Německojazyčné skupiny v Itálii

Ondřej Křížek
Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha-Suchdol
Email: KrizekOndrej@seznam.cz

German-speaking groups in Italy
DOI: http://dx.doi.org/10.7160/ks.2017.090202
Author: Ondřej Křížek
Language: Czech + English version
Issue: 2/2017
Page Range: 27-55
No. of Pages: 29
Keywords: Germans, Italy, identity, autonomy, ethnicity, Walser, Cimbri, Mòcheni
Summary/Abstract: Ethnic diversity in northern Italy offers a unique view of a multi-ethnic society. The Italian government has long struggled to identify the right approach to ensure all local minorities have the right conditions to preserve their way of life. Most negotiations have focused around. the language, as this is one of the vital attributes of identity. At present, the system of language and, consequently, ethnic rights and freedoms for minority groups in Italy are relatively satisfactory. This work aims to answer questions regarding the relationship between the German-speaking minority and the Italian administrative establishment, who are the Italian language group.

English version: German-speaking groups in Italy (HTML) [EN]

Celý příspěvek / Full Text Paper: Německojazyčné skupiny v Itálii (PDF) [CS]

Úvod

Itálie je v evropských podmínkách značně ojedinělým případem vysoké jazykové diverzity. Některé jazykové skupiny se v relativně nezměněné formě nacházejí na italském území již od počátku moderního letopočtu, některé přibyly na přelomu prvního tisíciletí, některé prošly cestou z dialektu v samostatný jazyk a další se do Itálie dostaly v rámci globální migrace během posledního století. Nejedná se pouze o jazyky z románské rodiny, ale i o jazyky v rámci zastřešující indoevropské skupiny jazyků. Pokud se zajímáme o německojazyčné menšiny, je jich na území Itálie hned pět – Jihotyrolané, Walserové, Mòchenové, Cimbrové a Plodarové. Práce se zabývá prvními čtyřmi s tím, že Plodarové jsou velmi malou a v podstatě již asimilovanou skupinou, ačkoliv od 90. let 20. století bylo nastartováno několik revitalizačních projektů. Každá z těchto menšin má svůj vlastní jazyk, který je dialektem němčiny. Tyto skupiny, kromě jihotyrolské, jsou velmi izolované a čítají maximálně do tisíce mluvčích. V poslední době čelí značné emigraci, se kterou je spojeno vymírání mateřského jazyka. Při snaze o udržení svého jazyka se pak musí potýkat nejen s problémem vzbudit zájem státu, své komunity, ale například i se stigmatem spojeným s němčinou (historicky nepopulární jazyk, těžký jazyk na učení apod.).

Před italskou vládou stál tedy složitý problém, jak vyřešit otázku státní suverenity a zároveň poskytnout očekávaná práva. Ve většině případů zvolila přístup územní autonomie, a právě vztah italského správního zřízení a identity německojazyčných menšin je hlavním tématem tohoto článku. Byly zde uplatněny především analyzovaná data z terénních výzkumů v severní Itálii. Konkrétně se jednalo o opakovaný výzkum v Jižním Tyrolsku (2011, 2014) a v dalších lokalitách popsaných v praktické části práce (2017). Celkově bylo osloveno 43 informátorů, jejichž výpovědi jsou v článku zapracovány buď nepřímo v textu, nebo přímou citací kurzívou.

Obrázek 1. Itálie – jazyková mapa

Zdroj: I dati cartografici provengono dall’ISTAT e sono aggiornati al 1º gennaio 2011, Wikimedia.

Právní rámec

Italský systém ochrany etnických menšin je postaven na jazykové příslušnosti a na dvou principech – osobní a územní autonomii. Osobní autonomie je založená na sebeidentifikaci občana s mateřským jazykem a nemá v Itálii širší využití, vyjma nároku na jisté finanční prostředky pro asociace takových jazykových skupin, vedení statistických údajů a teoretického vztažení se mezinárodních práv. Nicméně tato autonomie slouží jako jistý základ pro autonomii územní, která je na ní postavena.

Práva spojená s osobou

V současnosti italská ústava zachovává pouze jazykové svobody spolu s ostatními, náboženskými, politickými apod. z roku 1948. Dále pak zmiňuje v Článku 6: Republika chrání jazykové menšiny vhodnými opatřeními. Toto následně rozšiřuje Zákon 482/99 stanovující, že je chráněn jazyk a kultura dvanácti jazykových menšin. Zákon 482/99 také přenechává specifickou legislativu pro zajištění ochrany menšin nižším jednotkám veřejné správy, které jsou k tomuto pověřeny – hlavně tedy provincie a regiony.^[1] Tato práva jsou identifikována na základě povinného vyplnění dokumentu při sčítání lidu jednou za deset let. Součástí tohoto dokumentu je uvedení jazykové příslušnosti, stává se tak předpokladem k uplatnění osobních práv občana (veřejné příspěvky, dotované bydlení atd.).^[2] Je tedy plně na regionu či provincii, jaký statut daným jazykům přiřadí – oficiální či uznaný – a jaká práva s tímto statutem budou spojena.

Práva spojená s územím

Italská republika je také od roku 1948 administrativně rozdělena na dvacet regionů. Pěti z nich je přiznán zvláštní statut dle italské ústavy. Itálie se snaží poskytnout etnickým menšinám na svém území jistou formu sebeurčení ve formě převážně územní autonomie. Jak píše Gabal: Etnické a národnostní menšiny i etnické poměry jsou proto významným fenoménem, v kterém se propojuje vnitřní kvalita demokracie státu s jeho zahraniční politikou, agendou a kvalitou mezinárodních a nadnárodních institucí.^[3] Itálie zde udělala obrovský krok oproti 20. století. Etnicky silné menšiny byly opravdu schopné využít svou identitu jako … nástroj pro prosazování partikulárních zájmů nebo maximalizaci hodnot…^[4] Nicméně je patrné, že takovýto model má i své nevýhody. V praxi diskriminuje menšiny nevymezující se znatelně odlišným jazykem, menšiny mimo jisté autonomní jednotky a jen těžko zaručuje právní ochranu početně ještě slabším menšinám v těch regionech a provinciích s autonomním statutem. Řešení není tedy systémové, ale spíše roztříštěné a jedinečné pro každou etnickou menšinu.

Jihotyrolané

Jižní Tyrolsko je autonomní provincií ležící na severu Itálie v rámci autonomního regionu Tridentsko-Horní Adiže (Trentino-Alto Adige / Trentino-Südtirol) společně s další autonomní provincií Tridentsko. Půlmilionová populace je tvořena z 62 % německojazyčnou skupinou, z 23 % italskou a ze 4 % ladínskou^[5]. Historicky se jedná o důležité tranzitní území mezi latinským a germánským prostorem. V současnosti se vyznačuje vysokou životní úrovní, ekonomickým růstem a také láká svými turistickými příležitostmi. Německojazyčná skupina je v Jižním Tyrolsku nejpočetnější – 314 604 občanů. Dle demokratického volebního systému samosprávy má tedy kontrolu nad provincií, ačkoliv je v italském státě menšinou. Tato etnická menšina se často označuje za Němce žijící mimo mateřskou zemi, avšak toto označení není správné. Historicky se jedná o tyrolskou/rakouskou populaci a zmíněný výraz spíše odráží jejich mluvený jazyk, kterým je dialekt němčiny.

Obrázek 2. Jihotyrolané – jazyková mapa.

Zdroj: I dati cartografici provengono dall’ISTAT e sono aggiornati al 1º gennaio 2011, Wikimedia.

Historie a identita

Po dlouhá staletí se území dnešního Jižního Tyrolska těšilo relativnímu klidu pod bavorskou a později habsburskou ochranou. V rámci těchto vazeb se samozřejmě zapojilo do několika konfliktů, a právě zápas velkých mocností byl neblahou příčinou toho, proč se tato provincie dostala po skončení první světové války do komplikované situace bez svého přičinění. Z ničeho nic se jihotyrolská populace ocitla menšinou v italském státě v rámci vyjednávání evropských mocností, které upřednostnily strategické a politické hranice před těmi dříve slíbenými, etnickými.

Trauma poitalštění. Jižní Tyrolsko si chtělo po skončení první světové války zajistit právo na sebeurčení – autonomní Tyrolsko či existence v rámci Rakouska. Nemělo však při vyjednáváních v St. Germain zastoupení a rozhodnutí mocností o začlenění do italského státu bylo pro obyvatele obrovským šokem. I přesto se Jihotyrolané snažili ke vzniklé situaci přistupovat racionálně a očekávali možnost dalšího jednání. Nicméně nastupující fašistická moc hledala různé záminky, jak získat plnou kontrolu nad strategicky položenou provincií. Jak fašisté získávali větší a větší moc, tím agresivnější byli vůči Jižnímu Tyrolsku, které bylo jedním z trnů v jejich oku. V roce 1923 byla vláda již plně v rukou fašistů, kteří oficiálně zavedli urgentní program poitalštění Jižního Tyrolska. Jediným oficiálním, a tedy úředním jazykem se stala italština – veřejná správa, školy, nemocnice a soudy. Zaměstnanci těchto institucí, kteří italštinu neovládali, byli nahrazeni a podobně všechny významné posty přešly pod italskou kontrolu. Poitalšťovány byly názvy i rodinná jména.^[6] Odpor Jižního Tyrolska se zaměřoval na zachování jazyka, kultury a náboženství – tedy etnické identity skrze tyto hlavní atributy. Jistou podporu Jihotyrolané čekali ze strany nacistického Německa. Po vzájemné dohodě Hitlera a Mussoliniho v roce 1939 se 180 tisíc lidí rozhodlo pro dobrovolný odchod.^[7]

Starší informátor, ročník 1952: „Kdybych byl starší, tak bych asi řekl [nejhorší to bylo] za fašismu nebo za války. Já byl ještě mladý. … Ale můj otec vždycky říkal, že to není tak hrozné (za války a v 50. – 70. letech), jako to bylo za Mussoliniho. Lidé byli na sebe naštvaní, ale kdo ví. Od Italů prý však dostali s klukama přes pusu několikrát. Za co? To si nepamatuji. Ale za blbosti asi.“ Etnické složení a extrémní podmínky, kterým bylo Jižní Tyrolsko vystaveno během Mussoliniho vlády, druhé světové války a prvních kroků při vyjednávání autonomie, rezonuje v obyvatelstvu do dneška.

