Alsace and the Alsatians –
the impact of state interventions on the identity and culture of the border area

DOI: http://dx.doi.org/10.7160/KS.2020.140104

Author: Aneta Rosenhoferová
Address: Československá obchodní banka, Radlická 333, Praha
E-mail: aneta.ros@seznam.cz

Author: Nikola Veverková
E-mail: nikolakocianova@seznam.cz

Language: Czech
Issue: 1/2020
Page Range: 62–89
No. of Pages: 28
Keywords: Alsace, Alsatians, ethnic identity, border areas, government intervention
Abstract: This paper presents a study on the Alsatian ethnic group living in the former region of France. Alsace is predominantly a historic territory that has been the subject of numerous clashes over the preceding centuries, and both France and neighbouring Germany have been fighting for domination. The main aim of the paper is to determine the impacts state interventions have had on the identity and culture of the Alsatians, what the main elements of the Alsatian identity are, and what habits and traditions Alsatians consider to be the most important in distinguishing them from their surroundings. The work also addresses the influence of state interventions on the change in ethnic identity. The research shows that state power was significantly reflected both in the suppression of ethnic identity and in its consolidation.

Celý příspěvek / Full Text Paper: PDF

 Úvod

Historické události, jež se udály na území Evropy v minulých staletích, dodnes ovlivňují životy Evropanů a mají zcela jednoznačně vliv na jejich sebeuvědomění a identitu. Jen ve 20. století probíhalo na tomto území několik konfliktů. K největším válečným konfliktům všech dob se řadí obě dvě světové války, které vedly k drastickým politickým, společenským a kulturním změnám. Vznikaly nové státy, dřívější naopak zanikaly, některá území byla připojena k dominantnějším státům a místní obyvatelé tak častokrát měnili během krátkého časového období svou státní příslušnost.

Jedním z těchto případů jsou obyvatelé bývalého historického území Alsaska, které se stalo častým předmětem střetů a bojů o jeho nadvládu. Alsasané jen během období let 1850–1950 měnili celkem čtyřikrát státní příslušnost. Tento fakt umožňuje ukázat, jak se alsaská identita postupně proměňovala od německé přes francouzskou až po alsaskou. Mísení francouzské a německé kultury má na alsaskou identitu patrný vliv, ať už se jedná o kulturní prvky, zvyky a tradice, národní kuchyni, náboženství nebo architekturu.

Oblast Alsaska (Alsaska-Lotrinska) zdaleka není jen geografickým pojmem. Před tím, než bude pozornost věnovaná historickému pozadí, je nutné vymezit, co se vlastně pojmem „Alsasko-Lotrinsko“ rozumí. V současné době existují dva francouzské regiony: Alsasko a Lotrinsko, zahrnující dva, resp. čtyři departmenty. Území, o kterém bude v tomto článku řeč, se však se současným teritoriem neshoduje.

Historie Alsaska

V roce 1871 Francie ztratila oba alsaské departmenty Bas-Rhin a Haut-Rhin, ke kterým Německo ze strategických důvodů připojilo ještě další dvě oblasti. Francie rovněž ztratila tři čtvrtiny departmentu Mosela (Moselle). Francouzské „zbytky“ Meurthe a Mosely vytvořily společný department Meurthe-et-Moselle, zatímco anektovaná oblast byla označovaná jako Lotrinsko (Lotharingen). V roce 1918 se z ní stal department Mosela a v odborné literatuře se o tomto území souhrnně pojednává jako o Alsasko-Lotrinsku, znamenající právě jen ony tři departmenty.[1]

Existuje však ještě další rozměr označení „Alsasko-Lotrinsko“. Z hlediska historie se sice Alsasko a Lotrinsko (Mosela) příliš nelišily, ale rovnítko mezi ně klást nelze. Liší se totiž nejen jazykově, ale i vnímáním své příslušnosti či identity. Zatímco u Alsaska lze hovořit o celku přinejmenším z toho důvodu, že pojednávané území zahrnuje oba alsaské departmenty, a tím částečně odvodit silnější tendence k autonomismu, v případě Lotrinska se jedná pouze o Moselu, tedy jeden ze čtyř lotrinských departmentů. Lze říci, že větší odlišností oproti Francii se vyznačuje Alsasko než Lotrinsko.

Hraniční oblast Alsaska byla v minulých stoletích častým předmětem sporů mezi dvěma velmocemi, Francií a Německem a dá se říci, že se pro obě dvě země stala symbolem. Tento fakt lze pozorovat průřezem dějin až do nedávné doby. Zlomový bod v dějinách Alsaska znamenala Třicetiletá válka (1618–1648), kdy byla jižní část Alsaska postoupena Francii a postupem času byl připojen zbytek území včetně Štrasburku. Od této doby se na území začínají výrazně promítat státní zásahy.

Jak již bylo uvedeno, alsaské obyvatelstvo měnilo jen v období let 1850 až 1950 státní příslušnost hned čtyřikrát. Držba tohoto území byla pro každou zemi věcí prestiže a samotná ztráta pak posilovala negativní vztah k druhé zemi ještě více. Nestálost a náhodnost státní příslušnosti probouzely v obyvatelích nejistotu, kvůli které hledali ukotvení v jiných hodnotách, a to spíše v kulturních než politických. Pro většinu z nich se jimi stalo převážně náboženství a rodina.

Po připojení k Německu koncem 19. století měli Alsasané možnost zvolit si německé či francouzské občanství. Kvůli rozhodnutí pro občanství francouzské muselo přes 50 000 lidí emigrovat. V roce 1872 byla ve Štrasburku založena první německá univerzita, poté v roce 1874 vznikla alsasko-lotrinská regionální rada a v roce 1911 území získává vlastní ústavu (aniž by bylo rovnocenné ostatním částem císařství). Na začátku 1. světové války tedy Alsasko spadalo pod nadvládu Německé říše, což přineslo velmi silnou germanizaci. Nejdříve se tolerovalo používání francouzského i německého jazyka, ale postupem času začala němčina čím dál více posilovat a stala se jediným oficiálním jazykem. Francouzština pak byla úplně zakázána. Po skončení války došlo k vyhlášení nezávislosti Alsaské republiky rad, avšak tato samostatnost trvala pouze jedenáct dní do doby, kdy do Štrasburku dorazila francouzská vojska a území bylo připojeno k Francii. Připojením k Francii začal v použití jazyka opačný proces, francouzština se stala jediným úředním jazykem a byla upřednostňována na všech frontách. Veškeré ukazatelé (místní jména, názvy ulic, vývěsky apod.) musely být nově ve francouzštině. Na školách probíhala výuka jedině ve francouzštině (němčina mohla být až od čtvrtého ročníku).

V průběhu 2. světové války, kdy došlo k porážce Francie, byly v roce 1940 podepsány dohody o příměří, Alsasko však bylo zabráno Němci a stalo se opět součástí Říše. Nacistické Německo si území postupně podřídilo svým zákonem, obyvatelé byli vystavěni tvrdému tlaku a důsledné germanizaci. Alsasané nebyli říšskými Němci, ale stále francouzskými občany, a tak nemohli být povoláni do německé armády. Proto byl v roce 1942 vydán „Výnos o státní příslušnosti v Alsasku, Lotrinsku a Lucembursku“, což mělo za následek udělení německého občanství všem mužům, jejich manželkám a nezletilým dětem. Alsasané tedy byli naverbováni do wehrmachtu a do branné služby. Nejdříve byly povolány ročníky 1920 až 1924, později však i ročníky 1914 až 1918, což vedlo k velkým protestům, protože ti, jichž se to týkalo, sloužili již ve francouzské armádě. Neuposlechnutí bylo tvrdě trestáno a týkalo se i rodinných příslušníků, kteří mohli být vystěhováni do jiných částí Říše. „Prováděcí předpis určení občanství říšského ministerstva vnitra stanovoval, že za národnostní Němce lze považovat pouze ty obyvatele, jejichž alespoň jeden prarodič se narodil na uvedených územích nebo v Říši“.[2]

Od podzimu 1944 zde probíhaly boje, úplného osvobození se celá oblast dočkala v březnu 1945, a tak se stala opět součástí Francie. Alsasko však nebylo jedině území, které Francie po válce získala, vznášela si nárok např. na město Kehl, nebo Sársko. Na nátlak spojenců se však těchto území musela později vzdát.[3]

Na konci druhé světové války nebyla situace francouzštiny moc příznivá. Její znalost deklarovalo roku 1946 v Alsasku 66,4 % oproti 84,6% obyvatel, kteří mluvili německy. K alsaskému dialektu se hlásilo 91 % Alsasanů. Němčina už byla ale považována za „jazyk nepřítele“[4] a byla i jazykem „válečných zločinců“[5]. Bilingvismus a autonomismus tehdy neměly šanci se prosadit.

Po skončení 2. světové se stala francouzština jediným úředním jazykem a německá výuka na školách byla zrušena. V 50. letech minulého století došlo ve Francii k částečnému uvolnění používání jazyků, jakými byla např. baskičtina, bretonština a katalánština. Alsaska se však toto uvolnění netýkalo, jelikož alsaština byla stále považována za pouhý dialekt.

