Arberešové: stručná historie starobylé jazykové menšiny v Itálii

Celý příspěvek / Full Text Paper:

PDF

English version: HTML

Úvod

„Antropologický zázrak“ – takto shrnul Pier Paolo Pasolini fenomén Arberešů v 70. letech 20. století, když naslouchal vyprávění kněze Giuseppe Faraca o albánské emigraci do Itálie. Důvody, proč toto etnolingvistické společenství dokázalo po staletí přežívat v cizojazyčném prostředí (v italském kontextu termín „alloglotto“ označuje osobu či komunitu mluvící jiným jazykem než oficiálním nebo převládajícím jazykem dané oblasti), a přitom si uchovat svůj jazyk, tradice a kulturní paměť, se tehdy jevily jako vymykající se vědeckému vysvětlení. Vzhledem k jejich komplexitě by podle Pasoliniho spíše vyžadovaly teologickou interpretaci. Současné studie však ukazují, že tento jev není výsledkem zázraku, ale spíše dlouhodobého úsilí komunity, která si během šesti století dokázala postupně a trvale upevňovat svou kulturní identitu. Tento proces stále vzbuzuje zájem a zvědavost evropských vědců. Tento příspěvek se zaměřuje na vývoj této komunity, především na historiografické problémy související s různými fázemi albánské emigrace mezi 14. a 18. stoletím, a také na historické okolnosti, které umožnily Arberešům nejen se začlenit do společenského a kulturního kontextu hostitelské země, ale přitom si zachovat svou jedinečnost, aniž by došlo k jejich asimilaci.

Albánská emigrace do Itálie probíhala v několika fázích, z nichž každou ovlivnily různé historické události, které postihly Balkánský poloostrov před, během i po dlouhé turecko-osmanské okupaci. Současné poznatky, ačkoliv jsou omezené geografickým a časovým rozsahem a nedostatkem či roztříštěností dokumentárních pramenů, nám neumožňují s jistotou stanovit přesné chronologické hranice tohoto migračního fenoménu ani jeho skutečný rozsah a charakter[1]. Přesto se historici shodují, že migrační procesy z Balkánu do západní Evropy, především od poloviny 14. století směrem na jih Itálie, zahrnovaly především Řeky, Slovany (Sclavoni nebo Slavoni) a Albánce, kteří pocítili důsledky pádu Byzantské říše[2]. Vedle objektivních příčin, jako byly vojenské tažení, pronásledování místní šlechty, epidemie, hladomory a přírodní katastrofy, lze rozlišit i subjektivní faktory, například přechod usedlého obyvatelstva k polokočovnému nebo kočovnému způsobu života, které rovněž formovaly migrační vzorce[3].

Archivní údaje naznačují, že první fáze emigrace začala přesunem obyvatel z horských oblastí dnešní Albánie k pobřeží, následovanou fází exilu. Tento exil nebyl zapříčiněn krátkodobými událostmi, ale spíše dlouhodobou „přistěhovaleckou politikou,“ kterou od konce 14. století prováděla řada evropských států, zejména po decimaci obyvatelstva v důsledku morových epidemií. Ekonomické a obchodní perspektivy, otevřené novými geografickými objevy a nedostatkem pracovních sil v zemědělství a na moři, vedly k tomu, že se mezi kolonizovaným obyvatelstvem, zejména na pobřeží, začal šířit mýtus „felix Italia“[4] – představa Itálie jako zaslíbené země.

Podle francouzské badatelky Brünehilde Imhausové, spoluautorky studie o migraci do západní Evropy na sklonku středověku^[5], kterou editoval Alain Ducellier, je třeba tento mýtus počítat mezi „latentní“ příčiny četných přesunů, které postihly balkánské obyvatelstvo, a to jak obyvatelstvo pobřežní, zjevně citlivější na kouzlo „cizích“ obchodníků, tak i to, které při pobytu ve vnitrozemí, zejména v horských oblastech, lákala vyhlídka na změnu života změnou bydliště. Ti nejprve stiskli brány velkých měst na jadranském pobřeží a poté se rozhodli opustit Balkán nadobro^[6]. Západní model, který se prosazoval především v přístavních a obchodních centrech, poskytl řešení pro sociální a ekonomickou nejistotu venkovského obyvatelstva Balkánu, které postupně migrovalo do pobřežních oblastí. Přestože lze jen stěží si představit přístavy přeplněné lidmi v poslední čtvrtině 14. století, moře stále představovalo jednu z hlavních cest emigrace, ačkoliv ji někdy nahrazovaly pozemní trasy, jež byly levnější a méně nepředvídatelné.

Albánci se vydávali do exilu třemi hlavními trasami. První vedla na sever k přístavním centrům na dalmatském pobřeží, odkud pokračovali buď po pevninských trasách na nejsevernější části Balkánského poloostrova do Benátek a na jejich území, nebo se nalodili na italské obchodní lodě a zamířili na protější jadranské pobřeží, především na pobřeží Marky[7]. Druhá trasa směřovala na jih do Řecka, zejména na Peloponés a do Morey, do pobřežních měst a ostrovů souostroví. Třetí trasou byla přímá námořní cesta, která s větší bezprostředností umožňovala dosažení druhé strany Jadranu, zejména středoitalských a jihoitalských oblastí, avšak tato cesta, jak již bylo uvedeno, nezaručovala úspěšný exil[8].

