To the beginnings of viticulture in Bohemia

DOI: http://dx.doi.org/10.7160/KS.2020.140101

Author: Jiří Sláma
Address: Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Nám. Jana Palacha 2, Praha 1, 116 38, Czech Rep.
E-mail: Jiri.Slama@ff.cuni.cz
Language: Czech
Issue: 1/2020
Page Range: 3–13
No. of Pages: 11
Keywords: viticulture, paleobotany, Premyslid dynasty, princely economy
Abstract: The expansion of the Roman Empire into Western and Central Europe from the 1st century helped to substantially expand viticulture. Bohemia and Moravia, which lie beyond the former Roman border, only became acquainted with viticulture from the 9th century. We can read the first mentions of vineyards and drinking wine in Bohemia in the legends of St. Wenceslas. The vineyards at that time formed part of the Premyslid princely economy. From the 11th century onwards, princely donations also resulted in vineyards being owned by ecclesiastical institutions (monasteries and chapters), who needed the wine for liturgical purposes. Bretislav’s decrees from 1039 indicate that the consumption of wine at that time ceased to be tied to the environment of the power elites, as a result of which wine became a drink consumed even by the non-privileged strata of society.

Prof. PhDr. Jiří Sláma, CSc. je profesorem v Ústavu pro pravěk a ranou dobu dějinnou Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Jeho specializací je archeologie raného středověku, počátky českého státu a propojení archeologických a písemných pramenů.

Celý příspěvek[1] / Full Text Paper: PDF

English version: HTML

Nejstarší doklady o výskytu domestikované vinné révy (Vitis vinifera sativa) známe z několika oblastí Blízkého východu, kde jsou nálezy peciček této révy datovány do 7. tisíciletí. Ve 4. tisíciletí bylo již pěstování révy a výroba vína praktikovány na vysoké úrovni např. v Mezopotámii a o něco později v Egyptě. Víno se v oné době stávalo luxusním nápojem konzumovaným především soudobými společenskými elitami. Bylo popíjeno z pohárů specielně k tomu určených. Pití vína hrálo významnou úlohu např. při náboženských obřadech. Víno představovalo též důležitou komoditu v obchodním podnikání a jeho dary různým vládcům často stvrzovaly předchozí dohody a ujednání. Postupné narůstání počtu vinic vedlo časem ke zvětšení produkce vína, což tento nápoj přiblížilo k neprivilegovaným vrstvám společnosti.

Přibližně na počátku 2. tisíciletí došlo k tvorbě prvních právních předpisů, které se zabývaly vinicemi a prodejem vína. Známý zákoník babylonského vládce Chammurapiho (1792–1750 př. Kr.) stanovil tresty pro zloděje přistižené na vinicích a rovněž postihoval nepoctivé prodejce vína, kteří tento nápoj za účelem zisku šidili na kvalitě. Záhy se zmínky o pěstování vinné révy, výrobě vína a o jeho konzumaci dostaly v některých vyspělých východních zemích i do místního písemnictví. Snad nejčastěji je v této souvislosti citována historka ze starozákonní knihy Genesis, která vypráví, jak se vínem opil Noe.

Z vyspělých starověkých civilizací se znalost pěstování domestikované vinné révy a jejího zpracování v opojný nápoj šířila k západu na evropské území. Tam tehdy byla podle paleobotaniků rozšířena pouze odrůda planě rostoucí lesní vinné révy (Vitis vinifera silvestra), jejíž malé bobule nedosahovaly chuti a ani cukernatosti révy pěstované.

Výskyt většího množství nálezů peciček právě této plané odrůdy je doložen na několika lokalitách např. v severní Itálii a v Podunají, kde jsou datovány do doby bronzové. Někteří odborníci předpokládají, že patrně již tehdy docházelo k záměrnému sběru těchto bobulí a snad i k pokusům s jejich pěstováním.

Na šíření vyspělého vinařství do Evropy měli zpočátku velký podíl nositelé egejské kultury. Jejich prostřednictvím se s vinařstvím seznámilo blízké Řecko, dále země na Balkánském poloostrově v černomořské oblasti. Víno se v mnoha zemích rodícího se antického světa stávalo velmi oblíbeným nápojem, jehož konzumace zvláště při různých oslavách často překračovala rozumnou míru. Nelze se proto divit, že tento nešvar kritizovali již někteří starověcí řečtí učenci a filozofové. V obavě, aby se pitím vína neoslabovala zdatnost spartských bojovníků, byla např. ve Spartě konzumace vína zakazována. Poprvé se tak v dějinách setkáváme s prohibicí.

