Tereza Braunsbergerová, Andrea Černá, Michaela Kotrbatá, Nela Riegerová
Indie, druhá nejlidnatější země světa. Země, kterou jsme měly šanci navštívit díky letní škole a do konce života na tuto zkušenost nezapomeneme. Tři blondýny a jedna zrzka se vydaly poznávat jiný svět. Ani jeden den ze šesti týdnů nebyl obyčejným. Před odletem jsme byly ze všech stran varovány před nejrůznějšími nástrahami této země. Z vyprávění jsme očekávaly nepříjemný zápach, který nás omráčí hned při výstupu z letiště. Obávaly jsme se také častých krádeží či mužského obtěžování. Naštěstí jsme se ani s jedním případem nesetkaly. Poprvé v životě jsme se cítily jako hollywoodské hvězdy. Při každém kroku jsme byly doslova obklopeny místními. Zírali na nás jako na nadpozemské bytosti. Toužili se s námi dát do řeči nebo nám alespoň podat ruku a udělat selfie. Při fotografování se často tvořily fronty, ze kterých bylo téměř nemožné uniknout.
Prvním šokem byla místní doprava. Pro nás, kteří jsme zvyklí na přechody a dopravu, co má řád, to byl pěkný oříšek. Vychytat správný okamžik, kdy vkročit do naprosto přeplněné silnice aut, rikš, motorek, krav a psů bylo z počátku nad naše síly. Při pohledu na takové množství krav nás napadala otázka: „Kde se jich tady tolik vzalo?“ Krávy nebo spíše býci nemají svůj domov kvůli technickému pokroku a jejich nepotřebnosti v zemědělství, a tak jsou ponecháni jejich vlastnímu osudu na ulicích. Pokud se chcete někam dopravit, vybavte se silným klaksonem, protože právě hlasitost troubení udává přednost v jízdě a nejen to. Klaksonem Indové zdraví protijedoucí, dávají znamení při vjezdu do zatáčky či zastrašují krávy na vozovce.
Tři týdny ve městě Bhubaneswar nám dokázalo, že darovat někomu věc bez návodu k použití nemá vůbec smysl. Město bylo totiž navrženo německým architektem, který zde zavedl západní infrastrukturu, kterou ale místní využívají takříkajíc po svém. Nalezneme zde funkční semafory i přechody, které však nikdo nerespektuje. V Bhubaneswaru, jednom z nejchudších měst Indie, nás jeden z místních pozval k sobě domů. Po počátečních obavách jsme jeho pozvání přijaly a nelitovaly jsme. Při procházení postranními uličkami jsme poprvé spatřily opravdovou chudobu. Dětem hrajícím si na smetišti jsme rozdávaly bonbóny a nevěřícně jsme hleděly kolem sebe. Najednou byl svět kolem nás něco nepředstavitelného. Něco, co se zdá absolutně nereálné.
Měly jsme možnost být svědky pohřebních obřadů ve Váránasí. Hinduisté berou smrt zcela odlišně. Smrt v této kultuře nepředstavuje nic negativního, ba naopak. Indové nachází ve smrti naději lepšího života, díky dosažení samsáry, neboli znovuzrození. Každý hinduista touží být pohřben ve Váránasí do posvátné řeky Gangy. Ta zaručuje zbavení všech hříchů a dosažení mokši.
Váránasí, místo, kde je každý den spáleno přes 400 lidí. Rodiny sem převážejí zesnulé i několik dní a dokážou se kvůli obřadu zadlužit na zbytek života. To vše jen kvůli posvátné Ganze, ve které provádí poslední koupel zesnulého a následně do ní vhazují i jeho ostatky. Pokud ale zemře těhotná žena, svatý muž, dítě do 12 let, člověk uštknutý hadem či postižený leprou vhazují do řeky tělo bez kremace. Do řeky jsou rovněž vhazovány posvátné krávy. Váránasí je místo, kde se střetává hinduismus s islámem a dalšími náboženstvími. I přes odlišnosti v jednotlivých vírách se zde navzájem tolerují.
Po Váránasí naše cesty vedly do Jaipuru, kterému se přezdívá růžové město. Budovy v tomto městě byly přetřeny v minulosti na růžovo jako pocta návštěvy britského krále. Jaipur bylo ideálním místem pro nákup typických šperků, oděvů i pokrmů. Obchůdky se nacházely blízko sebe a každý z nich měl své číslo pro lepší orientaci při nákupech. Dále jsme se vydaly do Agry, města, ve kterém se nachází jeden ze sedmi divů světa. Z našeho pohledu si toto označení Taj Mahal zaslouží opravdu právem. Z Agry si odnášíme velký zážitek. Po přistání jsme z letiště jely místním autobusem blíže do centra. Hned po vystoupení se k nám seběhly davy taxikářů a předháněly se, kdo nás odveze. Taxikář, se kterým jsme jezdily nakonec po celou dobu našeho pobytu v Agře, se stal zároveň i naším průvodcem. Jedna z nás v Agře onemocněla a právě „náš“ taxikář byl ten, kdo ji dovezl do nemocnice, pomohl jí vše vyřídit, šel s ní až do ordinace a dokonce jí několikrát opakoval, jak správně brát všechny léky. Tento Ind nás odvezl z Agry do Dillí, odkud jsme se ze zalidněných a horkých měst vydaly do horských oblastí.
Vrtulákem se z Dillí přesouváme do severní Indie, konkrétně do oblasti McLeod Ganj, jenž je takovým předměstím Dharamsaly. Tato oblast je pro nás naprosto odlišná od ostatních míst, které jsme již v této zemi mohly vidět. Najednou jsme se ocitly v oáze klidu, obklopeni Himalájemi, modlitebními vlaječkami poletujícími si vzduchem a spoustou usmívajících se mnichů v červených hábitech procházejících se kolem. Tato oblast je totiž již od počátku 60. let tohoto století sídlem exilové vlády Tibetu s oficiálním bydlištěm samotného Dalajlámy, kterého do této oblasti následovalo tisíce tibetských uprchlíků, kteří zde vytvořili již velmi značnou komunitu.