Tyto tři trasy byly využívány současně, nicméně nelze tvrdit, že jejich intenzita byla ve všech historických obdobích stejná, ani že cíle byly vždy určeny na základě ekonomické výhodnosti. V některých případech šlo o dobrovolné a konsensuální rozhodnutí emigrovat, zatímco jindy šlo o útěk vyvolaný chudobou nebo válkou.

První cesta exilu byla kontinuálně využívána od druhé poloviny 14. století do počátku 16. století[9]. Tato trasa byla téměř povinná, přičemž její úspěch byl zajištěn silnou atraktivitou Benátek – Serenissimy[10] – pro obyvatelstvo svých kolonizovaných území. Balkánští emigranti, zejména Albánci, v tomto období preferovali střední a severní oblasti Itálie. Tato preference však začala slábnout ve druhé polovině 15. století, kdy tyto oblasti, které byly v předchozích desetiletích osídleny a zaplněny novými vesnicemi, již nemohly absorbovat další příliv dělníků. To však není důvodem, proč se exilové cesty začaly více orientovat na Řecko.

Od konce 13. století do prvních desetiletí 15. století se tisíce Albánců, jejichž počet neustále rostl, usadily v nejvzdálenějších jihovýchodních částech Evropy, kde jejich populace dosáhla, a dokonce převýšila počet autochtonního obyvatelstva. V klíčových okamžicích politických krizí tyto albánské komunity výrazně ovlivňovaly vnitřní poměry v regionu. Migrační vlnu do Řecka často předcházely vojenské vpády, ale postupem času se jednalo o masový přesun celých komunit, které se rozhodly usadit na jihu se svými tradicemi a společenskými systémy. Pokračující osmanská invaze často nutila albánské obyvatelstvo, které se již usadilo v Řecku, hledat únikové cesty. Stejný tlak pociťovali i jejich krajané, kteří zůstali v Albánii a nechtěli opustit svou vlast. Pro mnohé z nich byla námořní cesta jediným možným východiskem.

Období této poslední emigrační vlny bylo bezpochyby nejdelší, začalo ve druhé polovině 15. století a skončilo až v druhé polovině 18. století. Další zvláštnost této migrace, kromě oblastí, kterých se týkala, vyplývá z konečných destinací a způsobu umísťování exulantů. Největší a nejmasovější vlny vystěhovalců již nesměřovaly do střední a severní Itálie, ale do jižních a ostrovních regionů. V těchto oblastech se do poloviny 15. století podmínky v hospodářství a společnosti buď vůbec nezlepšily, nebo teprve procházely pomalým a postupným procesem restrukturalizace, který vytvářel příznivější prostředí pro přijímání nových a potřebných pracovních sil.

Bez ohledu na obecné charakteristiky migračních tras, kterými se Albánci, ale nejen oni, vydávali po dlouhá staletí, a na okolnosti ovlivňující nárůst migračních toků, je zřejmé, že způsoby začlenění migrantů se měnily v závislosti na proměňujících se podmínkách, kterým čelili. Tyto změny souvisely s důvody, jež vedly k drastické proměně jejich individuálního a společenského života, a s přijetím či odmítnutím odlišné reality z hlediska mentality, zvyků, pravidel života, jazyka, náboženského kultu a společenské organizace. Fenomén migrace se vyvíjel v různých oblastech paralelně, s místními variacemi, avšak vždy si zachoval své základní rysy a přizpůsobivost vůči měnícím se podmínkám[11].

Integrace albánských komunit v Itálii a jejich kulturní identita

Integrační proces albánských komunit v Itálii procházel střídavými úspěchy. Zatímco v první polovině 15. století byly exody způsobeny především ekonomickou emigrací, migrační vlny druhé poloviny tohoto století vedly k vlídnému přijetí, a v případě Benátek dokonce k projektům aktivní pomoci ze strany úřadů Serenissimy. Přístup k nově příchozím však nebyl vždy motivován humanitárními zásadami nebo charitativní dobročinností, ale spíše ekonomickými zájmy, především v oblastech, které byly po černé smrti (14. století) zdecimovány a vylidněny. Odolnost vůči těmto podmínkám zpočátku ovlivnila vztahy mezi novými obyvateli a místním obyvatelstvem, které často neznalo jejich zvyky, jazyk ani náboženství. Dokonce ani jejich etnická příslušnost nebyla jednoznačně identifikována, což vedlo k častému zaměňování Albánců s „Řeky“, jak se projevuje v rčení „græcum est!“ (Jsou to Řekové!). Tento omyl přetrvával až do nedávné doby a i dnes někteří Italové stále označují Albánce jako „Řeky“. To je patrné například z místního názvu „Piana dei Greci“, který byl v roce 1941 změněn na „Piana degli Albanesi“, ale původní pojmenování je stále používáno, podobně jako název města Greci v provincii Avellino.