V 80. letech 20. století došlo na území k vytvoření určité autonomie. Od roku 1982 do roku 2016 mělo Alsasko vlastní regionální radu, což ho tvořilo nejmenším správním regionem ve Francii. Od roku 2016 byl s regiony Champagne-Ardenne a Lotrinskem sloučen do nového regionu Grand Est. Od 90. let se čím dál více prosazuje dvojjazyčná výuka na nižších stupních škol.[6]

Obrázek 1, 2. Plakát nacistické propagandy. Připravení vojáci čekají na vítězství ve válce[7]

Geografické rozmístění Alsasanů

Alsasko. Pokud má být vymezeno území Alsaska, je důležité částečně nastínit i vedlejší region Lotrinska, jelikož spolu tyto oblasti souvisí jak historicky, tak geograficky. Tyto dva regiony hraničí se Švýcarskem a Německem a přírodní hranici vytváří řeka Rýn. Alsasko je část rýnské roviny a je charakterizováno výbornými podmínkami k pěstování obilnin a vinné révy. Kromě rozlehlých plání se zde vyskytují kopcovité oblasti, jež leží severozápadně od Štrasburku. Nejvyšší horou je Ballon de Guebwiller (1426 m). Klima v těchto oblastech je polokontinentální, tedy jsou zde horká léta a studené zimy.

Svou rozlohou 8 283 km² se řadí k nejmenším regionům Francie. Tato oblast se pak dále dělí na další dva departmenty: Na severu je to Bas-Rhin (Dolní Rýn) a na jihu Haut-Rhin (Horní Rýn). Od roku 2016 byl spolu s regiony Champagne-Ardenne a Lotrinsko sloučen do nového regionu Grand Est.

Štrasburk. Štrasburk je hlavní město regionu Grand Est na území Alsaska a k roku 2016 sčítalo 280 000 obyvatel. Vzhled tohoto města byl ovlivněn střídáním nadvládly mezi Francií a Německem. Typickou alsaskou architekturu zde představují městské domy ze 17. století, které mají hrázděné vnější fasády.

Město bylo původně keltskou vesnicí a s příchodem Římanů se stalo pevností nazývanou Argentoratum. Po boji o moc mezi svými občany se Štrasburk stal svobodným městem v rámci Svaté říše římské. Štrasburská populace byla po reformaci hlavně protestantská, ale opatrně se vyhnula náboženským konfliktům třicetileté války (1618–1648). Smlouvou z Rijswijku, (1697) kdy musela Francie později vydat Říši římské Freiburg, Breisach a Philippsburg, si však Štrasburk ponechala a město si tak zachovalo své výsady až do francouzské revoluce (1787–1799). Po francouzsko-německé válce, kdy bylo město těžce poškozeno německým dělostřelectvem, jež zničilo mnoho památek, bylo s celým Alsaskem připojeno k Německu. Většina obyvatel anexi odmítala, s postupem industrializace a rostoucí prosperitou se však obyvatelé s německým panstvím smířilo. Po první světové válce byl Štrasburk i Alsasko roku 1919 připojen k Francii. Během 2. světové války jej znovu obsadilo Německo. V listopadu roku 1944 osvobodily Štrasburk jednotky francouzské armády a celá oblast se vrátila k Francii. Od roku 1949 zde vznikaly hlavní evropské instituce a v roce 1979 město získalo mezinárodní statut otevřením Evropského parlamentu. Ve Štrasburku nyní sídlí Rada Evropy, Evropský parlament a Evropský soud pro lidská práva.

V roce 2016 žilo ve Štrasburku 279 284 obyvatel. Tato lokalita se vyznačuje vysokou hustotou obyvatelstva, což je 78,26 obyvatel na km². Štrasburk je město mladých, jelikož osoby mladší 20 let představují 25,1 % populace. 46,2 % lidí ve Štrasburku spadá pod věkovou hranici 30 let.[8] Tím, že mluvčí alsaského dialektu jsou převážně starší generace, situace ohledně udržení jazyka v hlavním městě Alsaska tedy není dobrá a hrozí zánik alsaštiny, jelikož z výpovědí respondentů vyplývá, že studenti a obyvatelé do 40 let dialekt znají, ale aktivně ho nevyužívají. Díky zjištěným informacím je však nutno podotknout, že alsaština je populární spíše na vesnicích než v samotných městech.

Další příčinou zániku dialektu je národností složení města. Štrasburk je totiž velmi kosmopolitní, multikulturní a heterogenní. V roce 2008 činil počet imigrantů 51 625, což je 19 % celkové populace města. Svým složením se tak Štrasburk stal druhým městem s největším průměrem imigrantů hned po Paříži. Od roku 2000 se do města stěhuje nejvíce Turků, Němců a Maročanů.

Obrázek 3. Alsaská vinná stezka Převzato z: https://www.alsace-wine-route.com/

Colmar. Dalším typickým alsaským městem je bezesporu Colmar ležící jihozápadně od Štrasburku. Město se nachází na Alsaské vinné stezce a považuje se hlavní město alsaského vína. Poloha města uprostřed vinic v a tamější klima je ideální kombinací k pěstování vinné révy. Colmarem prochází slavná vinařská stezka, která je 170 km dlouhá a vede napříč celým územím Alsaska. Protíná 70 hrázděných městeček a vesnic. Místní bílá vína se řadí k nejlepší na světě. Kvůli tomu se o Alsasanech říká, že vyrábí nejlepší německá vína francouzským způsobem. Toto tvrzení lze vysvětlit tak, že francouzská vína dělají zdejší vinaři z tradičních německých odrůd, jako je třeba ryzlink. Colmar je také znám svým zachovalým starým městem a množstvím architektonických památek. Colmar tvoří směsice německých a francouzských vlivů a patří k nejmalebnějším městům v Alsasku. Množství hrázděných domů v centru města dodává Colmaru tradičnost alsaské architektury. Svatomartinský kostel postavený v letech 1235 až 1365 v gotickém stylu je považovaný za největší gotickou stavbu v Horním Porýní. Charakteristickým symbolem nejen Colmaru, ale celého Alsaska je čáp, který zdobí střechy domů a katedrál.

V roce 2015 zde žilo 69 899 lidí a hustota obyvatel činila 1050 osob na km². Colmar je svou populací 3. největším městem Alsaska (1. Štrasburk, 2. Mylhúzy).

Mylhúzy. Mylhúzy jsou alsaským městem ležícím na řece Ill mezi pohořím Vogéz a Jura. Toto město je tzv. vstupní bránou do území Alsaska v jeho jižním kraji, jelikož je geograficky umístěn na okraji trojúhelníku Francie, Německa a Švýcarska. Mylhúzy jsou prvním alsaským městem, které toto označení obdrželo.^[9]

Obrázek 4. Dvojjazyčné pojmenování názvu ulic v Mylhúzách Převzato z: de.wikipedia.org/wiki/M%C3%BClhausen

Po prusko-francouzské válce byly Mylhúzy společně s celým Alsaskem začleněny do Alsaska-Lotrinska, kdy se celé území stalo součástí Německého císařství. Dne 9. srpna 1914 město obsadila francouzská armáda a po několika dnech se poblíž odehrála bitva u Mylhúz. Pod správu Francie se město dostalo v roce 1918, avšak 19. června 1940 bylo obsazeno německým vojskem, čímž bylo opět připojeno k německé Třetí říši. Od konce 2. světové války je město součástí Francie.

V roce 2016 se počet obyvatel vyšplhal na 108 999, což vytváří hustotu 4 914 obyvatel na km².

Na otázku, zdali se místní obyvatelé cítí být Němci či Francouzi, a jakým způsobem je zasáhly státní zásahy na tomto území, bylo ve všech případech dosaženo stejného výsledku. Byť město Mylhúzy leží několik kilometrů od Švýcarska a Německa, očekávalo by se, že lidé budou ovlivněni několika kulturami a jazykem, nicméně Mylhúzané jsou si ostatně jako většina Alsasanů pevně vědomi své alsaské identity, na kterou jsou velice hrdí.

Alsasko vs. Sársko – země na rozhraní dějin

Saarbrücken. Saarbrücken je hlavním městem a regionálním centrem Sárska, ve kterém žije 180 000 obyvatel. Město je velmi ovlivněno Francií i díky německo-francouzské historii.

Sársko bylo od roku 1871–1918 součástí Německé říše. Během první světové války byl Saarbrücken několikrát bombardován Královskou námořní leteckou službou. Po kapitulaci Německa bylo Sársko obsazeno vojsky vítězné Francie. V roce 1920 se stalo na základě Versailleské smlouvy hlavním městem Sárského teritoria, jež bylo v letech 1920–1935 spravováno Společností národů. Ve skutečnosti bylo Sársko 15 let pod kontrolou Francie. V roce 1935 hlasovalo více než 90 % voličů pro znovusjednocení s Německem (ne však za moci nacistů). Ještě tento rok se tedy Sárské teritorium vrátilo k Německu a vytvořilo okres pod jménem Saarland (Sársko).

Saarbrücken byl těžce bombardován i v průběhu druhé světové války. Při bombardovacích nájezdech bylo zabito 1234 lidí, 11 000 domů bylo zničeno a 75 % zbylo v ruinách. V roce 1945 se město stalo dočasně součástí francouzské okupační zóny. Francie vytvořila z území v roce 1947 politicky nezávislý sárský protektorát, jež tyto dvě oblasti ekonomicky spojil. Důvodem bylo využití rozsáhlých ložisek uhlí.

