The Xinjiang Uyghur Autonomous Region as an example of separatism in China
DOI: https://dx.doi.org/10.7160/KS.2021.150105
Author: Dru C. Gladney
Address: Pomona College, 333 N. College Way, Claremont, CA 91711, USA
E-mail: Dru.Gladney@pomona.edu
Language: English
Issue: 1/2021
Page Range: 85–104
No. of Pages: 20
Keywords: Xinjiang Uyghur Autonomous Region, China, Uyghur, secessionism
Abstrakt:
V tomto článku se pokusím dokázat, že pokračující násilnosti, k nimž dochází v oblasti známé jako Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang nebo Východní Turkestán, je vhodné chápat jako případy občanských nepokojů ve veřejné sféře a jen zřídka je lze označit za „secesi“ (fenliezhuyi) v tradičním smyslu tohoto pojmu (který chápu jako koordinované násilné činy proti vládě a civilnímu obyvatelstvu za účelem vytvoření nezávislého státu).[*] Boje ujgurského národa s čínským národním státem, které probíhaly od jeho začlenění v roce 1949, je třeba chápat v kontextu snah o dosažení suverenity, nikoli jako náboženskou nebo islámem inspirovanou kampaň. Kromě toho, že jsou Ujgurové muslimský národ, se jejich zájmy a problémy podobají zájmům a problémům Tibetu a občasné násilnosti, k nimž dochází v Tibetské autonomní oblasti v Číně, a protesty proti čínské vládě jsou zřídkakdy, pokud vůbec, označovány za „teroristické“, i když jsou často pokládány na stejnou úroveň s ujgurskými incidenty a označovány jako „secesionistické“ (fenliezhuyi). Zároveň se v tomto článku pokusíme ukázat, že oblast Sin-ťiang, která byla od konce 90. let 20. století mimořádně klidná, což se v posledních několika letech změnilo, zastihla hospodářská konjunktura, kterou by jí mohl závidět kterýkoli z okolních středoasijských států. Číně je možné blahopřát k obrovské hospodářské a sociální transformaci regionu v posledních dvou desetiletích, ale zároveň ji povzbudit, aby našla způsoby, jak zachovat a podporovat živou a výjimečnou středoasijskou civilizaci, kterou ujgurská kultura představuje.
[*] V zájmu sjednocení pojmů jsme se rozhodli překládat fenliezhuyi jako „secesionismus“ namísto „separatismus“. Ačkoli čínský překlad slova „secese“ zní tuoli, slovo „tuolizhuyi“ se nikdy nepoužívá a to, co čínské úřady hanlivě označují jako fenliezhuyi, může záměrně a s cílem je odmítnout zahrnovat jak hnutí, která bojují za nezávislost, tak ta, která požadují pouze významnou politickou autonomii.
Prof. Dru Gladney se specializuje na národy, kultury a politiku podél starověké a moderní Hedvábné stezky – zejména na otázky globalizace a transnacionalismu v Číně a jejích blízkých sousedech. V posledních několika letech se zabýval rozsáhlým srovnávacím průzkumem kočovných rodin v západní Číně, posíleným hloubkovým terénním výzkumem s kočovnými Kazachy v pohoří Altaj na hranicích Číny a Mongolska.
Klíčová slova: Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, Čína, Ujgurové, secesionismus
Celý příspěvek / Full Text Paper: PDF [en]
English version: HTML
Úvod
Pozornost věnovaná angažovanosti Ujgurů ve veřejné sféře, zejména na domácí půdě v oblasti města Urumči a dalších ujgurských centrech, jako je Kašgar a Chotan, a také zjišťování další účasti Ujgurů ve virtuální veřejné sféře prostřednictvím nových forem sociálních médií a internetu, bude v tomto článku ukazovat, že nová virtuální komunita Ujgurů začala čelit hegemonickému diskurzu čínského státu týkajícímu se ujgurských nepokojů a aspirací v regionu. Bude poukázáno na to, že místa sporu se přenesla prostřednictvím nových forem sociálních médií, což vedlo k reteritorializaci veřejného prostoru, a to nejen virtuálně na internetu, ale i s reálnými důsledky pro jednání v terénu. Arjun Appadurai[1] tvrdí, že „deteritorializace“ je v nové veřejné sféře výraznou podmínkou modernity vůbec, já však naznačuji, že jsme svědky rostoucí role internetu při reteritorializaci domovských prostorů, které ztratily utlačované národy, často vysídlené autoritářskými režimy. V jednom z dřívějších článků[2] jsem tvrdil, že rostoucí ujgurský „kybersecesionismus“ a „kyberseparatismus“ ve skutečnosti nepředstavoval v té době pro čínský stát hrozbu, protože byl podporován nesourodou směsicí konkurenčních mezinárodních diasporických skupin, které měly jen malou šanci vyvinout jakýkoli organizovaný odpor, jenž by mohl případně zpochybnit čínskou suverenitu v Sin-ťiangu. Jicchak (Yitzhak) Shichor podobně argumentoval ve svém mistrném přehledu, že rozpory a konkurenční programy mezi diasporou bránily Ujgurům vytvořit jednotný program[3]. Nicméně vzhledem k dramatickému nárůstu propojení Ujgurů s nedávnými událostmi na Blízkém východě mezi různými arabskými jary a jasmínovými revolucemi v roce 2011 budu v tomto článku tvrdit, že v diaspoře začala vznikat nová virtuální ujgurská komunita, která skutečně dává Pekingu mnohem větší důvod k obavám. Stručně řečeno, tento článek naznačuje, že kybernetický separatismus se pro ujgurskou diasporu stává více než jen virtuálním a podobně jako události na Blízkém východě začíná mít reálné dopady na kolonizovaný prostor, který byl kdysi známý jako Východní Turkestán, což skutečně vede k možné budoucí reteritorializaci. Do jisté míry by tedy ujgurský kybernetický secesionismus /separatismus mohl vést k vytvoření virtuálního národa, který však pro vzdálenou budoucnost zůstane mimo Čínu, virtuálně existující v diaspoře a na internetu.
Nepokoje ze Západu
Po téměř deseti letech relativního klidu v Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang předznamenaly sporadické násilnosti v roce 2008 obrovské městské povstání v Urumči v roce 2009, které téměř ochromilo místní úřady a vedlo k nejvyššímu počtu obětí občanského násilí v historii Čínské lidové republiky.[4] Předtím, v roce 1997, vybuchly bomby v městském parku v Pekingu 13. května (jeden mrtvý) a ve dvou autobusech 7. března (dva mrtví), stejně jako v severozápadním pohraničním městě Urumči, hlavním městě Ujgurské autonomní oblasti Sin‑ťiang, 25. února (9 mrtvých). V roce 1998 došlo k více než 30 dalším bombovým útokům a v tomtéž roce také k šesti bombovým útokům v Tibetu. Předpokládá se, že většina z nich souvisela s požadavky muslimských a tibetských secesionistů. Od těchto událostí z konce 90. let bylo popraveno mnoho příslušníků ujgurské muslimské menšiny a stovky lidí byly zatčeny pro podezření z účasti na etnických nepokojích a zapojení do secesionistických aktivit. Ačkoli byly tyto incidenty sporadicky hlášeny již od počátku 80. let, koncem 90. let byly poměrně časté a tvrdé zacházení s podezřelými, kteří se na těchto incidentech podíleli, zdokumentovala Amnesty International ve své zdrcující zprávě o politice čínské vlády v regionu.[5] Pokud je nám známo, představují tyto incidenty z konce 90. let jediné zdokumentované případy násilí, které se zdály být dobře koordinované a odehrávaly se ve stejnou dobu na území měst i celé země. Úrovni propracovanosti a koordinaci těchto událostí z konce 90. let se od té doby nic nevyrovnalo. Deník Wall Street Journal [6] informoval 11. srpna 1999 o zatčení Rebiyi Kadeer, známé ujgurské podnikatelky, která byla kdysi vyslána zastupovat oblast Sin-ťiang na Mezinárodní konferenci žen v Pekingu (1995) během návštěvy delegace Kongresu Spojených států (United States Congressional Research Service – USCRS) v regionu, což svědčí o silné reakci Číny na toto napětí. Amnesty International označila Rebiyu za „vězeňkyni svědomí“, neboť jejím jediným hmatatelným proviněním byl neúspěšný pokus o setkání s USCRS.[7] Její propuštění do USA v roce 2005 a její aktivní role při prosazování „Světového ujgurského kongresu“ vedly k tomu, že zaujala významné postavení mezi ujgurskou exilovou komunitou v USA i v zahraničí a čínská vláda ji označila za „teroristku“ a „secesionistku“.[8] Její vedení pomohlo aktivizovat ujgurskou diasporu jako nikdy předtím a vzhledem k tomu, že chybí dalajláma, začali ji někteří analytici označovat za „dalajlámovu matku“ pro ujgurskou diasporu. Obratné využívání veřejných sdělovacích prostředků a mezinárodních zpravodajských agentur pomohlo její poselství o „těžkém údělu“ jejího lidu přiblížit širší veřejnosti v nebývalé míře.