Ani Albánci z oblasti Capitanata nebyli výjimkou z tohoto užívání. Dominikánský mnich Serafino Razzi si ve svých cestovních denících zapsal, že v Campomarinu „tito Řekové mezi sebou mluví řecky, ale stále užívají italský jazyk“, zatímco o Chieuti poznamenal, že je „obýváno rovněž Řeky“, přičemž se pustil do fantaskních etymologických interpretací názvu obce. Tento omyl se ukázal jako nebezpečný zejména během protireformace, kdy byla albánská komunita, praktikující řecko-byzantský ritus, podezřívána katolickými biskupy, kteří neměli dostatečnou znalost východní tradice, z odklonu od katolické ortodoxie. Tato podezření vedla dokonce k obviněním z hereze a schizmatismu. Z této situace se zrodila odvážná snaha o „vynalézání tradice“, která se rozvíjela v rámci vzdělávacích institucí zaměřených na řecko-byzantský obřad. Postupem času se tato centra stala líhněmi intelektuálů, kteří se zasloužili o integraci albánských komunit a přepisování jejich historie, popisování zvyků, analýzu jazyka a rozvoj literatury, čímž přispěli k procesu formování identity albánské menšiny v Itálii.

Jednou z prvních institucí, které hrály významnou roli, byla Řecká kolej svatého Atanáše v Římě, založená v roce 1577 na podnět papeže Řehoře XIII. Tato kolej přijímala studenty z albánsky mluvících komunit v jižní Itálii a formovala první arberešské intelektuály, mezi nimiž byl i Luca Matranga, který významně přispěl k rozvoji albánské literatury[12]. Na počátku 17. století založil mecenáš Andrea Rereza klášter v Mezzojuso, který během 18. století sloužil baziliánským misionářům, kteří poskytovali vzdělávací služby albánskému obyvatelstvu, včetně zakládání škol. Za pontifikátu papeže Klementa XI. (1700-1721), jehož rodina pocházela z albánské komunity v Marche, albánské menšině na obou stranách Balkánu věnována větší pozornost, což přineslo příležitost k založení církevních vzdělávacích institucí s místním vedením.

V roce 1716 byla díky úsilí a houževnatosti otce Giorgia Guzzetta založena Filipínská oratoř[13] pro celibátní kněze řecko-byzantského obřadu. Tato instituce zahájila významné období, které v následujících desetiletích vedlo ke kulturnímu probuzení albánských komunit na Sicílii. O dva roky později, v roce 1718, kněz Antonino Brancato, inspirován vzorem kolejí Svaté rodiny, které v Itálii propagoval kardinál Corradini, zahájil projekt Mariiny koleje pro vzdělávání mladých dívek z nemajetných rodin. Kolej byla oficiálně založena až v letech 1731–1733, poté co se podařilo překonat počáteční odpor díky podpoře otce Guzzetta. Collegio di Maria se stala jednou z prvních ženských internátních škol, které poskytovaly vzdělání v době, kdy byly podobné výsady vyhrazeny pouze mužům. Mladé dívky, které do této koleje nastoupily, daly vzniknout tradici ženských šatů vyšívaných zlatem a zdobených motivy inspirovanými církevním oděvem 18. století. Tato tradice dodnes vzbuzuje obdiv u těch, kteří ji mohou spatřit či nosit. Význam této praxe spočívá také v tajemných modlitbách (giaculatoria), které starší ženy odříkávají během oblékání.

Klíčový zlom v dějinách vzdělávání italsko-albánských komunit nastal ve 30. letech 18. století, kdy byla v Kalábrii v roce 1732 založena kolej San Benedetto Ullano, známá jako „Corsini“, na počest papeže Klementa XII[14]. Tento institut sehrál klíčovou roli v kulturních a literárních dějinách albánské komunity v Kalábrii. Mnozí studenti této koleje významně přispěli k rozvoji albánské literatury a italských dějin. Během Risorgimenta byla kolej Corsini nazývána bourbonskými úřady „doupě zmijí“, protože zde vzniklo mnoho vlasteneckých hnutí podporujících sjednocení Itálie.

O čtyři roky později, v roce 1734, byl v Palermu založen řecko-albánský seminář, který díky prozíravosti otce Guzzetta stále funguje[15]. Tento seminář, stejně jako jeho sesterská instituce, sehrál klíčovou roli v dějinách albánské komunity v Itálii i samotné země. Mnoho slibných intelektuálů bylo vzděláváno v tomto renomovaném centru, které po celé 18. století požívalo obrovské úcty v sicilských akademických kruzích.

Obě instituce nejenže vytvořily významnou řadu intelektuálů, ale také povýšily dějiny, náboženskou kulturu a jazyk italských Albánců na předmět vědeckého studia. Výsledky tohoto bádání vedly k vytvoření monumentálních děl, například rukopisů otce Guzzetta, Paola Marii Parrina[16] a Nicolò Chettyho[17], které znovuobjevily hodnoty, mýty a symboly národní kultury. Zároveň přispěly k vytvoření efektivní sítě pro šíření literárních textů, která díky práci opisovačů (amanuensů) zprostředkovala tyto texty širokému okruhu čtenářů v pěti albánských komunitách na Sicílii. Literární produkce, dlouho uchovávaná v rukopisech, se sice dostala do tisku opožděně a částečně až v 19. století, přesto však nabyla charakteru skutečné literární tradice.