Zásluhou Féničanů a později i Řeků se znalost vinařství šířila dále do zemí podél Středozemního moře a odtud i do evropského vnitrozemí. K velkému rozmachu vinařství tam potom napomohla Římská říše. Ta na sklonku starého letopočtu prožívala období velké teritoriální expanze. Během ní vznikly na rozlehlém evropském území římské provincie sahající na západě od dnešní Francie až po Rýn a na jihu od Itálie až k Dunaji a místy i za tuto řeku. Všude tam docházelo k romanizaci místního prostředí. K jeho projevům patřilo i zakládání vinic, výroba vína (i jeho bujaré popíjení), které se stávalo oblíbeným nápojem. Zásluhou římských legionářů a obchodníků se pití vína šířilo i za římskou hranici do nitra neporobené Evropy. Římští vinaři tehdy ovládali již výrobu několika druhů vín. Závody v množství vypitého vína při různých oslavách náležely k častým zábavám rozmařilých Římanů. Opilství žen nebylo však římskou společností tolerováno.

Rozvrat Římské říše se v době stěhování národů nepřivodil zánik vinařství v centrálních oblastech někdejší říše a ani v jejích pohraničních provinciích. Všude tam pokračovalo vinařství v nových podmínkách. V řadě říší vzniklých na bývalém římském území i nadále pracovaly na venkově někdejší římské dvorce i s přilehlými hospodářskými budovami, polnostmi i vinicemi. Tato místa se v nové historické situaci často stávala sídly místních vládců. Ve Franské říši, která se v západní Evropě zformovala na troskách pozdně antické západořímské říše a která byla v roce 800 Karlem Velikým přetvořena na křesťanských základech na tzv. Svatou říši římskou, se vinařství a výrobě vína záhy dostalo právní ochrany. Na fungujícím vinařství mělo tehdy zájem o křesťanství, které víno potřebovalo k liturgickým účelům.

Kontakty českých Slovanů se západním karlínským světem výrazně od sklonku 8. století obohacovaly život především u jejich elit, a to přejímáním některých tamějších vymožeností a předmětů. Jednalo se např. o některé zbraně, oděvy, zvláštní ozdoby, skleněné výrobky či o napodobování dvorců sloužících v nových podmínkách jako exkluzivní panovnická či velmožská sídla. Nepochybně i znalost a oblibu pití vína podnítily u našich předků jejich kontakty se západním sousedem. Historikové oprávněně hovoří o tzv. napodobování říše (Imitatio imperii). Bavorské Řezno vzpomenuté kontakty ještě obohatilo přínosem křesťanství do života české společnosti. Tehdy se v Čechách objevila ještě jedna nová komodita – mešní víno.

Rovněž Morava byla pod silným franským vlivem (v oblasti náboženské zprostředkované bavorským Pasovem), i když její k jihu otevřené území umožnilo i pronikání silných vlivů z Podunají či až ze vzdáleného byzantského Řecka. Z těchto území známe četné archeologické nálezy vinařských nožů a dalších památek dokládajících tam vinařství již v době předřímské; to se tam udrželo i v době, kdy se Karpatské kotliny zmocnili kočovní Avaři. Kontakty s evropským jihovýchodem potom na Moravě posílila byzantská misie bratří Konstantina a Metoděje. S jejich působením u našich předků je spojeno několik staroslovanských právních textů zabezpečujících vinice, práce na vinicích i vlastní výrobu vína. Tyto písemné památky vykazují zřejmé ovlivnění byzantským prostředím.[2]

S ním je spojován i nález zlomku hliněné amfory z jihomoravských Mikulčic použité nejspíše k transportu vína na Moravu z evropského jihovýchodu.[3]