Vyjednávání autonomie

Při poválečných vyjednáváních se opět diskutovalo nad státními hranicemi a osudem „Němců“ v různých oblastech. Jihotyrolané s výslednou Mírovou smlouvou s Itálií a prvním Autonomním statutem samozřejmě nebyli příliš spokojeni. Vnímali tento proces jako další křivdu svému sebeurčení od fašistické centralistické vlády. „V Jižním Tyrolsku, nejsevernějším italském trojjazyčném regionu, způsobil naci-fašismus a dvě světové války, že se etnická příslušnost stala hluboce rozvracejícím tématem. Poválečná dohoda závisela na vlastní reinterpretaci doktríny „odděleni ale rovni“. Slogan kampaně osvojený místní německou většinou zněl: „Dobré ploty dělají dobré sousedy.“^[8] Při poválečných vyjednáváních se etablovala SVP (Südtiroler Völkspartei/Jihotyrolská lidová strana). SVP, vycházející z jihotyrolského odboje, v prvních volbách v roce 1948 drtivě porazila svou konkurenci.

Autonomní statut z ledna roku 1948 byl všeobecně uznán, ale jelikož byl napsán neurčitě, každá ze stran si od něj slibovala něco jiného. Jihotyrolští Němci očekávali další rozvíjení autonomie. Italská vláda si dokument vykládala jako konečný a jakýkoliv zásah či budoucí požadavky jako neoprávněné. Politická reprezentace v čele s SVP se ocitla také ve svízelné situaci. Pro prosazení určitých zájmů provincie potřebovala kontrasignaci italského parlamentu. Musela tedy vážit mezi ochranou zájmů svých občanů a zachováním dobrého vztahu s parlamentem.

Separatistické snahy

Společností začaly otřásat separatistické nálady a nacionalistické cítění. Vyústěním přidušené situace bylo odpálení náloží na sloupech vysokého napětí skupinou aktivistů v roce 1949 a bombovým útokům mezi roky 1956 a 1961, s civilními ztrátami na životech. Absence politické dohody a vzájemného respektu tedy začala přerůstat v nebezpečný meziskupinový konflikt na etnické bázi. Vyslané speciální policejní a armádní jednotky však situaci ještě více rozvířily (např. používáním mučení) a konflikt v podstatě přešel do partyzánského stylu boje ozbrojených skupin. Separatistické jednotky se také nevyhýbaly odporným činům, jako například cíleným útokům na údajné „zrádce“ provincie^[9]. Situace se v té době začala stávat naprosto nepřehlednou: „Babička mi vyprávěla, že vůbec nevěděli, co se děje. Nevěděli, jestli vedle něco nevybouchne, protože bydleli blízko pošty. Nevěděli, jestli jim nepřistane zápalná láhev v okně. Nevěděli, jestli jim vojáci nevyrazí dveře. [Jak na to lidé reagovali?] Lidé se o útocích nechtěli bavit na ulicích. Bylo to depresivní. A také se báli, že je někdo zaslechne. No asi se prostě o tom nechtěli bavit.“

Takto radikalizovaný konflikt si již vynutil mezinárodní reakci a OSN začalo projednávat rakouský návrh na prozkoumání situace. Výsledkem bylo vydání několika rezolucí, jejichž úkolem bylo obnovení jednání o jihotyrolské otázce mezi SVP, Itálií a Rakouskem. V tomto případě se naštěstí již podařilo dobrat výsledku. Zmíněné strany se dohodly na tzv. Balíčku – několika smlouvách, které mezinárodně zaručovaly nový Autonomní statut Jižního Tyrolska, jenž vešel v platnost roku 1972. Ačkoliv tento stav nebyl stále absolutně perfektní, Jihotyrolané se po více jak 50 letech konečně dočkali alespoň přijatelnější situace.

Autonomie

Dnešní podoba ochrany a rozvoje jihotyrolské etnické identity je všeobecně vnímána jako naplněná a dokonce: Jižní Tyrolsko je bráno jako model pro další menšiny a řešení etnických konfliktů v Evropě.^[10] Můžeme však pozorovat nově vznikající problémy spojené s exkluzivitou specifických jazykových práv pro jednotlivé etnické menšiny. Proporcionální systém nutného zastoupení jazykových skupin ve veřejných pozicích dle jazykového rozdělení území spíše buduje rozdělenou společnost a neřeší jazykovou diverzitu na společenské úrovni. Poměrné zastoupení a dvojjazyčnost představují nejen náhradu za fašistické křivdy vůči jihotyrolskému obyvatelstvu, ale i reálný základ pro lepší pochopení a lepší spolupráci mezi jazykovými skupinami a záruku v podstatě nesporného, ale přesto jen pouhého, rozdělení míst ve veřejné správě.^[11] Pokud občan Jižního Tyrolska deklaruje jazykovou příslušnost, v podstatě se segreguje od zbytku společnosti a přiřazuje se výhradně ke své jazykové skupině. To by bylo absolutně v pořádku, kdyby se jednalo o pouhé rozhodnutí jednotlivce. Tento veřejnoprávní systém ale reguluje, a v podstatě i diktuje, normy a možnosti v rámci veřejného a osobního života, jelikož jsou na něm vybudovány separované instituce (školy, politické strany, asociace, kostely, odbory, výbory atd.).^[12]

Pro německojazyčnou skupinu se zdá být etnická hranice mezi nimi a Italy nesmírně důležitou. Snaží se o permanentní udržení etnické hranice, jelikož její oslabení by mohlo ohrozit jejich postavení. Etnická hranice se stává geografickou a politickou. Výsledkem této situace je profilování nové jihotyrolské identity. Místní obyvatelstvo se již nepovažuje za Rakušany, Tyrolany, ale spíše za Jihotyrolany, což vychází z historického vývoje a kontaktu s ostatními jazykovými skupinami na území.

Jazyk a identita

Vystupují zde tři etnické skupiny, které se navzájem jednoznačně vymezují: Němci, Italové a Ladinové. Tento pohled je tak říkajíc „administrativní“, jelikož všechny tři skupiny se tímto přihlášením k identitě domáhají skrze svou jazykovou příslušnost hlavně občanských práv. Situace však není tak jednoduchá, protože z jazykové identity v Jižním Tyrolsku vychází v podstatě vše.

Tabulka 1. Jihotyrolané – sčítání lidu

Zdroj: ISTAT, 2017

Dialekt. Italština a standardní němčina – Standarddeutch jsou oficiálními jazyky provincie. Standardní němčina je navíc uznána jako historický menšinový jazyk. Mluveným/mateřským jazykem je však jihotyrolský dialekt. Jihotyrolština je odlišná od standardní němčiny pouze v drobných fonetických a gramatických rozdílech. Pohled na svůj jazyk předkládá jeden z informátorů: „Náš „jazyk“ je pouze německým dialektem. Lidé žijící v různých částech Rakouska mají také své speciální dialekty, které jsou navzájem bez problému srozumitelné. Nicméně to jsou pouze variace původní němčiny, které není třeba považovat za samostatné jazyky. Náš může být nazván jihotyrolským dialektem.“

Označení „jihotyrolský dialekt“ se začíná používat i v odborné literatuře. Informátoři ho často označují pouze za „náš dialekt“: „Můj mateřský jazyk je náš dialekt, který používáme doma nebo s kamarády, vlastně nejčastěji.“ Velmi zajímavou možností může být také existence variant mezi údolími (jako tomu je i u ladínštiny): „Mým mateřským jazykem je ten zvláštní dialekt němčiny, kterým mluvíme v našem údolí.“ Ve většině však informátoři odpovídají na otázku Jaký je váš mateřský jazyk? nespecifickým „němčina“. Pouze po doplňující otázce, jestli si uvědomují existenci zvláštního dialektu, odpovídají „ano“ či „samozřejmě“. Zde pravděpodobně hraje roli ono administrativní přiznání mluveného jazyka.

Používání a znalost. Jihotyrolané jsou schopni využívat svůj jazyk a sním spojená práva a povinnosti podobně jako občan České republiky – tedy pro styk s veřejnou správou, soudy a dalšími orgány veřejné správy (včetně pošt či bank). Aby byl tento systém funkční, musí zaměstnanci zmíněných institucí projít jazykovou zkouškou, která zajistí jejich dvojjazyčnost (případně trojjazyčnost v ladínských oblastech).^[13] Tento certifikát je tedy nutností, ale jedna z informátorek hodnotí jeho skutečný význam a stav v praxi: „Když chcete být například uklízečkou ve veřejné instituci, musíte prokázat, že mluvíte plynule v obou jazycích. Jako byste musela s podlahou mluvit, než ji umyjete. Pak ale přijdete k doktorovi a chcete mluvit svým mateřským jazykem a on vám vůbec nerozumí.“

Ve spojitosti s jihotyrolským dialektem a němčinou můžeme mluvit o jisté formě německojazyčné diglosie, kde dialekt hraje roli „nižšího“ jazyka. Je enormně používán v neformálním prostředí, zatímco standardní němčina ve formálním – oficiální jazyk provincie, vyučuje se na školách, jsou z něj skládány jazykové zkoušky. Podobnou úvahu můžeme uskutečnit i ve vztahu obou variant němčiny a italštiny. Italština je menšinovým jazykem, který nemá takové využití ve formálním prostředí. Německé jazyky by zde pak hrály „vyšší“ roli, jelikož standardní němčina je používána ve formálním prostředí a dialekt zase četněji. Stávají se „vyšší“ v kontextu formálního prostředí, ale i širšího užití ve společnosti. Tato vznikající „masová“ diglosie může být do budoucna jablkem sváru.