Dne 23. října 1955 proběhlo referendum, kdy více než dvě třetiny voličů odmítli nezávislý stát Sárska. Odmítnutí návrhu bylo vyloženo jako souhlas ke vstupu do SRN, čímž se oblast od 1. ledna 1957 stala součástí Německa. Saarbrücken se tak stal hlavním městem desátou federální zemí Spolkové republiky Německo.

V současné době je město hlavním hospodářským, akademickým a kulturním centrem Sárska a okolí. Lidé v Sársku mluví rýnsko-franským dialektem, který je podobný např. dialektu mluvenému ve Falci, dialektu používanému podél řeky Mosel anebo dialektu na území Lucemburska.[10] Zahrnuje německé dialekty mluvené napříč západními oblastmi zemí Sársko, Porýní-Falc, severozápadní Bádensko-Württembersko a Hesensko v Německu.

Mimo území Sárska se tento dialekt považuje obecně za sárský dialekt. Dialekt je rozdělen do dvou oblastí, přičemž v severozápadní části státu se standardní das vyslovuje s konečným t namísto s. Oba dva dialekty sdílejí mnoho charakteristických rysů, jedním z nich je např. nahrazení samohlásek ö, ü a eu na e, i a ei, druhým příkladem je pojmenování žen a dívek, jež bývají označovány Ähs.

Francouzský jazyk má v Sársku zvláštní postavení díky své těsné blízkosti s Francií. Obecně platí, že oba dialekty jsou nedílnou součástí identity sárských obyvatel a jsou silným zdrojem místního vlastenectví. Dnes je velká část obyvatelstva schopna mluvit francouzsky – francouzština je dokonce povinná na mnoha školách. V Saarbrückenu se nachází i německo-francouzská střední škola.[11] V roce 2014 sárská vláda oznámila, že cílem je, aby se do roku 2043 tento region stal zcela dvojjazyčným v němčině a francouzštině.[12]

Na otázku týkající se identity a vnímání státní zásahů, jež probíhaly na tomto území, se všichni respondenti vyjádřili jednoznačně. Způsob komunikace mezi výzkumníky a dotazovanými však probíhal za úplně jiné atmosféry než v sousedním Alsasku. Němečtí respondenti se během rozhovoru necítili komfortně a bylo vidět, že je to pro ně dost choulostivé téma. Chvilkami to vypadalo, jako by se za svou minulost styděli, oproti Alsasanům, kteří se k historickým událostem staví kladně a berou je jako jakési ponaučení.

Specifika Alsaska

Alsasko patří k nejprůmyslovějším regionům Francie. Jak už bylo zmíněno, Alsasko patří díky polokontinentálnímu klimatu a mírně zvlněnému terénu ke kraji, který se pyšní ideálními podmínkami pro pěstování vína. Jedná se o nejsušší oblast v celé Francii.

V zemědělském sektoru Francie je produkce vína na čtvrtém místě (1. mléko, 2. obilí, 3. hovězí maso). Samotná Francie je v produkci vína v celosvětovém srovnání na 2. místě, prvenství si udržuje Itálie (r. 2018).[13] V Alsasku je na prvním místě v hlavních průmyslových aktivitách produkce vína, poté následuje vaření piva, textilní a oděvní průmysl a strojírenství. Díky tomu, že se jedná o hraniční region, ovlivněný francouzskou i německou kulturou, jsou vína velmi specifická a výrazně se odlišují od ostatních vín produkovaných na území Francie.

V celofrancouzském měřítku zastává Alsasko prvenství ve výrobě a produkci piva. Za tento fakt lze opět poděkovat německému vlivu. Paradoxem je, že nikde jinde se nevypije tolik piva, než v tomto „vinařském“ regionu. Před industrializací se většina piv vařila v malých venkovských pivovarech, které zajišťovaly potřeby místních obyvatel. Na začátku 20. století bylo ve Francii více než tisíc pivovarů. Úbytkem venkovského obyvatelstva tyto pivovary téměř vymizely a spolu s nimi i tradice a rozmanitost regionálních piv, které začaly být nahrazovány většími městskými pivy. Důvodem mizení venkovských pivovarů nebyla jen již zmíněná industrializace, ale i obě světové války, které velmi zasáhly francouzskou krajinu, anebo také pokles uhelného průmyslu, který zaměstnával velké množství lidí v severní Francii a poskytoval tak významný trh pro místní pivo.

V posledních desetiletích byl však zájem o pivo obnoven a objevilo se mnoho nových pivovarů, zejména minipivovarů. Největší koncentrace pivovarů je poblíž Štrasburku a mezi hlavní pivovary se řadí Karlsbräu, Kronenbourg, l’Espérance (Heineken International) a Meteor.[14] Chmel se pěstuje v Kochersbergu a severním Alsasku. Za typický alsaský aperitiv je považována sklenice piva s jemně nahořklou chutí s aroma z pomerančových slupek.

Alsasko patří k nejbohatším regionům Francie. V roce 2015 činil hrubý domácí produkt v celé Francii 2 194 200 milionů €[15], z toho 56 870,667 mil. € (2,59 % z celofrancouzského HDP) náleželo alsaskému regionu.[16] V případě přepočtu HDP na obyvatele se Alsasko staví na přední příčky celofrancouzského srovnání a prvenství si udržuje dlouhodobě. 68 % zdejší populace pracuje ve službách, 25 % v průmyslu, zbytek působí v obchodu, stavebnictví a zemědělství.

Dalším specifikem oblasti je jednoznačně rozvinutý turismus, což lze opět přisoudit k pestré historické sféře, jež se zde udála. V Alsasku se střetává německá preciznost s francouzskou ležérností, což je pro mnohé turisty velké lákadlo. Vinařská stezka, minipivovary, malebné vesnice a kostely, skvostné hrady, zajímavá muzea, spousta památek, a hlavně typická atmosféra, to jsou důvody, proč Alsasko navštíví tisíce turistů ročně.

Alsaská kultura

Náboženství

Alsasko je považováno za nejvíce náboženský region ve Francii. Na jeho území žijí převážně římští katolíci a kvůli německému dědictví regionu také významná část protestantů. EPCAAL (Église protestante de la Confession d’Augsbourg d’Alsace et de Lorraine) je druhou největší protestantskou církví na území Francie, jež tvoří správní unii s mnohem menšími kalvinisty EPRAL (Église protestante réformée d’Alsace et de Lorraine). Právní situace vychází z konkordátu z roku 1801, kde na rozdíl od zbytku Francie území Alsaska čerpá veřejné dotace pro římskokatolickou, luteránskou a kalvinistickou církev, stejně tak jako pro židovské obce. Tato odlišnost vyplývá z toho, že region tvořil součást Německa, když byl ve Francii zaveden zákon o oddělení francouzské církve a státu (1905).

Po protestantské reformaci měli tehdejší majitelé pozemků známí jako „místní panovníci“ právo rozhodnout, které náboženství povolí na jejich půdě. Jelikož nediskriminovali katolíky, luterány, kalvinisty, ani židy, staly se z těchto míst multikulturní vesnice. Alsasko se stalo jedním z francouzských regionů, které se pyšní prosperující židovskou komunitou a jediným regionem s výraznou populací anabaptistů.

Náboženství se postupem času dostalo i do školních osnov a po 2. světové válce se tak v Alsasku stalo součástí povinné výuky, jež zásadně probíhala ve francouzštině. Náboženství se vyučovalo tři hodiny týdně. Žáci alsaských škol měli ve srovnání se svými vrstevníky z jiných částí Francie o tři vyučovací hodiny méně a na již zmíněný dialekt či němčinu na úkor náboženství nezbyl prostor. Pozdější úpravy braly v úvahu mezigenerační vazby, a tak se děti mohly učit některé modlitby a zpěvy v němčině, aby se mohly modlit společně s dospělými.[17] Církev projevovala zájem o to, aby se děti učily náboženství v živém jazyce, který nezapomenou. V tomto ohledu se zdála perspektivnější francouzština, což mělo výhledově více zatlačovat němčinu.

Poměrně odlišná situace byla v případě bohoslužeb, kázání a jiných náboženských obřadů, při nichž kněží často kombinovali oba jazyky. Dá se říci, že pozice byly poměrně vyrovnané, ve městech převážela francouzština a na venkově měla převahu němčina. Nejvíce upřednostňovali němčinu protestanti, ale i u nich se vyskytoval bilingvismus. Zde opět platila převaha francouzštiny ve městech vyrovnaná převahou němčiny na venkově.[18]

Určit přesné počty věřících je nemožné, v oficiálním sčítání se totiž tento údaj nesmí zjišťovat. Údaje z konce 19. století uvádí, že katolíků jsou dvě třetiny a protestantů jedna třetina, ale právě díky této třetině se Alsasko stává regionem s největším podílem protestantů.

Folklor

Kombinace německého a francouzského vlivu, jež se nejvíce objevovala ve 20. století, vedla v této oblasti ke kulturní kombinaci. Německé rysy zůstávají spíše v tradičních venkovských částech kultury, jako je např. kuchyně či architektura, oproti tomu moderní instituce jsou zcela ovlivněny kulturou francouzskou. Alsaský folklor nabízí pestrou podívanou co se týče hudební, taneční či dramatické scény.

