb-ey | a=wasb-i | *a=war-ey | ? |
přítomný čas progresivní | ma-vasvay–ay | ma-vasba(g–en) | ma-varay–ay | ma-vara(g–en) |
imperfektum | ma-vasvay–aδay | ma-vasvay–aδ | ma-verey-ad=ay | ma-verey-ad=∅ |
préteritum | xaft-ay | xaft-∅ | vārt=et | vārt=i |
přítomné perfektum | vafta(y)–ay | vafta[g–en] | vārtay=et | vārtay=i |
plusquamperfektum | vaftay–aδay | vaftay–aδ | vārtay-ad=et | vārtayad=i |
perfektum konjunktivu | vaftay–ay bi | vafta bi | vārtay=et bi | vārtay=i bi |
Imperfektum se v koroštině používá v historickém procesu stabilizace při rozlišení slovesných vidů. Nedokonavost je vyjádřena dvěma typy konstrukcí (viz tabulka 4): (1) s kořenem a příklonkou a, což je převzaté z balúčtiny, a (2) s infinitivem a předponou ma-, což je směs balúčtiny a perštiny (pro bal. formu, viz Jahani a Korn, oddíl 4.5.3; u slovesa „mít“ stejně jako v perštině neexistuje progresivní vid). Lze odvodit poměrně volnou sémantickou asociaci pro každou formu: první forma obvykle vyjadřuje přítomný čas, budoucí a habituální vid / habitual[28], zatímco druhá se používá v progresivním vidu.
Příklady:
- Přítomný / budoucí: aga alʾān berren hatman a āši a=ras-en „pokud nyní půjdeme, určitě ho chytíme“.
- Habitual: bačč-et kad a madressā akey logā? „Kdy jde / přijde tvůj syn domů ze školy?“
- Progresivní přítomný: beya duši navaftayay ke hālā čort ma-ǰanay–ay? „Nespal jsi včera v noci, že teď dřímáš?“
- Progresivní minulý: vaxti ke sel āk(k), āšān če kār-i ma-kaney–adant? „Co dělali, když přišla potopa?“
Existuje však mnoho příkladů, ve kterých se druhá forma používá k vyjádření přítomnosti-budoucnosti a obvyklosti, např. četa:r āši pa-ǰā namārayay? „jak to, že ho nepoznáš?“; sabā sohbi marava (stažený tvar ma-ravag-en) „půjde zítra ráno“; kākā-m madrasā namarava „můj bratr nechodí do školy“. Ukazuje se, že zmatek v současné imperfekci koroštiny je ovlivněn konstrukcí současného a budoucího času s mi- v moderní perštině.
Minulý imperfektiv je ve všech dostupných datech vyjádřen pouze ma-, což naznačuje sloučení mezi jednoduchou a progresivní minulostí, např. HM ma-rrawag-adan „šel bych, chodil jsem, šel jsem“, ma-gašag-adan „řekl bych, říkal jsem“ (viz také transitivita níže).
Perfektum perifrastické – jedná se o nepřechodné přítomné perfektum a plusquamperfektum, které jsou konstruovány infinitivem, minulým příčestím a přítomnou nebo minulou sponou, např. HM ātkag-am, AS ākkay-ān „přicházím / přišel jsem“; HM ātkag–adan, ASākkey-adān „přišel jsem“. Konjunktiv je přítomný dokonavý u jednotného čísla „být / stát se“, např. ākkayān bi (pro pers. āmada bāš-am) „možná přijdu“.
Přechodnost sloves. Stejně jako v mnoha jiných íránských jazycích se v koroštině používá přechodný / tranzitivní minulý čas u zájmenné příklonky pro označení předmětu nebo agens[29]. Ty mohou buď zůstat na slovesu místo osobních přípon, nebo mohou postavit větu na předchozím slově, kterým může být slovesná předpona, nominální složka složeného slovesa nebo předmět. Příkladem těchto dvou paralelních konstrukcí je berenǰ geft=om ≈ berenǰ=om geft „koupil jsem rýži“. Mahamedi[30] nenašel žádný výskyt slovesného agens, ale Salámiova publikace nabízí spoustu příkladů obou konstrukcí. Imperfektum nemá žádný příklad s použitím agens.