Význam epochálního zlomu, který představovalo založení výše zmíněných institucí, pro přežití řecko-byzantské náboženské kultury a albánské jazykové identity na Sicílii a v Kalábrii, lze snadno vyvodit ze silných kořenů, jimiž se tyto komunity dodnes pyšní. Není jednoduché plně pochopit rozsah práce, kterou papežové 18. století museli vykonat, aby zajistili kontinuitu kulturního dědictví, přijatého od svých předchůdců, a zároveň jej obnovili a oživili. Teprve s objevem a prostudováním bohaté produkce rukopisných dokumentů 18. století – včetně těch, které na ně přímo či nepřímo navazují – bylo možné rekonstruovat rozkvět literární tvorby, která se stala jednou z nejsugestivnějších stránek dějin arberešské kultury.

V první čtvrtině 18. století neměly albánské komunity v Itálii vlastní historiografickou tradici. Jejich paměť a identita byly svěřeny ústnímu podání a nebyly podloženy historickými prameny, které by byly zaznamenány. Jejich etnicko-kulturní a jazykový původ byl nejasný a jejich náboženské vyznání bylo pod neustálým dohledem, někdy dokonce i násilným potlačováním ze strany katolických autorit. Teprve bula Etsi pastoralis z roku 1742, která v dobrém i zlém znamenala zlom v kulturních dějinách Arberešů, vytvořila základ pro tradici studií, jež objasnily jejich přítomnost v Itálii, jejich slavnou etnickou genealogii a jejich národní hrdiny. Albánci, kteří byli dříve mylně považováni za „Řeky“, mluvili starobylým jazykem, který se nesměl zaměňovat s prestižnější řečtinou, a jejich antropologické tradice se ukázaly jako neméně významné, neboť pocházely od předřeckých populací Balkánu.

Giorgio Castriota Skanderbeg, hlavní obránce katolicismu během turecko-osmanských válek, se stal symbolem jejich oddanosti víře a svobodě. Útěk Albánců z vlasti, podrobené „tureckým psům“ (ai cani Turchi), nebyl jen aktem úniku, ale výrazem hluboké oddanosti jejich víře a svobodě. Tento historický proces měl ekumenický rozměr, neboť jeho cílem bylo přivést zpět ke Kristu obyvatelstvo, sužované islámem. Šlo o složitou operaci historické rekonstrukce, která se původně zaměřila na náboženskou otázku obrany řeckého obřadu, ale postupně získala světský rozměr a podpořila kulturní proces budování identity, který v italských albánských komunitách přetrvává dodnes[18].

Jazyk a literární tradice Arberešů v Itálii – ztráta prestiže a snahy o záchranu

Arberešské dialekty v jižní Itálii jsou klasifikovány jako součást albánského jazykového systému[19], konkrétně jsou příbuzné toskickému dialektu, kterým se dnes hovoří v jižní a střední Albánii. Jazyk Arberešů je doložen jak prostřednictvím ústní tradice (dodnes existuje přibližně padesát albánsky mluvících komunit), tak i bohatou písemnou tradicí, která dala vzniknout významné umělecké literatuře. V oblasti orality lze dnes snadno pozorovat jevy střídání a míšení kódů (code-switching a code-mixing), které v minulosti téměř neexistovaly, případně byly omezeny na výpůjčky několika lexikálních položek. Tyto jevy potvrzují jak texty shromážděné badateli v minulosti, tak ústní předávání folklorních prvků. Současný stav albánské jazykové menšiny v Itálii je různorodý, i když v obecné rovině přetrvávají rysy vážné jazykové eroze.

Po druhé světové válce docházelo v důsledku rozšiřování školní výuky, masovějšího využívání médií a emigrace do průmyslově vyspělých oblastí (městská centra, severní Itálie, severní Evropa, zámořské země) k postupnému rozpadu sociálních vazeb uvnitř albánsky mluvících komunit a k oslabování základních sociolingvistických komunikačních vazeb. Od 70. let 20. století byly tyto korozivní jevy zachyceny v různých šetřeních prováděných v albánsky mluvících oblastech Itálie, zejména v Kalábrii a na Sicílii. Současná situace se navíc výrazně zhoršila, a to jak v důsledku pokračující emigrace mladších generací, která způsobuje intenzivní vylidňování venkovských center, tak i v důsledku poklesu společenské prestiže, kterou dříve jazyk Arberešů požíval. Mnoho rodin se rozhodlo nepředávat svým dětem znalost mateřského jazyka, protože jej považují za neužitečný pro jejich budoucnost, nebo dokonce za překážku jejich kognitivního rozvoje. Tato situace vede k dvěma zásadním problémům: podkopává jazykovou prestiž komunity a připravuje děti o důležitý nástroj pro poznání a interpretaci světa v klíčovém okamžiku jejich vzdělávání.

Legislativní opatření přijatá zákonem č. 482 z roku 1999, jehož cílem byla ochrana jazykového dědictví menšin přítomných v Itálii, včetně arberešské menšiny, se ukázala jako nedostatečná k překonání některých dlouhodobých problémů. Jedním z hlavních problémů je geografická rozptýlenost komunity v sedmi regionech jižní Itálie, což vedlo k nejednotnému jazykovému vývoji a vytvoření izolovaných jazykových ostrovů. Na základě údajů získaných ze sociolingvistických a dialektologických výzkumů existuje možnost navrhnout didaktické nástroje, které by vytvořily jakýsi „střešní jazyk“ pro dialekty vykazující výrazné rozdíly. Chvályhodné snahy mnoha učitelů na povinných školách (mateřských, základních a středních) vedly ke vzniku užitečných příruček o albánském jazyce (arbereštině) a kultuře. Mezi dvě nejvýznamnější patří svazky „Udhëtimi“ a „Udha e mbarë“.