Vzdělávání

Školský systém je v Jižním Tyrolsku dle očekávání úzce provázán s jazykovými právy, která jsou detailněji zakotvena v Autonomním statutu provincie. Podle něj má provincie plné právo spravovat: mateřské školy, do určité míry školy základní a střední, výstavbu škol a jejich stav. Jedná se o tzv. paralelní rozdělení na německý, italský a ladínský školský systém. Každý z nich má svoji administrativu správy a poskytuje širokou variabilitu možností, pokud nejsou v rozporu s Autonomním statutem či jinými zákony.^[14] Školy jsou primárně zřizovány dle proporcionálního výsledku sčítání lidu, tedy podle počtu mluvčích konkrétního mateřského jazyka. Volba jazyka výuky určuje, do jaké školy bude žák nastupovat. Může se lehce stát, že žák mluvící italštinou jako mateřským jazykem bude dojíždět do mateřské školy mimo svou obec. Výuka v mateřském jazyce je prováděna primárně až do ukončení střední školy. Ve druhé třídě základní školy je přidán druhý provinční jazyk a ve čtvrté třídně další (většinou angličtina).^[15]

Jihotyrolský školský systém je bezesporu nastaven k ochraně jazykových práv německojazyčné, italské a ladinské skupiny. Bohužel takovýto paralelní přístup nebuduje propojenou společnost. Naopak je prvním systémovým krokem k pravému opaku. Současný systém by se měl změnit a prakticky jedinou variantou by byly smíšené školy. V dnešní době jihotyrolský školský systém odráží traumata historie a z nich vycházející strach z asimilace.

Současnost a budoucnost

Je zřejmé, že Jižní Tyrolsko prošlo složitým historickým vývojem, který pokoušel hranice etnické identity místního obyvatelstva – jeho jazykové, kulturní a náboženské cítění. Demografické rozvrstvení bylo navždy změněno italskou imigrací na jihotyrolská území. Místní etnické skupině bylo upřeno právo na sebeurčení i po druhé světové válce, což v ní vyvolalo rozvíjející se nacionální sebeuvědomění, které však u části přerostlo k násilným separatistickým snahám. „[Autonomie] je velkým mezníkem na naší cestě, ale ještě tam nejsme. Fundamentální právo na sebeurčení se na nás po druhé světové nevztahovalo. … Měli bychom se rozhodnout sami.“ Je tedy možné, že část společnosti by stále uvítala „rozhodnout se“ alespoň ve formě referenda, což by mohlo jednoznačně a trvale tuto celospolečenskou otázku vyřešit. Nicméně tento historický konflikt vyvolal ve společnosti „fundamentální sociální pouto“^[16], které tvoří neoddělitelnou část kolektivní paměti současné etnické identity.

Další neoddělitelnou součástí etnické identity je jazyk, který v Jižním Tyrolsku společnost sbližuje i rozděluje. Bohužel trojjazyčnost provincie zcela jasně nepřispívá k nalezení „společné řeči“, i když se o to poněkud nucenou formou snaží (proporcionální systém a nutná mnohojazyčnost veřejných institucí). Německojazyčná skupina se i existujícími zárukami stále obává pohlcení italským státem a paradoxně zdejší italská menšina se obává toho samého ze strany německojazyčné skupiny. Ačkoliv tento systém zcela jistě meziskupinovému konfliktu zamezil, začal formovat separovanou společnost, kde jazyk určuje, s jakými lidmi se mluvčí určitého jazyka stýká. Extrémní situace vznikají v případech smíšených párů nebo imigrantů. „Já jsem Němka, můj manžel Ital a náš syn chodí do německé školy, protože byla blíže. Doma se snažíme mluvit více italsky a také jsme ho zapsali na zájmový kroužek vedený v italštině.“ Na jakou školu v separátním systému má německoitalský pár přihlásit své dítě? Určuje tak jeho jazykovou identitu, okruh lidí, se kterými se bude stýkat, a tím tedy i budoucnost? Kam v tomto systému patří jazykově neutrální přistěhovalec? Tyto otázky současné nastavení absolutně neřeší a je pouze jakýmsi „jazyko-právním ideálem“, který splňuje všechny předpoklady pro ochranu a rozvoj jazykové menšiny „na papíře“.

Cimbrové

Cimbrové jsou dalším z německojazyčných menšin na italském území. Mateřským jazykem je tzv. cimbro, jenž je podskupinou němčiny, a proto je v italském právu tato jazyková menšina chráněna Zákonem 482/99. V současnosti jsou Cimbrové situováni na třech územích ve dvou italských regionech – Benátsko (provincie Verona a Vicenza) a Tridentsko-Jižní Tyrolsko (provincie Tridentsko). Geografická poloha je naprosto zásadní, jelikož Tridentsko má menšinovou ochranu nastavenou daleko lépe než například sousední provincie na jihu, a to po právní, tak i programové stránce.

Obrázek 3. Mapa rozmístění Cimbrů

Zdroj: CENTRO DOCUMENTAZIONE LUSERNA, 2012.

Speciální statut uznaného jazyka byl Cimbrům přiznán až v roce 2001 v rámci Článku 102 tridentského Autonomního statutu. Již předtím byla tato menšina vnímána jako německojazyčná, a proto jí byly poskytovány stejné zdroje jako jihotyrolské skupině v rámci regionu a jeho statutu. V 70. letech 20. století vydal benátský parlament právní úpravy, které byly ve své podstatě velmi neurčité a v praxi nevyužitelné. Až v roce 1994 byl schválen Regionální zákon 73/1994, jenž v širším měřítku chrání a podporuje Cimbry, Ladiny a Furlánce na území regionu. Tato úprava ale dosud neovlivnila aktivní podporu jazyků skrze školský systém či další instituce.^[17]

Historie a identita

Historicky Cimbrové obývali daleko rozsáhlejší území. Současná populace se tedy nachází ve třech enklávách v již zmíněných regionech. Všechny komunity obývají většinou horská údolí, a díky tomu si do určité míry zachovaly svoji identitu, i když za poslední „žijící“ obci se dá dnes pokládat jen Lusérn. Jméno Cimbrové je pravděpodobně odvozeno od „zimmern/zimbern“, což je přeložitelné jako „štípat“ či „sekat“. Z tohoto se dá usuzovat, že první Cimbrové byli dřevorubci či řezbáři, tedy řemeslníci zkušení v práci se dřevem. Příchod Cimbrů do severní Itálie a na jih tehdejšího Tyrolska se datuje k roku 1287, kdy jim biskup Frederick z Vangy udělil právo příslušné země obhospodařovat. V menším počtu se zde pravděpodobně nacházelo několik menších skupin „průkopníků“ ještě před nimi. Původem bavorské etnikum zde našlo obživu a v určité formě přetrvalo do dnes.^[18] V dnešní době se Cimbrové vyskytují ve třech oblastech – Sedm komunit, Třináct komunit a obec Lusérn.

Jazyk a identita

Cimbro je bavorský dialekt, jenž vychází z horní němčiny. Ačkoliv si zachovává ráz původní němčiny, byl také ovlivněn italštinou a italskými dialekty provincií Veneta a Trentina. Díky individuálnímu a izolovanému vývoji, jenž trval po staletí, se tento dialekt dnes může považovat za samostatný jazyk. Německý mluvčí a mluvčí jazyka cimbro si zdaleka pohodlně nerozumí. Proto se Cimbro postupně začalo vytrácet – jeho využitelnost se v praxi stávala ve 2. polovině 20. století prakticky nulová.

Většina populace používala jako druhý jazyk jeden ze zmíněných italských dialektů (zároveň s italštinou). V každé provincii postupně vzrůstal význam zdejšího nejvíce používaného dialektu, který se stával primárním jazykem. Cimbrové jsou vystavení italské diglosii – italština je používána ve formálním prostředí (styk s úřady), zatímco italský dialekt se užívá v prostředí neformálním (přátelé a rodina). Se šířící se globalizací již používání cimbra neposkytovalo výrazné výhody. Nutností se stala znalost dalších jazyků, jako je standartní němčina nebo angličtina, jak popisuje student původem z obce Giazza: „V rodině nikdo cimbrem určitě nemluví. Něco rozumí, ale baví se italsky. [Standardní italštinou? Státní?] Ne, to ne. Místním dialektem. [Němčinu umí?] Dorozumí se určitě. Do obce jezdí hodně německých turistů, takže mluvit němčinou je důležité pro byznys.“ Zde můžeme vidět, jak funguje jazyková preference v praxi. Nutnost znalosti různých jazyků vyplývá více z jejich potřeby v reálném životě.

Vymírající jazyk? Tento trend – tedy zanikání cimbra a jeho nahrazování univerzálnějšími jazyky – přetrvává i ve 21. století., a kromě obce Lusérn je pravděpodobné, že Cimbro vymře, respektive ho již nikdo nebude ovládat v mluvené formě. Zcela určitě za tento stav můžou faktory, které ovlivňovaly i jihotyrolskou menšinu, jen o jiné síle. Cimbrové nebyli tolik koncentrovaní a vlna fašistického poitalšťování se jich dotkla daleko více. S tím spojená nedostatečná podpora státu (ať již před anebo po Mussolinim), která se pohybovala mezi latencí až nenávistí, klesající trend předávání z generace na generaci jen zrychlila. Dnes mluví jazykem Cimbro kolem 300 lidí, což je razantní úbytek oproti roku 1921, kdy se podle průzkumu 3 762 lidí označilo za jeho mluvčí.^[19]

„Historický vztah byl velmi komplikovaný. Období Mussoliniho bylo nejhorší. … Dnes je také hodně problémů pro malé jazyky – zachování jazyka, kultury, globalizace. Je těžké se najít.“ Ani v jedné z oblastí neprobíhá efektivní forma plánované a koordinované revitalizace. Dle provedených odhadů nejlepší situaci z jazykového pohledu v roce 2001 zažívá obec Lusérn v provincii Tridentsko. Příčin tohoto stavu může být hned několik, nicméně za hlavní se jeví dlouhodobá provinční podpora. Obec Lusérn také patřila historicky do Rakouska-Uherska, tedy do k německojazyčným skupinám přívětivějšího prostředí a celkově se vyznačujícího všeobecnou jazykovou tolerancí.^[20]