Jak ukazují příklady v tabulce 4, struktura tranzitivního préterita a přítomného perfekta (present perfect) se liší v tom, že v tranzitivní struktuře je osobní přípona (koncovka) nahrazena příklonkovým zájmenem (agens), které je volitelně na začátku. V imperfektním a plusquamperfektním tvaru je však nejen minulá spona nahrazena příklonkovým zájmenem (agens), ale také morfém -ad- (varianta: -at-) je vložen mezi infinitiv a agens, nebo pokud je agens v plusquamperfektu, -ad se stává konečným. Tento morfém odpovídá minulé sponě třetí osoby singuláru ad. (Poznámka: k přechodným slovesům je připojeno mnoho případů nepřechodných zakončení, např. az pirāri aši neyδay-ān „neviděl jsem ho už dva roky“).
V příkladu (1) agens zůstává na slovesu, (2) agens je uvedeno před předchozím slovem:
Préteritum: (1) man va:d-om did=om „viděl jsem (to)“; i qašanguveyn pirāhām-ā a: ko geft=et? „Kde jsi koupil tuto hezkou košili?“; sibobārā a: deraxt-ā čed=eš „oni česali jablka ze stromu“. (2) kāyad manā gānk=i ǰad? „kdo mi volal?“; kāmā log-ā v:ad-i doros=i=ko? „který dům sám postavil?“
Imperfektum: xiār-ā ma-borey-ad=om „krájel jsem meloun“; ma-genay-ad=∅ „on uvidí“ (stojí za povšimnutí, že třetí osoba singuláru je neoznačená, místo aby měla očekávanou zájmennou příklonku =i).
Přítomné perfektum / present perfect: (1) čikkada pul gu vad-et overtey=et? „kolik peněz jste si přinesli?“ (2) tara a log-ā dar=eš gekā „propustili vás z domu“.
Plusquamperfektum: (1) gāštag-od=om „řekl jsem“; xorāk-ey nesf-ā vārtey-ad=om „snědl jsem polovinu jídla“. (2) HM dorəs=kodt kodag-at „udělal jsi“; āf=i wārtait „pili jste vodu“.
Negace: Negativní morfém ná- má předponu před kořenem nebo nedokonavými znaky, např. JN a=na-twān-t bār-ā bebā „nemůže nést břemeno“; na-ma-ken-ēn „neděláme“. Zákaz je označen má-, jako např. ve slově makan „nedělej!“
Být, stát se, mít. Podstatné jméno slovesné nebo spona se obvykle přidává k podstatným jménům. Minulost je vyjádřena připojením -ad- do přítomné spony. Ve sponě může být předpona b(V)-, v takovém případě vyjadřuje buď „být“ nebo „stát se“. Seznam v tabulce 3 pro sponu (spolu s příklonkami a slovesnými zakončeními) slouží k časování / konjugaci slovesa. V obecném použití se přípony substantivních sloves nejčastěji vyskytují jako: přítomnost: singulár -ān, -ay, -en, plurál -en, -et, -ant; minulost: singulár -adān, -aday, -ad / -at, plurál -aden, -adet, -adant. Příklady: i lug=en „to je dům“; i asp esbieδ=en „tento kůň je bílý“; i bāmerd kā=yen? „kdo je tento muž?“; Ali ko=yen „kde je Ali?“; panā bod (pers. penhān šod) „schovalo se“.