McLeod Ganj se sice nerozléhá na velkém území, ale nabídl nám toho mnoho. Užívaly jsme si několikahodinovou ranní jógu s výhledem na Himaláje, které byly zahaleny mlhou, ale stále si uchovávaly své kouzlo a hlavně tajuplnost. Po tomto našem ranním rituálu jsme se vydávaly objevovat přírodní a kulturní krásy, které oblast nabízela. Z počátku jsme navštívily vodopády a čajové plantáže, a poté jsme se zaměřily na místní kulturu. Ta se zabývala především kulturou tibetskou, avšak byl zde k nalezení i křesťanský kostel. Jedna z našich prvních cest vedla do tibetské dětské vesničky, která funguje jako vzdělávací komunita pro chudé děti, žijící v tomto exilu či tibetské uprchlíky, kterých každoročně přibývá. Těmto dětem je ve vesničce poskytováno vzdělání, výuka tibetštiny, tradic, tanců a celkové tibetské kultury. Děti se ale musí naučit i samostatnosti v podobě vaření nebo úklidu. K našemu překvapení jsme si návštěvu naplánovaly tak, že se zde zrovna konala školní besídka. Děti různých věkových skupin zde tancují a zpívají ve svých tradičních oděvech.
Nemohly jsme zde vynechat ani chrámový komplex Tsuglagkhang, kde se nachází mimo jiné i sídlo Dalajlámy. Zde jsme byly přítomny u debat mezi mnichy, doprovázené neustálým smíchem a tleskání do dlaní. Prohlídly jsme si místní chrám, zachráněné artefakty z Tibetu i pozlacenou sochu Buddhy. V areálu se také nachází muzeum, které se věnuje období převážně od čínské anexe Tibetu až po současnou situaci. Mnozí obyvatele tuto situaci řeší nebo na ni upozorňují skrze obětování, a to na veřejných místech formou sebeupálení.
Po lehké ochutnávce Tibetu se vydáváme zpět do Dillí, tentokrát již autobusem. Cesta trvala necelých deset hodin. Nebyla nijak náročná, jelikož se jelo přes noc a dá se říct, že velmi rychle utekla. Utekla dokonce tak rychle, že jsme si nestihly zamluvit ani žádné ubytování v Dillí, jak jsme plánovaly. Ocitly jsme se tedy v půl páté ráno u hlavní silnice v Dillí, obklopeny taxikáři, kteří jen čekali, kterou adresu jim sdělíme. Naštěstí Dillí je obrovské město se spoustou hotelů. V jednom z nich se nacházeli i naši přátelé z letní školy, ke kterým jsme se rozhodly připojit.
Hned na začátek se v Dillí konal jeden z „tisíců“ hinduistických svátků doprovázený bubny, průvody a nabarvenými krávami, které za sebou táhly vozíky s hinduistickým božstvem. Naše kroky však směřovaly ke Qutub Minar, nejvyššímu minaretu Indie, který je částečně postaven ze zničených hinduistických staveb. Dále jsme navštívily Humájúnovu hrobku, která byla inspirací pro stavbu samotného Taj Mahalu. Podobnost je velmi zřetelná. Tato stavba má však červenou barvu, nachází se zde i více hrobek a k naší radosti méně turistů. Neodolaly jsme ani slavné pevnosti Red Fort, která nás popravdě zklamala. Během naší cesty jsme navštívily i jiné pevnosti a bohužel Red Fort byla spíše slabším zážitkem.
Během našeho pobytu jsme se čím dál tím více otrkávaly, takže už ani smlouvání nám nedělalo takové problémy jako z počátku. Často bývalo náročné odhadnout reálnou cenu. Indové dávají turistům rádi přirážky, a to klidně i stoprocentní. Ve výsledku člověk zjistí, že se dohaduje pouze o pár korun. Avšak princip, že máme platit více jen kvůli tomu, že jsme turistky, se nám zkrátka nelíbil. Poslední den nám proto s nákupem suvenýrů pomáhali místní Indové. Ceny domluvili během chvilky bez větších dohadů. Na závěr dne nás pozvali do skvělé restaurace, kde jsme mohly ochutnat tradiční indické pokrmy i se spoustou sladkostí. Nebudeme si nic nalhávat. Už jsme se nemohly dočkat evropské kuchyně, poněvadž indické jídlo je velice ostré a kořeněné.
Tato cesta v nás zanechala mnoho. Indie je nádherná země, kde je člověk v úžasu každý den. Její rozmanitost nezná konců a člověka nepřestane fascinovat. V této zemi, kde se ve velké míře objevuje chudoba, jsme se po celou dobu nesetkaly s žádnými problémy, které by nám cestu znepříjemňovaly. Lidé i přes to vše byli velmi milí a ochotní nám v každé situaci pomoci. Tato zkušenost byla v každém případě k nezaplacení. Nejen že jsme mohly poznat jednu z našich nejstarších kultur, ale také jsme si mohly uvědomit, v jak velkém blahobytu žijeme a jakými malichernostmi se často zaobíráme v porovnání s některými obyvateli této země. Získané zkušenosti jsou nepopsatelné a kdykoliv bychom šly do této výzvy znovu. Indie je země kulturně zcela jiná, odlišná a tím krásná. Indie, děkujeme za lidskou obětavost, se kterou jsme se zde setkaly, za nové přátele, poznatky a obohacení našich životů.