Významnou roli v alsaské kultuře hraje čáp, který se stal neodmyslitelným symbolem Alsaska. Důvod, proč ho Alsasané nesmírně váží tohoto je, že v 70. letech minulého století tento symbol plodnosti málem vyhynul. Stalo se tak kvůli každoroční migraci do Afriky. Nepřítomnost čápů vzbudila pozornost, zejména když jinde se jejich populace výrazně neměnila. Úbytek vyvolal v lidech pozdvižení, řada obyvatel byla touto skutečností zděšena a chtěli ji začít řešit. V 80. letech se tedy zahájil program na znovuobrození populace čápů. Mladí čápi byli uzavřeni do velké voliéry a po několika letech ztratili instinkt k migraci. Tento program na záchranu se ukázal jako velmi úspěšný, jelikož pomohl obnovit množství ptáků v Alsasku i v sousedním Lotrinsku. V současné době lze snadno zahlédnout, jak čapí hnízda i velká hejna, jež se prohání alsaskou oblohou, tak nespočet artefaktů, které zdobí střechy typických alsaských domů. Čáp je dnes součástí alsaských legend, pohádek či vyprávění.

Dalším typickým prvkem alsaské kultury je lidová hudba, která má orchestrální charakter a je velmi spjata s hudbou německou, švýcarskou a rakouskou.

V současné době se v sezóně od května do září v Colmaru konají jednou týdně typické alsaské lidové večery podle tradice z 18. století. Hudební soubor je většinou složen z patnácti až třiceti hudebníků. Při slavnostech lze také zaslechnout autentickou hudbu „oumpapa“, která je doprovázena tanečníky oblečených v tradičních alsaských kostýmech.

Kroje

To, co se dnes nazývá tradiční alsaský kroj, se pomalu rozvíjelo v průběhu 18. století. Oblečení bylo přizpůsobeno místním podmínkám, které se lišily od jedné oblasti k druhé, a i dokonce od města k městu. Jsou charakteristické pro období, ve kterém vznikaly, zároveň odráží náboženské a politické přesvědčení a v neposlední řadě duši venkovského světa.

Obrázek 5. Ženský alsaský kroj. Zdroj. Terénní výzkum v Alsasku, 2018

Alsaské kroje určuje materiál, barvy a střih, který je řezaný do obdélníkového tvaru, jež charakterizuje dobu, kdy se šaty vyráběly doma, a to z plátna či konopí. Dbalo se také na to, aby se neplýtvalo žádným materiálem. Později se od výroby doma postupně přešlo k nákupu materiálu, přičemž byly vybírány jasné barvy jako je bílá, zářivě červená, modrá, zelená, fialová či černá.

Ženský kroj se skládá z velké bavlněné blůzy s dlouhými rukávy, dlouhé sukně, jež pokrývá lýtka až ke kotníkům, korzetu připevněném na sukni a dlouhé zástěry zavázané přes sukni utažené kolem pasu. Důležitým prvkem je šál, který je v barvě zástěry (původně byl nošen na hlavě, v současnosti se však váže kolem krku přes ramena).

Mužský kroj, který se nosil ve všední den, se skládal z bavlněné košile s modrobílým proužkem, v neděli bývala navíc nošena pestrobarevná vesta se zlatým knoflíkem (ke slavnostním příležitostem slouží tmavě hnědá či černá vesta společně s manšestrovými kalhoty). Trojúhelníkový červený šátek se nosí kolem krku. Černobílý klobouk zdobený černým hedvábím je stažen hedvábnou stuhou. Kalhoty byly buď háčkované nebo pletené, vyrobené z husté vlny. Dřeváky byly vyrobeny z kaštanového dřeva (stejně jako u žen).

Tradice a svátky

Dodržování tradic a oslavy svátků je u etnických menšin velmi důležitý nástroj k udržování identity. Předávají se z generace na generaci, aby se zachovala původní kultura, což je pro mnohé skupiny v dnešní době zásadní. Je však důležité zmínit, že je obtížné říct, co je právě tradicí či zvykem dané skupiny, jelikož některé zvyklosti mohou být ovlivněny např. geografickým prostředím, politickou situací či vnímáním samotné etnické menšiny majoritní společností.

Obrázek 6. Oslavy při svatbě přítele Fritze. Převzato z: : https://www.tourisme-alsace.com/fr/255003204-Mariage-de-lAmi-Fritz.html

Le Mariage de l’Ami Fritz. Svatba přítele Fritze je jedním z největších folklorních alsaských festivalů. Tento svátek se slaví od roku 1973 ve městě Marlenheim, ale ještě v 60. letech se pořádal ve městě Obernai. Předlohu tohoto svátku je stejnojmenný více než 100 let starý román dvou spisovatelů Emila Erckmanna a Alexandra Chatriana pocházejících z francouzského regionu Moselle. Příběh, jež je velmi oblíbený mezi alsaským obyvatelstvem, vypráví o hlavním hrdinovi jménem Fritz Kobus. Starý mládenec, který tráví veškerý volný čas se svými přáteli, si užívá bohémského života, který nechce v žádném případě měnit. Až jeden den k němu přijde jeho velmi dobrý přítel rabín David Sichel a vsadí se s ním, že se Fritz přece jen zamiluje a ožení. Fritz tomuto tvrzení nevěří, ale pak podlehne šarmu krásné Suzel, dcery statkáře, a rozhodne se vzít si ji za ženu. Suzel jeho žádost s radostí příjme a příběh končí velkou událostí, tedy svatbou.

Alsasané si tento sňatek připomínají každoroční dvoudenní oslavou vždy v průběhu srpna, kdy se ulice promění do kouzelné alsaské atmosféry plné místního folkloru, gastronomických a kulturních zážitků. Zajímavostí je, jak se tento román uchytil u místního obyvatelstva a stal se tak pravidelnou oslavou, která Alsasany velmi spojuje. První den oslav lze přirovnat k Fritzově „rozlučce se svobodou“, kdy městem září ohňostroje a zní místní tradiční písně. Jde o výzvu, aby si místní užívali poslední okamžiky jeho svobody a udělali pomyslnou tečku za jeho bohémským životem. Během druhého dne svátku začíná tradiční veselka, kdy se slaví již samotná svatba. V průběhu obou dnů se sejdou všichni místní vinaři, pivaři, restaurátoři, aby umožnili ochutnávku veškerých regionálních specialit, a především nejlepších vín z oblasti. Při těchto slavnostech si tedy přijdou na své jak jedinci milující klasický folklor, tak i příznivci lokálních pochutin a vína.

Vánoce. Hovoříme-li o alsaských Vánocích, je nutné vymezit, že se poněkud liší od těch německých i francouzských. Pokud jde o předvánoční čas – alsaský advent se více podobá tomu německému. Pro Alsasany (ale také i Němce) nejde jen o předvánočně vyzdobené ulice a obchody, ale především o vnímání rodinných záležitostí, jelikož se právě v tomto období rodiny navštěvují pravidelněji než po zbytek roku.

Oblast Alsaska se v době Vánoce transformuje do světa legend, tradic, mýtů, vůní a chutí. Města a vesnice jsou vždy osvětlena tisíci světly a vyzdobeny často ručně vyráběnými ozdobami. Celý region má sváteční atmosféru, která začíná vždy v den svaté Kateřiny, tedy 25. listopadu a končí 6. ledna, v den Epifanie (Zjevení Páně).

Ve středověku byla v kostele 24. prosince umístěna jedle, která symbolizovala strom života z příběhu Adama a Evy o přijetí zakázaného ovoce. Úplně první zmínka o zdobení stromku se datuje od roku 1509 z německého území, z Alsaska pak od roku 1521. Na počátku 16. století si farníci umístili stromy zdobené stejným způsobem ve svých domovech, avšak první stromy visely ze stropu. Stromky byly zdobeny barevným papírem, oplatkami, cukrovinkami a ovocem. V roce 1858 došlo v Alsasku k velkému suchu a stromy nebyly zdaleka tak okouzlující jako předešlá léta, jelikož nebylo ovoce, které je mělo zdobit. Skláři z alsaského města Goetzenbrucku se inspirovali a vytvořili tak první skleněné vánoční ozdoby. Tato tradice se dostalo do mnoho kultur a je stále známá po celém světě.

Zdobení stromků bylo často odsuzováno s argumenty, že tato tradice nemá s Vánoci příliš společného. Přesto, že tento svátek a jeho oslavy podpořil během reformace i Martin Luther, byl tento zvyk omezen jen na bohaté aristokratické rodiny. K jeho rozšíření došlo v západní Evropě až na začátku 19. století. Zajímavostí je, že v katolických vesnicích v Alsasku byl vánoční stromeček ještě v roce 1870 zcela neznámý.

Tradiční zdobení a stavění vánočních jesliček přišlo z Itálie na území Francie poněkud později (ve srovnání např. s Německem), nicméně jejich stavení bylo během Francouzské revoluce zrušeno. První zmínka o stavbě jesliček v kostelích se datuje k roku 1651. Podle alsaské tradice dnes nesmí být strom ozdoben dříve než 24. prosince.

Dnešní slavení Vánoc v Alsasku je bližší německé tradici, jelikož hlavní vánoční svátek připadá na štědrovečerní noc, zatímco ve zbytku Francie se slaví pouze 25. prosinec. Zajímavostí je, že 26. prosinec nepatří ve Francii mezi svátky, tudíž je klasickým pracovním dnem. Na druhou stranu, slavnostní vánoční jídlo je v Alsasku zcela podle francouzských receptů. Typickým jídlem pro vánoční hostinu je krocan nadívaný kaštany, paštika z husích jater – foie gras, sýry, místní vína, zákusky, vánoční štola a také vánoční koláč zvaný bûche de Noël (u nás spíše známý jako čokoládová roláda).

