Zhyldyz Kaarbaeva
Proč výzkum v jižním Kyrgyzstánu?
Mezi středoasijskými státy v postsovětském období je Kyrgyzstán státem, jehož současný historický vývoj byl a může i nadále být do značné míry poznamenán mezietnickým napětím. K dnešnímu dni se v Kyrgyzstánu mezietnická nesnášenlivost nejvýrazněji projevuje u představitelů dvou etnik – Kyrgyzů a Uzbeků, která mezi nimi vyvrcholila v ozbrojený konflikt na přelomu 80. a 90. let 20. století a posléze i v roce 2010. Mezietnické střety menší intenzity se vyskytly též v roce 2004 a 2006.
V sovětské Kirgizii byly zaznamenány srážky mezi Kyrgyzy a Uzbeky v roce 1961. Lze předpokládat, že mezietnických střetů bylo více, než se uvádělo v oficiálních zdrojích, které byly po rozpadu Sovětského svazu odtajněny a zpřístupňovány široké veřejnosti. Přesto, že sovětská ideologie přátelství národů se v praxi ukázala být účinnou, k ojedinělým sporům a násilným střetům mezi Kyrgyzy a Uzbeky stejně docházelo, respektive mezietnické napětí mezi etniky přetrvávalo. Z důvodů nevyřešení obdobných konfliktů a zákazu veřejné diskuse o mezietnických vztazích byly tyto konflikty úspěšně „zakonzervovány“.
Příčiny konfliktů, které vypukly v postsovětské době, podle mnohých autorů sahají až k dobám carského Ruska, respektive k sovětskému Rusku ve 20. letech 20. století. Příčiny četných příhraničních nebo mezietnických sporů a sporů o půdu a vodu tkví v procesech formování teritorií nových sovětských středoasijských republik, kde se nebral ohled na historický a etnický aspekt vývoje středoasijského prostoru a jeho obyvatelstva.
V jižních regionech Kyrgyzstánu je dodnes etnopolitická situace nepředvídatelná a v jakékoliv době může přerůst v další mezietnický konflikt. Jestli se dalo před rokem 2010 hovořit o jihu jako o celku, a to bez ohledu na jeho různorodost a vnitřní problémy, dnes už by se za integrovanou oblast dal považovat jen stěží. Nejaktuálnějšími příčinami dezintegrace společnosti nejenom v jižním Kyrgyzstánu se vedle (etno)politických, ekonomických a sociálně-kulturních problémů, jeví sílící islamizační tendence v zemi. Již od konce 19. století Kyrgyzstán není jen polyetnickou, ale i polykonfesní zemí. Přestože většina obyvatelstva republiky jsou sunnitští muslimové (80 % Kyrgyzové, Kazaši, Uzbeci, Tataři, Dungani, Ujguři a další), do nedávné doby se země odlišovala patrnou náboženskou tolerantností. Umírněný charakter islámu v Kyrgyzstánu se začal ubírat rychlým tempem radikálnějším směrem, což se nejvíce projevovalo mezi uzbeckou částí obyvatelstva (v roce 2010 v Uzbekistánu byl zaznamenán největší počet muslimů – 27 milionů). Radikálnější formu islámu dnes podporuje už značná část jižanů včetně dalších etnik. Podle odhadů místních a zahraničních expertů a výzkumných organizací by v Kyrgyzstánu v roce 2030 mělo dojít k největšímu nárůstu podílu muslimského obyvatelstva mezi 61 asijskými zeměmi. Dnes přibližně 50 % obyvatelstva země podporuje myšlenku o islámském státu, a to přesto, že islám měl v zemi svébytnou „měkčí“ formu s šamanistickými prvky národní kultury a lokálními kulty Kyrgyzů. Tento národní islám mohl nenásilně koexistovat s dalšími konfesemi v zemi. Kyrgyzové, na rozdíl od Uzbeků a Tádžiků, nenahradili všechny tradiční obřady muslimskými, s čímž dnes bojují tzv. „noví“ muslimové.
Kyrgyzstán je jednou z mála zemí v regionu, která se pokusila o liberálnější cestu svého vývoje, což opět vedlo k otevřenosti státu vlivům z „vnějšku“. Dnes stát poskytuje prostor pro legální i ilegální organizace, které mohou destabilizovat vnitřní situaci v zemi. Vývoj mezinárodní a regionální politiky, aktivity jednotlivých velmocí a činnost určitých vládních i nevládních organizací také určují politické dění uvnitř země. Trvalá vnitřní politická nestabilita (klanové mocenské boje), regionalismus, obchod s drogami, kriminalita, pomalý ekonomický vývoj, velmi obtížné formování občanské společnosti v podmínkách silných reislamizačních tendencí a oslabování roli státu ve formování občanské ideologie a identity, rovněž jako další vnější a vnitřní faktory doprovázejí snahy Kyrgyzstánu vytvořit společnou národní identitu Kyrgyzstánců, nikoliv jenom Kyrgyzů a uchovat si teritoriální a národní jednotu, svou existenci a funkčnost.