O počátcích pěstování vinné révy a o konzumaci vína v naší zemi nepodávají písemné prameny žádné věrohodné informace. Podle vyprávění kronikáře Kosmy dávným Čechům při usídlení v naší zemi „nezkalené prameny poskytovaly jim zdravého nápoje“. I Libušino poselstvo vyslané do Stadic za budoucím knížetem Přemyslem Oráčem bylo při snídani „pohoštěno vodou, kterou ze džbánů pili“. Naopak při Přemyslově příjezdu na pražský Vyšehrad občerstvovali se Libuše s nově ustanoveným knížetem již vínem. Kronikář Kosmas vzdělaný v antickém písemnictví básnicky píše o používání darů Cereřiných a Bakchových.[4]

Více než čtyři století po Kosmovi renesanční kronikář Václav Hájek z Libočan uvedl jinou historku o počátcích pití vína v Čechách. Podle jeho líčení zaslal moravský vládce Svatopluk Bořivojovi k oslavě narozenin jeho syna Spytihněva „sud vína výborného velmi veliký. Všichni ten nápoj chválili a od toho dne nejprv v Čechách se víno píti počalo“.[5]

I když zmíněná vyprávění samozřejmě jsou kronikářskými výmysly, celkem správně však jejich autoři spojili počátky vinařství u nás s vládnoucím knížecím přemyslovským rodem.

Svědectví paleobotanických nálezů peciček pěstované vinné révy z českého území je o počátcích tamního vinařství dosud jenom rámcové. Nejstarší jejich ojedinělý nález pochází z raně středověké osady v Lovosicích u Mělníka, kde je datován již do 8. století. Není považován za doklad pěstování vinné révy kdesi v okolí místa nálezu, ale spíše se uvažuje o importu (např. rozinek). Lokalita totiž leží na důležité říční cestě využívající toku Labe.[6]

Za doklady pěstování vinné révy v Čechách se potom považují až o něco mladší nálezy těchto peciček z okolí Pražského hradu, ze Žatce, Mělníka či Libice. Ve všech těchto případech se jednalo o významná hradiště.[7] I tato skutečnost dokládá spojení konzumace vína se soudobými elitami.

Popíjení vína v přemyslovské knížecí rodině a družině barvitě popisují svatováclavské legendy.[8] Podle jejich vyprávění lákal Boleslav svého staršího bratra a vládnoucího knížete Václava k účasti na večerní hostině konané na hradě Boleslavi příslibem pití dobrého vína. I když Václav byl svými přáteli informován, že mu v Boleslavi hrozí od jeho nepřátel smrt, přesto bratrově žádosti vyhověl a večeře se účastnil. Během ní Václav pozvedl číši s vínem a vyslovil přání, aby si s ním přítomní připili k poctě Archanděla Michaela. Vzpomenutý přípitek spolu s políbením přítomných vyjadřoval v oné době usmíření s protivníky.[9] K tomu však nedošlo a následujícího jitra Boleslavovi družiníci Václava zavraždili. Někteří historikové vyslovili pochybnosti, zda líčení této události nebylo – aspoň v některých detailech – ovlivněno legendistovou znalostí Matoušova evangelia. V něm totiž čteme tato Kristova slova: „Neboť kdo by si chtěl život zachránit, ztratí ho, kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne ho“. Legendistou oslavovaný světec Václav naplnil svým jednáním tuto křesťanskou zásadu, a nemohl tudíž před nebezpečím smrti zbaběle opustit Boleslavův hrad a odejet do Prahy.

Pití vína bylo tehdy v knížecím prostředí zcela běžné. Podle dobových zvyklostí účastnil se také kníže Václav se svou družinou různých zábav, při kterých se podle slov legendisty Kristiána kníže někdy „hojněji napil“; toho pak následujícího dne hořce litoval.[10]

Tohoto Václavova poklesku využili později k malé radosti církevních představitelů mnozí pijani a opilci, kteří prohlašovali knížete Václava za svého patrona. Tyto názory byly natolik rozšířeny, že ve 13. století autor latinské václavské legendy Oriente iam sole cítil potřebu na ně reagovat slovy: „Poněvadž sluha Kristův Václav, plný ducha božího, byl povahy mírné a střídmé, neměl ve zvyku vyprazdňovat číše nebo jiné zváti k pitkám, kterým se sám vyhýbal. Jistě není pravda to, co někteří jinak v této souvislosti o něm tvrdili k pohoršení posluchačů a na omluvu hříšníků omlouvajících své hříchy.“[11]

Nelze ani vyloučit, že legendista těmito slovy skrytě kritizoval v době jeho života málo utěšené poměry s nadměrným pitím vína některými přemyslovskými panovníky.