V současnosti patří k oslavám proslulé vánoční trhy, především známý trh ve Štrasburku, který je skutečnou přehlídkou původních řemesel. Lidé zde prodávají ručně vyráběné adventní kalendáře, vyšívané ubrusy, slaměné hvězdy vyrobené z jedlových větví a skládané papírové hvězdy a řetězy, jež zdobí okna téměř všech alsaských domů.

Obrázek 7. Květinové oslavy v ulicích Sélestatu.

Květinový průvod. Tento festival je velkolepou přehlídkou zdobených květinových lodí, jež Alsasané vyrábí, aby se každoročně mohli projet městem Sélestat. Témata průvodu jsou pečlivě vybíraná několik měsíců dopředu a musí se odlišovat od předešlých ročníků. Festival má původ ve 20. letech 20. století, kdy místní uspořádali květinový průvod, který měl propagovat vytváření malých zahrad, kde se pěstovalo ovoce a zelenina. Město se tak stalo kvalitou i množstvím květin tradiční zahradnickou oblastí, což si zachovalo až dodnes. Festival se pořádá od roku 1954 a započal tématem pohádek, kdy Alsasané zdobili lodě v podobě pohádkových postav. Zajímavostí je, že v roce 1955 a další dva roky poté si místní obyvatelé zvolili téma spojené s Francií, byly to francouzské písně, historie a francouzský folklor. Ve spojitosti s německou kulturou neproběhl zatím ani jeden ročník.

Připravit květinovou loď trvá Alsasanům zhruba 4 měsíce, což přináší pečlivou tvorbu různých postav, zvířat či jakýkoliv motivů. Celková příprava a samotný průvod je symbolizován jako vděk a ocenění každému člověku, jež pěstuje květiny a vytváří tak neuvěřitelnou atmosféru po celém Alsasku. Oslavy probíhají vždy v září a jsou provázeny hudebním průvodem, gastronomickými pokrmy od místních a večer jsou zakončeny velkým ohňostrojem.

Kuchyně. Byť by si možná někdo představil, že bude alsaská kuchyně podobná té francouzské – plná tradičních pokrmů jako jsou žabí stehýnka, šneci, croissanty či nejlepší odrůdy šampaňského, realita je úplně jiná. Alsaská kuchyně se spíše podobá německým kulinářským specialitám. Nejvíce se zde lze setkat s pokrmy z vepřového masa a na každém rohu lze ucítit vůni všudypřítomného zelí. Jídlo bývá ve většině případů servírované ve velkých porcích, čímž se snaží poukázat na jedinečnost regionální kuchyně.

Jak už bylo řečeno, symbolem místní kuchyně je jednoznačně „choucroute“, což je v překladu známé kyselé zelí. Alsasané ho používají na mnoho způsobu, např. jako přílohu k drůbežímu a vepřovému, nebo dokonce k rybám. Zelí vytváří základ tradičního alsaského pokrmu „charcuterie“, který lze přirovnat ke známé klobáse.

Obrázek 8. Flammekueche. Převzato z: https://www.hautes-vosges-alsace.fr/fr/decouvrir/vins-et-gastronomie/gastronomie/les-producteurs-locaux/F402000156_tarte-flambee-flammekueche-alsace.html

Druhým významným pokrmem je „baeckeoffe“, což z alsaského dialektu lze přeložit jako „pekařská trouba“. Jedná se o směs nakrájených brambor, cibule, skopového, hovězího a vepřového masa, jež bývá přes noc naloženo v bílém víně a bobulích jalovce. Všechny tyto ingredience se pomalu pečou v keramické misce. Dále se na ochucení přidává pórek, tymián, petržel, česnek, mrkev a majoránka. Alsasané vaří tuto specialitu při zvláštních příležitostech, jako jsou např. Vánoce.

Velmi populární se jak pro místní, tak i pro turisty stal „flammekueche“ – ohnivý koláč. Někdy je nazýván jako alsaská pizza, jelikož jeho těsto ji připomíná. Do kvásku bývá často přidáván měkký sýr, smetana, cibule a slanina, to vše je pak upečeno v kamenné peci. Legenda praví, že tvůrcem tohoto pokrmu byli farmáři ze sousedního Německa, a že když si ho doma připravovali, použili na otestování tepla v peci flambovaný talíř, aby zjistili, při jaké teplotě se chléb opeče. Kraje otlačili, aby bylo teplo soustředěno do středu těsta, a výsledkem byl právě tento koláč, jinak zvaný „tarte flambée“.

Mezi nejoblíbenější sladké speciality se řadí „kougelhopf“, což lze přiřadit k české bábovce s tím rozdílem, že Alsasané do ní přidávají rozinky, mandle a třešňový likér, dále pak „torche aux marrons“ – dezert z kaštanového pyré a ořechů pokrytý smetanovou šlehačkou, který připomíná zasněženou horu a často je nazýván jako Mont Blanc. Oslavy Vánoc a konce roku s sebou přináší výrobu velkého množství sušenek a malých koláčků zvaných „bredala“. Místní je pečou a zdobí s nimi sváteční tabuli, či si je mezi sebou v rámci rodinných oslav vyměňují. V poslední řadě nesmí být opomenuty alsaské perníčky „pain d’épices“, které místní pečou v den svatého Mikuláše (většinou ve tvaru malého chlapce).

Obrázek 9., 10. Alsaský pokrm charcuterie[19] a baeckeoffe[20]

Alsasko je rovněž známé svou ovocnou šťávou, minerálními vodami, víny a pivy. Jak už bylo řečeno, místní vína a piva jsou specifiky oblasti. Na začátku srpna se ve městě Schiltigheim poblíž Štrasburku slaví svátek piva. Tyto čtyřdenní oslavy přitahují každoročně stovky návštěvníků, kteří mohou ochutnat nejlepší piva místního pivovaru a poslechnout si tradičních písně spojené s tanci.

O alsaských pokrmech i nápojích lze říci, že na ně působí německý vliv, který se postupem času mísil s francouzskými prvky. Alsasané mají tradiční kuchyni, na kterou jsou náležitě pyšní, avšak nutno zmínit, že osobité pokrmy připravují spíše při slavnostech, festivalech či svátcích jako jsou např. Vánoce. Jinak místní vaří jídla, které se nijak neliší od majority. V Alsasku se lze setkat s mezinárodními pokrmy známými po celém světě – i kvůli množství přistěhovalců, kteří se nachází převážně ve větších městech.

Architektura. Při pohledu na alsaské vesnice a menší města se nabízí otázka, zda jsou to doopravdy stále francouzská místa, či se smísily s vedlejším Německem. Alsaská architektura se velmi podobá té německé, ať už je řeč o hrázděných domech, barevných okenicích, převislými muškáty z květináčů či ozdoby, které zdobí místní obydlí. Alsasané mají rádi nazdobené fasády všemožnými znaky, často to bývají srdíčka či jakékoliv dřevěné motivy. Na střechu pak umísťují keramické čápy, které považují za symbol celého regionu.

Obrázek 11. Typický hrázděný dům v Colmaru. Terénní výzkum v Alsasku, 2018

Hrázděné domy se objevovaly na začátku 13. století v oblasti Německa, Rakouska, Švýcarska, ale i v Nizozemí, v Belgii, či právě ve Francii. Velký rozmach zažily v 18. a 19. století, kdy se stavěly nejen na vesnicích, ale i na území dnešních měst.

Prvotní záměr uspořit stavební materiál vnesl do architektury estetický prvek, který po staletí ještě nevyšel z módy. Cílem stavby bylo omezit spotřebu kvalitního stavebního dřeva. Výplň mezi dřevěnými trámy tvoří kámen, cihly, či slabší dřevěné trámy zpevněné maltou. Jde o velmi náročné stavby, které vyžadovaly vynikající tesařské dovednosti. Hrázděné prvky jsou stále vyhledávanou záležitostí. Na území Alsaska se nachází několik firem, které se specializují na stavbu těchto domů.

Alsasko patří k oblasti, kde lze najít největší koncentraci hrázděných domů v Evropě. Ve zdejších vesnicích, menších městech, i v hlavním městě Štrasburku tvoří kontrast k velkým historickým stavbám, včetně gotické katedrály či k moderní architektuře.[21]Typickým alsaským městem, který si udržel osobitou architekturu, je Colmar.

Alsaskou architekturu považují místní za velmi významnou součást regionální identity. U prvků, které dělají Alsasany výjimečné, bývá zmiňována hned za dialektem a alsaskými tradicemi.