Vzdělání a revitalizace

Samotné cimbro se může dělit na separátní dialekty, které jsou navzájem srozumitelné: „Občas pořádáme různé schůzky či sympozia. Zástupci všech asociací se sjedou na jedno místo a probírají situaci. … Pokud mluvíme mezi sebou cimbrem, všichni mají svojí verzi, tak si rozumíme a můžeme mezi sebou mluvit.“ Hlavně v poslední době je snaha o vytvoření kodifikované verze Cimbra, která by překlenula všechny tři dialekty. Podobné změny vyžadují podrobná a dlouhá jednání, kde vždy jedna skupina nakonec bude muset udělat ústupek: Vše toto směřuje k věčnému dilematu v jazykovém plánování mezi odlišením, tradicí a jednoduchostí.^[21] Toto potvrzuje i jeden z informátorů: „[Co probíráte na sympoziích?] Různá témata ve vztahu k naší kultuře. Sejdeme se většinou v pátek a sobotu a bavíme se mezi sebou. V pátek vypijeme hodně piva a v sobotu už není moc času začít důležitá témata. Každý chce povídat, co dokázali v Lusérnu nebo jinde, a jak se mají dobře. Toto není dobré.“

Vzdělávací systém cimbro vlastně opomíjí a většina výuky se děje spíše na dobrovolné bázi v návaznosti na asociace, instituty a muzea. V mateřských školách je od poloviny 90. let vyučováno pouze v Lusérnu, a to 2 hodiny denně. Výuka je vedena primárně v italštině, a to na všech stupních.^[22] Výuka v mateřském jazyce je také spojena se samotným počtem zájemců. Respektive zavedení takového předmětu vyžaduje minimální počet žáků, což je ve většině obcí problémem: „Chtěl bych vidět jazyk na školách. To podporuji. Ale je to nemožné. V současnosti nemožné.“ V tomto případě již nemluvíme o udržení jazyka (kromě obce Lusérn), ale vlastně o revitalizaci.

Současnost a budoucnost

Cimbrové jsou v současnosti ve značně rozporuplné situaci. Jako pozitivní fakt jeví se snaha určité části skupiny o záchranu, zachování a obnovení etnické, potažmo jazykové identity. Jazykové proto, že se jedná o nejdůležitější prvek jejich etnicity. Souvisí s ním etnické kořeny v Bavorsku, kulturní život, a asi nejdůležitěji, jeho vymezování proti italské většině. Až v dnešní době konečně dostávají Cimbrové práva pro ochranu a rozvoj svého jazyka, a skrze něj i svou etnickou identitu. Zde vyvstává otázka, zda Cimbrové vůbec vědí, jak přesně zacházet se svojí ohroženou etnickou identitou. Jak bylo popsáno výše, jsou roztříštěni mezi tři menší skupiny, které spolupracují jen velmi málo. Dalo by se říct, že spíše pracují na výměně informací mezi komunitami. Společné plánování tedy v podstatě neexistuje. Důvodů je několik – rozdílnost dialektů, a hlavně reálných situací, ve kterých se komunity nachází.

Logickým závěrem je tedy nutnost začít úzce spolupracovat mezi jednotlivými komunitami. Právní ochrana a finanční prostředky již všechny tři komunity využívají v menším či větším rozsahu. Spojením svých sil by měly být schopné dosáhnout ještě lepšího výsledku. Pokud by si měly stanovit konkrétnější a krátkodobější cíl, mělo by to být uvedení mateřského jazyka zpět mezi Cimbry (včetně vyvinutí společného písma). Dokud žijí rodilí mluvčí a fungující programy pro výuku cimbra, tato snaha by měla být snazší. S tím samozřejmě souvisí probuzení zájmu o jazyk, a v druhé řadě společnou historii – oživit kolektivní paměť. Pro menšinu čítající několik stovek jedinců je jazyk snadno rozpoznatelný základní kámen revitalizace etnické identity. Jazyk jednoznačně určuje etnickou hranici mezi Cimbry a Italy. Upozornit na tento rozdíl, a vzbudit tak jisté nacionální cítění se svou historií a etnickou identitou, bude pravděpodobně nutné pro revitalizaci a udržení etnické identity Cimbrů v Itálii. S rozšířením jazyka se může zvětšit i aktivní komunita a může se pak zaměřit na další témata, jako je vzdělávání či větší politická moc.

Mòchenové

Mòchenská menšina se nachází pouhých 20 km na východ od hlavního města provincie Tridentska – Trenta. Obce obydlené touto menšinou se nacházejí v údolí zvaném Údolí Mòchenů (Valle dei Mòcheni/Bersntol), jehož ústí začíná v 621 m n. m. a končí obcí Palù del Fersina ve výšce 1 360 m (horské hřbety dokonce 2 394 m). Celá oblast se tedy nachází na velmi malém území o rozloze 50 km². Mezi nejvýznamnější obce v údolí patří Fierozzo, Frassilongo a Palù del Fersina. Jazykem této německojazyčné menšiny je mòcheno, kterému je přiřčen speciální postavení v Autonomním statutu regionu Tridentsko-Jižní Tyrolsko.

Obrázek 4. Mòchenové – mapa. Zdroj: CENTRO DOCUMENTAZIONE LUSERNA, 2012.

Historie a identita

Mòchenové se do Tridentska přesunuli podobně jako ostatní německojazyčné menšiny, a sice v důsledku zvyšující se populace/zalidnění v Bavorsku a nutnosti najít rozlehlejší půdu pro svou vlastní obživu. Podobný přesun není zajisté všední záležitostí v životě středoevropské rodiny. Musela prodat vše, co se nevešlo na povoz a zbytek si vzít s sebou, a to jen s příslibem nového pozemku, za který stejně museli odvádět daně. Dokud se v Údolí Mòchenů nevytvořila stabilní komunita, mnoho rodin se po pár letech obrátilo a vrátilo se do Bavorska. Tento těžký život, založený na chovu skotu a práci se dřevem, nebyl příliš atraktivní a ani nemohl uživit příliš velkou komunitu. Situace se zhoršila pouze během první světové války, kdy vrcholy okolních hor fungovaly jako vojenská linie s opevněním a bunkry. Obec samotná byla z poloviny zničena. To byl i důvod, proč i Mòchenové (společně s Jihotyrolany a Cimbry) využili možnost emigrovat před začátkem druhé světové války. Nicméně celkový odliv obyvatelstva pokračoval i v 2. polovině 20. století a nepatrně se zastavil až v posledních deseti letech.

Jazyk a identita

Mòcheno je podobně jako cimbro také jihobavorským dialektem, od kterého se odštěpil díky izolovanosti horských údolí. Nicméně, například oproti Cimbrům, byli Mòchenové pravděpodobně aktivnější obchodníci a využívali potenciálu, který v sobě německojazyčná varianta ukrývala. Mòcheno je proto velmi zajímavou kombinací původního jihobavorského dialektu, kterým bylo částečně a dlouhodobě ovlivňováno několik století. Dále proměňujícím se jihotyrolským dialektem, a pak tridentským a minimálně též venetským dialektem italštiny. Současné mòcheno není srozumitelné mluvčímu standardní němčiny, ale s jihotyrolským dialektem je schopno si porozumět.^[23]

Živý jazyk. Vývoj celkové populace v Údolí Mòchenů má klesající vývoj. Můžeme usuzovat, že se tento trend dotýká i rodilých mluvčí a lidí, jež tento jazyk ovládají. V současnosti se jazyk vyskytuje pouze ve třech obcích – Fierozzo, Frassilongo a Palù del Fersina (respektive osada Roveda). Birgit Alberová uvádí^[24], že k roku 2001 se k jazyku mòcheno přihlásilo na 2 278 obyvatel údolí, což by bylo 95 procent celkové populace. To samozřejmě nemůže odrážet reálný počet mluvčích. Jedná se jen o sebeurčení/sebe-přiřazení k určité etnické skupině. Samotní obyvatelé popisují, že jazyk není takto rozšířený: „Hlavně starší mluví mòchenem. [Používají ho jako primární jazyk?] Ano. Mezi sebou mluví mòchenem. … Mladší generace nikoliv, i když se ho učí na školách. Spíše používají několik frází. [A vy?] Samozřejmě ano, potřebuji ho k práci [institut]. Moje generace ho však také příliš nevyužívá, i když mu určitě rozumí.“ Reálné číslo bude spíše kolem 600 mluvčích.^[25]

Jazyková vybavenost je koncentrována do několika obcí, které jsou zmíněny výše. Údolí je rozděleno na dvě poloviny (horní a dolní), které jsou jazykově odlišné. Je to způsobeno tím, že se jedna z částí nachází se na konci údolí přecházejícího do území obývaného výhradě italským obyvatelstvem. „Pokud jdu po vsi, tak rozeznám lidi, se kterými se můžu bavit [mòchenem]. Jelikož pracuji zde [institut], tak znám komunity dalších obcí a mluvím s nimi také mòchenem. Mluvit mòchenem mi nedělá problém. Přijde mi to normální … Pokud ale jedu dál [níže do údolí], tak začínám rozhovor italsky.“ Logicky si můžeme domyslet, že to je způsobeno hlavně přizpůsobováním Mòchenů přespolním návštěvníkům nebo spíše úcta – tedy jakési vyjití vstříc cizincovi: „Mrzí mě, že lidi nemluví [mòchenem] na festivalech. Když se pořádá festival, tak mòcheno kromě starších lidí vůbec neslyším. To nemám ráda. Kde jinde jím mluvit než na tradičních festivalech.“ Nicméně i přes negativní podtón informátora je zřejmé, že jazyk je stále aktivně používán, a to napříč společností – rodina, škola a uvnitř etnické skupiny samotné.