V takto komplikované a rychle měnící se situaci otázka vzájemných vztahů mezi etniky Kyrgyzstánu, a to zejména mezi Kyrgyzy a Uzbeky, se jeví jako jedna z klíčových, jelikož, jak se již ukázalo před šesti lety, je snáze zneužitelná různými státními i nestátními aktéry pro destabilizaci situaci v jižním regionu, v celé zemi a v celém středoasijském regionu.
Jinými slovy, důvodem volby tématu mé dizertační práce bylo a je snaha překonat určité etnické stereotypy obyvatelstva Kyrgyzstánu, které vznikly u etnik v průběhu staletí trvající společné existence. Budoucí dizertační práce je snahou se podívat do historické tváře současného Kyrgyzstánu a jeho národa na základě historických faktů a analýzy současného dění v zemi.
Před tím než jsem se začala zabývat kyrgyzsko-uzbeckou problematikou, bylo nutné prozkoumat etnickou situaci Kyrgyzstánu obecně. Zmapování situace se hodilo také proto, abych mohla porovnat poměry Uzbeků nejenom s Kyrgyzy, ale též s dalšími etniky v zemi. Pomohlo by to také ke hlubšímu porozumění faktické role a významu uzbecké menšiny ve vývoji a fungování kyrgyzské státnosti a společnosti, jelikož uzbecké prvky etnicity byly a jsou dodnes přijímány představiteli jiných etnických skupin Kyrgyzstánu. Snažila jsem se zjistit, proč asimilace jiných etnik Kyrgyzstánu s Uzbeky je mnohem úspěšnější a rychlejší než s Kyrgyzy, a to zejména z toho důvodu, že se jedná o stát Kyrgyzů, nikoliv Uzbeků (který je v sousedním Uzbekistánu).
K dnešnímu dni jsem provedla čtyři terénní výzkumy. Součástí každého terénního výzkumu byly rozhovory, které umožnily zachytit názor či vztah k určitým událostem každého respondenta. Pozorování životních (sociálních) podmínek, osobní pohledy a prožitky respondentů z vybraných etnik umožňují přiblížit mezietnické, sociálně-kulturní, politické a ekonomické dění jižního Kyrgyzstánu. Rovněž vzpomínky a výpovědi starších respondentů přispívaly k mapování a interpretaci určitých událostí, i když se ve většině případů se jednalo o časově „mladé“ události. Údaje (osobní poznatky) pro výzkum kyrgyzsko-uzbecké problematiky jsem začala získávat z výpovědí respondentů formou nestrukturovaného rozhovoru. V současné době porovnávám, upřesňuji a doplňuji výpovědi s údaji archivních materiálů, informacemi v odborné literatuře a elektronických médiích (internet, video, televize, rádio), odborníky a s vlastními zkušenostmi.
Většina rozhovorů mi byla poskytnuta respondenty dvou měst – Oš a Džalal-Abad, v menší míře pak v Nookatu, Suzaku a Bazar-Kurganu. V současné době je výzkum geograficky zaměřen na dvě největší města jižního Kyrgyzstánu. Terénní výzkum probíhá v Oši a Džalal-Abadu, v praxi se ukázalo, že i takto úzce specifikovaný výzkum lze časově, fyzicky, psychicky a finančně provést. Při svém výzkumu jsem ovšem musela čelit celé řadě problémů.
Nevýhody při provádění terénního výzkumu v jihokyrgyzských podmínkách
Vzhledem k tomu, že praktických připomínek, komentářů a rad od různých terénních výzkumníků je velké množství, omezím se jen na ty, které tvořily základ během mého terénního výzkumu.
- Muž anebo žena?
Ačkoliv rozdíly mezi osobnostmi a postavením mezi výzkumníkem-mužem a výzkumníkem-ženou nejsou zásadní, ve srovnání s českým prostředím se zdají být jihokyrgyzské reálie vhodnější pro výzkumníka-muže než pro ženu, a to především z bezpečnostních důvodů, společenským představám a druhořadému postavení ženy. Přestože ženy v Kyrgyzstánu pracují jako muži a vydělávají peníze, pořád zůstávají spíše v podřízeném postavení ve vztahu k muži, respektive rodině manžela. I kdyby žena zastávala vedoucí pracovní funkci, po návratu domů se z ní stává, ať formálně či fakticky, podřízená žena. Pokud žena vydělává více peněz než muž, ve většině případů nejsou její peníze hodnoceny stejně jako u muže. Podobně nejsou vždy rovnocenně vnímány ženy ve vzdělávacích institucích. Výjimkami pro uznání ženy může být vyšší věk a zahraniční příslušnost (například evropská).