Již více než o dvě století dříve před sepsáním vzpomenuté legendy Oriente iam sole snažili se jiní legendisté sejmout z Václava označení opilce a to zmínkou o jeho tvrdých postizích lidí oddaných obžerství a opilství. Ty totiž měl dávat kníže Václav podle Kristiánovy legendy tvrdě trestat důtkami.[12]

Nemírné pití mohlo ovšem v raném středověku (a samozřejmě i později) zavdat příčinu k některým neuváženým činům, které ve svém důsledku ovlivňovaly i běh politických událostí. Kronikář Kosmas se např. rozepsal o tom, jak vínem rozjařená družina Vršovců na dnešním Berounsku v okolí Velízu zajala Přemyslovce Jaromíra, násilím ho svlečeného přivázala k zemi a na jeho potupu ho přeskakovala na koních.[13]

Krátce před velízkou událostí zemřel na počátku roku 1003 kníže Vladivoj, údajný vzdálený příbuzný Přemyslovců. Ten usedl na přemyslovský stolec po sesazení Boleslava III. v době krize přemyslovské říše, kdy ta na počátku 11. století prožívala hluboký mocenský úpadek. Vladivojova vláda trvala však pouze několik málo měsíců. Co bylo příčinou jeho předčasné smrti, není známo, nelze však ani vyloučit, že tou mohlo být nadměrné pití vína. Současník těchto událostí merseburský biskup Dětmar ve své kronice o Vladivojovi stručně poznamenal: „Musím o něm říci jednu neuvěřitelnou věc, kterou by snad neměl žádný křesťan následovat, a to že nedokázal vydržet ani hodinu bez dobrého moku.[14]

Do společnosti opilců žijících v Čechách na přelomu 10. a 11. věku býval některými historiky neprávem přiřazován i v pořadí třetí pražský biskup Thiddag, jehož devatenáctiletý episkopát (998–1017) se odehrával v období, kdy se přemyslovské knížectví nalézalo v již výše vzpomenuté krizi. I v této těžké době se Thiddag např. postaral o zvýšení úrovně pražské biskupské školy, dal razit první biskupské denáry a věrně stál na straně Přemyslovců během jejich dočasného vypuzení z Čech. Biskupovi však jeho život ztěžovalo těžké neurologické onemocnění, které léčil v souladu se zásadami starověkého lékaře Hippokrata, ve středověku uznávané lékařské kapacity, popíjením vína. Nebyl tudíž primárně alkoholikem, jak se ho tendenčně snažila charakterizovat starší česká historiografie.[15]

Víno jako luxusní a drahý nápoj bylo konzumováno především soudobými elitami. Víno ovšem hrálo důležitou úlohu i v křesťanské bohoslužbě při proměňování. Potřeba mešního vína byla však ve srovnání s vínem vypitým ve světském prostředí mnohem menší. Přesto právě mešního vína se týkají zprávy legendistů o jeho výrobě knížetem Václavem. Tyto údaje čteme již v nejstarších legendách, které byly sepisovány mnichy přicházejícími do Čech z bavorského kláštera sv. Jimrama v Řezně. Tamější konvent přijal zásluhou trevírského mnicha Ramwolda přísné normy mnišského života, které mnichům mimo jiné přikazovaly vlastnoručně hotovit víno a hostie potřebné k mešní oběti. Václavovi legendisté, snažící se tohoto knížete vykreslit jako vzorného mnicha, mu samozřejmě přiřkli i konání těchto prací, i když kníže Václav na vinici jistě nikdy nepracoval.[16] Ovšem představa knížete trhajícího hrozny a lisujícího z nich víno se stala pevnou součástí svatováclavské hagiografie až do moderní doby i námětem pro mnohá umělecká díla. Naopak v Itálii vyrostlý další Václavův hagiograf biskup Gumpold, v jehož otčině existovaly již tehdy oplocené vinice náležející různým majitelům, se o Václavových pracech nezmiňuje. Toleroval však Václavovy krádeže vína na takovýchto ohrazených vinicích (jaké v onom období v Čechách neexistovaly), neboť nesloužily k výrobě vína pro osobní spotřebu, ale byly určeny pro liturgické účely. Byl to tudíž „chvalitebný lup.“[17]