„Udhëtimi“, vytvořený před zhruba dvaceti lety, je učebnice určená pro mateřské školy a první třídy základních škol, zaměřená na výuku abecedy. Tento projekt byl jedním z prvních schválených Evropskou unií, ale bohužel nebyl následně dále rozvíjen.

Druhý svazek s názvem „Udha e mbarë“ vychází z díla jednoho z arberešských básníků, který se již řadu let věnuje výuce jazyka ve školách i mimo ně. Tento text má velkou gramatickou hodnotu, protože překlenuje propast mezi italsko-albánskými dialekty a literární albánštinou. Slouží tedy jako prostředek k vytvoření jakéhosi „střešního jazyka“, k němuž se arberešská komunita obrací, protože každé z italsko-albánských nářečí si vytvořilo vlastní specifickou podobu, která neumožňuje jejich sjednocení do jednotného „Mitsprache“, tedy společného jazyka. Proto je dnes nemyslitelné hovořit o jednotné literární arbereštině. V literární tradici každý autor vycházel z dialektu své oblasti, čímž vznikla značná jazyková rozmanitost, která dnes představuje problém při sjednocování jednotlivých nářečí.

Další omezení legislativy č. 482/99 se týká nepovinné výuky menšinových jazyků a absence řádně připravených pedagogů s odpovídajícím vzděláním. V arberešských komunitách je situace často ponechána na dobré vůli místních orgánů a učitelů, kteří nemají dostatečnou podporu ani prostředky k přípravě výukových programů, jež by odpovídaly náročnému úkolu záchrany ohrožených jazyků.

Zcela odlišná je současná situace literatury v arbereštině, která se v průběhu svého historického vývoje vyznačuje dvěma klíčovými rysy: náboženským, sakrálním motivem, jenž tuto literaturu doprovází od jejích počátků v 16. století až do dneška, a motivem Risorgimenta, který dominoval v období romantismu. Zatímco druhý motiv je výsledkem intelektuálního a politického zpracování, které vyvrcholilo vyhlášením nezávislosti Albánie (1912), a občas se projevuje jako nostalgie po dávné vlasti, první motiv je přirozeným a instinktivním vyjádřením historicko-kulturní a náboženské reality, v níž Arberešové nacházeli a stále nacházejí základní pilíře své identity – příslušnost k řecko-byzantskému obřadu a používání albánštiny nejen při bohoslužbách, ale i v paraliturgických praktikách, které jsou doloženy zejména v nejstarších fázích tradiční arberešské literatury. Třetím významným rysem, který podporoval realizaci těchto prvních dvou, byla orálnost – schopnost uchovávat a předávat lidové básnické tradice ústním podáním a jejich přítomnost v moderní albánské reflexivní literatuře období romantismu.

Tuto hypotézu potvrzují výsledky mnoha studií provedených v posledních desetiletích, které se s dalším výzkumem v soukromých i veřejných archivech a knihovnách neustále rozšiřují. Namísto vyčerpávajícího přehledu těchto výsledků bylo pro účely tohoto příspěvku považováno za vhodnější odhalit hlubší souvislosti mezi jednotlivými historickými obdobími a podstatnou závislost, kterou novější fáze vykazují vůči těm předchozím. Rovněž je důležité rekonstruovat klíčové uzly sítě, díky nimž se v 18. a 19. století vytvářely podmínky pro tvorbu a předávání literární kultury, převážně náboženské a paraliturgické, která k nám dospěla jen útržkovitě a ne vždy v úplné podobě.

Arberešské literární dokumenty vždy vyžadovaly a stále vyžadují interdisciplinární přístup. Tento fakt jen zvyšuje jejich hodnotu a význam. Historici a literární kritici je zkoumali z hlediska jejich „literárnosti“, lingvisté využívali jejich obsah pro studie o arberešských dialektech, filologové rekonstruovali texty, aby je mohli vydat v kritických edicích, a antropologové analyzovali sedimenty archaické kultury, často do hloubky přesahující běžná očekávání. V tomto kontextu je významným přínosem také práce historiků arberešské kultury, jejichž úkolem bylo identifikovat dlouhodobé kulturní angažmá několika generací Arberešů. Z hlediska kulturní antropologie rekonstruovali ty aktivity, které od 16. století postupně vedly k formování a potvrzení specifického procesu kulturního a náboženského vzdělání (Bildung) v albánských komunitách v Itálii.

Albánští vědci dnes považují za nepopiratelný fakt, že bez arberešské literatury by albánská literatura na Balkáně nedosáhla takového stupně emancipace a modernosti, který jí umožnil stát se plnohodnotnou součástí evropské literární tradice.