Je důležité poznamenat, že ujgurské protesty a následné zásahy v 90. letech a na přelomu 20. a 21. století byly jen zřídka spojovány s otázkami svobody náboženského vyznání, ale spíše s celou řadou otázek „práv původních obyvatel“, z nichž náboženství je pouze jednou z nich. Čínští představitelé tvrdí, že „štěpení“ (tj. secesionisté) porušují zákon a že plnou svobodu náboženského vyznání umožňuje článek 36 ústavy.[9] Dřívější Bílá kniha o národnostní politice v Číně, zveřejněná těsně před 50. výročím založení ČLR v říjnu 1999, tvrdila, že náboženská svoboda je zaručena pro všechny menšiny, ale přiznávala přetrvávající problémy v menšinových regionech, zejména obrovské ekonomické nerovnosti (Čínská státní rada 1999).
Navzdory přetrvávajícímu napětí a častým zprávám o ojedinělých teroristických činech nebylo prokázáno, že by některá z těchto akcí měla za cíl narušit hospodářský rozvoj regionu. Ani jeden zdokumentovaný incident nebyl zaměřen na infrastrukturu (železnice, mosty, elektrárny, letiště), což by se dalo očekávat v případě dobře organizovaného teroristického nebo secesionistického spiknutí. Většina potvrzených incidentů byla namířena proti chanským (čínským) bezpečnostním složkám, nedávným chanským (čínským) emigrantům do regionu a dokonce i proti ujgurským muslimům, kteří byli vnímáni jako příliš úzce spolupracující s čínskou vládou. Dokonce i ti, kteří tvrdí, že v regionu dochází k aktivní koordinaci ujgurského násilí ze strany Talibanu a al-Káidy, mají problém poukázat na násilné incidenty, které se podobají technikám al-Káidy, jako jsou sofistikované zbraně, bomby u silnic nebo dokonce sebevražedné atentáty.[10] V oblasti Sin-ťiangu nebyly potvrzeny žádné důkazy o takových násilnostech, téměř všechny incidenty svědčí o použití jednoduchých zbraní (nože, kameny, autobusy MHD) zaměřené na bezpečnostní cíle (policejní stanice, kontrolní stanoviště atd.). Většina analytiků se shoduje, že Čína není náchylná ke stejnému etnickému separatismu, jaký rozdělil bývalý Sovětský svaz. Lze s úspěchem pochybovat o tom, že pokud by se Čína rozpadla, rozdělila by se podobně jako SSSR na základě staletých etnických, jazykových, regionálních a kulturních hranic. Pokud by se Čína skutečně rozpadla, Sin-ťiang by se rozdělil způsobem, který by se podobal konfliktům v sousedních regionech, jako je současný Kašmír nebo násilná občanská válka v Tádžikistánu v polovině 90. let.
Sin-ťiang: „nový region“ s kořeny v minulosti
Bez ohledu na čínské dějiny jsou všichni Ujgurové pevně přesvědčeni, že jejich předkové byli původními obyvateli Tarimské pánve, která se v čínštině začala nazývat „Sin-ťiang“ („nové panství“) až v 18. století. Nicméně identita současného národa známého jako Ujgur je poměrně nedávným fenoménem souvisejícím se soupeřením v rámci Velké hry, čínsko-sovětskými geopolitickými manévry a budováním čínského národa. Zatímco soubor kočovných stepních národů známých jako „Ujguři“ existoval již před osmým stoletím, od patnáctého do dvacátého století se tato identita ztratila. Je jednou z ironií světových dějin, že čínské dějiny rezolutně potvrzují dlouhodobou nadvládu čínských vládců nad tímto regionem, přesto však nadále oficiálně prosazují termín „Sin-ťiang“ („Nový region“) jako označení tohoto území. Tuto ironii jistě vnímají i Ujgurové, kteří se nadále považují za vnitřní kolonii Číny, a to poměrně nedávnou.[11]
Myšlenku ujgurského národa a nezávislého státu, který má kořeny v Ujgurské říši 7. století, dále podporuje internet, který pravidelně odkazuje na tuto romantizovanou, teritorializovanou minulost.[12] Ujgurská kultura a genetická výbava jejího lidu odráží skutečnost, že se stěhovali z oblasti, která se nyní nachází v Mongolsku, do regionu, který je nyní známý jako Sin-ťiang nebo Východní Turkestán. Tento region byl vždy významnou „civilizační křižovatkou“, na níž se na dlouhých vzdálenostech pohybovali a mísili mluvčí íránských, indických, čínských, tibetských, turkických, mongolských a dokonce i evropských jazyků. Až do své poměrně pozdní konverze k islámu (ve srovnání s poměrně rychlou konverzí ostatních středoasijských národů) byli Ujgurové šamani, buddhisté, manichejci a dokonce nestoriánští křesťané. Ujgury ovládané oázy v regionu byly díky své vynikající zemědělské a obchodní ekonomice často ovládány kočovnými mocnostmi z mongolských stepí a Střední Asie, a dokonce s přestávkami i čínskými dynastiemi, které projevovaly zájem o kontrolu lukrativních obchodních cest napříč Eurasií. Podle Morrise Rossabiho teprve v roce 1760 a po porážce mongolských Džungarů získala mandžuská dynastie Čching nad oblastí plnou a formální kontrolu a zřídila ji jako své „nové panství“ (Sin-ťiang), jehož správa trvala sotva 100 let, když podlehla povstání Jakub-beka (1864-1877) a rozšiřujícímu se ruskému vlivu.[13] Dokud nebyla v polovině 19. století podpořena rozsáhlá migrace chanských Číňanů, měli Čchingové zájem především na pacifikaci regionu zřizováním vojenských základen, které podporovaly vazalský vztah. Kolonizace začala s migrací Chanů v polovině devatenáctého století, ale byla přerušena povstáním Jakub-beka, pádem říše Čching v roce 1911 a následnou érou válečníků, která region rozvrátila až do jeho začlenění do Lidové republiky v roce 1949. Soupeření o loajalitu národů žijících v oázách během Velké hry, kterou hrály Čína, Rusko a Velká Británie, dále přispělo k rozdělení Ujgurů podle politického, náboženského a vojenského klíče. Národy žijící v oázách v tomto regionu až do výzvy k začlenění do národního státu postrádaly jakýkoli ucelený pocit identity.
