Je červnový pátek třináctého. Ideální den pro let z Prahy do Bristolu. Stojíme na letišti, to léto ještě s názvem Ruzyně, a přemýšlíme o cíli naší cesty. V rámci projektu Pestrá Evropa se vydáváme do anglického Cornwallu, kde máme zjistit, jaká je situace tamější keltské menšiny. Pokud tam vůbec nějakou keltskou menšinu najdeme. Náš kamarád z Londýna nás totiž upozornil, že směřujeme do kraje, kde jsou „jen kopce a ovce“. My ale zůstáváme optimisty a v letadle na poslední chvíli vymýšlíme, na co se vlastně budeme ptát. Zatím máme zajištěné tři rozhovory a doufáme, že objevíme i další respondenty. V klidu si užíváme letu a plánujeme co a jak.
Po noci strávené ve spacácích na letišti, se probíráme k životu nad černým čajem s mlékem a sušenkami. Následně se vydáváme na cestu do Trura – prvního záchytného bodu naší cesty. Tam se máme setkat s Julliet a její matkou. Potom, co nevěřícně zaplatíme značně velkou částku za jízdenku, se usadíme do vlaku a užíváme si cestu malebnou, téměř kýčovitou krajinou. Po chvíli cesty nám příjemný pán nabídne jak jinak než octové brambůrky, o kterých se říká, že je lze pouze milovat nebo nenávidět. U nás platí ta první možnost. Do Trura přijíždíme brzy odpoledne, takže nám ještě zbude čas se porozhlédnout po městě. Truro je maličké a krásné, ale ať koukáme, jak koukáme, nikde nevidíme žádné do očí bijící známky keltské kultury. Představovali jsme si keltské kříže a mohutné muže s plnovousem, dlouhými vlasy a amuletem na kožené šňůrce. Vzpomínáme na obraz Keltů v amerických historických filmech i „českou“ představu Keltů v Čechách, kteří jsou často spojováni s druidy.
Místní kultura je přítomna v podobě cornwallských vlajek, které jsou vyvěšeny na každé druhé budově, ať už rodinného domu nebo obchodu. Sem tam je k vidění nějaký dvojjazyčný název ulice. V angličtině a pak v kornštině. V jazyku, který v roce 1777 vymřel a dnes dochází k jeho znovu obnovení. Na lavičkách je spousta jedlíků, kteří si dopřávají typický pokrm pro tuto oblast – cornwallské taštičky, které jsou k sehnání v každém obchodě a ve specializovaných pekárnách. Vlaječky nacházíme úplně všude. Jsou na autech, střechách i na pytli s bramborami, které jsme našli v Tescu. Právě potraviny vyrobené v Cornwallu, označené vlajkou St. Piran, jsou v supermarketu vyprodané, zatímco brambory označené vlajkou Union Jack leží netknuté, přestože jsou levnější.
Druhý den se dozvídáme, že dvě schůzky z domluvených tří, nám respondenti zrušili. Začínáme být trošku vyděšeny, že tu vlastně žádní opravdoví Keltové nejsou. Naším zachráncem se stal Garry, učitel na univerzitě v Exeteru, který se zčistajasna ozval po téměř měsíci, kdy nám neodpovídal na maily. Garry se ukázal nejen jako skvělý vypravěč, dozvěděly jsme se mnoho o festivalech a tradicích, které vycházejí z keltských tradic a v Cornwallu jsou populární, povídal nám o kornštině a dal nám mnoho užitečných kontaktů na další respondenty. Druhý rozhovor jsme měli s Julliet a její matkou, byl to jediný rozhovor, který jsme domlouvaly už v České republice a nakonec se i uskutečnil. Julliet i její matka zastávaly pro nás poměrně radikální názory. Byly dost vyhraněné vůči zbytku Království a náš rozhovor se točil hlavně kolem politiky. Oběma ženám se zdá, že peníze i pozornost směřuje hlavně do Londýna a Cornwall je přehlížen. Vyprávěly nám o petici, kterou podepsalo 50 000 lidí a která se zasazovala o to, aby při sčítání lidu v roce 2011 bylo možné zatrhnout jako svou národní příslušnost políčko Cornwallan. Snaha však byla marná. Je možné zatrhnout políčko Rus, Ind, Němec a další, ale když se někdo cítí být Cornwallanem, musí zatrhnout políčko „Jiný“ a národnost vypsat. Někomu se to může zdát jako malichernost, ale pro ně to znamená hodně. Petice nebyla jedinou politickou aktivitou, takže Julliet pokračuje ve výčtu nepravostí a v kritice „prolondýnské“ politiky. Přemýšlíme nad tím, zda to cítí všichni obyvatelé Cornwallu stejně? Kromě politiky nás zaujala i další věc. Když jsme se jich ptali na to, proč se cítí být keltského původu, překvapivě často zmiňovaly pojem „Cornish“, což bychom mohli volně přeložit jako Cornwallan. Proč nám nevypráví o Keltech, ale o Cornwallanech?
Až po dalších třech rozhovorech se nám začíná vyjasňovat, co v Cornwallu vlastně znamená být Keltem. Část obyvatel Cornwallu má opravu doložitelné keltské předky. Můžeme je poznat podle toho, že jejich příjmení začíná na Tr a vychází z kornštiny. V těchto rodinách panuje úcta k předkům a děti jsou vychovávány ve víře, že jsou Keltové, Cornwallané, že jsou odlišní a že rozhodně nejsou Britové. V rodinách, kde keltské předky nemají, tomu však není jinak. Zdejší lidé jsou na prvním místě Cornwallané, pak teprve Keltové, a to naprosto nezávisle na tom, zda mají keltské kořeny nebo ne. V posledních čtyřiceti letech se tak nerozvíjí jenom kornština ale také povědomí o vlastní identitě.
Cornwallané se tedy před sto lety nutně nemuseli cítit Cornwallany, ale po letech opomíjení se rozhodli se od zbytku Británie diferencovat pomocí návratu ke keltské kultuře, chtěli na sebe upoutat pozornost a dosáhnout silnějšího postavení podobně jako Skotsko a Wales. Zatím se to postupně zlepšuje a všichni doufají, že postupem času se zlepší politická i ekonomická situace. Jak nám řekla Helen, jedna z našich respondentek, Wales byl na tom stejně jako Cornwall asi před čtyřiceti lety. Helen věří tomu, že za čtyřicet let bude mít Cornwall stejné postavení jako Wales.
Publikováno ve studentské sekci 1/2013