Co je však v současné době pro arberešskou komunitu nejdůležitější? Těžko na tuto otázku jednoznačně odpovědět, zejména v kulturní oblasti, neboť současné společenské a ekonomické změny přinášejí nové, závažné problémy. Jižní Itálie, a tedy i arberešské komunity, čelí vleklé ekonomické krizi, která nutí mnoho mladých lidí k odchodu do jiných částí Itálie či Evropy. Tento exodus nevede pouze k úpadku kulturní a jazykové identity, ale klade do popředí především ekonomické a zaměstnanecké otázky. Tento jev nabývá znepokojivých rozměrů a ohrožuje stabilitu malých obcí, jako je Piana degli Albanesi.

S poklesem porodnosti se zároveň zvyšuje riziko řetězových negativních důsledků – méně tříd, méně učitelů, ztráta autonomie škol a omezení účinnosti dvojjazyčného vzdělávání. Reálně hrozí, že arbereština, jejíž jazyková eroze je zjevná, by mohla jako živý jazyk zcela zaniknout.

Navzdory těmto obtížím existuje naděje v jazykové a kulturní obrození. Komunita se i přes všechny překážky snaží o růst a rozvoj, zejména díky svým bohatým kulturním tradicím. Ačkoliv situace arbereštiny je vážná, kulturní solidarita mezi komunitami zůstává silná a představuje významnou oporu v překonávání současných problémů.

[1] Stále aktuální rámcový popis jevu a perspektivy výzkumu, které navrhl BARTL, Peter, s názvem Fasi e modi dell’immigrazione albanese in Italia. Rivista di storia del Mezzogiorno, 1979, vol. 15, s. 199–212.

[2] Pro analytický rámec rekonstrukce velké sociální dezorientace v pozdním balkánském středověku viz DALENA, Pietro – DI MURO, Alessandro. Dalle origini al Medioevo. In: MAZZA, Fulvio, ed. La Calabria albanese. Storia, cultura, economia. Soveria Mannelli: Rubbettino Editore, 2013, s. 25–61. Značnou metodologickou hloubku má nedávný příspěvek medievisty XHUFI, Pëllumb. Emigracioni shqiptar në Mesjetë: një vështrim tipologjik. In: Edhe 100! Studime në nderim të prof. Francesco Altimarit me rastin e 60-vjetorit të lindjes. Tiranë: Albpaper, 2015, s. 687–714.

[3] Viz DUCELLIER, Alain. Le raisons d’un départ: un monde désorienté. In: DUCELLIER, Alain – DOUMERC, Bernard – IMHAUS, Brünehilde – DE MICELI, Jean, eds. Les chemins de l’exile. Bouleversements de l’Est européen et migrations vers l’Ouest à la fin du Moyen Âge. Paris: Armand Colin Éditeur, 1992, s. 7–89.

[4] Sergio Anselmi upozornil na toto důležité historiografické paradigma vydáním obsáhlého svazku ANSELMI, Sergio, ed. Italia felix. Migrazioni slave e albanesi in Occidente. Romagna, Marche, Abruzzi, secoli XIV-XVI. Quaderni di Proposte e Ricerche, vol. 3. Ancona: Ed. di Ostra Vetere, 1988.

[5] Viz IMHAUS, Brünehilde. Vers l’Italie des communes et des princes. In: Les chemins de l’exile, cit., s. 7–89.

[6] Viz XHUFI, Pëllumb. Vështrim mbi popullsinë e qyteteve bregdetare shqiptare në shek. XII-XV. In: Studime për epokën e Skënderbeut, vëll. I. Tiranë: Instituti i Historisë – Akademia e Shkencave e RPS të Shqipërisë, 1989, s. 22–31; viz MALLTEZI, Luan. Qytetet e bregdetit shqiptar gjatë sundimit venedikas (1392-1478): aspekte të jetës së tyre. Tiranë: Instituti i Historisë – Akademia e Shkencave e RPS të Shqipërisë, 1988.

[7] Výraz „pobřeží Marky“ (la Marca) se vztahuje k historickému území v Itálii známému jako Marca di Ancona (též jen Marca), což byla část italského pobřeží Jadranu. Jedná se tedy o „pobřeží Marky Ancony“ nebo jednoduše „pobřeží Ancony“.

[8] Pro analytičtější výklad fenoménu migrace: MANDALÀ, Matteo. Gli archivi ecclesiali e la memoria storico-culturale degli Arbëreshë. Un bilancio di tre decenni di ricerche. In: NDRECA, A. (a cura di), L’Albania nell’archivio di Propaganda Fide. Roma, 2017, s. 213–261; MANDALÀ, Matteo. Mbi mërgimin arbëresh në Itali (shek. XIV-XVIII). In: ISMAJLI, R. (ed.), Studimet Albanistike në Itali Albanistic studies in Italy – Gli studi albanistici in Italia. Prishtina: Akademia e Shkencave dhe e Arteve e Kosovës, 2020, s. 129–164; MANDALÀ, Matteo. „La più gran gioia è sempre all’altra riva”. On the albanian migration in Italy (XIV-XVIII centuries). Studia Albanica, 2018/2, Tiranë, s. 279–361.