Začlenění Sin-ťiangu poprvé do národního státu tak vyžadovalo bezprecedentní vymezení tzv. národů, kterých se to týká. Před svým nedávným znovuzrozením bylo označení „Ujgur“ naposledy použito před 500 lety pro označení převážně buddhistického obyvatelstva Turfanské kotliny. Přesto se toto označení v posledních 80 letech používalo jako pojmenování pro usedlé turkicky mluvící muslimské obyvatele oáz. Jeho používání nebylo nikdy zpochybněno ani samotnými obyvateli, ani dotčenými státy. V sázce je příliš mnoho na to, aby takto označovaní lidé chtěli toto označení zpochybnit. Pro ujgurské nacionalisty je dnes přímý liniový původ z Ujgurského království v Mongolsku sedmého století přijímán jako fakt, přestože historické a archeologické důkazy svědčí o naprostém opaku.[14]
Konec dynastie Čching a vzestup rivality mezi Čínou, Ruskem a Velkou Británií způsobily, že region byl rozdělen soupeřícími stranami a poznamenaly ho dva krátkodobé a drasticky odlišné pokusy o nezávislost: vyhlášení „Východoturkestánské republiky“ v Kašgaru v roce 1933 a další v Jiningu (Kuldža / Ghulja) v roce 1944.[15] Jak obsáhle zdokumentovala Linda Bensonová[16], tato povstání a pokusy o samosprávu přispěly jen málo k překonání konkurenčních politických, náboženských a regionálních rozdílů mezi turkickým muslimským národem, který se v roce 1934 stal oficiálně známým jako Ujgurové, a to za následné správy čínské kuomintangské (KMT) vojenské správy. Andrew Forbes[17] vyčerpávajícím způsobem popisuje velké etnické, náboženské a politické štěpení v letech 1911-1949, které postavilo muslimy proti Číňanům, muslimy proti muslimům, Ujgury proti Ujgurům, Chuejce proti Ujgurům, Ujgury proti Kazachům, válečníky proti prostým lidem a nacionalisty proti komunistům. Během dvou důležitých období existovala krátkodobá nezávislá ujgurská vláda, která podle dnešních Ujgurů poskytuje nezpochybnitelné důkazy samosprávy a dokonce sekulárně inspirované demokratické vlády. Ujgurové, Uzbekové a další středoasijské turkické národy vytvořili v roce 1933 v Kašgaru na necelý rok „Východoturkestánskou republiku“ (ETR), která byla inspirována náboženskými – islámskými – ideály.
O deset let později Sovětský svaz podpořil další pokus o nezávislou vládu Ujgurů a založil sekulárnější nacionalistický stát, další „Východoturkestánskou republiku“ v severní části Sin-ťiangu, v okolí města dnes známého jako Jining / Kuldža (kde se nacházel ruský konzulát jako symbol uznání tohoto nově vzniklého národního státu). V letech 1944-45 bojovala ETR proti čínským nacionalistům (KMT), kteří drželi jižní Sin-ťiang. Vzhledem k válečnému spojenectví mezi KMT a Sověty nakonec Rusové tlačili na ETR, aby spolupracovala s Číňany, a vytvořili obtížné spojenectví, dokud čínští komunisté v roce 1949 neporazili KMT a neobsadili oblast, což označili za „mírové osvobození“ (díky tehdejší čínsko-sovětské spolupráci). Ujgurští nacionalisté tehdy doufali, že dosáhnou vytvoření polonezávislé republiky podle sovětského vzoru Uzbekistánu a Kazachstánu, ale museli se spokojit s uznáním jako čínské „národnostní menšiny“ s autonomní oblastí Sin-ťiang (s mnohem menší právní autonomií než sovětské „svazové republiky“). Mimořádný frakcionářský a občanský nesoulad v tomto období, který způsobil rozsáhlé ztráty životů a vyčerpání zdrojů v regionu, žije v myslích obyvatel stále. Ve skutečnosti je to právě tato vzpomínka, která podle mnohých drží region pohromadě, hluboce zakořeněný strach z rozsáhlých sociálních nepokojů. [18]
Navzdory přetrvávajícím regionálním rozdílům mezi třemi, možná čtyřmi makroregiony, mezi něž patří severozápadní náhorní plošina Džungarie, jižní Tarimská pánev, jihozápadní Pamír a východní koridor Kumul-Turpan-Hami, žije dnes v tomto rozsáhlém regionu téměř 10 milionů lidí, kteří se považují za Ujgury – z celkového počtu 17 milionů obyvatel[19]. Mnozí z nich sní o nezávislém „Ujguristánu“ a někteří za něj i agitují. V rámci „národnostní“ politiky za vlády KMT bylo v Číně vyčleněno pět národů, přičemž většinu tvořili Chanové. Ujgurové byli v té době zahrnuti pod obecnou rubriku „muslimové Chuej“, která tehdy zahrnovala všechny muslimské skupiny v Číně. V této politice se pokračovalo i za komunistů a nakonec bylo uznáno 56 národností, Ujguři a 8 dalších muslimských skupin vyčleněných z obecné kategorie „Hui“ (která se omezovala na převážně čínsky mluvící muslimy).
Samostatné národnostní označení Ujgurů v Číně nadále zakrývalo značnou regionální a jazykovou rozmanitost, přičemž toto označení se vztahovalo i na mnoho „neujgurských“ skupin, jako jsou Loplykové a Dolané, které měly jen velmi málo společného s turkickými muslimy žijícími v oázách, kteří se stali známí jako Ujguři. Současní ujgurští secesionisté zároveň vzpomínají na krátká období nezávislé samosprávy za vlády Jakub-beka a Východoturkestánských republik, vedle dřívější slávy ujgurských království v Turpanu a Karabalghasanu, jako na důkaz svých oprávněných nároků na region. Současné ujgurské secesionistické organizace sídlící v Istanbulu, Ankaře, Alma-Atě / Almaty, Mnichově, Amsterdamu, Melbourne a Washingtonu se mohou lišit ve svých politických cílech a strategiích pro region, ale všechny sdílejí společnou vizi kontinuálního ujgurského nároku na region, narušeného čínskou a sovětskou intervencí. Nezávislost bývalých sovětských středoasijských republik v roce 1991 tyto ujgurské organizace v jejich nadějích na nezávislý „Ujguristán“ velmi povzbudila, a to navzdory skutečnosti, že všechny nové, převážně muslimské středoasijské vlády podepsaly na jaře 1996 v Šanghaji s Čínou protokoly, že nebudou ukrývat ani podporovat secesionistické skupiny. Tyto protokoly byly znovu potvrzeny na setkání Borise Jelcina a Ťiang Ce-mina 25. srpna 1999 a zavazovaly země „šanghajské pětky“ (Čína, Rusko, Kazachstán, Kyrgyzstán, Tádžikistán) k dodržování bezpečnosti hranic a potlačování terorismu, pašování drog a secesionismu.[20] Tato politika byla prosazena 15. června 1999, kdy byli z Kazachstánu do Číny deportováni tři údajní ujgurští secesionisté (Hammit Muhammed, Iljan Zurdin, Chasim Makpur) a několik dalších v Kyrgyzstánu a Kazachstánu čekalo na vydání.[21] Šanghajská organizace pro spolupráci (ŠOS) se z původně obchodní a pohraniční aliance stávala stále silnější multilaterální organizací se silným zaměřením na bezpečnostní spolupráci v oblasti boje proti terorismu.
To, že se islám stal důležitým, nikoli však výlučným kulturním znakem ujgurské identity, není překvapivé vzhledem k sociálně-politickému protikladu, kterému byli Ujgurové vystaveni. Z hlediska náboženství jsou Ujgurové sunnitští muslimové, kteří praktikují islámské tradice podobně jako jejich souvěrci v regionu. Mnozí z nich jsou navíc súfisté, hlásící se k odnoži středoasijského súfismu naqšbandíja. Ujgurové jsou silně vázáni na své hudební tradice, pestré oblečení a patronát nad hrobovými komplexy svatých (mazar).[22] Tyto praktiky jsou protimluvem pro přísné islamistické kodexy inspirované wahhábismem, které prosazuje Taliban a al-Káida a které tvrdě pronásledují mnoho súfistů a lidových umělců.