I když se svatováclavské legendy zmiňují o Václavově vinici, zatím se tak starobylé vinice v Čechách objevit nepodařilo. O jejich existenci v oné době není nutno pochybovat. Objev jamek na jižních svazích pod Pražským hradem interpretovaný některými odborníky jako pozůstatek po vinici, pochází podle nových zjištění až z vrcholného středověku. Pojmenování vinice na Opyši Pražského hradu jakožto svatováclavské nemá s raným středověkem nic společného. Tamější název je doložen až 17. století a je odrazem rozvíjející se svatováclavské úcty v době barokní. Ani objevy jakýchsi jamek na některých českých hradištích nebylo možné jako pozůstatky po vinicích bezpečně označit.[18]

Z písemných pramenů – byť zpočátku nepočetných – lze dobře vyvodit, že vinařství bylo zpočátku výlučnou součástí knížecího hospodářství. Církev v nejstarším období své existence v Čechách vinice nevlastnila a v získávání vína byla zcela závislá na knížeti.[19] Byl to také kníže, který se snažil zvýšit úroveň pěstování vinné révy v Čechách. Měli mu v tom napomoci např. specializovaní vinaři přivádění do Čech ze zemí, kde bylo pěstování vinné révy na vyšší úrovni (především v Uhrách). V tomto ohledu mnoho napovídá přesídlenecká osada Úherce na Lounsku, mezi jejímiž obyvateli jsou v písemných pramenech vzpomínání právě vinaři. S podobnou situací se setkáváme nedaleko někdejšího přemyslovského správního hradu (Mladé) Boleslavi, kde v těsné blízkosti leží u sebe osady Vinařice a Úherce.

Knížecí monopol na vlastnictví vinic začaly postupně narušovat panovníkovy dotace vinařů (a to i s půdou) jednotlivým českým klášterům a kapitulám. Tak se postupně začal vytvářet církevní pozemkový majetek, který potom narůstal zakladatelskou aktivitou těchto církevních institucí. První konkrétní zmínky o zakládání vinic v Čechách se dočítáme až v listinách sepsaných ve druhé polovině 12. století; týkají se vinic založených na pozemcích vyšehradské kapituly.[20] Skutečnost byla však jiná, neboť k zakládání nových vinic docházelo v Čechách nepochybně již v 11. století.

Výrazný nárůst nových vinic nepřímo dokládají dekrety knížete Břetislava vydané v roce 1039 v polském Hnězdně nad hrobem mučedníka sv. Vojtěcha. Ty zaváděly do života obyvatel Čech některé reformní prvky, o jejichž prosazení se za svého života marně pokoušel biskup Vojtěch. Ty např. zdůrazňovaly křesťanské pojetí manželství, zakazovaly pohřbívání mrtvých v lesích mimo křesťanské hřbitovy, zakazovaly porušování nedělního svátečního klidu aj.

Dějin vinařství se nepřímo dotýká jejich zákaz zřizování krčem, za což jejich majitelům hrozil přísný tělesný trest a navíc jimi prodávaný nápoj byl vylit „…na zem, aby se nikdo prokletým douškem neposkvrnil“. Zákaz přesně nespecifikuje, co bylo v krčmách popíjeno, všeobecně se předpokládá, že se jednalo o víno. Přistižení pijani byli potrestáni pokutou tří set peněz.[21]

Břetislavovy dekrety dokazují, že konsumace vína nebyla již vázána na prostředí mocných, ale že víno se díky krčmám stalo dostupným nápojem i v neprivilegovaných vrstvách tehdejší společnosti. První kapitola z dějin vinařství v naší vlasti se tímto konstatováním uzavírá. Novou potom představuje velká kolonizace spojená se zakládáním měst ve13. století, kdy se početné městské obyvatelstvo stalo velkým konzumentem vína. Jeho zvýšenou potřebu potom zajišťovaly vinice zřizované v zázemí těchto měst. To je však již jiná historie.

[1] Tento článek je upravenou versí autorovy studie Pěstování a konsumace vína v raném středověku, Praehistorica 33/1-2, Praha 2016, s. 373-379. Z velmi početné odborné literatury věnované dějinám vinařství jsou zde uvedeny pouze některé studie zaměřené v širších souvislostech na českou problematiku:

VENCL, S. Archeologie žízně. Archeologické rozhledy, 1994, 46.2: 283-305.