Existence a vlastnictví se vyjadřuje připojením příklonkové spony (nebo příklonkových zájmen) k základu ass- / ast-, např. sabā-šāmi mā logā assām „zítra v noci budu doma“; ā bāḡ mahsul-i gahter-i assen „ten ovocný sad má lepší produkci“; siheyn bolut ōri ni „černý mrak nemá déšť“; HM čon bačč-et assen? yeki assen=em „kolik máte synů? Mám jednoho.“
Lexis
Zděděná slova z balúčtiny tvoří korošskou lexikální zásobu; dále viz uvedené příklady:
- bot „veš“ (bal. boṭ, bot, boḍ; Rossi 1979, E13)
- dāti „teta z matčiny strany“ (bal. tātī „teta z otcovy strany“; výpůjčka z Ind.) dim „face“ (ír. bal. dēm)
- dogār „země“ (mervská bal. ḍigar)
- fād „sůl“ (mervská bal. wād),
- gahr „studený“ (ír. bal. gwahr)
- gamz „vosa“ (Sarāvāni gwavz, ír. bal. gudar)
- hor „déšť“ (ír. bal. haur)
- ǰahlād „nízký“ (ír. bal. ǰahl(ā))
- ǰogen „hmoždíř“ (bal. ǰogun; v Lori, Lārestāni)
- leyp „hra, tanec“ (ír. bal. leib)
- marōči „dnes“ (=mervská bal.)
- nagan „chleba“ (= bal.)
- ša:nek „dítě“ (ír. bal. šenik, Marw Bal. šinik)
- aškon– : aškont– „poslouchat“
- pa-ǰā ārag „uznat“
Jazykové výpůjčky pocházejí převážně z perštiny, stejně jako je tomu i v případě jiných balúčských dialektů. Koroština obsahuje několik dalších slov perského původu, která jsou též identifikovatelná z okolních dialektů:
- merzeng „řasa“ (≠ír. bal. močāč)
- ālāyen „viditelný“
- ārma „touha těhotné ženy“
- bey „mol“
- čey „věc“
- debr „hrubý povrch“
- parčal „špinavý“
- pā-sed „žebřík“
- šekāl „divoká koza“
- xenǰ „dráp“
- zuzuk „ježek“
- za:la-m mira „jsem vystrašený.“ (není použito tars)
Místní přehled hlavních pojmů označující rodinné příslušníky:
- doyi „matka“ (srv. bal. māt, mervská bal. mās)
- bovā(y) „otec“ (mervská bal. pis), daδa
- gāhār „sestra“ (Ir. Bal. gohār, Marw Bal. gwar, dādā, Sarāvāni warg) kākā, berād „bratr“ (Bal. brāt, mervská bal. brās, lālā, lālayk)
- ǰānek „dcera“ (mervská bal. dutag).
Slovní zásoba z turkických jazyků a kaškajštiny je překvapivě malá:
- ālma „jablko“ (az. turk. alma)
- bolut „mrak“ (turk. bulut)
- buḡānāx „smršť“ (az. turk. boǧanaq „bouře“)
- čoqqor „jáma“ (turk. çukur)
- došān „králík“ (az. turk. dovşan)
- gālen „nevěsta“ (az. turk. gəlin)
- qaδaḡan kang „svěřit“
Mezi jedinečné příklady lze zařadit slovo šehid „dychtivý (žíznivý)“ (doslovně „mučedník“); inspirované rituály Shi’i Moḥrram, kromě koroštiny se toto slovo nachází také ve farvském jazyce / farvi[31], který lze považovat za součást jazykové skupiny Biābānaki, kterou se mluví v oblasti na jižní hranici Velké perské pouště (Dašt-e Kavír).