Je však také důležité poznamenat, že islám byl pouze jedním z několika jednotících znaků ujgurské identity, v závislosti na tom, s kým probíhala v té době spolupráce. To naznačuje, že islámské fundamentalistické skupiny, jako je Taliban v Afghánistánu, budou mít mezi Ujgury jen omezenou přitažlivost. Například pro muslimské Číňany Hui v Sin-ťiangu, kterých je více než 600 000, se Ujgurové odlišují jako legitimní autochtonní menšina, protože obě sdílejí víru v sunnitský islám. Na rozdíl od dříve kočovných muslimských národů, jako jsou Kazaši, kterých je více než milion, mohou Ujgurové zdůrazňovat svou vazbu na zemi a oázu původu. Nejvýrazněji se moderní Ujgurové, zejména ti, kteří žijí ve větších městech a městských oblastech, vyznačují reakcí na čínský vliv a začlenění do společnosti. Právě islámské tradice se často stávají ústředním bodem snah Ujgurů o zachování jejich kultury a historie. Jednou z takových oblíbených tradic, která se v posledních letech znovu objevila, je mašrap, kde se zpravidla mladí Ujgurové scházejí, aby recitovali poezii a zpívali písně (často lidové nebo náboženské), tančili a sdíleli tradiční jídla. Tyto večerní akce se v minulých letech často stávaly ohniskem ujgurského odporu proti čínské nadvládě. Nicméně ačkoli v rámci regionu mnozí líčí Ujgury jako sjednocené kolem secesionistických nebo islamistických cílů, Ujgury nadále zevnitř rozdělují náboženské konflikty, v tomto případě konkurenční súfijské a nesúfijské frakce, územní loajalita (ať už jde o oázy nebo místa původu), jazykové rozdíly, odcizení mezi prostými lidmi a elitou a konkurenční politická loajalita. Důkazem těchto rozdělených loajalit byl útok jiných Ujgurů na imáma mešity Idgah v Kašgaru v květnu 1996 a také vražda nejméně šesti ujgurských úředníků v září 1997. Právě toto sporné chápání historie nadále ovlivňuje velkou část současné debaty o secesionistických a čínských nárocích na region. To, že se mnohé z těchto rozdělených loajalit začínají v diaspoře překonávat, znamená důležitý vývoj globální ujgurské identity. Jak poznamenal Kristian Petersen[23], internet hraje stále důležitější roli při sjednocování ujgurského sektářství a frakcionářství.
Chanský nacionalismus a Ujgurové
Ujgurové jsou oficiální čínskou národnostní menšinou, která je označována za druhý největší z deseti muslimských národů v Číně a obývá především Ujgurskou autonomní oblast Sin-ťiang. Mnozí Ujgurové, s nimiž jsem hovořil v Turfanu a Kašgaru, přesvědčivě tvrdí, že jsou autochtonním národem této oblasti. K tomuto významnému pocitu sounáležitosti s touto zemí přispívá i skutečnost, že více než 99,8 % Ujgurů žije v Sin-ťiangu, zatímco ostatní muslimské národy Číny mají významné populace v jiných provinciích (např. Chuejové) i mimo zemi (např. Kazaši). Ujgurové stále chápou své předky jako původní obyvatele Sin-ťiangu a cizincům tvrdí, že „je to naše země, naše území“, přestože rané ujgurské království sídlilo v dnešním Vnějším Mongolsku a současný region Sin-ťiang je pod kontrolou čínského státu.
V posledních 60 letech došlo k bezprecedentní sociálně-politické integraci Sin-ťiangu do čínského národního státu. Zatímco Sin-ťiang byl pod čínskou politickou nadvládou od porážky Džungarů v roce 1754, až do poloviny 20. století byl jen volně začleněn do vlastní Číny. Rozsah začlenění Sin-ťiangu do Číny naznačuje čínská politika podporující od čtyřicátých let 20. století migraci Chanů, komunikaci, vzdělávání a změnu povolání. Migrace Chanů do Sin-ťiangu zvýšila v letech 1940 až 1982 počet obyvatel o obrovských 2 500 procent, což představuje průměrný roční přírůstek 8,1 procenta, a od té doby si udržují průměrný přírůstek téměř 5 procent, přičemž v současnosti tvoří téměř 45 procent obyvatel. Mnozí skutečně došli k závěru, že hlavním programem Číny pro asimilaci jejích pohraničních regionů je politika integrace prostřednictvím přistěhovalectví.[24] To byl jistě případ Vnitřního Mongolska, kde mongolská populace nyní činí pouhých 17 % (podle novějších údajů spíše 12 %), a vzhledem k následujícím údajům to může být i případ Sin-ťiangu. Bývalý stranický tajemník Sin-ťiangu v letech 1994-2010 Wang Lequan, známý také jako „tajemník pro stabilitu“, protože se podílel na bezohledném potlačování disentu a horlivém provádění pekingské „kampaně tvrdého úderu“, řídil bezprecedentní zaplavení Sin-ťiangu chanskými migranty z vnitrozemí. Předseda Wang, rodák a bývalý viceguvernér provincie Šan-tung, je mnohými podezříván, že o funkci stranického tajemníka Sin-ťiangu přišel kvůli špatnému zvládnutí nepokojů z července 2009, ačkoli si udržel pozici v ústředním politbyru Komunistické strany Číny (zvolen v roce 2004).[25]
Nevýrazné úsilí Ujgurů o kulturní přežití
Integrace s Čínou nebyla pro Ujgury bezproblémová. Mnozí Ujgurové nesou nelibě ohrožení přežití jejich kultury a uchylují se k násilí. Poté, co po desetiletí popírali existenci konfliktů a místo toho zdůrazňovali „národní jednotu“ Číny, oficiální zprávy podrobně popisují konfliktní aktivity Tibeťanů a muslimů v pohraničních oblastech Tibetu, Jün-nanu, Sin-ťiangu, Ning-sia a Vnitřního Mongolska. Po bombových útocích na autobusy v Pekingu v březnu 1997, které byly všeobecně připisovány (ačkoli to nikdy nebylo ověřeno) ujgurským secesionistům, spolu s bombovými útoky na autobusy v Urumči v den Teng Siao-pchingova pohřbu 25. února 1997, je Peking již nemůže dále tajit. Povstání v Jinningu 7. února 1997, které si vyžádalo nejméně devět mrtvých a stovky zraněných, přičemž sedm podezřelých Ujgurů bylo zatčeno a s největší pravděpodobností odsouzeno k popravě, mělo širokou publicitu ve světových médiích. Tím se těchto několik posledních událostí liší od probíhajících problémů v regionu v polovině 80. let, které se setkaly s malým mediálním zájmem. V roce 1996 informoval deník Xinjiang Daily o pěti vážných incidentech od února 1996, při nichž bylo při zásahu zadrženo 2773 podezřelých z terorismu, 3000 kilogramů výbušnin a 31 000 nábojů. Zámořské ujgurské skupiny tvrdily, že při zátahu bylo zatčeno více než 10 000 osob a přes 1 000 jich bylo zabito. Největší protest, který se konal od 2. do 8. února 1996, vyvolala čínská razie na večerním mašrafském kulturním setkání. Protesty proti zatýkání během setkání měly za následek 120 mrtvých a více než 2 500 zatčených. Dne 2. března 1996 byl provládní mulla kašgarské mešity Idgah a jeho syn ubodáni ujgurskými ozbrojenci s noži, 27. května došlo k dalšímu útoku na vysokého vládního úředníka a v září téhož roku bylo v Ječchengu jinými Ujgury zabito šest ujgurských vládních úředníků.