GALUŠKA, Luděk. Slované – doteky předků. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 32–33.

MEDUNA, Petr. Vinařské intermezzo, In: Mělník (ed. Jan Kilián). Praha 2010, ISBN 978-80-7422-029-6, s. 76–78.

HAVLÍKOVÁ, L. In vino veritas… Is there truth in wine? Drinking and inteperance in Graet Moravian and Early Czech legislation (Antique traditions in the Byzantine and Slawonic world). Byzantinoslavica 72, 2014, s. 98–121.

HLAVATÁ, J. Archeobotanické nálezy rastlín a ich vypovedacia schopnosť vo vzťahu k poľnohospodárstvu včasného stredoveku. In: BORZOVÁ, Zuzana (ed.) Interdisciplinárne o poľnohospodárstve včasného stredoveku. Nitra: Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre 2015, s. 16-18.

[2] HAVLÍKOVÁ, L. In vino veritas … Is there truth inwine? Drinking and inteperance in Graet Moravian and Early Czech legislation (Antique traditions in the Byzantine and Slawonic world). Byzantinoslavica 72, 2014, s. 111–112.

[3] GALUŠKA, Luděk. Slované – doteky předků. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004, s. 110.

[4] KOSMAS. Kronika Čechů. Vyd. 8., (v Argu 1.). Přeložil Karel HRDINA, Marie BLÁHOVÁ, Magdalena MORAVOVÁ. Praha: Argo, 2011. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0465-3, s. 8, 17, 18.

[5] HÁJEK Z LIBOČAN, Václav, LINKA, Jan, ed. Kronika česká. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2255-4, s. 166.

[6] ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z pravěkých a raně středověkých antropogenních sedimentu v Lovosicích. Archeologické rozhledy, 2008, 60.1: 61-74.

[7] ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z pěti středověkých lokalit při obvodu centrální části Pražského hradu [Plant macroremains from five medieval localities around the perimeter of the central part of the Prague castle]. Mediaevalia archaeologica, 2001, 3: 303-327.

ČULÍKOVÁ, Věra. Výsledky analýzy rostlinných makrozbytků z lokality Praha 1-Malá Strana, Tržiště čp. 259/III (Hartigovský palác). Archaeologica Pragensia, 1998, 14: 291–316 (s. 297).

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z lokality Praha 1-Malá strana. Malostranské nám. čp. 258/III (Lichtenštejnský palác), Mediaevalia archaeologica, 2001, 3:137–166 (s. 140, 141).

ČECH, P., KOČÁR, P., KOZÁKOVÁ, R., KOČÁROVÁ, R. Ekonomika a životní prostředí raně středověké aglomerace v Žatci. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 2013. ISBN 978-80-87365-66-3.

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z objektu č. 126 na předhradí slovanského hradiska v Libici nad Cidlinou. Památky archeologické 1999, 90: 166-185 (s. 168, 175).

MEDUNA, Petr. Vinařské intermezzo, In: Mělník (ed. Jan Kilián). Praha 2010, s. 77. ISBN 978-80-7422-029-6.

[8] Texty svatováclavských legend v originálním latinském či staroslověnském znění i s českým překladem lze nalézt v řadě starších edicí: Prameny dějin českých. Díl I, Životy svatých a některých jiných osob nábožných = Fontes rerum Bohemicarum. Tom I, Vitae sanctorum et aliorum quorundam pietate insignium. V Praze: Nákladem Musea království Českého, 1873. (ed. J. Emler). xxxiv, 471 s.

PEKAŘ, Josef. Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians. Prag: Alois Wiesner, 1906. 443 s.

Moderní české překlady svatováclavských legend zpravidla i s historickým komentářem lze nalézt např. v knihách: Na úsvitu křesťanství: z naší literární tvorby doby románské v století IX.-XIII. V Praze: Evropský literární klub, 1942. 292 stran, 12 nečíslovaných listů obrazových příloh. Knihovna Slavín; 5. svazek. (uspořádal V. Chaloupecký).

KRÁLÍK, Oldřich, ed. Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha: Vyšehrad, 1969. 224 s.

ROGOV, A. I., BLÁHOVÁ, E., KONZAL, V. Staroslověnské legendy českého původu: nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1976. 399 s.