Výuka na školách

Mòcheno je vyučováno různé počty hodin na mateřských a základních školách – přesné nastavení záleží na konkrétní instituci. Běžně se jedná o „minimálně 1 hodinu týdně“, případně více v rámci zájmových kroužků – je to něco pro začátek. Cílem je přivést děti i rodiče k jejich mateřskému jazyku skrze výuku v němčině, v níž je výuka vedena až polovinu týdne. Mòcheno je kromě klasického jazykového předmětu používáno i pro kontakt se žáky během přestávek, her a dalších aktivit. I přesto si ho většina žáků neosvojí natolik, aby ho používala k běžné komunikaci mezi sebou. Pokud ho používají v rodinném prostředí, záleží na zkušenosti matky a otce. Ti často ale sami nemají s dialektem tolik zkušeností. Zároveň se ale vyskytují i tendence, o kterých se zmiňuje informátor: „Myslím si, že dneska [rodiče] chtějí, aby se jejich děti učili [mòcheno]. V minulosti se opravdu snažili opustit jazyk. Z vnějšku byl jazyk znakem „nevyspělosti“, proto se hodně lidí, hodně rodin snažilo zbavit se jazyku a nepředávat ho dětem.“ Rozhodující roli v přístupu dítěte k mateřskému jazyku mají tedy určitě rodiče, jelikož … „prvním místem, kde se děti učí je rodina, samozřejmě. Protože je to rodinný jazyk, můžeme říct. Myslím si, že není možné se naučit jazyk bez rodiny. Proto si myslím, že je důležité ukázat smysl jazyka hlavně rodičům.“ Praktické a aktivní využití jazyka pokulhává. Vyvstává tedy otázka, zda vůbec mladší generace mòcheno používají nebo zda se jedná pouze o pasivní znalost. Další důležitější otázkou je, jestli v budoucnu jazyk budou používat a zda ho budou schopni využívat – to znamená, zda ho nezapomenou.

Současnost a budoucnost

Mòchenská menšina je v téměř identické situaci, stejně jako Cimbrové v Lusérnu. Tvoří jí sebeuvědomělá komunita občanů, která je v posledních letech stabilní. Její členové mají zájem o zachování své etnické identity a snaží se jí rozšiřovat. Využívají k tomu své vlastní odhodlání a nástroje poskytnuté v rámci územní autonomie. Nejsou tedy jen sebeuvědomělou skupinou, ale do určité míry i seberozhodující – v mnoha otázkách veřejného života, jako je správa či školství, převzaly odpovědnost za svou budoucnost. Tyto dva faktory (sebeuvědomění a územní autonomie) hrají naprosto podstatnou roli, pokud jsou využívány vzájemně.

K využití těchto dvou faktorů je potřeba třetí – odhodlání či sebevědomí. Mòchenům odhodlání rozšiřovat příležitosti pro svou komunitu určitě neschází. Snaží se prohloubit výukou na školách a celkově zatraktivnit místní jazyk pro obyvatelstvo, aby v něm vidělo jak část své identity, tak i praktickou využitelnost (např. v cestovním ruchu). Sebevědomí může být vidět i v náhledu, který sdílejí: „Budoucnost je daleko. Před sto lety zde byl spisovatel, který psal o tom, že tento jazyk je vymírající. A nedával mu budoucnost. Ale po sto letech tu ten jazyk stále je. Proto si myslím, že je těžké vědět, co se stane v budoucnosti. Vždycky říkám, že umřeme předtím, než umře jazyk. Teď je zde spousta dětí, které mluví tímto jazykem. Jsou daleko mladší než já. Tento jazyk bude existovat, kvůli nim, mnoho, mnoho let po tom, co umřu.“ Mòchenové se nachází ve velmi slibné situaci, která může přinést spíše pozitivní budoucnost. Sílící trend předávat více práv menšinovým celkům, může takto zručné skupině jen prospět a ve výsledku může sloužit jako příkladová studie pro další německojazyčné enklávy v Itálii.

Walserové

Walserové jsou německojazyčnou menšinou žijící ve Švýcarsku, Itálii, Lichtenštejnsku a Rakousku. Populace na italské straně hranic se nachází ve dvou regionech. Na severozápadě Itálie – provincie Verbano-Cusio-Ossola (obce Formazza, Macugnaga) a provincie Vercelli (obce Alagna Valsesia, Rima San Giuseppe, Rimella) v regionu Piemont. Dále pak v obcích Gressoney-La-Trinité, Gressoney-Saint-Jean a Issime v horní části údolí Lys v regionu Údolí Aosta (Valle d’Aosta), které se chlubí snad nejzachovalejší walserskou populací. Z tohoto důvodu byl výzkum veden právě v těchto obcích, které byly porovnávány s obcí Alagna, jež se nachází za regionálními hranicemi.

Obrázek 5. Walserové – mapa.

Zdroj: CENTRO DOCUMENTAZIONE LUSERNA, 2012.

V dnešní době mají jazykové menšiny na jeho území regionu Údolí Aosta téměř totožná práva a možnosti jako Jihotyrolané, Ladinové a Cimbrové v Jižním Tyrolsku. Rozdíl můžeme najít například ve vzdělávacím systému, který si mohou regiony a provincie do určité míry nastavit samostatně dle Zákona 482/1999. Aosta zavedla dvojjazyčný systém na rozdíl od jihotyrolského systému separovaného. Stejný podíl hodin je proto věnován jak italštině, tak francouzštině, a to na mateřských a základních školách.

Historie a identita

Předpokládá se, že Walserové jsou odnoží alemánských kmenů, která se v 9. století rozhodla z ekonomických důvodů migrovat z dnešního jihozápadního Německa do prázdných alpských údolí. Z jihu Švýcarska se postupně během 12. a 13. století rozšířili na větší území, ačkoliv přírodní podmínky byly těžké a Walserové na ně nebyli zvyklí. Dlouhá staletí zůstali velmi uzavřenými skupinami, které obchodovaly s okolím jen z nutnosti. Izolovanost není určitě tedy čistě jen geografickými podmínkami, přestože okolní hřebeny, převyšující 2 000 metrů, v kombinaci s přívalem sněhu během zimy, malé komunity Walserů jednoznačně odřízly od zbytku světa. Proto se jejich jazyk dále štěpil a v dnešní době každé údolí používá svůj vlastní dialekt (někdy dokonce obce v rámci stejného údolí). Poválečná situace a regionální autonomie naštěstí poskytla pro místní obyvatele nástroje pro záchranu alespoň části své původní identity. Walserové v jiných částech Itálie již takové štěstí neměli. Komunity v regionu Piedmont jsou již v podstatě asimilované mezi italské obyvatelstvo (přinejmenším jazykově) bez většího počtu mluvčích, a jejich kulturní identita se stává pouze nástrojem cestovního ruchu.^[26]

Jazyk a identita

Současné dialekty walserštiny vycházející ze švýcarské alemanštiny, v podstatě nejsou dialekty, ale samostatnými jazyky. Töitschu používané v Issime je jen těžko srozumitelné s titschem, kterým mluví 20 km vzdálené obce Gressoney. Ke společné domluvě používají třetí jazyk – italštinu nebo francouzštinu. Takováto situace je v našem českém prostředí téměř nepochopitelná, ale má své důvody v panském rozdělení území ve stoletích minulých. Walserské vesnice patřily pod správu určitého pána či farnosti, a úřední jazyk byl pouze jeden – a to právě italština či francouzština. Odstup jednotlivých walserských komunit pravděpodobně zapříčiňoval jejich nepohodlí používat svůj mateřský jazyk mimo svou obec. Jazyk zůstával i nadále exkluzivní součástí etnické identity, přestože do údolí začala přijíždět cizojazyčná šlechta. Poitalšťování během fašistické éry tento jev jen upevnilo, pokud jazyk zcela nevymýtilo. „V minulosti lidé používali svůj jazyk pouze v rodině a s přáteli. Bylo divné se bavit s člověkem, kterého neznáte, místním jazykem. [Proč?] To přesně nevím. Je možné se dočíst, že obyvatelé údolí byli neochotní sdílet svůj jazyk. Přesný důvod asi nevíme.“

Revitalizace

Dnešní používání walserštiny zpravidla nepřesáhne úzký a specifický rámec sociálních interakcí. Ani jedna jazyková varianta nemá písemnou podobu, a jedná se tedy o čistě orální výměnu. „Místní lidé používají jazyk ke zdravení, nebo když vyjadřují normální pocit či náladu. Také využívají názvy míst nebo třeba slova pro běžné potraviny, nástroje. Klejí a nadávají v místním jazyku. Italština je používána pro stavbu věty a běžnou mluvu. [Takže nikdo nepoužívá výhradně walserštinu?] Někteří staří lidé ano. A malé komunity v horách. … Tady ve vesnici téměř nikdo.“ Situace je dle informátorů o něco lepší v obci Issime, kde má komunita k jazyku blíže a snaží se jazyk znovu zavést do běžného používání. Kromě toho, že byl představen na místní základní škole jako volitelný předmět, komunita také pořádá obcí financované kurzy. „Myslím, že lidé jsou nadšení, že můžou používat jazyk mezi sebou. Ale nevím, jestli to tak nedělají jenom přede mnou [směje se, kurzy organizuje]. [Kolik lidí chodí?] To záleží na období. Pořádám je už rok a půl. Starší učitel to dělal přede mnou a chodilo pravidelně deset, dvacet lidí. Na začátku to pro mě bylo těžké, protože nikdo nechodil. Přes zimu se to zlepšilo. Ale přes léto to bylo zase špatné.“ Ačkoliv se tedy walserština vlastně aktivně nepoužívá, komunita jí úplně neopomíjí. Některé průzkumy provedené v 90. letech ukazují na 70 procent populace, jež jazyku rozumí a 60 procent, které jazykem mluví.^[27]

Výuka na školách

Vyučování v mateřských školách probíhá současně v italštině a francouzštině. Na základní škole se v omezeném počtu (až tří hodin) přidává němčina. Ta by měla přivést Walsery zpět k jejich jazyku, ačkoliv jsou si navzájem nesrozumitelné. Jejich gramatický a syntaxový systém je však velmi podobný, a němčina by měla nabídnout „praktičtější“ využití. Tento názor zastává hlavně správa škol. Jelikož regionální Statut zaručuje pouze výuku standardní němčiny, místní asociace zatím nedokážou vytvořit dostatečný tlak na zavedení místních jazyků mezi oficiální předměty. Další problémem je jednoduše příliš velký počet jazyků. Kromě italštiny a francouzštiny se u Walserů vyučuje ještě němčina. „[Přidání místního jazyka] Nemyslím si, že by to bylo možné, protože je to příliš složité. Francouzština a italština o stejné síle. Pak němčina. S příštím rokem se začíná vyučovat angličtina. Proto není možné se učit ještě další jazyk.“