Vláda na konci 90. let tvrdě reagovala rozsáhlým zatýkáním a vyhlášením nové politiky. Na jaře 1998 přijalo Národní shromáždění lidových zástupců nový trestní zákon, který nově definoval „kontrarevoluční“ zločiny jako „zločiny proti státu“, za něž hrozí přísné tresty odnětí svobody, a dokonce i poprava. Mezi „zločiny proti státu“ byly zahrnuty všechny činy, které byly považovány za „etnickou diskriminaci“ nebo „podněcování protietnických nálad“. Mnozí lidskoprávní aktivisté tvrdili, že se jedná o chabě zastřený pokus kriminalizovat „politické“ akce a učinit je stejně nezákonnými jako dopravní přestupky, což podporuje tvrzení Číny, že „žádné politické vězně“ nedrží. Vzhledem k tomu, že jakákoli činnost menšin by mohla být považována za podněcování „protietnických nálad“, obává se mnoho etnických aktivistů, že nový trestní zákon bude snadno obrácen proti nim.
Čínské úřady mají pravdu v tom, že rostoucí mezinárodní pozornost věnovaná osudu původních obyvatel pohraničí vyvolává tlak na tyto regiony. Pozoruhodné je, že dříve zvoleným předsedou Organizace nezastoupených národů a lidových skupin (UNPO) se sídlem v Haagu byl Ujgur Erkin Alptekin, syn ujgurského nacionalistického vůdce Isy Jusufa Alptekina, který zemřel v prosinci 1995 v Istanbulu, kde je nyní park věnovaný jeho památce. O nezávislost Sin-ťiangu (pod názvem Východní Turkestán) usiluje řada mezinárodních organizací se sídlem v Amsterdamu, Mnichově, Istanbulu, Melbourne, Washingtonu a New Yorku. Organizací, která se snaží tato nesourodá hnutí koordinovat, je Světový ujgurský kongres (WUC), který vznikl v roce 2004 a jehož předsedou je Erkin Alptekin. Na svém zasedání ve Washingtonu ve dnech 21.–25. května 2006 kongres zvolil prezidentkou paní Rebiyu Kadeerovou (http://www.uighurcongress.org). Ačkoli, jak poznamenal Chung[26], WUC je pouze zastřešující organizací, která poprvé sjednotila velké množství nesourodých organizací ujgurské diaspory v demokratickém formátu, čínská vláda přesto označila WUC za „teroristickou organizaci“ (Mackerras 2007: 101). Oficiální postoj WUC, jejíž vliv mezi ujgurskými komunitami a organizacemi po celém světě roste, je prosazovat skutečnou autonomii a nepožadovat v tuto chvíli nezávislost nebo odtržení, stejně jako tibetská exilová vláda.[27]
Je zřejmé, že vzhledem k tomu, že Sin-ťiang je posledním muslimským regionem pod vládou komunismu, mezinárodní podpora WUC a nezávislosti Ujgurů čínské úřady znepokojuje více než mezinárodní podpora nezávislosti Tibetu.
Důležitá otázka zní: proč čínské úřady věnují takovou pozornost těmto tibetským a muslimským aktivitám a externím organizacím? Od roku 1998 do roku 2008 uplynulo deset let bez jediného incidentu násilí spojeného s Ujgury. Skupiny se sídlem v Istanbulu existují již od 50. let 20. století a dalajlama je aktivní od svého exilu v roce 1959. Od rozšíření tržní a obchodní politiky v Číně dochází k malým, ale pravidelným secesionistickým akcím a po otevření pozemních bran do Sin-ťiangu vedle trans-eurasijské železnice od roku 1991 se zdá, že není šance na uzavření obchodu. Li Peng při své návštěvě nově nezávislých států Střední Asie v roce 1994 vyzval k otevření „nové Hedvábné stezky“. Šlo o jasný pokus uklidnit obavy nově vzniklých středoasijských států z čínského expanzionismu, stejně jako šanghajské komuniké z dubna 1996, které upevnilo stávající čínsko-středoasijské hranice. Zdokumentovaných separatistických a násilných incidentů v Sin-ťiangu od konce 90. let 20. století výrazně ubylo. V rozhovoru pro Washington Post (2002) ze 14. července 2002 Philip Pan uvedl, že místní bezpečnostní činitelé v Sin-ťiangu byli schopni uvést pouze tři relativně malé incidenty. Oficiální zveřejnění secesionistické problematiky Pekingem může mít více společného s domácí politikou než s nějakou skutečnou vnitřní nebo vnější hrozbou. Nedávné kroky, o nichž svědčí například olympijské hry v roce 2008, naznačují snahu propagovat čínský nacionalismus jako „sjednocující ideologii“, která se ukáže být přitažlivější než komunismus a ovladatelnější než kapitalismus. Zdůrazňováním secesionistických hrozeb a vnějších intervencí může Čína odvést pozornost od vlastních domácích problémů, jako jsou přírodní katastrofy (zejména zemětřesení v S‘-čchuanu v roce 2008), hospodářské krize (např. asijský hospodářský pokles, který se podepsal na čínské měně), rostoucí inflace, zvyšující se rozdíly v příjmech, vysídlené „plovoucí obyvatelstvo“, sjednocení Tchaj-wanu a mnoho dalších vnitřních i vnějších problémů, kterým čelí vedení Komunistické strany Číny. Možná, že nacionalismus bude jedinou „sjednocující ideologií“, která zůstane čínskému národu, jenž se začal distancovat od komunismu, stejně jako se v minulosti distancoval od konfucianismu, buddhismu a taoismu. Možná právě proto jsou cílem Pekingu nábožensky založené nacionalismy, jako je islámský fundamentalismus a tibetský buddhismus, zatímco vzestup šamanismu a lidového náboženství zůstává téměř bez kontroly. Pevné zakrytí muslimského aktivismu v Číně je zároveň vzkazem zahraničním muslimským militantním organizacím, aby se nevměšovaly do vnitřních záležitostí Číny, a Talibanu, aby se dobře držel v rámci svých afghánských hranic. Ačkoli je těžké odhadnout míru podpory ujgurského secesionismu a separatismu mezi širšími vrstvami obyvatelstva, je zřejmé, že kulturní přežití je pro mnohé stěžejním zájmem a že dochází k výrazné snaze o zachování ujgurské kultury, čemuž do jisté míry napomáhá mezinárodní cestovní ruch a snaha státu demonstrovat svou dobrou vůli vůči neklidnému muslimskému obyvatelstvu.
Teritorializace ujgurské budoucnosti
Pokračující začleňování Sin-ťiangu do Číny v dosud nevídaném rozsahu se stalo neúprosnou a zřejmě i nezvratnou skutečností. Potřeba ropných a nerostných zdrojů tohoto regionu od roku 1993, kdy se Čína stala zemí dovážející ropu, znamená, že čínský vliv bude jen růst. Jisté je, že Ujgurové jsou stále kulturně a historicky orientováni na Střední Asii, pokud jde o náboženství, jazyk a etnické zvyky, a vzájemné vztahy se v posledních letech zvýšily díky otevření cest do Pákistánu a Almaty. Čína také nedávno jednala o otevření hranice mezi Afghánistánem a Sin-ťiangem přes starobylý Vachánský koridor, kde nevede žádná silnice, ale pouze prastará oslí stezka používaná od dob Hedvábné stezky.[28] Jistě, panturkismus byl pro některé Ujgury, ale ne pro všechny, na počátku tohoto století přitažlivý. Historické vazby na Střední Asii jsou silné. Zesnulý turecký premiér Turgut Ozal se přihlásil k oblíbené turecké představě, když při své první státní návštěvě Pekingu v roce 1985, jejímž cílem bylo otevřít zde konzulát, když poznamenal, že turecký národ vznikl na území dnešní Číny. Nicméně separatistické představy, vzhledem k současnému politickému začlenění Sin-ťiangu do Číny, jsou sice možná aktuální, ale neproveditelné. Zůstávají vizemi virtuálního společenství, které se však stává lépe organizovaným a slyšitelnějším ve svém poselství vysílaném k lidem uvnitř i mimo Čínu. Dale Eickelman[29] ve svém prozíravém článku poznamenal, že nové sociální sítě začínají proměňovat dosud izolované autoritářské a reformám odolávající režimy na Blízkém východě. Proč by měla být Čína vůči těmto globálním trendům imunní? Jak bylo uvedeno výše, většina toho, co se o Číně píše, vychází z předpokladu, že Čína jako národ drží pohromadě. Pokud by však Čína v centru selhala nebo by byla prolomena Velká zeď informační kontroly, periferie se zcela jistě destabilizují, přičemž Sin-ťiang a Tibet mají vzhledem ke své kulturní jednotě a pokusům o vládu v exilu, k nimž významně přispívá síťová a komunitní síla internetu a sociálních sítí, nejsilnější vyhlídky na odtržení.