[9] VELEMÍNSKÝ, T. Rituál usmíření a nejstarší svatováclavské legendy. In: NODL, Martin, ed. a WIHODA, Martin, ed. Rituál smíření: konflikt a jeho řešení ve středověku: sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Vyd. 1. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2008. 348 s. Země a kultura ve střední Evropě; sv. 8. ISBN 978-80-86488-48-6., s. 31-34.

[10] KRISTIÁN; LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav, ed. Kristiánova legenda: život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily = Legenda Christiani: vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius. Překlad Jaroslav Ludvíkovský. Praha: Vyšehrad, 1978. 164 s., s. 58-59.

[11] Legenda Oriente iam sole, cap. 9. In: PEKAŘ, Josef. Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians. Prag: Alois Wiesner, 1906, s. 416–417.

Na úsvitu křesťanství: z naší literární tvorby doby románské v století IX.-XIII. V Praze: Evropský literární klub, 1942. (uspořádal V. Chaloupecký), s. 228.

[12] KRISTIÁN… c. d., s. 59, 60.

[13] KOSMAS. Kronika Čechů. c. d., s. 70.

[14] THIETMARUS MARSIPOLITANUS (Dětmar z Merseburku). Kronika. Překlad Bořek Neškudla a Jakub Žytek. Vyd. 1. Praha: Argo, 2008. 342 s. Memoria medii aevi; sv. 4. ISBN 978-80-257-0088-4.

[15] SLÁMA, Jiří. Třetí pražský biskup Thiddag v době počátků křesťanství v českých zemích. Posel z Budče 36/2019, s. 1–6.

[16] TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: vstup Čechů do dějin (530-935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-138-7, s. 380–382.

[17] Legenda Gumpoldova. Moderní český překlad Z. Kristena. In: KRÁLÍK, Oldřich, ed. Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha: Vyšehrad, 1969, s. 42.

[18] BORKOVSKÝ, Ivan. O počátcích pražského hradu a o nejstarším kostele v Praze. Praha: Orbis, 1949, s. 49–50.

ŠOLLE, Miloš. Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách. Praha: Academia, 1966, s. 246–247.

[19] PETRÁČEK, T. Církevní velkostatek, nevolníci a evangelium (K vztahu církevních institucí a sociální struktury českých zemí 11.–12. století). Omnia autem probate. Sborník Katolické teologické fakulty VII, 2005, s. 340–363 (s. 153).

[20] FRIEDRICH, G. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tom I., Praha 1904, nr. 287, s. 252, nr. 308, s. 278.

[21] Podrobně k některým ustanovením Dekretů viz HAVLÍKOVÁ, L. In vino veritas… Is there truth in wine? Drinking and inteperance in Graet Moravian and Early Czech legislation (Antique traditions in the Byzantine and Slawonic world). Byzantinoslavica 72, 2014, s. 118–119.

References / Seznam použitých zdrojů

BORKOVSKÝ, Ivan. O počátcích pražského hradu a o nejstarším kostele v Praze. Praha: Orbis, 1949, s. 49–50.

ČECH, P., KOČÁR, P., KOZÁKOVÁ, R., KOČÁROVÁ, R. Ekonomika a životní prostředí raně středověké aglomerace v Žatci. Praha: Archeologický ústav AV ČR, 2013. ISBN 978-80-87365-66-3.

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z lokality Praha 1-Malá strana. Malostranské nám. čp. 258/III (Lichtenštejnský palác), Mediaevalia archaeologica, 2001, 3:137–166.

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z objektu č. 126 na předhradí slovanského hradiska v Libici nad Cidlinou. Památky archeologické 1999, 90: 166-185.

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z pěti středověkých lokalit při obvodu centrální části Pražského hradu [Plant macroremains from five medieval localities around the perimeter of the central part of the Prague castle]. Mediaevalia archaeologica, 2001, 3: 303-327.

ČULÍKOVÁ, Věra. Rostlinné makrozbytky z pravěkých a raně středověkých antropogenních sedimentu v Lovosicích. Archeologické rozhledy, 2008, 60.1: 61-74.

ČULÍKOVÁ, Věra. Výsledky analýzy rostlinných makrozbytků z lokality Praha 1-Malá Strana, Tržiště čp. 259/III (Hartigovský palác). Archaeologica Pragensia, 1998, 14: 291–316.