[9] Pokud jde o albánskou přítomnost v oblasti Veneta, konkrétně v Benátkách, odkazuji na četné práce Lucia Nadin, z nichž bych rád upozornil na nejvýznamnější příspěvek: NADIN, Lucia. Migrazioni e integrazione: il caso degli albanesi a Venezia (1479-1552). Roma: Bulzoni, 2008. Per l’Istria viz MANDALÀ, Matteo. Gli Albanesi in Istria (secc. XV-XVIII). In: Symbiosis on the shores of the Adriatic Sea. Encounters and dialogues among cultures. SHÊJZAT, 2020, s. 25–123.

[10] Serenissima je zkrácené označení pro Benátskou republiku (Serenissima Repubblica di Venezia), která se po staletí pyšnila titulem „nejklidnější“ nebo „nejpokojnější“ republika. Tento titul odkazuje na její politickou stabilitu a moc.

[11] Některé obecné aspekty k tomuto tématu: Profili storico–letterari. In: ALTIMARI, Francesco – BOLOGNARI, Mario – CARROZZA, Paolo. L’esilio della parola. La minoranza linguistica albanese in Italia: profili storico-letterari, antropologici e giuridico–istituzionali. Pisa: Ets editrice, 1986, s. 1; PRENUSHI, Mikel. Kontributi Shqiptar në Rilindjen Evropiane. Tiranë: Shtëpia Botuese 8 Nëntori, 1981.

[12] O dějinách řecké koleje viz RODOTÀ, Pietro Pompilio. Dell’origine, progresso, e stato presente del rito greco in Italia osservato dai greci, monaci basiliani, e albanesi. Vol. III: Degli albanesi, chiese greche moderne, e collegio greco in Roma coll’indice di tutta l’opera. Řím: Giovanni Generoso Salomoni, 1763.

[13] Filipínská oratoř se váže k svatému Filipovi Nerimu, italskému knězi a zakladateli Řádu filipínů založeném v 16. století. Jeho členové se věnovali práci v církevních komunitách a misijním aktivitám, přičemž kladli důraz na duchovní výchovu a pastorační péči. Oratoř svatého Filipa Neriho se tak stala inspirací i pro jiná podobná zařízení, která nesla jeho jméno, včetně Filipínské oratoře pro celibátní kněze řecko-byzantského obřadu.

[14] O Corsiniho koleji viz ZAVARRONI, Angelo. Il Collegio Corsini di S. Benedetto Ullano [ed. originál Historia erectionis Pontifici Collegii Corsini, 1750]. Doslovný překlad: Domenico Morelli. Cosenza: Edizioni Brenner, 2001; CUCCI, Maria Franca. Il pontificio collegio Corsini degli albanesi di Calabria: evoluzione storica e processo di laicizzazione. Cosenza: Brenner, 2008.

[15] Viz MANDALÀ, Matteo. Padre Giorgio Guzzetta e le origini della costruzione d’identità arbëreshe. Hylli i Dritës, 2015, vol. 1, s. 374–425.

[16] MANDALÀ, Matteo. Pietro P. Rodotà e Paolo M. Parrino e la costruzione d’identità degli arbëreshë nel sec. XVIII. In: GENESIN, Monica a MATZINGER, Joachim, eds. Albanologische und balkanologishe Studien. Festschrift für Wilfried Fiedler. Vol. I. Hamburg: Kovac, 2005, s. 227–250; MANDALÀ, Matteo. Paolo Maria Parrino e le origini dell’ideologia albanista. In: DI MARCO, Pietro a MUSCO, Alessandro, eds. Aspetti della cultura bizantina ed albanese in Sicilia. Palermo: Officina di Studi Medievali, Machina Philosophorum, 2005, s. 1–60.

[17] Viz MANDALÀ, Matteo. Nicolò Chetta. Nel bicentenario (1803-2003). Albanica 14. Collana di Albanistica. Palermo: A.C. Mirror, 2003, s. 7–125.

[18] O těchto aspektech viz MANDALÀ, Matteo. Mundus vult decipi. I miti della storiografia arbëreshe. 2. vyd. Rende, Cosenza: Università della Calabria, Dipartimento di Linguistica, Sezione di Albanologia, 2009.

[19] Obecný, ale úplný přehled arberešských dialektů lze nalézt v cenném svazku, který vydali ALTIMARI, Francesco – SAVOIA, Leonardo Maria. I dialetti italo-albanesi. Studi linguistici e storico culturali sulle comunità arbëreshe. Roma: Bulzoni, 1994.

Seznam literatury

ALTIMARI, Francesco; SAVOIA, Leonardo Maria. I dialetti italo-albanesi. Studi linguistici e storico culturali sulle comunità arbëreshe. Roma: Bulzoni, 1994.

ALTIMARI, Francesco; BOLOGNARI, Mario; CARROZZA, Paolo. L’esilio della parola. La minoranza linguistica albanese in Italia: profili storico-letterari, antropologici e giuridico–istituzionali. Pisa: Ets editrice, 1986.

ANSELMI, Sergio (ed.) Italia felix. Migrazioni slave e albanesi in Occidente. Romagna, Marche, Abruzzi, secoli XIV-XVI. Quaderni di Proposte e Ricerche, vol. 3. Ancona: Ed. di Ostra Vetere, 1988.

BARTL, Peter. Fasi e modi dell’immigrazione albanese in Italia. Rivista di storia del Mezzogiorno, 1979, vol. 15, s. 199–212.