Závěr
Korošský dialekt, který je po celá desetiletí (ne-li staletí) zcela izolovaný od jazykového vývoje balúčtiny, se postupně vyvíjel mezi nebalúčskými jazyky, což je hlavní důvod, proč je mezi balúčskými dialekty tak odlišný. Fonologie koroštiny, jak bylo uvedeno v příspěvku, poukazuje na zřejmý původ balúčtiny, bez větších mutací. Podobně je na tom systém skloňování podstatných jmen, tato problematika vykazuje pozoruhodnou odchylku od běžné balúčtiny (včetně užívání singuláru a plurálu). Ve slovesné morfosyntaxi je výraznou zvláštností koroštiny koexistence dvou paralelních systémů imperfekta, která se zdají být stabilní ve vývojovém procesu korošského dialektu. Jazykové výpůjčky ze sousedních jazyků jsou nejzřetelnější v lexikální oblasti, kde hlavními zdroji pro koroštinu jsou jazyky jako je perština, fārské dialekty a turkická kaškajština. S ohledem na všechny výše uvedené zvláštnosti je potřeba zmínit ještě značnou míru srozumitelnosti mezi koroštinou a jinými balúčskými dialekty.
Pohled autora
Redakce časopisu Kulturní studia požádala Dr. Habíba Bordžíána, aby čtenářům přiblížil provázanost íránských studií s českou vědou a výzkumem v dané oblasti již v dobách Československa – dále již autorova slova v původním znění:
„Persian language and literature have been taught at Charles University and other institutions in the country for decades. The late professor Jan Rypka was a leading Czech Iranist, under whose supervision the seminal volume entitled History of Iranian Literature was compiled. This monumental work, translated into English in 1968, remains the only of its kind up to this date, as it brings together into a single volume many aspects of Iranian literature: ancient, medieval, and modern periods are studied in various genres, and oral literature in various Iranian languages are covered. A notable student of Rypka was Jiří Bečka, the prominent scholar of Tajik literature, whom I met and spend a day with at a conference in Tehran (and later I was interrogated by security forces of the Islamic Republic). Another graduate of Charles University was Mansour Shaki, whose contribution in the study of Zoroastrianism and the Persian language is enormous. These two scholars made regular contributions to the Encyclopædia Iranica. During my tenure on the editorial board of this encyclopedia I proposed and invited an entry on Czechoslovak contributions in Iranian studies, but without concrete results yet. It is not difficult to give a list of names of many other Czechoslovak Iranists, for instance, Jiří Karanský in ancient Iranic philology, Jiří Cejpec in folklore of Iranic peoples, Karl Jahn in history of Persia and East Iran, and Adéla Křikavová in Kurdish studies, among others.“
„Perský jazyk a literatura se na Karlově univerzitě a dalších institucích v zemi vyučují již desítky let. Zesnulý profesor Jan Rypka byl předním českým íránistou, pod jehož vedením vznikl zásadní svazek Dějiny íránské literatury. Toto monumentální dílo, přeložené do angličtiny v roce 1968, zůstává dodnes jediným svého druhu, neboť v jediném svazku spojuje mnoho aspektů íránské literatury: v různých žánrech se probírá starověk, středověk i novověk a je zde zahrnuta i ústní literatura v různých íránských jazycích. Významným Rypkovým žákem byl Jiří Bečka, významný literární vědec zabývající se tádžickou literaturou, s nímž jsem se setkal a strávil s ním jeden den na konferenci v Teheránu (a později jsem byl vyslýchán bezpečnostními složkami Islámské republiky). Dalším absolventem Karlovy univerzity byl Mansúr Šaki, jehož přínos v oblasti studia zoroastrismu a perského jazyka je obrovský. Tito dva vědci pravidelně přispívali do Encyclopædie Iranica. Během svého působení v redakční radě této encyklopedie jsem navrhl a vyzval k vytvoření hesla o československých příspěvcích v íránistických studiích, zatím však bez konkrétních výsledků. Není obtížné uvést výčet jmen mnoha dalších československých íránistů, například Jiřího Karanského v oblasti starověké íránské filologie, Jiřího Cejpce v oblasti folkloru íránských národů, Karla Jahna v oblasti dějin Persie a východního Íránu, Adély Křikavové v oblasti kurdských studií a dalších.“
– Habib Borjian, dne 15. října 2020
Seznam použitých zdrojů
BAHMANBEYGI, Moḥammad. Boxārā-ye man, il-e man. Shiraz, 2009a.
