Albina Iskandarova
Když jsem jela letos poprvé do Gruzie, vůbec jsem nevěděla, co od cesty očekávat. Nakonec mě ale Gruzie jednoznačně nadchla – dobrosrdečnými lidmi, chutným jídlem, mořem i horami. A 21 dní bylo tak málo na to si tam všechno užít. Jako nejlepší a nejlevnější spoj z Prahy je let do města Kutaisi, což je jedno z hlavních historických a ekonomických center západní Gruzie. Vyšla jsem z poměrně starého letiště a první věcí, která mě překvapila, byli toulaví psi. Nyní už je pro mě těžké si Gruzii bez nich představit. Problém pouličních zvířat v Gruzii je řešen lidsky, jsou sterilizováni a s čipem.
S Gruzíny jsem zpočátku mluvila anglicky, ale pak jsem pochopila, že je to zbytečné – všichni starší lidé, s kterými jsem mluvila, rozuměli a mluvili rusky. S mladšími lidmi se dalo bez problému domluvit anglicky. Jako Ruska jsem ani jednou neměla žádný problém kvůli napjatým vztahům mezi Ruskem a Gruzií.
Hlavním městem Gruzie je Tbilisi. Ačkoli je země jen o málo menší než Česká republika, celková populace je asi jen 4,6 milionu obyvatel. Nejpočetnější národnostní skupiny jsou Gruzíni, Azerové, Arméni, Osetinci a Rusové.
Obyvatelé Gruzie se považují jednoznačně za Evropany. Je to dáno tím, že ani geograficky není úplně jasné, zda je Gruzie v Asii nebo v Evropě a často se to bere různě. Gruzíni vzhlížejí k Evropské unii, všude mají vyvěšeny vlajky Gruzie společně s vlajkou Evropské unie. To svědčí o tom, že by Gruzíni chtěli vstoupit do EU, ale zatím se jim to nedaří.
Adžárie
Adžárie je autonomní republikou a nachází se v jihozápadní Gruzii. Je omývaná Černým mořem a zároveň leží na úpatí hor Malého Kavkazu. Hlavním městem je přístavní město Batumi, které bylo jedním z hlavních turistických měst bývalého Sovětského svazu. I v dnešní Gruzii patří mezi hlavní turistická centra. Batumi se považuje za město, kde je největší množství ročních srážek ze všech měst bývalého Sovětského svazu.
Stačí odjet pouze 10 kilometrů od rušného Batumi a ocitla jsem se na jedinečných panenských místech, kterých se civilizace nedotkla. Hory, subtropické lesy a moře, výjimečné chráněné území Gruzie – horská Adžárie. Zde jsem obdivovala přírodu, hory, navštívila jsem vodopád Makhuntsetis a most královny Tamary. Tamara Gruzínská je dodnes nejúctyhodnější postavou mezi Gruzíny. Byla to královna Gruzínského království v letech 1184 až 1213. Její jméno je spojeno s jedním z nejlepších období v historii Gruzie.
Největším zážitkem pro mě ale byla návštěva adžárské rodiny. Gruzínská pohostinnost je velmi slavná. Koneckonců, mezi Gruzíny se říká, že host je Pánovým poslem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že Gruzíni jsou nejpohostinnějšími lidé, které jsem v životě potkala.
Obrázek 1 –Žena v tradičním adžárském kroji, zdroj: vlastní foto
Naše hostitelka připravila skutečná adžárská domácí jídla a hostitel pořádal degustaci domácího adžárského vína a domácí pálenky – čači. Gruzíni hrdě vyprávějí o tom, že to byla právě Gruzie, kde víno vůbec vzniklo. Celá hostina probíhala s doprovodem gruzínských národních tanců a živé hudby. Gruzínský proslov před pitím alkoholu je také nedílnou součástí posezení. Hostitel sděluje svoji životní filozofii a zkušenosti, popřeje hodně zdraví, štěstí a lásky všem přítomným. Před ukončením večera se všechny ženy převlékly do tradičních krojů a hostitelé nás učili gruzínským lidovým tancům. Muži a ženy tančí zvlášť, což vysvětluje to, že Gruzíni mají odpradávna výjimečný vztah k ženám. Ženy by tady měly být skromnější a berou se jako slabší jedinci v tom dobrém slova smyslu.
Tato návštěva byla prvním krokem moji zamilovanosti k této zemi.