Státní příslušnost. Státní příslušnost udává příslušnost osoby k určitému státnímu útvaru. Získání (a ztrátu) státní příslušnosti upravuje zákonodárství jednotlivých států velmi odlišně – většinou ale bývá podmíněné určitou dobou pobytu v příslušné zemi. V některých zemích se státní občanství získává automaticky s narozením na území daného státu, další státy umožňují získat občanství těm, kteří do země přinesou kapitál a za občanství „zaplatí“.[22]

Změna státní příslušnosti se značně dotýkala i Alsasanů, a to z důvodu častého posunu státních hranic. „Od roku 1870 až do sledovaných let změnili obyvatelé těchto provincií čtyřikrát státní příslušnost. K oblíbeným stereotypům patří uvádět počet uniforem, v nichž titíž lidé za uplynulou dobu bojovali nebo teoreticky mohli bojovat (v případě samotné druhé světové války lze dojít k neuvěřitelnému číslu pět). Přitom se toto bouřlivé období vejde do délky jednoho lidského života. Nestálost a náhodnost momentální státní příslušnosti její význam postupně poněkud upozadily. Tato nejistota přiměla obyvatele hledat ukotvení v jiných hodnotách, spíše v kulturních (v širším smyslu slova) než politických. Pro většinu se jimi stalo především náboženské vyznání a s ním i rodina. Fungovaly coby identité de substitution.“[23]

Stát se také vyznačuje atributy státnosti, kterými ukazuje svou nadvládu nad daným územím. Pod tyto znaky můžeme zařadit státní hranice, měnu, poštovní známky a mnoho dalšího. A právě na alsaských poštovních známkách lze spatřit, jak historické události, které v Alsasku probíhaly, měly vliv na tento symbol státnosti a jakých proměn se v průběhu desítek let dočkal. Na následujících obrázcích je tedy možné vidět, jak byly známky pozměňovány podle toho, jestli v té chvíli Alsasko patřilo Francii nebo Německu.

Po poměrně krátké době německé nadvlády po prusko-francouzské válce (1871) a před koncem první světová války, kdy bylo Alsasko součástí Německa, se začaly objevovat známky v němčině. Na další známce, která vyšla po roce 1918, kdy Alsasko patřilo pod nadvládu Francie, je možné spatřit dosud vyobrazeného německého císaře, ale už s francouzským přetiskem „8 cent“. Krátce po okupaci v roce 1940 bylo šestnáct německých známek s vyobrazením barona von Hindenburga přetištěno německým názvem Alsaska (Elsaß) a znakem hákového kříže. Po skončení druhé světové války, kdy bylo Alsasko opět navráceno Francii, byly známky znovu tištěné ve francouzštině s francouzskými znaky a významnými osobnostmi. I přesto se ale po roce 1945 vyskytovaly společné německé a francouzské známky na jedné jediné obálce.

Alsasko součástí Německa – známka po roce 1871, Alsasko součástí Francie – známka po roce 1918, Alsasko součástí Německa – známka v období 2. světové války, Alsasko součástí Francie – společné německé a francouzské známky na jediné obálce po roce 1944–1945.[24]

Etnická identita Alsasanů. Na otázku „Cítíte se více jako Alsasan, Francouz či Němec?“ dotazovaní respondenti jednomyslně odpovídali, že se cítí jako Alsasané. Za nejdůležitější prvek etnické identity Alsasanů můžeme podle respondentů považovat jazyk. Tento jazyk je pro Alsasany velice ojedinělý a jsou na něj hrdí.

Jeden z respondentů, pocházející z francouzského města Štrasburk, uvedl: „Hlavním prvkem, který nás Alsasany nejvíce charakterizuje a odlišuje od ostatních, je rozhodně jazyk. Náš vlastní dialekt je velmi specifický a já jsem moc rád, že doposud nezanikl.“[25] Další častá odpověď byla společná historie a jejich jedinečná kultura.

Vnímání etnické identity je ovšem velmi ovlivněno věkem – zatímco pro střední a starší generaci Alsasanů je odpověď poměrně jednoznačná – Alsasan, pro mladší generace to již nemusí být pravidlem, a často se lze setkat rovněž s jednoznačnou odpovědí – Francouz.

Vztah Alsasanů s Němci a Francouzi

Jak už z historie vyplývá, Alsasko se stalo celkem čtyřikrát součástí jiného státu. Dvakrát bylo součástí Německa a dvakrát součástí Francie, které náleží dodnes. Tyto změny zanechaly na Alsasku a jeho obyvatelstvu velké stopy, ať už se jedná o jejich kulturu, vývoj a celkový život, či o vztah s Němci a Francouzi.

První anexe trvala téměř padesát let, tedy dost dlouho na to, aby dospěla generace, která si už na Francii nepamatovala a nanejvýš mohla sdílet nostalgii svých rodičů. Místní obyvatelé si na německé správě, která neměla nic společného s brutalitou nacistů, cenili řady věcí, jako byl například pověstný německý smysl pro pořádek, píle a výkonnost německých úředníků. Sociální systém předstihoval ten francouzský; francouzské příděly byly menší než ty německé a pro obyvatele Alsaska znamenal návrat do Francie jisté zhoršení podmínek. Ke konci této okupace se však představa o Německu značně zhoršila, a to především kvůli nastolené vojenské diktatuře. Situace se obrátila, a podle volebních výsledků v meziválečném období chtěla většina Alsasanů zůstat součástí Francie.[26]

Neustálá rivalita mezi Němci a Francouzi byla ale zcela pochopitelná. Během 2. světové války narostla nenávist do takových rozměrů, že pro Alsasany vzniklo nové pojmenování. Francouzi začali Alsasanům říkat Bosch. Tento výraz byl velmi hanlivý, ale protože jsou v současné době vztahy mnohem poklidnější, toto označení se již nepoužívá. Termín vychází z německého boshaft, což v překladu znamená zlovolný či zlomyslný. Za vznikem tohoto pojmenování byla situace, kdy Alsasané byli nuceni bojovat za Německou říši a válčit tak proti své vlasti a přátelům a zradit svou rodinu. Pokud tedy někdo někoho nazval Bosch, představovalo to hlubokou urážku.

I po válce byly ale vztahy značně chladné, někdy až nepřátelské. Pro Alsasany bylo například těžké jet samotné Německo pouze navštívit. Takové pocity a smýšlení ale už přetrvávají jen u starší generace a u té mladší jsou vztahy na zcela odlišné úrovni. Vesnice společně pořádají různé festivaly a kulturní akce a jsou tak v neustálém kontaktu.[27]

V rámci výzkumu byla snaha zjistit, jaký vztah s Němci a Francouzi mají respondenti v současné době a jestli jsou spokojeni, že jsou součástí právě Francie. Převážná většina respondentů odpověděla, že jejich vztah je nadmíru poklidný a že jsou rádi, že patří k Francii. Žádný z respondentů by v současné době neměnil, ale přesto v rozhovorech padla myšlenka o případném autonomizmu. Bylo také zřejmé, že pro respondenty ze starší generace bylo toto téma citlivější, ale jejich odpovědi nebyly jiné.

„S majoritou nemám já ani mí blízcí žádný problém. Vycházíme společně dobře, účastníme se spolu různých kulturních akcí a jsme už zvyklí, že jsme denně v kontaktu jak s Francouzi, tak i s Němci.“[28]

Vliv státních zásahů na Alsasany

V minulosti měly na toto území i na alsaské etnikum velký vliv státní zásahy, které probíhaly v mnoha podobách. Odehrávala se jak germanizace, tak snaha o pofrancouzšťování, zákazy výuky jazyků ve školách a další státem řízené šíření německé či francouzské kultury na ovládaném alsaském území.

Pofrancouzšťování během druhého císařství, poněmčování během první anexe, poté opět šíření francouzských idejí a kulturních prvků, nedávné druhé německé obsazení a už konečné připojení k Francii. Po uzavření vestfálského míru, kdy se většina území Alsaska stala součástí Francie, a po období Velké francouzské revoluce a napoleonských válek, byla zavedena francouzská legislativa a Alsasané se s Francií začali cítit spojení více než dříve. Roku 1871 připadlo území Alsaska Německé říši a stát vybudoval obranné linie na důkaz toho, že Alsasko již zůstane jeho součástí, a začal se podílet na vzniku německé univerzity. První světová válka zapříčinila, že se Alsasko stalo opět součástí Francie. Stát postupně rušil prvky autonomie, ale výuka německého jazyka byla stále povolena, byť v omezeném rozsahu, a ti, kteří byli proti, byli obžalováni za činnosti proti vládě a státní autoritě.

Obrázek 12 – Vítězný oblouk v Paříži – Alsasko a Lotrinsko jsou po 1. světové válce opět součástí Francie[29]

Když se roku 1940 Alsasko opět připojilo k Německu, probíhala na tomto území nelítostná germanizace, při které byl uvězněn každý, kdo byl dopaden, jak mluví francouzsky či alsaským dialektem. Francouzský stát prosazoval koncepci národa založenou mimo jiné na společné minulosti a vůli k sounáležitosti. Němci naopak používali zákon krve a argument jazykové a kulturní příslušnosti, a jejich propaganda tak zdůvodňovala i anexi z roku 1940. A právě jazyk lze považovat za zjevný znak příslušností Alsaska k německému kulturnímu prostoru[30], což je i jeden z důvodů, proč patřil k ožehavým problémům poválečného uspořádání. Po skončení druhé světové války roku 1945 připadlo Alsasko už naposledy Francii. Francouzština byla zavedena jako jediný úřední jazyk a výuka německého jazyka byla zrušena. Ve školách byl zakázán i alsaský dialekt, a to především kvůli jeho německým kořenům.

Státní zásahy se tedy projevily jak na používání jazyků, tak i ve sdělovacích prostředcích, na kulturních prvcích a ve vnímání alsaského obyvatelstva.

Alsaský dialekt

Tradiční jazyk alsaského obyvatelstva se nazývá alsaština. V podstatě se jedná o německý neboli alemánský dialekt a lze ho zařadit na úroveň například švýcarské němčiny. Ačkoli alsaština nemá status úředního jazyka, je zařazena mezi oficiální (ovšem ne úřední) jazyky Francie, neboť je hned za provensálštinou druhou nejrozšířenější.