FRIEDRICH, G. (ed.) Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Tom I., Praha 1904, nr. 287, s. 252, nr. 308, s. 278.

GALUŠKA, Luděk. Slované – doteky předků. Brno: Moravské zemské muzeum, 2004.

HÁJEK Z LIBOČAN, Václav, LINKA, Jan, ed. Kronika česká. Praha: Academia, 2013. ISBN 978-80-200-2255-4, s. 166.

KOSMAS. Kronika Čechů. Vyd. 8., (v Argu 1.). Přeložil Karel HRDINA, Marie BLÁHOVÁ, Magdalena MORAVOVÁ. Praha: Argo, 2011. Memoria medii aevi. ISBN 978-80-257-0465-3, s. 8, 17, 18.

KRÁLÍK, Oldřich, ed. Nejstarší legendy přemyslovských Čech. Praha: Vyšehrad, 1969. 224 s.

KRISTIÁN; LUDVÍKOVSKÝ, Jaroslav, ed. Kristiánova legenda: život a umučení svatého Václava a jeho báby svaté Ludmily = Legenda Christiani: vita et passio sancti Wenceslai et sancte Ludmile ave eius. Překlad Jaroslav Ludvíkovský. Praha: Vyšehrad, 1978. 164 s.

Legenda Oriente iam sole, cap. 9. In: PEKAŘ, Josef. Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians. Prag: Alois Wiesner, 1906.

MEDUNA, Petr. Vinařské intermezzo, In: Mělník (ed. Jan Kilián). Praha 2010, ISBN 978-80-7422-029-6.

Na úsvitu křesťanství: z naší literární tvorby doby románské v století IX.-XIII. V Praze: Evropský literární klub, 1942. 292 stran, 12 nečíslovaných listů obrazových příloh. Knihovna Slavín; 5. svazek. (uspořádal V. Chaloupecký).

PEKAŘ, Josef. Die Wenzels- und Ludmila Legenden und die Echtheit Christians. Prag: Alois Wiesner, 1906. 443 s.

PETRÁČEK, T. Církevní velkostatek, nevolníci a evangelium (K vztahu církevních institucí a sociální struktury českých zemí 11.–12. století). Omnia autem probate. Sborník Katolické teologické fakulty VII, 2005, s. 340–363 (s. 153).

Prameny dějin českých. Díl I, Životy svatých a některých jiných osob nábožných = Fontes rerum Bohemicarum. Tom I, Vitae sanctorum et aliorum quorundam pietate insignium. V Praze: Nákladem Musea království Českého, 1873. (ed. J. Emler). xxxiv, 471 s.

ROGOV, A. I., BLÁHOVÁ, E., KONZAL, V. Staroslověnské legendy českého původu: nejstarší kapitoly z dějin česko-ruských kulturních vztahů. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1976. 399 s.

SLÁMA, Jiří. Třetí pražský biskup Thiddag v době počátků křesťanství v českých zemích. Posel z Budče 36/2019, s. 1–6.

ŠOLLE, Miloš. Stará Kouřim a projevy velkomoravské hmotné kultury v Čechách. Praha: Academia, 1966, s. 246–247.

THIETMARUS MARSIPOLITANUS (Dětmar z Merseburku). Kronika. Překlad Bořek Neškudla a Jakub Žytek. Vyd. 1. Praha: Argo, 2008. 342 s. Memoria medii aevi; sv. 4. ISBN 978-80-257-0088-4.

TŘEŠTÍK, Dušan. Počátky Přemyslovců: vstup Čechů do dějin (530-935). Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. ISBN 80-7106-138-7, s. 380–382.

VELEMÍNSKÝ, T. Rituál usmíření a nejstarší svatováclavské legendy. In: NODL, Martin, ed. a WIHODA, Martin, ed. Rituál smíření: konflikt a jeho řešení ve středověku: sborník příspěvků z konference konané ve dnech 31. května – 1. června 2007 v Brně. Vyd. 1. Brno: Matice moravská pro Výzkumné středisko pro dějiny střední Evropy: prameny, země, kultura, 2008. 348 s. Země a kultura ve střední Evropě; sv. 8. ISBN 978-80-86488-48-6.

VENCL, S. Archeologie žízně. Archeologické rozhledy, 1994, 46.2: 283-305.

Počet návštěv / Post Views (since 1 November 2024): 32

knížecí hospodářství