Problémy, kterým Sin-ťiang čelí, jsou však mnohem větší než problémy Tibetu, pokud by se osamostatnil. Nejenže je Sin-ťiang více integrován do zbytku Číny, ale ujgurská část obyvatelstva tvoří méně než polovinu celkového počtu a nachází se především na jihu, kde je méně průmyslu a přírodních zdrojů, s výjimkou ropy. Jak však bylo uvedeno výše, pokud se nenajdou významné investice, tarimská ropa a energetické zdroje nikdy nebudou životaschopným zdrojem nezávislého bohatství. Špatné vztahy mezi třemi hlavními muslimskými skupinami v minulosti – Ujgury, Kazachy a Chueji – naznačují, že konflikty mezi muslimy budou stejně velké jako konflikty mezi muslimy a Chany. Většina místních obyvatel se domnívá, že nezávislost by vedla k významným konfliktům mezi těmito skupinami, a to podle etnického, náboženského, městského a venkovského a územního rozdělení. Vzhledem k drsnému podnebí a chudým zdrojům v regionu by ti, kteří se ocitli uprostřed, měli jen málo míst, kam by mohli utéct. Chanové ze Sin-ťiangu by se přirozeně snažili vrátit do vnitrozemí Číny, protože Rusko a Mongolsko by je nemohly přijmout. Avšak vzhledem k předpokladu, že pouze úplné zhroucení státu by mohlo urychlit životaschopné hnutí za nezávislost a vnitřní občanskou válku v Sin-ťiangu, bylo by jen málo míst, kam by Chanové mohli odejít. Jistě, hraniční provincie Gansu a Qinghai by byly stejně narušeny a Tibet by nepřicházel v úvahu. Ujgurští uprchlíci by se s největší pravděpodobností snažili přesunout na jih, protože sever by ovládli Chanové a západní cesty by byly uzavřeny Kazachstánem a Kyrgyzstánem. Zbývají tedy pouze jižní trasy a s výjimkou Pákistánu by pravděpodobně žádný stát v regionu nebyl připraven je přijmout. Rozhodně by se jim lépe nevedlo ani v dnešním Tádžikistánu a Afghánistánu. Vzhledem k probíhajícím konfliktům v Kašmíru by si ani Pákistán, nejpravděpodobnější příjemce ujgurských uprchlíků, pravděpodobně nepřál další destabilizaci regionu. Stojí také za povšimnutí, že hlavní jižní trasa do Indie a Pákistánu, vedoucí po Karakorumské cestě přes Torugartský průsmyk, je obecně průjezdná méně než šest měsíců v roce. Indie, navzdory svým špatným vztahům s Čínou, by pravděpodobně nechtěla zvýšit počet svých muslimských obyvatel. Při mnoha rozhovorech v Sin-ťiangu s místními obyvateli, muslimy i Chany, bylo jasné, že jde o dobře známou skutečnost. Většina z nich si myslí, že v tomto nejhorším případě by nezbylo nic jiného než zůstat a bojovat.
Pokud jde o náboženskou svobodu, stejně jako v případě mnoha jiných politických systémů je čínská ústava chvályhodná, pokud je dodržována. V zemi, kde právní stát často ustupuje místní a celostátní politice, je však často ústavní realita naprosto opačná. Dokud budou čínští úředníci vnímat náboženství jako hrozbu pro čínskou suverenitu, budou mešity a náboženské praktiky přísně sledovány a v některých případech omezovány. S ohledem na mezinárodní zájem o islám však musí být čínští úředníci opatrní, pokud jde o jakékoli represivní zacházení s náboženskou praxí – zejména pokud ji budou označovat za „štěpení“ nebo pobuřování, jako tomu bylo v případě incidentu v Ili v únoru 1997.
Historie čínsko-muslimských vztahů v Sin-ťiangu, jak dokumentuje Millwardova kniha z roku 2007, byla historií relativního klidu a míru, občas přerušovanými rozsáhlými sociálními a politickými nepokoji, které byly podporovány vnitřními i vnějšími krizemi. Odpor proti čínské vládě v Sin-ťiangu nedosáhl úrovně Sýrie, Jemenu, Čečenska nebo intifády, ale podobně jako u baskických separatistů z ETA ve Španělsku nebo bývalé IRA v Irsku a Anglii může propuknout v omezených, násilných okamžicích teroru a odporu. A stejně jako tyto konflikty nebyly vyřešeny na Blízkém východě, v severní Africe nebo v Evropě, nezdá se, že by problém Ujgurů v Sin-ťiangu snadno zmizel. Ujgurům v diaspoře se také nedaří zapojit se do dění v regionu a pravidelně se podílet na jeho reformách nebo rozvoji. Abychom parafrázovali Seana Robertse, na rozdíl od mnoha obyvatel Blízkého východu, kteří pravidelně navštěvují svou vlast, Ujgurové, kteří „čekají na Ujguristán“, musí své čekání a představy uskutečňovat na internetu, protože exulantům není dovoleno region navštívit. Přiznaný problém ujgurského terorismu a disentu, a to i v diaspoře, je tedy problematický pro vládu, která chce podporovat integraci a rozvoj v regionu, kde většina obyvatelstva je nejen etnicky odlišná, ale také muslimská. Jak má vláda integrovat silně nábožensky založenou menšinu (ať už muslimskou, tibetskou, křesťanskou nebo buddhistickou) do „tržně-leninského“ systému? Zdá se, že čínská politika netolerance vůči disentu a ekonomické stimulace tuto otázku nevyřešily. Vzhledem k událostem na západním konci euroasijského kontinentu by Čína měla hledat způsoby, jak zahájit dialog s reprezentativními ujgurskými představiteli a skupinami a lépe spolupracovat při hledání řešení tohoto přetrvávajícího problému. V tomto důležitém regionu došlo k velkému pokroku a relativně klidnému rozvoji. Jistě lze zahájit dialog, který pomůže zajistit prosperující a mírovou budoucnost jak pro Ujgury, tak pro Chany.
Seznam použitých zdrojů
Amnesty International. Peoples Republic of China: Gross Violations of Human Rights in the Xinjiang Uighur Autonomous Region. London, 21 April 1999.
Amnesty International. “China: Uighur businesswoman Rebiya Kadeer sentenced to eight years‘ after secret trial” News Service 47/00, AI INDEX: ASA 17/10/00, 10 March 2000.
APPADURAI, Arjun. “Disjuncture and Difference in the Global Cultural Economy,” Public Culture 1990, 2.2:1-24.
BANISTER, Judith. China’s Changing Population. Stanford: Stanford University Press, 1987.
BENSON, Linda. The Ili Rebellion: The Moslem Challenge to Chinese Authority in Xinjiang, 1944-1949. New York: M.E. Sharpe, 1990.
China State Council. “National Minorities Policy and its Practice in China”, Beijing, Information Office of the State Council of the People’s Republic of China, September 1999.