Alsaština nemá kodifikovanou psanou podobu a výslovnost se v jednotlivých oblastech výrazně liší. Navzdory řadě pokusů, jak ze strany Francouzů, tak Němců, o nahrazení alsaštiny francouzštinou, resp. němčinou, jí běžně hovoří všechny věkové i sociální skupiny.

V minulosti se na území Alsaska neustále střídaly dvě formy jazyka: francouzština a němčina. Alsaský dialekt je tedy ovlivněný francouzským přízvukem, a přesto je velmi podobný německému jazyku. V současnosti tímto tradičním jazykem hovoří pouze 600 tisíc obyvatel, především z venkova, z celkových 1,8 milionu. Ve větších městech, jako je například Štrasburk, je alsaština k zaslechnutí opravdu výjimečně. Dodnes se ale vyskytují dvojjazyčné názvy ulic, a to jak ve vesnicích, tak i ve městech.

Počet obyvatel, kteří aktivně používají alsaštinu, poměrně klesá. Jak je možné vidět v následující tabulce, na začátku 20. století alsaštinou hovořila téměř většina obyvatel a na začátku 21. století už méně než dvě třetiny. Do tohoto shrnutí jsou také započítání ti, kteří alsasky mluvit umí, ale při běžné komunikaci raději upřednostňují francouzštinu.

Tabulka 1: Podíl osob v Alsasku hovořících alsaštinou (1900–2001).[31]

Výzkum také zjišťoval, kdy Alsasané dialekt využívají a s kým jím hovoří. Respondenti uvedli, že dialekt nejčastěji používají v rodině, pak s blízkými přáteli a v neposlední řadě v práci. „Dialektem mluvím doma se svou ženou, když však přijedou vnoučata, automaticky přepínáme na francouzštinu. Moc slov bychom s nimi totiž neprohodili.“[32]

Pro budoucí vývoj a zachování nemá alsaština příliš dobrou věkovou strukturu svých mluvčích. V současné době dialekt používá převážně starší generace a kvůli tomu dialekt postupně zaniká. Předávání alsaštiny z generace na generaci je čím dál méně časté a pokud například jeden z manželů jazyk neovládá vůbec, je téměř nulová.

Používání dialektu ve městech je mnohem menší než na venkově. A i v tomto případě hraje roli věková hranice obyvatel. Zatímco na venkově žije především starší generace, do měst se stěhují ti mladší. Ve třech největších městech, kde byl výzkum prováděn (Štrasburk, Colmar, Mylhúzy), se alsaština používá velmi málo v porovnání s Dolním Alsaskem na severu, převážně ve spádové oblasti obcí Saverne-Sarre-Union, Wissembourg a Haguenau-Niederbronn, kde je alsaština poměrně rozšířená.

Respondentka žijící ve Štrasburku uvedla: „Přiznám se, že alsasky tedy vůbec neumím. Ve škole jsme se to neučili a rodiče to podle mě už dávno zapomněli. Ale babička, která žije mimo město, ta alsaštinou mluví se svými kamarádkami.“[33]

Alsaský dialekt ve školách

Alsasko mělo ve své historii nejednu zkušenost s úpravou jazyka výuky ve školách. Dialekt byl ve školách zakázán, což bylo jen těžko udržitelné opatření, jelikož nejmenší děti mluvily jen tímto dialektem. Výuka tohoto dialektu byla ovlivněna celou řadou událostí a bojem mezi rozhodnutím o francouzské a německé výuce.

Situace, které ji nejvíce ovlivnily, byly: pofrancouzšťování během druhého císařství, germanizace během první anexe, poté znovu francouzské období a nedávná druhá německá okupace. V současné době je pokles používání alsaského jazyka rychlý, a někteří Alsasané se tomu snaží pochopitelně zabránit. Usilují o to, aby nepřišli o hlavní prvek své kulturní identity, který je dělá tak specifickými a ojedinělými. Jeho zánik by také znamenal konec místního folkloru, ke kterému jazyk neodmyslitelně patří. Snahy o přežití tohoto dialektu se projevily převážně ve školství. V současné době mohou studenti alsaštinu studovat jako volitelný jazyk, zatímco francouzština zůstává jazykem hlavním. Tuto možnost nicméně nevyužívá dostatek studentů, jelikož si většina raději vybere studium německého jazyka, u kterého je mnohem širší možnost využití.

Dnes se lze také setkat s dvojjazyčnou výukou, kdy je vyučování rozděleno na výklad ve francouzštině a v němčině. Toto ustanovení vzniklo dohodou mezi státem a místními orgány v oblasti alsaského systému jazykového vzdělávání pro období let 2007–2013. [34] Díky tomuto vzdělávání je možnost výuky regionálního jazyka už od nejnižšího věku.

Sdělovací prostředky

I tisk a další sdělovací prostředky byly ovlivněny historickými událostmi, které se odehrály na tomto území. Střídání německých a francouzských státních zásahů mělo vliv jak na změnu úředních jazyků, tak také na používání místního alsaského dialektu.

V současné době existuje v literatuře mnoho výtisků různých žánrů v alsaském dialektu, které napomáhají k revitalizaci tohoto specifického prvku alsaských obyvatel. Převážně díky dětské literatuře přeložené do alsaského jazyka je šance na udržení mnohem větší, protože právě tím největším problém u revitalizace tohoto dialektu je méně časté používání mladší generací. Jednou ze známých dětských knih, která je přeložena do alsaštiny, je například Pipi Dlouhá punčocha nebo i dětský obrázkový slovník, obsahující více než tisíc alsaských slov.

Závěr

Alsasko bylo čtyřikrát součástí jiné země, což ovlivnilo jak identitu Alsasanů, tak i prvky, které tuto identitu utvářejí. A přestože většina Alsasanů má předky německého původu a s německou historií toho má mnoho společného, s Němci se neidentifikuje. Stejně tak se necítí být Francouzi, a to i přesto, že Alsasko je v současné době součástí Francie. Každý se zkrátka cítí být Alsasanem a je na to patřičně hrdý. V minulosti byly mezi Němci a Francouzi jisté nepokoje, ale v současné době je mezi nimi situace více než poklidná a vzájemný kontakt udržují nejen na společných festivalech a kulturních akcích.

Při zjišťování, jaký vliv mají státní zásahy na alsaskou identitu, se ukázalo, že se státní moc značně odrazila jak v jejím potlačování, tak i v upevňování. Pofrancouzšťování během druhého císařství, poněmčování během první anexe, poté opět šíření francouzských idejí a kulturních prvků, nedávné druhé německé obsazení a následná germanizace a konečné připojení k Francii spojené s dalšími státními zásahy.

Poté, co Alsasko připadlo Německé říši, začaly vznikat obranné linie, německé univerzity a celkové šíření německých koncepcí. Během 1. světové války, kdy bylo Alsasko součástí Francie, byla výuka německého jazyka stále povolena, ale jen v určitém rozsahu. V době, kdy probíhala druhá světová válka a Alsasko tak opět připadlo Německu, probíhala na tomto území opravdu nelítostná germanizace a byl potrestán každý, kdo byl přistižen, že mluví francouzsky nebo alsaským dialektem. Po skončení této války byla už naposled změněna státní příslušnost obyvatel a Alsasko se tak až do současnosti stává součástí Francie. Francouzský stát byl úspěšný v odstraňování německé identity a napomohla tomu i situace během 2. světové války, která měla vliv na potlačování původní identity alsaské. Francouzský jazyk se stal jediným úředním jazykem a němčina i alsaština byla zakázána. Státní zásahy se tedy projevily jak na používání jazyků, tak i ve sdělovacích prostředcích, na kulturních prvcích a ve vnímání alsaského obyvatelstva.

Hlavními znaky, které podle respondentů působí na zvýrazňování jejich odlišnosti, je již zmíněná společná historie, a především pak jejich dialekt spolu s kulturou, která je v jejich každodenních životech zakotvena dodnes. Následně se práce zabývala kulturními prvky, jež dělají tuto identitu jedinečnou. Tradiční kroje, které jsou specifické ozdobnými pokrývkami hlavy, architektura, typická hrázděným zdivem a malebnými domky s květinami a dřevěnými okenicemi, náboženství, organizace a pravidelná setkání představují Alsasany jakožto osobité obyvatelstvo. Na vytváření a udržování této identity se podílí i tradice, které Alsasané dodržují dodnes. Lidový alsaský festival Le Mariage de l´Ami Fritz, kde je připomínána kouzelná atmosféra svatby z 19. století, Svatojánská noc a Vánoce, u kterých je možné nalézt německé podobnosti i francouzské zvyky slavnostní vánoční večeře.

Alsaské bilingvní obyvatelstvo hovoří dvěma jazyky – již zmiňovaným alsaským dialektem (při znalosti němčiny) a francouzsky, jazykem většinové společnosti. Jedná se o německý neboli alemánský dialekt a lze ho zařadit na úroveň švýcarské němčiny. Ačkoli alsaština nemá status úředního jazyka, je zařazena mezi oficiální jazyky Francie, neboť je hned za provensálštinou druhou nejrozšířenější. Tento alsaský dialekt je ovlivněný francouzským přízvukem, a přesto je velmi podobný německému jazyku.