Rodiče mohou své dítě přihlásit na dobrovolné lekce walseršitny, nebo určité zájmové kroužky, ve kterých odpovědná osoba mluví pokud možno pouze místní řečí. Používání jazyka u dítěte závisí čistě na vybudovaném vztahu s určitou osobou – rodičem či prarodičem (případně učitelem apod.). Což není vůbec jednoduché, protože: „… dnes je pouze několik dětí „čistě walserských“. Kvůli cestovnímu ruchu a dalším věcem sem jezdí mnoho lidí. Manželství jsou velmi namíchaná.“

Současnost a budoucnost

Walserové jsou menšinou, která je etnicky uvědomělá a dokáže využívat poskytovaných nástrojů ke zlepšování svých životních podmínek. Regionální správa umožňuje čerpat finanční prostředky, ale ve výkonu a správě jazykové politiky pokulhává. Snaží se o protlačení francouzštiny do veřejného života, ačkoliv srovnatelnou roli hraje i franko-provensálština. Tento trend se dotýká i německojazyčné menšiny, která je „nucena“ se učit francouzštinu, ačkoliv by jí jako „lingua franca“ bohatě stačila italština. Region by měl jednoznačně zaujmout jiný postoj k Walserům, a měl by se aktivně snažit o uchování jejich jazykové identity. Výuka němčiny, jako přemosťujícího jazyka, je běžnou a odůvodnitelnou praxí. Pro místní obyvatele to může být relativně zajímavější jazyk a dokáže je zpětně přivést k jejich místnímu. Tato strategie by však neměla stavět němčinu do role třetího jazyka, nýbrž druhého. Další neznámou je, do jaké úrovně dokáže či nedokáže němčina ovlivnit samotnou walserštinu. Bylo by promítání němčiny do walserštiny přirozeným vývojem jazykové identity nebo naopak její utlumování?

Je možné, že tato nejistota a neurčitost na regionální úrovni se odráží i v etnické identitě Walserů. Dle Silvie Del Negro se někteří označují za součást „germánského“ kolektivu.^[28] Hrozí tedy jakési rozmělnění etnické identity? Pravděpodobně ne. Tato domněnka, i kdyby byla pravdivá, souvisí pouze s jazykovou identitou. Nicméně fakt, že Walserové začínají být jaksi odtržení od svého jazyka, může být důležitým poznatkem a v budoucnosti může hrát ještě větší roli. Walserská komunita totiž není schopná se semknout napříč celým údolím a hájit své zájmy dohromady. Z pohledu školství je situace těžší ještě kvůli rozdílnosti dialektů místního jazyka. Potenciální učitel nemůže vyučovat žáky v Gressoney a Issime. Musel by plně ovládat oba. Jedině společný postup může odstranit takto obtížnou překážku. Již nyní chybí větší znalost walserštiny mezi nejmladšími generacemi a tento trend se bude pravděpodobně zvětšovat. Zatím neexistuje reálný plán na kodifikaci walserštiny v celém údolí, natož zavedení jednotného jazyka do výuky.

Zdejší obyvatelé se jasně cítí a prezentují jako Walserové, i když neovládají svůj mateřský jazyk.^[29] I přes částečně chybějící či mizející jazykovou identitu, je identita etnická velmi silná. Walserům zcela jistě nechybí chuť si ji zachovat a rozvíjet. Daří se jim uchovat si žijící kulturu, která je postavena na své uvědomělé minulosti, a promítnout ji do efektivního ekonomického nástroje. Návštěvníci při vjezdu do údolí Lys rozhodně nepochybují, že jsou v údolí Walserů stejně jako jeho obyvatelé. Nutné je však pracovat i na vzájemném propojení komunit a snaze zachovat si jedinečný aspekt své identity – jazyk.

Srovnání menšin

Každá z menšin má svá specifika, která ji definují a odlišují od ostatních. Pro etnickou identitu těchto skupin se jeví jako klíčové následující role:

• role autonomie – typ samosprávného celku, ve kterém se skupina nachází, a práva s tím související
• role sebeuvědomění – počet členů, ať už dle jazykové gramotnosti či afiliace, a vztah ke své historii, jazyku a kultuře
• role vitality – odhodlání a sebevědomí dané menšiny v současnosti

Role autonomie

Historické pozadí a skutečnost jakým ho daná skupina vnímá a uchovává – kolektivní paměť, je pro etnickou identitu jedním z nejdůležitějších prvků. Panuje shoda, že …rozsáhlé historické procesy a mocenské vztahy inherentně obsažené v sociální struktuře…^[30] Německojazyčné skupiny zasáhlo odtržení od stávajícího jazykového a kulturního okruhu. V případě Cimbrů, Mòchenů a Walserů se jednalo spíše o nejistotu budoucích věcí a pocit ztráty bezpečí, zatímco Jihotyrolané přišli i o svou vlast. Bohužel následný nástup fašismu ve 20. století obavy nyní menšinového obyvatelstva potvrdil. Cílená asimilační politika měla za cíl zbavit německojazyčné obyvatelstvo jejich jazyka, kultury a skupinového soucítění – etnické identity. Období poitalšťování se neodmyslitelně zapsalo do kolektivní paměti a vzniklé trauma se předává napříč generacemi až do současnosti. Byl to také začátek odporu a vymezování se proti většinové společnosti. Etnické hranice se počaly vyostřovat a pocit jednoznačného My/Oni převládl. Tento pocit se s koncem druhé světové války dostal i „na papír“ a rozhodl o prvních autonomních uspořádáních v Itálii. V následujících desetiletích měly některé menšiny lepší vyjednávací pozici díky svému soustředěnému absolutnímu počtu a mezinárodní podpoře příbuzných států, jiným zbylo jen čekat, kam je budoucnost zavede.

Regionální úroveň

Tématika etnických a jazykových skupin si …našla své vyjádření v mnoha mezinárodních smlouvách a konvencích. Různorodost a pestrost etnik, jazyků a kultur je nově stále výrazněji chápána a pojímána coby kulturní dědictví lidstva…^[31] Větším etnickým skupinám ve 20. století tento vývoj nabídl velmi solidní nástroj, jak o svou současnost a budoucnost pečovat. V případě Jižního Tyrolska nebyly tyto nástroje ze začátku zcela správně nastaveny, což ve společnosti vyvolalo nacionální cítění, objevující se již za vlády Mussoliniho. Frustrace a strach ze stále přetrvávající italské dominance Jihotyrolany stmelil dohromady. Nutností bylo jednoznačné vymezení se vůči italské společnosti. Udržení jazyka, praktikování katolicismu, propagování kultury a empatie s ostatními členy své skupiny se stalo automatickou věcí. Jižní Tyrolsko chtělo a muselo mít odpovědnost za svůj osud – autonomii. Rodí se nová „jihotyrolská“ identita, již plně nezávislá na Tyrolsku, Rakousku nebo nějaké pangermanistické ideji. Právo na sebeurčení bylo do jisté míry naplněno a umožňuje zachování a rozvoj etnické identity.

Nicméně ani tento systém není perfektní. V kapitole „Jihotyrolané“ již byl pospán vedlejší efekt – jakási segregace společnosti dle jazykové příslušnosti. Zajímavé je, že takto nahlíží na tento jihotyrolský systém i informátoři z jiných německojazyčných menšin v Itálii. Jejich zkušenost jim radí vytvořit multikulturní společnost a dbát na prolínání etnicity – využít její „fluidnosti“.^[32] Pokud si však etnické skupiny v Jižním Tyrolsku něco uvědomují, je to rigidnost a byrokratičnost mnohojazyčného systému. Proporcionální systém funguje „…no, dobře zatím. Ale mnoho německy mluvících lidí říká, že němečtí zaměstnanci ve veřejném sektoru hovoří italsky celkem dobře, ale Italové mluví německy daleko hůře. To je i moje zkušenost.“ Člověk si zajisté hodně všímá reality, která je k němu nejblíže, a proto je pro něj projevujícím se nedostatkem systému právě komplikace při komunikaci s veřejnou správou. Celospolečenská diskuse na toto téma není zatím natolik rozvinutá a vyostřená, aby se jí věnovala větší pozornost.

Jihotyrolané mají v porovnání s menšími německojazyčnými skupinami obrovskou výhodu ve fungující územní autonomii, v níž prakticky plně rozhodují o svých záležitostech. Tyto autonomní jednotky veřejné správy mají značně větší pravomoci – např. výběr daní na svém území (90 procent zůstává v regionu/provincii). Nezdá se odůvodněné delegovat více pravomocí souvisejících s bezpečnostními složkami, školstvím na úrovni univerzit, správou hranic apod. Z titulu většinového postavení by však měli převzít odpovědnost za všechny obyvatele provincie. Autonomie je samozřejmě nástrojem pro zajištění jejich práv a svobod, nesmí však pracovat výlučně pro ně.

Obecní úroveň

I když Cimbry, Mòcheny a Walsery provázel do konce druhé světové války stejný osud jako Jihotyrolany, poitalšťování se jich dotklo v daleko větší míře a následný neurčitý vývoj jazykových práv této situaci nenapomohl. V případě Jižního Tyrolska bychom mohli říci, že je hrozba asimilace naopak vyburcovala k silnějšímu etnickému projevu a politické aktivitě. Menšiny o stovkách členů si bohužel nemohly dovolit takovýto luxus. Na státní úrovni neměly absolutně žádné slovo, natož na mezinárodní. Byly jen němými účastníky jazyko-právního dění. Italský stát „byl zdržen“ řešením situace kolem početně silnějších menšin, které měly separatistické sklony a mohly ohrozit vnitřní i vnější bezpečnost státu. Zkušenost s tímto namáhavým vyjednáváním ho přivedla k zavedení územně orientované autonomie a z ní vycházejících jazykových práv. Dlouho také otálel s jakýmkoliv uznáním osobních jazykových práv a ratifikováním mezinárodních smluv k danému tématu.

Ustálení situace kolem stavu autonomie také vyústilo ve schopnost regionu Tridentsko-Jižní Tyrolsko začít se zajímat i o další menšiny na svém území – Ladiny, Cimbry a Mòcheny. Regionální a provinční vlády počaly schvalovat zákony, na základě kterých mohly dané menšiny čerpat finanční zdroje, k nimž do té doby neměly přístup. Pozitivní postoj regionální vlády se projevil aktivním obnovením zájmu o etnické otázky a vyústil především v zakládání různých menšinových asociací, institutů a muzeí.