CUCCI, Maria Franca. Il pontificio collegio Corsini degli albanesi di Calabria: evoluzione storica e processo di laicizzazione. Cosenza: Brenner, 2008.

DALENA, Pietro; DI MURO, Alessandro. Dalle origini al Medioevo. In: MAZZA, F., ed. La Calabria albanese. Storia, cultura, economia. Soveria Mannelli: Rubbettino Editore, 2013, s. 25–61.

DUCELLIER, Alain. Le raisons d’un départ : un monde désorienté. In: DUCELLIER, A. – DOUMERC, B. – IMHAUS, B. – DE MICELI, J., eds. Les chemins de l’exile. Bouleversements de l’Est européen et migrations vers l’Ouest à la fin du Moyen Âge. Paris: Armand Colin Éditeur, 1992, s. 7–89.

IMHAUS, Brünehilde. Vers l’Italie des communes et des princes. In: Les chemins de l’exile, cit., s. 7–89.

MALLTEZI, Luan. Qytetet e bregdetit shqiptar gjatë sundimit venedikas (1392-1478): aspekte të jetës së tyre. Tiranë: Instituti i Historisë – Akademia e Shkencave e RPS të Shqipërisë, 1988.

MANDALÀ, Matteo. „La più gran gioia è sempre all’altra riva”. On the albanian migration in Italy (XIV-XVIII centuries). Studia Albanica, 2018/2, s. 279–361.

MANDALÀ, Matteo. Gli Albanesi in Istria (secc. XV-XVIII). In: Symbiosis on the shores of the Adriatic Sea. Encounters and dialogues among cultures. SHÊJZAT, 2020, s. 25–123.

MANDALÀ, Matteo. Gli archivi ecclesiali e la memoria storico-culturale degli Arbëreshë. Un bilancio di tre decenni di ricerche. In: NDRECA, A., ed. L’Albania nell’archivio di Propaganda Fide. Roma, 2017, s. 213–261.

MANDALÀ, Matteo. Mbi mërgimin arbëresh në Itali (shek. XIV-XVIII). In: ISMAJLI, R., ed. Studimet Albanistike në Itali Albanistic studies in Italy – Gli studi albanistici in Italia. Prishtina: Akademia e Shkencave dhe e Arteve e Kosovës, 2020, s. 129–164.

MANDALÀ, Matteo. Mundus vult decipi. I miti della storiografia arbëreshe. 2. vyd. Rende, Cosenza: Università della Calabria, Dipartimento di Linguistica, Sezione di Albanologia, 2009.

MANDALÀ, Matteo. Nicolò Chetta. Nel bicentenario (1803-2003). Palermo: A.C. Mirror, Collana di Albanistica, Albanica 14, 2003, s. 7–125.

MANDALÀ, Matteo. Padre Giorgio Guzzetta e le origini della costruzione d’identità arbëreshe. Hylli i Dritës, 2015, vol. 1, s. 374–425.

MANDALÀ, Matteo. Paolo Maria Parrino e le origini dell’ideologia albanista. In: DI MARCO, Pietro a MUSCO, Alessandro (eds.) Aspetti della cultura bizantina ed albanese in Sicilia. Palermo: Officina di Studi Medievali, 2005, s. 1–60.

MANDALÀ, Matteo. Pietro P. Rodotà e Paolo M. Parrino e la costruzione d’identità degli arbëreshë nel sec. XVIII. In: GENESIN, Monica a MATZINGER, Joachim (eds.) Albanologische und balkanologishe Studien. Festschrift für Wilfried Fiedler. Vol. I. Hamburg: Kovac, 2005, s. 227–250.

NADIN, Lucia. Migrazioni e integrazione: il caso degli albanesi a Venezia (1479-1552). Roma: Bulzoni, 2008.

PRENUSHI, Mikel. Kontributi Shqiptar në Rilindjen Evropiane. Tiranë: Shtëpia Botuese 8 Nëntori, 1981.

RODOTÀ, Pietro Pompilio. Dell’origine, progresso, e stato presente del rito greco in Italia osservato dai greci, monaci basiliani, e albanesi. Vol. III: Degli albanesi, chiese greche moderne, e collegio greco in Roma coll’indice di tutta l’opera. Řím: Giovanni Generoso Salomoni, 1763.

XHUFI, Pëllumb. Emigracioni shqiptar në Mesjetë: një vështrim tipologjik. In: ALTIMARI, Francesco, ed. Edhe 100! Studime në nderim të prof. Francesco Altimarit me rastin e 60-vjetorit të lindjes. Tiranë: Albpaper, 2015, s. 687–714.

XHUFI, Pëllumb. Vështrim mbi popullsinë e qyteteve bregdetare shqiptare në shek. XII-XV. In: Studime për epokën e Skënderbeut. Vol. I. Tiranë: Instituti i Historisë – Akademia e Shkencave e RPS të Shqipërisë, 1989, s. 22–31.

ZAVARRONI, Angelo. Il Collegio Corsini di S. Benedetto Ullano [ed. originál Historia erectionis Pontifici Collegii Corsini, 1750]. Doslovný překlad: Domenico Morelli. Cosenza: Edizioni Brenner, 2001.