V současnosti tímto tradičním jazykem hovoří pouze 600 tisíc obyvatel, poněvadž dialekt postupem času zaniká. Jedním z důvodů je jeho používání převážně starší generací a menší zájem té mladší, která ho považuje za nemoderní a neužitečný. Právě proto začaly vznikat různé projekty, které mají napomáhat k revitalizaci. Obnovením alsaského jazyka a kultury se věnuje například Úřad pro jazyk a kulturu Alsaska a Moselle (OLCA), zabývající se zviditelňováním alsaského dialektu a jeho praktického využívání v běžném životě nebo Federace Alsaských divadel (FTA), která v současné době zřizuje již osm alsaských divadel. Situace se zlepšila i ve školách, ve kterých francouzská vláda umožnila bilingvní vyučování, a dialektu napomáhá i vznik kurzů alsaštiny, který je zprostředkován pro všechny generace.

Alsasané jsou ojedinělé etnikum, které si i v současné době udržuje svůj jazyk a své specifické kulturní tradice, díky kterým se odlišuje od ostatních obyvatel. A i přes veškeré odlišnosti a historické události a tím spojené státní zásahy a změny státní příslušnosti žije toto etnikum v poklidné pospolitosti s většinovou společností.

References / Seznam použitých zdrojů

Alsasané. [online]. Pestrá Evropa. [cit. 2020-03-14]. Dostupné z: http://pestraevropa.hks.re/2018/alsasane/

CEIC. France GDP: Alsace. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.ceicdata.com/en/france/esa-2010-gdp-by-region/gdp-alsace.

Comparateur de territoire. Commune de Strasbourg. [online] Insee, statistiques locales de Strasbourg. [23. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.insee.fr/fr/statistiques/1405599?geo=COM-67482.

German region of Saarland moves towards bilingualism. [online]. [28. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-25834960.

INSEE. Statistiques locales. Produit intérieur brut.2015. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.statistiques-locales.insee.fr/#c=indicator&i=tcr062.pib_brut&s=2015&selcodgeo=44&view=map3.

Kernlehrpläne – Gesamtschule. Saarland. [online]. [28. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.saarland.de/27247.htm.

KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina; HROMÁDKOVÁ, Michaela, JAROLÍMKOVÁ, Tereza. „Německá“ kultura ve Francii – Alsasko a Alsasané. Kulturní studia 1/2013.

KOKAISL, Petr. Etnické minority v Evropě. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2014. ISBN 978- 80-213-2524-1.

MAUGUÉ, Pierre. Le particularisme alsacien, 1918–1967. Paris: Presses d’Europe, [1970].

Mulhouse. [online]. [cit. 24. 2. 2019]. Dostupné z: http://ee.france.fr/cs/discover/mulhouse-mylhuzy-dynamicke-mesto.

PEŠEK, Jiří, ed. Německé menšiny v právních normách 1938–1948: Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Brno: Doplněk, 2006. ISBN 80-7239-201-8.

Po stopách hrázděných domů. [online]. [cit. 10. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.bydleni.cz/clanek/Po-stopach-hrazdenych-domu.

SCHAEFFER, Patrick J. L’Alsace et l’Allemagne de 1945 à 1949. Metz: Centre de recherches Relations internationales de l’Université de Metz, 1976. ISBN 2-85730-008-5.

SEDLÁKOVÁ, Martina. Alsasko-Lotrinsko – Proměny „Sladké Francie“. Otázky francouzských dějin 30. a 40. let 20. století. [Praha]: CeFReS, 2004.

STEDJE, Astrid. Deutsche Sprache gestern und heute: Einführung in Sprachgeschichte und Sprachkunde. 5., unveränd. Aufl. München: Wilhelm Fink Verlag, 2001. Uni-Taschenbücher, 1499. ISBN 3-7705-2514-0.

STREICHER, Jean Claude, Georges FISCHER a Pierre BLÈZE. Histoire des Alsaciens. Paris: F. Nathan, c1979.

TOP FIFTEEN WINE – PRODUCING COUNTRIES. World wine population. 2018. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://italianwinecentral.com/top-fifteen-wine-producing-countries/.

[1] SEDLÁKOVÁ, Martina. Alsasko-Lotrinsko – Proměny „Sladké Francie“. Otázky francouzských dějin 30. a 40. let 20. století. [Praha]: CeFReS, 2004.

[2] PEŠEK, Jiří, ed. Německé menšiny v právních normách 1938-1948: Československo ve srovnání s vybranými evropskými zeměmi. Brno: Doplněk, 2006. ISBN 80-7239-201-8.

[3] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina; HROMÁDKOVÁ, Michaela, JAROLÍMKOVÁ, Tereza. „Německá“ kultura ve Francii – Alsasko a Alsasané. Kulturní studia 1/2013.

[4] MAUGUÉ, Pierre. Le particularisme alsacien, 1918-1967. Paris: Presses d’Europe, [1970].

[5] STREICHER, Jean Claude, Georges FISCHER a Pierre BLÈZE. Histoire des Alsaciens. Paris: F. Nathan, c1979.

[6] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina… c. d.

[7] Vlastní zdroj. Terénní výzkum v Alsasku, 2018.

[8] Comparateur de territoire. Commune de Strasbourg. [online] Insee, statistiques locales de Strasbourg. [23. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.insee.fr/fr/statistiques/1405599?geo=COM-67482.

[9] Mulhouse. [online]. [cit. 24. 2. 2019]. Dostupné z: http://ee.france.fr/cs/discover/mulhouse-mylhuzy-dynamicke-mesto.

[10] STEDJE, Astrid. Deutsche Sprache gestern und heute: Einführung in Sprachgeschichte und Sprachkunde. 5., unveränd. Aufl. München: Wilhelm Fink Verlag, 2001. Uni-Taschenbücher, 1499. ISBN 3-7705-2514-0.

[11] Kernlehrpläne – Gesamtschule. Saarland. [online]. [28. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.saarland.de/27247.htm.

[12] German region of Saarland moves towards bilingualism. [online]. [28. 2. 2019]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/world-europe-25834960.

[13] TOP FIFTEEN WINE – PRODUCING COUNTRIES. World wine population. 2018. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://italianwinecentral.com/top-fifteen-wine-producing-countries/.

[14] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina; HROMÁDKOVÁ, Michaela, JAROLÍMKOVÁ, Tereza. „Německá“ kultura ve Francii – Alsasko a Alsasané. Kulturní studia 1/2013.

[15] INSEE. Statistiques locales. Produit intérieur brut.2015. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.statistiques-locales.insee.fr/#c=indicator&i=tcr062.pib_brut&s=2015&selcodgeo=44&view=map3.

[16] CEIC. France GDP: Alsace. [online]. [1. 3. 2019]. Dostupné z: https://www.ceicdata.com/en/france/esa-2010-gdp-by-region/gdp-alsace.

[17] MAUGUÉ, Pierre. Le particularisme alsacien, 1918-1967. Paris: Presses d’Europe, [1970].

[18] Tamtéž.

[19] Charcuterie. [online]. [cit. 2019–03–10]. Dostupné z: https://www.alsacesaveurs.com/.

[20] Baeckeoffe. [online]. [cit. 2019–03–10]. Dostupné z: https://www.marieclaire.fr/cuisine/baeckeofe-d-adrienne,1191975.asp.

[21] Po stopách hrázděných domů. [online]. [cit. 2019–03–10]. Dostupné z: https://www.bydleni.cz/clanek/Po-stopach-hrazdenych-domu.

[22] KOKAISL, P. Etnické minority v Evropě. Praha: Česká zemědělská univerzita v Praze, 2014. ISBN 978- 80-213-2524-1.

[23] SEDLÁKOVÁ, Martina. Alsasko-Lotrinsko – Proměny „Sladké Francie“. Otázky francouzských dějin 30. a 40. let 20. století. [Praha] : CeFReS, 2004 s. 73–95.

[24] Alsasané. [online]. Pestrá Evropa. [cit. 2020-03-14]. Dostupné z: http://pestraevropa.hks.re/2018/alsasane/

[25] Respondent Daniel žijící ve Štrasburku, 61 let, důchodce

[26] SEDLÁKOVÁ, Martina. Alsasko-Lotrinsko – Proměny „Sladké Francie“. Otázky francouzských dějin 30. a 40. let 20. století. [Praha] : CeFReS, 2004 s. 73-95.

[27] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina; HROMÁDKOVÁ, Michaela, JAROLÍMKOVÁ, Tereza. „Německá“ kultura ve Francii – Alsasko a Alsasané. Kulturní studia 1/2013, s. 20–44. ISSN 2336- 2766.

[28] Respondentka Julie žijící ve Štrasburku, 25 let, průvodkyně

[29] Alsasané. [online]. Pestrá Evropa. [cit. 2020-03-14]. Dostupné z: http://pestraevropa.hks.re/2018/alsasane/

[30] SCHAEFFER, Patrick J. L’Alsace et l’Allemagne de 1945 à 1949. Metz: Centre de recherches Relations internationales de l’Université de Metz, 1976. ISBN 2-85730-008-5.

[31] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina… c. d.

[32] Respondent Daniel žijící ve Štrasburku, 61 let, důchodce

[33] Respondentka Claire žijící ve Štrasburku, 28 let, pokojská

[34] KOKAISL, Petr; HAMOUZOVÁ, Kateřina… c. d.