Na veřejnosti i doma stále platí rozdělení na mužskou a ženskou část, a to zejména u Uzbeků. Mladí muži by měli dávat pozor, zda se na veřejných místech jako v MHD, na tržišti, v restauraci, usadí či postaví vedle ženy, které má doprovod – ať už je to maminka, bratr, otec, teta, starší sestra anebo soused. Kterákoliv varianta z výše zmíněných je vždy lepší než manžel. Pokud se muži chtějí seznámit se ženou, je potřeba připravit si peněženky, jelikož zde vždy platí muž. V případě, že si žena dovede kamarádky, platí muž i za ně. Co se týče žen, nemyslím si, že by české ženy měly větší zájem o muže z Kyrgyzstánu než o svůj výzkum, proto v tomto případě příslušné informace vynechám.
- Věk výzkumníka
Důležitým, výhodným i nevýhodným, faktorem je věk výzkumníka. Na jihu Kyrgyzstánu zatím přetrvává vůči starším určitý odstup. Platí pravidlo, že čím je člověk starší, tím větší odstup si lidé udržují. Proto se nesmí divit ani urážet, pokud mu v MHD nabídne místo člověk, který je mladší jen o pár let než sám výzkumník. Obecně lze říci, že se mladší výzkumníci setkají s většími potížemi než ti starší, jelikož ve veřejných institucích, zejména ve vzdělávacích, raději jednají s vyučujícími, než s řadovými studenty. Totéž platí o respondentech, kteří mají větší důvěru ke starším výzkumníkům.
- Jednání s institucemi (univerzity, knihovny, archivy, policie, nevládní organizace apod.)
Vytrvalost a dostatek času jsou nutností. Jen domluva, pokud na ni vůbec dojde, trvá měsíce. Je však důležitá při plánování délky terénního výzkumu. Domlouvání jde většinou rychleji, pokud se výzkumník dokáže rychle spřátelit a má talent narazit na správného člověka, který za určitých okolností rád vyjde vstříc. Ženám neradím využívat svého půvabu a charisma, a to zejména s policisty ale i s dalšími, kdo se jim svou činností a povahou podobají. S policisty neradím navazovat bližší kontakty ani mužům-výzkumníkům. Heslo „pomáhat a chránit“ je spíše vynálezem české policie.
Zvláště se musím zmínit o práci místních knihoven. Zatím mám zkušenosti se třemi knihovnami: Ošskou krajskou knihovnou (moc doporučuji, i když nemá v nabídce potřebnou literaturu, jelikož většina knih je ze sovětské doby, personál knihovny je však nadmíru kvalifikovaný); Džalal-Abadská krajská knihovna (moc nedoporučuji, k potřebné literatuře se výzkumník s největší pravděpodobností nikdy nedostane. Pocházím z tohoto města a ani jednou během tří let svého výzkumu jsem se nedostala dovnitř, jelikož mají pořád přestávku na oběd anebo probíhající semináře); Národní knihovna v Biškeku (zatím mám rozpačitý názor, mohu říci, že okopírovat materiál se jen tak nepodaří. Vše je v ní zařízeno tak, aby se knihovníkům dostala část výzkumníkových peněz. Abych si ofotila potřebný materiál, musela jsem se obrátit na ředitele knihovny, který mě bez odpovědi poslal zpět. Později jsem se dozvěděla, že je lepší se domluvit na místě s určitou knihovnicí, vyjde to pak levněji. V knihovně platí pravidlo, že za každou ofocenou stránku platíte 30 kyrgyzských somů (cca 10 Kč). V archivu pak člověk zaplatí za každý dokument, který si prohlédne).
- Vyhledávání respondentů
To je nejtěžší částí mého terénního výzkumu. Uzbeci, stejně jako jiné etnické skupiny, mi nechtěli poskytovat rozhovor, a to zejména tehdy, kdy se rozhovor týkal etnických a politických témat. Z Uzbeků se po mezietnickém konfliktu v roce 2010 stala uzavřená komunita. Abych se k nim dostala, začala jsem po dlouhém přemýšlení, s drobným podnikáním, jelikož většina z nich obchoduje. Velice obtížně se vyhledávají respondenti mezi jednotlivými etnickými skupinami například mezi tzv. Lolu (Lölü) – někteří z nich se identifikují jako subetnická skupina Tádžiků a jiní jako batumští či jerevanští Kurdové. Při vyhledávání respondentů bylo překážkou mé slabé postavení jako ženy, a navíc ženy neprovdané, dále nebezpečí v lokalitách obývaných určitými etniky, podezření ze strany respondentů a institucí, jestli nejsem špionka. Největším problémem pro mě ale bylo silné odsuzování a spory s místními ženami (většinou věřícími Uzbečkami), které mě odsuzovaly jako ženu a muslimku.
Celý příspěvek ve Studentské sekci: Studentská sekce