BAHMANBEYGI, Moḥammad. ʿOrf o ʿādat dar ʿašāyer-e Fārs. Shiraz, 2009b.
BECK, Lois. The Qashqa’i of Iran. New Haven: Yale University Press, 1986.
BELLEW, H. W. An Inquiry Into the Ethnography of Afghanistan. London, 1891.
BORJIAN, Habib. Farvi Dialect, iranicaonline.org, 26 June 2013.
BORJIAN, Habib. The Dialect of Khur. In: Matteo De Chiara, Adriano V. Rossi, and Daniel Septfonds, (eds.). Mélanges d’ethnographie et de dialectologie irano-aryennes à la mémoire de Charles-Martin Kieffer. Studia Iranica. Cahier 61, Paris: Association pour l’avancement des études iraniennes, 2018, s. 77-98.
BORJIAN, Habib. Essays on Three Iranian Language Groups: Taleqani, Biabanaki, Komisenian. New Haven: American Oriental Society, forthcoming 2021.
ELFENBEIN, Josef. Balōčī. In: R. Schmitt (ed.). Compendium linguarum iranicarum. Wiesbaden: 1989, s. 350-362.
ELFENBEIN, Josef. Baluchistan iii. Baluchi Language and Literature. Enc. Iranica III/6, New York, 1988, s. 633-644.
ELFENBEIN, Josef. A Vocabulary of Marw Baluchi. Naples, 1963.
JAHANI, Carina. The Baloch as an Ethnic Group in the Persian Gulf Region. The Persian Gulf in Modern Times: People, Ports, and History, (ed.). Lawrence G. Potter, Palgrave Macmillan, 2014, s. 267-297.
JAHANI, Carina; KORN, Agnes. Balochi. In: Windfuhr, G. (ed.). The Iranian Languages. London, 2009, s. 634-88.
JAHANI, Carina; NOURZAEI, Maryam. A folktale in Koroshi dedicated to Joy Edelman. [online] Leksika, ėtimologija, jazykovye kontakty, 2011, s. 62-70. Moscow, 2011. Dostupné z: http://www.lingfil.uu.se/digitalAssets/133/133434_die-sbornik-jahani-nourzaei-2.pdf
MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 277-297.
NOURZAEI, Maryam. ANONBY, Erik. JAHANI, Carina. KOROSH. [online] Encyclopædia Iranica Online 2016. Dostupné z: http://www.iranicaonline.org/articles/korosh-people-01
OBERLING, Pierre. QAŠQĀʾI TRIBAL CONFEDERACY. [online] Encyclopaedia Iranica Online 2003. Dostupné z: https://www.iranicaonline.org/articles/qasqai-tribal-confederacy-i
ROSSI, Adriano Valerio. Iranian lexical elements in Brāhūī. Naples: Istituto universitario orientale, 1979.
SALĀMI, ʿA. Barrasi-e eǰmāli-e guyeš-e koroši. Guyeššenāsi 1/3, 2004a, s. 39-56.
SALĀMI, ʿA. Ganǰina-ye guyeššenāsi-e Fārs. III, Tehran, 2004.
SPOONER, Brian. Notes on the Baluchī spoken in Persian Baluchistan. Iran 5, 1967, s. 51‑71.
[1] BORJIAN, Habib. Essays on Three Iranian Language Groups: Taleqani, Biabanaki, Komisenian. New Haven: American Oriental Society, 2021.
[2] JAHANI, Carina. The Baloch as an Ethnic Group in the Persian Gulf Region. The Persian Gulf in Modern Times: People, Ports, and History, (ed.). Lawrence G. Potter, Palgrave Macmillan, 2014, s. 267-297.
[3] OBERLING, Pierre. QAŠQĀʾI TRIBAL CONFEDERACY. [online] Encyclopaedia Iranica Online 2003. Dostupné z: https://www.iranicaonline.org/articles/qasqai-tribal-confederacy-i
[4] MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 277-297.