CNN News Service. Rym Brahimi. “Russia, China, and Central Asian Leaders Pledge to Fight Terrorism, Drug Smuggling” 25 August 1999, www.uygur.org/enorg/wunn99/990825e.html
CHEN, Jack. The Sinkiang Story. New York: Macmillan, 1977.
CHUNG, Chien-peng. “Confronting Terrorism and Other Evils in China: All Quiet on the Western Front?” China and Eurasia Forum Quarterly. 2006, 4(2), 75—87.
DAWUT, Rahile. Shrine Pilgrimage among the Uighurs. The Silk Road Journal, Winter/Spring 2009 (6) 2: 56-67. http://www.silkroadfoundation.org/newsletter/vol6num2/srjournal_v6n2.pdf
DORIAN, James P.; WIGDORTZ, Brett; GLADNEY, Dru. Central Asia and Xinjiang, China: Emerging energy, economic and ethnic relations. Central Asian Survey, 1997, 16.4: 461-486.
Eastern Turkistan Information Center. “Kasakistan Government Deport Political Refugees to China”. Munich, 15 June 1999. www.uygur.org/enorg/reports99/990615.html
Eastern Turkistan Information Center. “Population of Eastern Turkistan: The Population in Local Records”. Munich, n.d. www.uygur.org/enorg/turkistan/nopus.html
Eastern Turkestani Union in Europe. “Brief History of the Uyghers”. N. d. www.geocities.com/CapitolHill/1730/buh.html
EICKELMAN, Dale F. 2. New Media in the Arab Middle East and the Emergence of Open Societies. In: Remaking Muslim Politics. Princeton University Press, 2009. p. 37-59.
FORBES, Andrew. Warlords and Muslims in Chinese Central Asia. Cambridge: Cambridge University Press, 1986.
FRANKE, Herbert & TWITCHETT, Denis. Cambridge History of China: Volume 6: Alien Regimes and Border States (907-1368). Cambridge: Cambridge University Press, 1994.
GLADNEY, Dru C. The ethnogenesis of the Uighur. Central Asian Survey, 1990, 9.1: 1-28.
GLADNEY, Dru C. Muslim Chinese: Ethnic Nationalism in the People’s Republic of China. 2 ed., Cambridge MA: Harvard University Press, 1996.
GLADNEY, Dru C. Ethnic Identity in China. Fort Worth: Harcourt Brace, 1998 (a).
GLADNEY, Dru C. ed. Making Majorities: Constituting the Nation in Japan, Korea, China, Malaysia, Fiji, Turkey, and the United States. Stanford: Stanford University Press, 1998 (b).
GLADNEY, Dru C. Ethnogenesis and Ethnic Identity in China: Considering the Uygurs and Kazakhs. In Victor Mair (ed.) The Bronze Age and Early Iron Age People of Eastern Central Asia: Volume II. Washington DC: Institute for the Study of Man, 1998 (c), pp. 812-34.
GLADNEY, Dru C. Internal Colonialism and China’s Uyghur Muslim Minority. International Institute for the Study of Islam in the Modern World Newsletter. October, 1: 20-21, 1998 (d). http://isim.leidenuniv.nl/newsletter/1/regional/01AC23.html
GLADNEY, Dru C. “Making Muslims in China: Education, Islamicization, and Representation” in Gerard A. Postiglione, ed. China’s National Minority Education: Culture, State Schooling and Development. New York: Garland Press, 1999.
GLADNEY, Dru C. Dislocating China: Muslims, Minorities, and Other Subaltern Subjects. Chicago: University of Chicago Press, 2004.
GLADNEY, Dru C. Cyber-Separatism, Islam, and the State in China. In J. Craig Jenkins and Esther E. Gottlieb (eds.) Identity Conflicts: Can Violence be Regulated? New Brunswick: Transaction Publishers, 2007, pp. 95-97.
International Taklamakan Human Rights Association (ITHRA). “How Has the Population Distribution Changed in Eastern Turkestan since 1949”. N.d. www.taklamakan.org/uighur-L/et_faq_pl.html
LATTIMORE, Owen. Pivot of Asia: Sinkiang and the Inner Asian Frontiers of China and Russia. Boston: Little, Brown, 1950.
MACKERRAS, Colin. China’s Minorities: Integration and Modernization in the Twentieth Century. Hong Kong: Oxford University Press, 1994.
MAIR, Victor. “Introduction” in Victor Mair ed. The Bronze Age and Early Iron Age People of Eastern Central Asia: Volume II. Washington DC: Institute for the Study of Man, 1998, pp. 1-40.
MILLWARD, James A. Eurasian Crossroads: A History of Xinjiang. New York: Columbia University Press, 2007.
MOSELEY, George. The Party and the National Question in China. Cambridge MA: MIT Press, 1966.
People’s Republic of China. National Population Census Office. Population Atlas of China. Hong Kong: Oxford University Press, 1987.
People’s Republic of China. National Population Census Office. Major Figures of the Fourth National Population Census: Vol. 4. Beijing: China Statistical Publishing House, 1991.
People’s Republic of China. Department of Population Statistics of State Statistical Bureau and Economic Department of State Nationalities Affairs Commission. Population of China’s Nationality (Data of 1990 Population Census) [Zhongguo Minzu Renkou Ziliao (1990 nian Renkou Pucha Shuju)]. Beijing: China Statistical Publishing House, 1994.
PETERSEN, Kristian. “Usurping the Nation: Cyber-Leadership in the Uighur Nationalist Movement” Journal of Muslim Minority Affairs 2006, 26 (1): 63-73.
Renmin Ribao [Beijing]. “Guanyu 1990 nian renkou pucha zhuyao de gongbao [Report regarding the 1990 population census primary statistics]”. 14 November 1991.
ROBERTS, Sean R. Waiting for Uighurstan. Los Angeles: University of Southern California, Center for Visual Anthropology (video documentary), 1996.
ROSSABI, Morris. “Muslim and Central Asian Revolts” in Jonathan D. Spence & John E. Wills Jr. eds. From Ming to Ch’ing. New Haven: Yale University Press, 1979.
RUDELSON, Justin Jon. Oasis Identities: Uighur Nationalism along China’s Silk Road. New York: Columbia University Press, 1998.
MACKERRAS, Colin. “Xinjiang and the War against Terror.” In Simon Shen ed. China and Antiterrorism. New York: Nova Science Publishers, 2007, pp. 91-112.
SCHICHOR, Yitzhak. Virtual Transnationalism: Uyghur Communities in Europe and The Quest for East Turkestan Independence. Muslim Networks and Transnational Communities in and Across Europe, edited by S. Allievi and J. Nielsen, 281-311. Leiden: E. J. Brill, 2003.
STARR, S. Frederick. Xinjiang: China’s Muslim Borderland. Armonk, NY: M.E. Sharpe, 2015.
TODD, Reed J. & Raschke, Diana. The ETIM: China’s Islamic Militants and the Global Terrorist Threat. Westport, Connecticut: Praeger, 2010.
Turkistan News & Information Network. “Press Release”, 8 June 1999.
Wall Street Journal. Ian Johnson. “China Arrests Noted Businesswoman in Crackdown in Muslim Region”. 18 August 1999.
Washington Post. Philip Pan, “In China’s West, Ethnic Strife Becomes ‘Terrorism’” July 14 2002: A4.
[1] APPADURAI, Arjun. “Disjuncture and Difference in the Global Cultural Economy,” Public Culture 1990, 2.2:1-24, s. 2.
[2] GLADNEY, Dru C. Cyber-Separatism, Islam, and the State in China. In J. Craig Jenkins and Esther E. Gottlieb (eds.) Identity Conflicts: Can Violence be Regulated? New Brunswick: Transaction Publishers, 2007, s. 95-97.
[3] SCHICHOR, Yitzhak. Virtual Transnationalism: Uyghur Communities in Europe and The Quest for East Turkestan Independence. Muslim Networks and Transnational Communities in and Across Europe, edited by S. Allievi and J. Nielsen, 281-311. Leiden: E. J. Brill, 2003, s. 283-284.
