Kateřina Rybenská
Jsou Frísové koně nebo etnikum? Tato otázka asi napadla každého, kdo se někdy pokusil slovo „Frís“ vygooglit. Není se čemu divit. Sama se musím přiznat, že před nástupem studia na ČZU mi slovo „Frís“ vůbec nic neříkalo, natož pak to, že se tak říká koním i etniku. Snad právě proto jsem si vybrala tuto minoritu jako téma hodné hlubšího poznání.
Provincie Frísko se rozkládá na pobřeží Severního moře. Jeho původní obyvatelé jsou náležitě hrdí na to, že se zasloužili o záchranu a rozšíření své pevniny, vždyť právě oni vymysleli valy, hráze proti moři (pouldery). Možná kvůli tomu se zde tento původní germánský kmen vyskytuje již dlouhá staletí. Když se podíváte na jejich území z ptačí perspektivy, jedná se o malá políčka – ostrůvky propojené řadou kanálů. Doprava lodí je zde běžná věc, jako že nasednete do autobusu. Samozřejmě jako nejlepší a nejlevnější varianta dopravy je kolo nebo pěšky. Jak jsme zjistily na vlastní kůži, přemisťování formou autobusové dopravy je na poměry českého studenta velmi drahé, zato ale neméně zajímavé. Cesta po silnicích lemovaných dalekosáhlými políčky s větrnými mlýny nám připomínala ony typické pohledy na Nizozemí, které jsou v naší domovině předkládány cestovními kancelářemi a cestovatelskými průvodci a časopisy.
Frísové jsou zajímavé etnikum. S většinou z nich se bez potíží domluvíte anglicky. Fríština je totiž tomuto jazyku velmi blízká. S dorozuměním tedy problém není. Mnohem horší už to je s jejich otevřeností. Většina lidí, se kterými jsme mluvily, byli zaměstnanci služeb, zvyklí na kontakt a konverzaci s turisty. Všichni byli velice milí a vstřícní. Manažer jednoho z muzeí, která jsme navštívily, nám pověděl o svém synovi, který byl na výměnném pobytu tady v Čechách. Jak už to tak bývá, dozvěděly jsme se, že zde máme dobré pivo, krásné ženy a záviděníhodné památky.
Většina z obyvatel, se kterými jsme mohly mluvit, byla na svůj fríský původ hrdá. Poměrně dost nás zarazil fakt, kterým je nepodpora Fríska, především fríského jazyka, nizozemskou vládou. Sami Frísové se prý snaží svůj jazyk udržovat, ale přiznávají, že je to práce velmi obtížná.
Někteří nám povyprávěli i o typických zvycích, ze kterých se vyklubaly spíše tradiční sporty. Nikdo si však nevzpomněl na jeden z hlavních důvodů, proč jsou v ČR aspoň některým lidem známí, a to na své vyhlášené koně. Málokdo ví, že jediný hřebec, který může šířit své dokonalé geny a plodit hříbata kladrubských běloušů je právě fríský kůň.
O Frísech – koních se toho dozvíte více na zahraničních stránkách než na jejich vlastních, ačkoli jsou jedním ze znaků Fríska. Zářným příkladem mohou být právě české portály. Zatímco pro zahraničí jsou naprosto unikátní, doma jsou všední ukázkou chovatelského umu. S Frísy – etnikem je to naopak. Tamější tisk, internet, knihy a další poskytují spoustu článků a informací, zejména o historii, jazyku a snahách o rozšíření a obnovení tradic. Nejednou jsem byla vděčná za to, že je většina stránek vedena dvoj i více jazyčně, přece jenom i přes blízký vztah angličtiny s fríštinou, je mi ta angličtina srozumitelnější. Najít o nich něco v českém jazyce je ojedinělé, ale ne nemožné. I přesto musím konstatovat, že spoustě medií je prostě bližší podávat informace o reprodukci koní než o jiné kultuře.