Podobná situace se vyvíjela v regionu Údolí Aosty. Místní Walserové nebyli postiženi fašistickou politikou v takové míře. Většinu pozornosti na sebe také stahovala frankofonní většina. Jazyková otázka se v Aostě zaměřila téměř výhradně na konflikt mezi francouzštinou a franko-provensálštinou, neboť regionální vláda se rozhodla zavést dvojjazyčný systém s italštinou jako druhým oficiálním jazykem a tomu odpovídala i schvalovaná legislativa. Walserské obce proto nemohly plně využívat jazykových práv a soustředily se především na čerpání finančních prostředků pro zakonzervování jak jazyka, tak kultury. Nebyly schopny vyvinout společný tlak a dodatečná práva, umožňující například výuku místního jazyka, jim byla přiznána vlastně až regionálním zákonem z roku 2001.

Diametrálně odlišný případ tvoří Cimbrové v italsky hegemonním regionu Veneto – Sedm komunit a Třináct komunit. V regionu se nenacházela větší etnická skupina, která by si vymohla autonomní statut. Proto region vlastně zprostředkovával pouze nezájem centrální vlády řešit otázku jazykových menšin. Regionální vláda proto nevydala zákon ošetřující specifická jazyková práva až do roku 2001 při celostátní reorganizaci veřejné správy. Do té doby obce čerpaly finanční prostředky, které nemohly být zaměřeny na ochranu a potřeby menšin. Většina Cimbrů byla ve Venetu asimilována již během meziválečného období. Aktuálně chybí dostatečně velká skupina, která by byla schopna jazyková práva vůbec využít.

Role sebeuvědomění

Aby etnická skupina mohla začít prosazovat či praktikovat svá práva, musí si samozřejmě uvědomovat sama sebe. V případě zde popisovaných menšin jde spíše o udržení či znovunalezení tohoto pocitu, který je úzce propojen s existujícím společenstvím či komunitou. Je nutno si však položit otázku, kdy se vlastně ještě jedná o etnickou skupinu, myšleno existující a živou, a na základě jakých prvků etnické identity toto sebeuvědomění vzniká. Italský stát považuje za etnickou menšinu takovou skupinu, která ovládá svůj vlastní jazyk a vyjádří k tomuto jazyku svou příslušnost. Kam se řadí někdo, kdo jazyk neovládá a stejně se cítí součástí dané skupiny. Jak tomu je v zrcadlově obráceném případu? Jazyk nejsnáze určitelným prvkem etnické identity. Zdálo by se, že na základě mluveného či mateřského jazyka můžeme jasně určit i etnicitu. Členství v etnické skupině se může snadno zkomplikovat, pokud její členové ovládají dva a více jazyků nebo svůj jazyk plně neovládá. Takový potenciální člen je si nejistý sám sebou a svojí etnickou identitou, což se přelívá do identity skupinové.

V případě německojazyčných Jihotyrolanů si takovou otázku ani nemusíme pokládat. Jedná se o jasně uvědomělou a početně značnou skupinu, pro kterou je jazyk základem jejich identity. Je zcela běžnou součástí každodenního života a každý člen cítící se součástí tohoto společenství místní jazyk ovládá. Situace přechází až v extrémní situaci v porovnání s ostatními německojazyčnými menšinami v Itálii, kdy Jihotyrolský občan ve svém životě vlastně nemusí použít jiný jazyk než němčinu (případně podobný dialekt). Jedná se o právo vycházející z Autonomního statutu a Ústavy, při jejichž formování byl jazyk zásadním bodem. Narušení těchto existujících právních norem by bylo v rozporu s italskou ústavou i mezinárodním právem, což by mělo místnímu obyvatelstvu přinést jazykovou stabilitu a sebevědomí.

Daleko komplexnější se jeví situace v případech dalších menšin. Pro Cimbry se stal jazyk ve většině případů pouze součástí dějepisu. V lepším případě se ho snaží uchovat v rámci konzervačních snah, v horším případě s cimbrem již nemají žádný vztah, natož aby s ním cítili spříznění. V nejlepší situaci, nepodobné té jihotyrolské, se nachází Cimbrové v Lusérnu, I pro ně je jazyk všední záležitostí a automatickou součástí života. Dokázali si ho udržet skrze bouřlivé 20. století, zavést na školy a jsou si ve vztahu s ním značně sebevědomí.

Mòchenové již dlouhodobě vyučují svůj jazyk v omezené míře na místních školách podobně jako v Lusérnu a většina obyvatel Údolí Mòchenů se v průzkumech sčítání lidu k místní jazykové skupině řadí. Jedná se proto také o etnickou menšinu s vysokou úrovní sebeuvědomění, i když mòcheno zastává spíše funkci sekundárního jazyka. Jeho využívání má v současnosti specifické funkce a role spojené s charakteristickými rysy kultury – rituální sociální kontakt, tradiční události a pojmenování. Není tedy definujícím prvkem etnicity pro všechny členy skupiny, ale zůstává výraznou součástí kultury i pro jedince, kteří ho neovládají.

Údolí Lys historicky obývané walserskou menšinou je již po dvě století vystaveno konstantnímu pronikání italštiny. S přicházejícím turistickým ruchem bylo osvojení italského jazyka logickým důsledkem. Proměna italštiny v dominantní jazyk zapříčinila imigrace italského obyvatelstva, kteří se stávali stálými rezidenty. Pro smíšené páry bylo těžké si vybrat „svůj jazyk“. Takováto volba je velmi intimní a v mnoha případech je rozhodnutí čistě praktické. Člověk je buď příslušníkem jedné etnické pospolitosti, anebo jiné – „třetí cesta“ (přes existenci etnicky smíšených manželství a jejich potomků) je jen obtížně realizovatelná či prakticky zcela nemožná.^[33] Regionální jazykový systém a politika také do určité míry ovlivnily jazykovou vybavenost Walserů. Výuka italštiny a francouzštiny jako oficiálních jazyků je v případě Walserů doplňována ještě o němčinu a angličtinu (v minulosti i franko-provensálštinu). V takové situaci je reálná výuka dalšího jazyka, i když mateřského, nejenže nepopulární, ale pravděpodobně i nevyhovující. Rozdílnost walserských dialektů navíc zapříčinila jakési roztříštění jejich jazykového uvědomění. Obyvatelé jednotlivých obcí spolu navzájem neupřednostňují komunikaci v těžko srozumitelných dialektech a jednoznačnost etnické identity tak ztrácí.

Role vitality

Pro německojazyčné menšiny v Itálii byl definující vývoj jazykových práv a reorganizace veřejné správy. Některým byly v rámci tohoto vývoje poskytnuty vhodné nástroje pro rozvoj etnické pospolitosti. Jiné čelily asimilačním procesům, na které značný vliv neměly. Z výzkumu vyplývá, že současnost nabízí zatím nejvhodnější podmínky pro etnické menšiny na italském území. Proto právě teď nejvíce záleží i na odhodlání či vitalitě jednotlivých německojazyčných skupin využít tohoto stavu – zvyšujícího se ekonomického a jazykového/společenského statusu, institucionální podpory a poskytnuté autonomie.

Případ Jižního Tyrolska částečně vybočuje z ostatních. Jelikož se zdejší společnost byla schopna zorganizovat již v 50. letech 20. století, postupně jí byla svěřena odpovědnost své sebenaplnění, a proto se jí podařilo nastartovat revitalizační proces daleko dříve a v naprosto jiném měřítku než ostatním menšinám. Jihotyrolané řeší otázky na oficiální úrovni, což vychází z téměř neomezené správy svého regionu. Místní obyvatelstvo nemusí řešit problémy spojené s používáním jazyka a jeho uchováním. Nemusí ani shánět prostředky pro uchování historických pramenů nebo pro kulturní specifika. Mohou si najít práci a studovat školu bez jazykového a geografického omezení. Jihotyrolané řídí svoji provincii a zajímá je stav jejich hospodářství, vývoj nezaměstnanosti, příliv emigrantů z jiných zemí… Zachování etnické identity je již historií a nyní stojí jejich zájmy na zcela jiné úrovní oproti dalším německojazyčným skupinám. Stojí před nimi ale jiný problém – vytvoření společnosti s menšinovou italskojazyčnou skupinou. Cesta, na kterou se totiž zatím vydali, může totiž Italům přinést postupnou segregaci a následnou asimilaci.

Cimbry, Mòcheny a Walsery by mělo do budoucna čekat podobné jazykové plánování, pokud si i oni chtějí napříč svými komunitami udržet svou etnickou identitu bez toho, aniž by ztratili jeden z jejích nejdůležitějších prvků. Uvnitř všech těchto skupin existují menší či větší aktivní komunity, které se snaží o udržení a rozvoj jazyka a komplexně etnicity. Části těchto menšin dokonce dosud jazyky ovládají v plné formě. Strategií by tedy mělo být vytvoření kodifikovaného jazyka, který bude využitelný pro plošnou výuku a akreditaci správními orgány. Součástí musí být oficiální jazykové kurzy, podobně jako u Mòchenů, jejichž zkouška a certifikát budou využitelné v pracovních nabídkách – učitelé, úředníci atd. (např. na nepovinné bázi v cestovním ruchu). V posledním kroku by se mělo dbát na povinnou a důkladnější výuku místního jazyka na školách.

Cimbrové v Lusérnu a Mòchenové mají tento proces zcela jistě nastartován. Mohou ho však rozšířit i na další komunity. Walserové by se měli především zaměřit prvně na integraci svých cílů a vytvoření společné strategie. Větší komunita skrývá více příležitostí, pro všechny její členy. Místní jazyk by se zde měl alternativou, a ne něčím rušivým a zbytečným.^[34] Při dobře nastaveném systému sebou jazyk přináší ekonomické zlepšení oblasti i členů etnické menšiny – tedy onen praktický rozměr. Jazyk sebou ale také nese jakousi abstraktní úroveň – posílení komunity. Nesmíme zapomenout, že …hluboce pociťovaná národní/etnická identifikace se (vedle potencionálního nebezpečí šovinismu a konfliktu) může stát zdrojem jak osobní radosti, tak i společenského obohacení.^[35]

[1] VAN DER JEUGHT, Stefaan. The Protection of Linguistic Minorities in Italy: A Clean Break with the Past. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe. 2016 (Vol 15, No 3), s. 63.