[5] SALĀMI, ʿA. Ganǰina-ye guyeššenāsi-e Fārs. III, Tehran, 2004, s. 23.
[6] BAHMANBEYGI, Moḥammad. Boxārā-ye man, il-e man. Shiraz, 2009, s. 194-195.
BAHMANBEYGI, Moḥammad. ʿOrf o ʿādat dar ʿašāyer-e Fārs. Shiraz, 2009, s. 39.
[7] BELLEW, H. W. An Inquiry Into the Ethnography of Afghanistan. London, 1891, s. 143.
[8] SALĀMI, ʿA. Barrasi-e eǰmāli-e guyeš-e koroši. Guyeššenāsi 1/3, 2004, s. 39-56.
[9] NOURZAEI, Maryam. ANONBY, Erik. JAHANI, Carina. KOROSH. [online] Encyclopædia Iranica Online 2016. Dostupné z: http://www.iranicaonline.org/articles/korosh-people-01.
[10] Dále je jméno užíváno pod zkratkou HM.
[11] Dále jméno užíváno pod zkratkou AS.
[12] Pro autorky je dále v textu užívaná zkratka JN.
[13] Další příklady v této studii pocházejí ze Salāmi, pokud nejsou citovány iniciálami jiného autora (viz předešlé poznámky pod čarou).
[14] SPOONER, Brian. Notes on the Baluchī spoken in Persian Baluchistan. Iran 5, 1967, s. 51‑71.
[15] MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 277-297.
[16] Pozn.: plozivy – z poslechového hlediska se jedná o ražené souhlásky (též explozivy).
[17] Pozn. překl. – jedná se termín označující další manželku manžela v polygamním manželství, v češtině termín nemá obdobu, v angličtině ustálen výraz „co-wife“.
[18] BORJIAN, Habib. The Dialect of Khur. In: Matteo De Chiara, Adriano V. Rossi, and Daniel Septfonds, (eds.). Mélanges d’ethnographie et de dialectologie irano-aryennes à la mémoire de Charles-Martin Kieffer. Studia Iranica. Cahier 61, Paris: Association pour l’avancement des études iraniennes, 2018, s. 77-98.
[19] Pozn. – deiktické výrazy se používají pro ukazování bez pojmenování. Jako slovní druhy tuto funkci mohou plnit především zájmena (já, ty), ale i příslovce (sem), číslovky (tolikrát), slovesa (pojď, odejdi).
[20] Pozn. – agens je konatel děje věty. V češtině se jedná nejčastěji o podmět.
[21] Pozn. – epenteze je vkládání hlásky dovnitř slabiky. V češtině se jedná např. o sedm – sedum.
[22] Pozn. – kmen je část slova, která se při časování a skoňování většinou nemění. Nejedná se o kořen slova, který nese základní významovou část slova (přestože kmen a kořen mohou být totožné).
[23] Pozn. – imperfectum (doslova „nedokončené“) označuje v některých jazycích jeden z minulých časů, který v minulosti trval, nebo se opakoval. Naproti tomu perfectum označuje v některých jazycích, že děj už byl ukončen.
[24] Pozn. – formant je oblast lokálního maxima (špičky) ve spektru složených tónů.
[25] MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 277-297.
[26] Pozn. – konjunktiv / spojovací způsob je slovesný způsob, který obvykle vyjadřuje podmíněnost či hypotetičnost děje.
[27] MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 277-297.
[28] Pozn. – habitualis je soubor gramatických nebo lexikálních významů vyjadřujících pravidelné opakování akce nebo obvyklého tradičního stavu.
[29] Pozn. – agens je konatel děje věty. V češtině se jedná nejčastěji o podmět.
[30] MAHAMEDI, Hamid. On the Verbal System in Three Iranian Dialects of Fārs. Studia Iranica 8, 1979, s. 287.
[31] BORJIAN, Habib. Farvi Dialect, iranicaonline.org, 26 June 2013.