Obrázek 2 – Ačaruli chačapuri z Adžárie, zdroj: vlastní foto
Svanetie
Obrázek 3 – Město Mestia, zdroj: vlastní foto
Dále jsem navštívila horskou oblast Gruzie – Svanetii, divokou a krásnou zemi Svanů. Hlavními důvody pro návštěvu této oblasti byl můj zájem vidět zasněžené vrcholy Kavkazu nad malebnými údolími, bouřlivými horskými řekami a vysokohorskými loukami.
Obrázek 4 – Hospodářská zvířata ve Svanetii, zdroj: vlastní foto
Cesta začala na hlavním nádraží v Batumi, ze kterého jsem se vypravila do Zugdidi. Jako hlavní způsob veřejné dopravy nám posloužila maršrutka, která je stále velmi rozšířená v zemích bývalého Sovětského svazu a na Balkánu.
Pokračovat ze Zugdidi do Mestie veřejnou dopravou není snadné, protože maršrutka odjede až poté, co se auto naplní. Proto je lepší si pronajmout taxi. Na rozdíl od Adžárie se v této oblasti rusky už skoro nemluvilo. Avšak kvůli turismu se i tady dalo domluvit anglicky.
Hlavním cílem této cesty byla vesnice Ušguli. Ušguli je vysokohorská trvale osídlená vesnice, která se nachází v nadmořské výšce 2 200 metrů nad mořem a je nejvýše položenou obývanou vesnicí v Evropě, pokud se budeme řadit mezi ty, kteří považují Gruzii za Evropu. V Ušguli dnes žije kolem sedmdesáti rodin, příslušníků jihokavkazského národa Svanů.
Obrázek 5 – Vesnice Ušguli, zdroj: vlastní foto
Svanetiе je obecně drsné místo, po většinu roku je zde chladno, a po většinu zimy je Ušguli izolováno od vnějšího světa sněhovými závějemi. Kvůli klimatu zde nerostou hrozny a Svanové tedy nepěstují víno. Pijí však vlastní pálenku – araku, vyrobenou z jablek nebo medu.
Ušguli se považuje za nejnepřístupnější kout obydlené Svanetie – i proto není snadné se dostat z Mestie do Ušguli. Celá potíž spočívá v tom, že do Ušguli silnice, tak jak je obvykle chápeme, chybí. Spíše než o silnici se jedná pouze horská cesta. Abychom překonali vzdálenost 46 km, museli jsme strávit asi tři hodiny v autě.
Ale stálo to za to! Dechberoucí je výhled na nejvyšší gruzínskou horu Šcharu s výškou hlavního vrcholu 5 201 m.
Obrázek 6 – Jezdci v Ušguli, zdroj: vlastní foto
Svanové
Obyvatele této vesnice – Svanové – jsou často světlovlasí a vysocí lidé s modrýma očima, což je pro většinu Gruzínů atypické. Podle jedné verze jsou Svanové potomci evropských rytířů, kteří kdysi sloužili ve službách gruzínských králů.
Svanové jsou pravoslavní křesťané. Zároveň si však Svanové zachovali mnoho pohanských zvyků. Například starověký festival Lamprob je průvodem nočních svítilen, ve kterém jde každý muž z vesnice a drží v ruce hořící pochodeň.
Svanové si do našich dnů dochovali zvyky související s krevní mstou. Za vraždu jednoho muže se jeho příbuzní následně brutálně pomstí všem mužům klanu vraha.
Symbolem regionu jsou svanetské věže. Velké věže z vysokých kamenů, z nichž mnohé byly postaveny před tisíci lety, to je jeden z hlavních zázraků, pro které turisté do Svanetie přicházejí.
Věž má tři až pět pater. První patro – bez oken a mezer – je chlév pro hospodářská zvířata. Druhé patro je typicky obytné. A patro třetí je obranné – sem se během obléhání uchylovala rodina do bezpečí. Některé věže jsou obytné, jiné jsou strážní věže a v některých jsou zásoby.
Dnes jsou některé věže přeměněny na turistické restaurace – zde můžete stolovat přímo na střeše a obdivovat krásy okolí.
Obrázek 7 – Svanetská věž, zdroj: vlastní foto
O Svanech najdete poměrně málo informaci na internetu. Tento národ je výjimečný, mají unikátní tradice a styl života. Proto jakmile jsem z Gruzie odletěla zpět do Prahy, už jsem věděla, že se tam určitě vrátím, a to především kvůli Svanetii a Svanům.