[4] Odhady se pohybují mezi více než 140-1000 mrtvými, z nichž dvě třetiny jsou Chanové (Číňani), což vedlo k obrovské publicitě a kritice v čínských médiích. Viz „Xinjiang riot hits regional anti-terror nerve“, Xinhua, 7. července 2009, http://news.xinhuanet.com/english/2009-07/18/content_11727782.htm; také Minxin Pei, „Uighur Riots show need for Re-think in Beijing“ Financial Times, 9. července 2009; „China says 140 Die in Riot, Uighur Separatists Blamed“ 6. července 2009, http://www.bloomberg.com/apps/news?pid=newsarchive&sid=aBWP2E9DJPlU. Dne 5. července 2011 byla vydána rozsáhlá zpráva Uyghur Human Rights Project of the Uyghur American Association, „A city ruled by fear and silence: Urumchi, two years on“ http://docs.uyghuramerican.org/July5-report.pdf.
[5] Amnesty International. Peoples Republic of China: Gross Violations of Human Rights in the Xinjiang Uighur Autonomous Region. London, 21 April 1999.
[6] Wall Street Journal. Ian Johnson. “China Arrests Noted Businesswoman in Crackdown in Muslim Region”. 18 August 1999.
[7] Amnesty International. “China: Uighur businesswoman Rebiya Kadeer sentenced to eight years‘ after secret trial” News Service 47/00, AI INDEX: ASA 17/10/00, 10 March 2000.
[8] Ačkoli ji Obamova administrativa dosud nepřijala, Kadeerová 10. června 2009 přednesla před podvýborem Kongresu USA pro mezinárodní organizace, lidská práva a dohled svědectví s názvem: „Uyghurs: A History of Persecution“ http://foreignaffairs.house.gov/111/kad061009.pdf
[9] Zákon o svobodě náboženského vyznání, článek 36 ústavy ČLR: „Občané Čínské lidové republiky požívají svobodu náboženského vyznání. Žádný státní orgán, veřejná organizace ani jednotlivec nesmí občany nutit, aby věřili nebo nevěřili v žádné náboženství, ani nesmí diskriminovat občany, kteří věří nebo nevěří v žádné náboženství. Stát chrání běžné náboženské aktivity. Nikdo nesmí využívat náboženství k činnostem, které narušují veřejný pořádek, poškozují zdraví občanů nebo zasahují do vzdělávacího systému státu. Náboženské orgány a náboženské záležitosti nepodléhají žádné cizí nadvládě“.
[10] Rohan Gunaratna, citováno v článku „Xinjiang riot hits regional anti-terror nerve“. Xinhua. China Daily. 2009-07-18. http://www.chinadaily.com.cn/china/2009-07/18/content_8445811.htm. Ačkoli Gunaratna, samozvaný odborník na terorismus bez zkušeností s výzkumem v oblasti Číny, tvrdil, že existuje přímé spojení mezi ETIM a al-Káidou, dosud nenabídl nezávislé potvrzení, že skupina je stále aktivní nebo že jakékoli násilí v Sin-ťiangu souvisí s globálním džihádismem, kromě čínských zdrojů (viz Rohan Gunaratna, 2002. Inside Al Qaeda: Global Network of Terror. New York: Columbia University Press).
[11] GLADNEY, Dru C. Internal Colonialism and China’s Uyghur Muslim Minority. International Institute for the Study of Islam in the Modern World Newsletter. October, 1: 20-21, 1998 (d). http://isim.leidenuniv.nl/newsletter/1/regional/01AC23.html
[12] Jedním z nejlepších příkladů je webová stránka etnomuzikologa Dr. Nathana Lighta http://homepages.utoledo.edu/nlight/uyghpg.htm.
[13] ROSSABI, Morris. “Muslim and Central Asian Revolts” in Jonathan D. Spence & John E. Wills Jr. eds. From Ming to Ch’ing. New Haven: Yale University Press, 1979.
[14] Nejlepší „ujgurské nacionalistické“ vyprávění o tomto nepřerušeném původu z Karakhorumu je v dokumentu Východoturkestánského svazu v Evropě (viz odkazy). Přehled a kritiku, včetně historických důkazů o multietnickém původu současných Ujgurů, viz Gladney 1998c; diskusi o nedávných archeologických důkazech získaných na základě datování DNA mumií v Sin-ťiangu viz Mair 1998.
[15] O politice a významu Sin-ťiangu v tomto období nejlépe pojednává očitý svědek a účastník expedice Owen Lattimore (Lattimore 1950).
[16] BENSON, Linda. The Ili Rebellion: The Moslem Challenge to Chinese Authority in Xinjiang, 1944-1949. New York: M.E. Sharpe, 1990.
[17] FORBES, Andrew. Warlords and Muslims in Chinese Central Asia. Cambridge: Cambridge University Press, 1986.
[18] Nejlepší přehled o tomto bouřlivém období podává James Millward (Milward 2007).
[19] RUDELSON, Justin Jon. Oasis Identities: Uighur Nationalism along China’s Silk Road. New York: Columbia University Press, 1998.
CHEN, Jack. The Sinkiang Story. New York: Macmillan, 1977.
GLADNEY, Dru C. The ethnogenesis of the Uighur. Central Asian Survey, 1990, 9.1: 1-28.
[20] CNN News Service. Rym Brahimi. “Russia, China, and Central Asian Leaders Pledge to Fight Terrorism, Drug Smuggling” 25 August 1999, www.uygur.org/enorg/wunn99/990825e.html
[21] Eastern Turkistan Information Center. “Kasakistan Government Deport Political Refugees to China”. Munich, 15 June 1999. www.uygur.org/enorg/reports99/990615.html
[22] Viz důležitý článek Rahile Dawut, ujgurské etnohistoričky, o ujgurských hrobových komplexech a uctívání hrobů s barevnými fotografiemi. (Dawut 2009: 56-67). (http://www.silkroadfoundation.org/newsletter/vol6num2/srjournal_v6n2.pdf)
[23] PETERSEN, Kristian. „Usurping the Nation: Journal of Muslim Minority Affairs 2006, 26 (1), s. 66.
[24] O čínském programu integrace menšin viz Mackerras 1994.
[25] Edward Wong and Jonathan Ansfield, “China Replaces Leader of the Restive Xinjiang Region” The New York Times May 15, 2010: A10; Michael Wines, “A Strongman is China’s Rock in Ethnic Strife” The New York Times July 10, 2009: A11; Gladney 2004: 378-85.
[26] Chung, Chien-peng. “Confronting Terrorism and Other Evils in China: All Quiet on the Western Front?” China and Eurasia Forum Quarterly. 2006, 4(2), 75—87.
[27] Viz stanovisko Světového ujgurského kongresu na adrese http://www.uyghurcongress.org/en/?cat=1. Zpráva Globalsecurity.org o „ujgurských militantech“ jednoznačně uvádí, že pokud jde o Světový ujgurský kongres, jedná se o „nenásilné a mírové opoziční hnutí proti čínské okupaci Východního Turkestánu…“ s „bezvýhradným odmítnutím totalitarismu, náboženské nesnášenlivosti a terorismu jako nástroje politiky“ (http://www.globalsecurity.org/military/world/para/uighur.htm).
[28] Viz dokument Stratfor dokumentující žádost afghánského premiéra, aby Čína otevřela Vachánský koridor, 11. června 2009, „China: Afghan FM Seeks Wakhan Corridor Supply Route”,
http://www.stratfor.com/sitrep/20090611_china_afghan_fm_seeks_wakhan_corridor_supply_route
[29] EICKELMAN, Dale F. 2. New Media in the Arab Middle East and the Emergence of Open Societies. In: Remaking Muslim Politics. Princeton University Press, 2009. s. 37-59.