[2] PETERLINI, Oskar. Autonomy and the Protection of Ethnic Minorities in Trentino-South Tyrol: An Overview of the History, Law and Politics. Bozen: Presidium of the Regional Parliament Trentino South Tyrol, 1997. ISBN 88-900077-2-9, s. 167.

[3] GABAL, Ivan. Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České republiky. In: GABAL, Ivan. Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999. ISBN 80-861-0323-4. ISSN 80-861-0323-4, s. 13.

[4] ERIKSEN, Thomas Hylland. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, 352 s. ISBN 978-807-4190-537, s. 85.

[5] BENVENUTO, Oscar a Gregorio GOBBI. South Tyrol in Figures: 2013 [online]. Bolzano: Provincial Statistics Institute – ASTAT, 2013 [cit. 2015-02-18]. Dostupné z: www.provinz.bz.it/en/downloads/Siz_2013-eng.pdf. S. 6–7.

[6] ALCOCK, Antony. The South Tyrol Autonomy, a Short Introduction. [online] County Londonderry, Bozen/Bolzano: University of Ulster Northern Ireland, 2001. Dostupné z: http://www.provinz.bz.it/en/downloads/south-tyrol-autonomy.pdf. S. 2.

[7] WOLFF, Stefan. Disputed territories: The transnational dynamics of ethnic conflict settlement. New York: Berghahn Books, 2003, xiii. ISBN 15-718-1516-3, s. 121.

[8] HASMATH, Reza. The Complexities of Ethnic Diversity. Ferham: Ashgate Publishing Limited, 2011, s. 9.

[9] WOLFF, S. c. d., s. 142–143.

[10] RIEHL, Claudia Maria a John HAJEK. Language Policy and Reality in South Tyrol. In: NORRBY, Catrin a John HAJEK. Uniformity and Diversity in Language Policy: Global Perspectives. Buffalo: Multilingual Matters, 2011. Multilingual Matters (Series). ISBN 1847694470. S. 210.

[11] PETERLINI, O. c. d., s. 182.

[12] MEDDA-WINDISCHER, Roberta; CARLÀ, Andrea (ed.). Migration and autonomous territories: the case of South Tyrol and Catalonia. Hotei Publishing, 2015, s. 69.

[13] PETERLINI, O. c. d., s. 181–182.

[14] WISTHALER, Verena. Identity Politics in the Educational System in South Tyrol: Balancing between Minority Protection and the Need to Manage Diversity. Studies in Ethnicity and Nationalism, 2013, s. 363.

[15] PIRLCHER, Katrin, Ulrike HUBER a Herbert TASCHLER. MERCATOR-EDUCATION. Regional Dossiers Series: The German Language in Education in South Tyrol (Italy) [online]. Ljouwert/Leeuwarden: Mercator-Education, 2002 [cit. 2015-02-25]. ISSN 1570-1239. Dostupné z: http://www.mercator-research.eu/fileadmin/mercator/dossiers_pdf/german_in_italy.pdf. S. 11–16.

[16] GELLNER, Ernest André. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, s. 17.

[17] COLUZZI, Paolo. Language Planning for the Smallest Language Minority in Italy: The Cimbrians of Veneto and Trentino-Alto Adige. Language Problems and Language Planning. 2005, 29(3), s. 247–248.

[18] COLUZZI, P. c. d. s. 247–248

[19] COLUZZI, P. c. d. s. 249.

[20] COLUZZI, P. c. d. s. 250.

[21] COLUZZI, P. c. d. s. 257.

[22] COLUZZI, P. c. d. s. 259.

[23] COGNOLA, Federica. Syntactic Variation and Verb Second: A German dialect in Northern Italy. Amsterdam: John Benjamins, 2013. ISBN 978-90-272-5584-2, s. 1–3.

[24] ALBER, Birgit. Past Participles in Mòcheno: Allomorphy, alignment and the distribution of obstruents. In: PUTNAM, Michael T. Studies on German-language islands. Philadelphia: John Benjamins, 2011. ISBN 978-90-272-0590-2, s. 34.

[25] Ibidem.

[26] BOATTINI, Alessio. Are ethnic minorities synonymous for genetic isolates?: Comparing Walser and Romance populations in the Upper Lys Valley. Journal of Anthropological Sciences. 2011 (89), s. 161–162.

[27] NEGRO, Silvia Dal. The Decay of a Language: The Case of a German Dialect in the Italian Alps. Bern: Peter Lang, 2004. ISBN 3-03910-212-5, s. 43 a 54–55.

[28] NEGRO, Silvia Dal. c. d.

[29] STEINICKE, Ernst a kol. Autochthonous Linguistic Minorities in the Italian Alps: New Legislation – New Identifications – New Demographic Processes. Revue de géographie alpine, 2011(99-2), s. 6

[30] ERIKSEN, T. H. c. d., s. 97–98.

[31] ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. ISBN 978-808-6429-830, s. 12

[32] ERIKSEN, T. H. c. d., s. 65.

[33] ŠATAVA, L. c. d., s. 17.

[34] ŠATAVA, L. c. d., s. 83.

[35] ŠATAVA, L. c. d., s. 30.

Seznam použitých zdrojů

ALBER, Birgit. Past Participles in Mòcheno: Allomorphy, alignment and the distribution of obstruents. In: PUTNAM, Michael T. Studies on German-language islands. Philadelphia: John Benjamins, 2011, s. 33-66. ISBN 978-90-272-0590-2.

ALCOCK, Antony. The South Tyrol Autonomy, A Short Introduction. [online] County Londonderry, Bozen/Bolzano: University of Ulster Northern Ireland, 2001. Dostupné z: http://www.provinz.bz.it/en/downloads/south-tyrol-autonomy.pdf

BENVENUTO, Oscar a Gregorio GOBBI. South Tyrol in Figures: 2013 [online]. Bolzano: Provincial Statistics Institute – ASTAT, 2013 [cit. 2015-02-18]. Dostupné z: www.provinz.bz.it/en/downloads/Siz_2013-eng.pdf

BOATTINI, Alessio. Are ethnic minorities synonymous for genetic isolates?: Comparing Walser and Romance populations in the Upper Lys Valley (Western Alps). Journal of Anthropological Sciences. 2011 (89), 161–173. DOI: http://doi.org/10.4436/jass.89014

COLUZZI, Paolo. Language Planning for the Smallest Language Minority in Italy: The Cimbrians of Veneto and Trentino-Alto Adige. Language Problems and Language Planning. 2005, 29(3), 247–269. DOI: https://doi.org/10.1075/lplp.29.3.04col

ERIKSEN, Thomas Hylland. Etnicita a nacionalismus: antropologické perspektivy. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012, 352 s. ISBN 978-807-4190-537.

GABAL, Ivan. Etnické problémy v dnešním evropském vývoji z perspektivy České republiky. In: GABAL, Ivan. Etnické menšiny ve střední Evropě: konflikt nebo integrace. Praha: G plus G, 1999, s. 13-23. ISBN 80-861-0323-4. ISSN 80-861-0323-4.

GELLNER, Ernest André. Nacionalismus. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003, 133 s. ISBN 80-732-5023-3.

HASMATH, Reza. The Complexities of Ethnic Diversity. In: HASMATH, Reza. Managing Ethnic Diversity: Meanings and Practices from an International Perspective. Ferham: Ashgate Publishing Limited, 2011. ISBN 9781409411215.

ISTAT – Istituto nazionale di statistica [online]. Roma: ISTAT, 2017 [cit. 2017-03-27]. Dostupné z: http://www.istat.it

MEDDA-WINDISCHER, Roberta; CARLÀ, Andrea (ed.). Migration and autonomous territories: the case of South Tyrol and Catalonia. Hotei Publishing, 2015.

NEGRO, Silvia Dal. The Decay of a Language: The Case of a German Dialect in the Italian Alps. Bern: Peter Lang, 2004. ISBN 3-03910-212-5.

PETERLINI, Oskar. Autonomy and the Protection of Ethnic Minorities in Trentino-South Tyrol: An Overview of the History, Law and Politics. Bozen: Presidium of the Regional Parliament Trentino South Tyrol, 1997. ISBN 88-900077-2-9.

PIRLCHER, Katrin, Ulrike HUBER a Herbert TASCHLER. MERCATOR-EDUCATION. Regional Dossiers Series: The German Language in Education in South Tyrol (Italy) [online]. Ljouwert/Leeuwarden: Mercator-Education, 2002 [cit. 2015-02-25]. ISSN 1570-1239. Dostupné z: http://www.mercator-research.eu/fileadmin/mercator/dossiers_pdf/german_in_italy.pdf

RIEHL, Claudia Maria a John HAJEK. Language Policy and Reality in South Tyrol. In: NORRBY, Catrin a John HAJEK. Uniformity and Diversity in Language Policy: Global Perspectives. Buffalo: Multilingual Matters, 2011, s. 210-225. Multilingual Matters (Series). ISBN 1847694470.

STEINICKE, Ernst, Judith WALDER, Roland LÖFFLER a Michael BEISMANN. Autochthonous Linguistic Minorities in the Italian Alps: New Legislation – New Identifications – New Demographic Processes. Revue de géographie alpine, 2011(99-2), s. 1-12. DOI: http://doi.org/10.4000/rga.1454.

ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009, 215 s. ISBN 978-808-6429-830.

VAN DER JEUGHT, Stefaan. The Protection of Linguistic Minorities in Italy: A Clean Break with the Past. Journal on Ethnopolitics and Minority Issues in Europe. 2016, Vol 15, No 3, s. 57–81.

WISTHALER, Verena. Identity Politics in the Educational System in South Tyrol: Balancing between Minority Protection and the Need to Manage Diversity. Studies in Ethnicity and Nationalism, 2013, s. 358–372. ISSN 1473-8481. DOI: https://doi.org/10.1111/sena.12051

WOLFF, Stefan. Disputed territories: The transnational dynamics of ethnic conflict settlement. New York: Berghahn Books, 2003, xiii, 258 p. ISBN 15-718-1516-3.