Romana Mondryk
Provozně ekonomická fakulta ČZU v Praze, Kamýcká 129, 165 21 Praha-Suchdol
Email: Romana.Mondryk@seznam.cz

Primary manifestations of the ethnic identity of the Ukrainian Hutsuls
DOI: http://dx.doi.org/10.7160/ks.2017.080103
Author: Romana Mondryk
Language: Czech
Issue: 1/2017
Page Range: 39-61
No. of Pages: 23
Keywords: Hutsuls; ethnicity; ethnic identity; Ukraine; ethnographic group; Hutsuls art; culture
Summary/Abstract: This paper explores the life, culture, and values of the ethnic group known as Hutsuls, who live in the Ukraine. The main section describes the basic characteristics of this group. The primary techniques used were semi-structured interviews and questionnaires. The field research was conducted in the Ivano-Frankovsk region of western Ukraine. The paper is not strictly divided into theoretical and practical elements because the theory is complemented by the answers given by respondents. The aim of this thesis was to establish the main aspects of Hutsul identity and the differences between them and other ethnic groups.

Celý příspěvek (PDF) / Full Text Paper (PDF): Hlavní projevy etnické identity ukrajinských Huculů

Русская версия: Основные проявления этнической идентичности украинских гуцулов 

Úvod

Huculové jsou východoslovanská etnografická skupina žijící na území Ukrajiny v oblasti Karpat, především pak v Ivano-Frankivské, Černivecké a Zakarpatské oblasti. Nepříznivé horské podmínky přiměly Huculy k specifickému životnímu stylu a hospodářské činnosti soustředěné na chov dobytka, především pak ovcí, a na práci se dřevem. Proto jsou Huculové známí jako výborní pastevci a také umělci.

Etnicky se Huculové považují za Ukrajince. K jejich vlastnímu vyčleňování dochází spíše na základě příslušnosti k určitému regionu než na základě etnicity. Podle posledního sčítání lidu v roce 2001 uvedla většina Huculů jako svůj rodný jazyk ukrajinštinu. Kromě ukrajinštiny hovoří také vlastním huculským dialektem, jedním z archaických dialektů haličsko-bukovinské skupiny jihozápadních dialektů. Podle mnohých jazykovědců je huculský dialekt jakýmsi smísením ukrajinštiny, ruštiny, rusínštiny, maďarštiny a rumunštiny. Kromě Ukrajiny žijí Huculové také v severním Rumunsku – jde o marmarošské a jiho-bukovinské Huculy.

Metodika a cíl práce

Cílem práce je zodpovězení těchto výzkumných otázek:

• Jaké jsou hlavní prvky etnické identity Huculů?
• Jak se Huculové odlišují od okolí?
• Jaké jsou rozdíly v projevech etnicity Huculů na základě jejich regionálního rozmístění na Ukrajině?

K účelům výzkumu byl vytvořen polostrukturovaný dotazník v ukrajinském jazyce, který byl distribuován cílové skupině pomocí sociální sítě Facebook.com. Pomocí této sociální sítě následně probíhala užší spolupráce s některými z informátorů, rovněž v ukrajinštině. Dále probíhaly rozhovory s Huculy, následovaly prohlídky skanzenů a huculských muzeí. Mnoho dalších informací k tématu Huculů bylo získáno díky vyprávění a znalostem blízkých osob autorky a také z filmů a videodokumentů.

Terénní výzkum probíhal v letech 2015–2016 ve 2 fázích a 2 oblastech: na Západní Ukrajině v Ivano-Frankivské oblasti a Zakarpatské oblasti.

Literární rešerše

Problematice etnografických skupin na Ukrajině se od 19. do začátku 20. století věnovali ukrajinští i zahraniční vědci. Z řad ukrajinských vědců to byli Ivan Vahylevyč[1], V. Hnatjuk[2], O. Bodjans’ký, J. Holovac’ký, A. Duchnovič, P. Čubyns’ký, F. Vovk a další. Na konci 19. století se díky pracím V. Hnatjuka, I. Franka a Z. Kuzely začaly rychle rozvíjet etnografické studie západní Ukrajiny. Práce těchto autorů jsou dostupné většinou maximálně v odborných knihovnách na Ukrajině, a pokud jsou dohledatelné na internetu, jedná se pouze o úryvky textů.

Ze zahraničních historiků a publicistů se Huculy zabýval např. Aleksander Zawadzki v díle z r. 1872 Guculi, nebo Raimund Friedrich Kaindl v monografickém díle Die Huzulen[3] z r. 1894. Kaindl, národností Rakušan, pocházel z Bukoviny a o Huculech psal tímto způsobem: „… tam uprostřed okolních cizích vesnic žije v ‚hlučných, pravěčným lesem obklopených horách‘, tajemný maličký národ horalů – Huculové.“[4] Kaindl chtěl toto tajemno odkrýt a tak zasvětil Huculům většinu svých výzkumů a knih, které byly velmi oceňovány také Ivanem Frankem. Kniha Die Huzulen je rozdělena do 17 kapitol, každá se věnuje určitému období a sféře života Huculů, např. kapitola „Ditina“ (дитина – dítě) pojednává o vztahu k ženě jako matce, o vztahu mezi matkou a dítětem, předávání huculských zvyků, např. jak dávat jméno dítěti, jak křtít dítě, atd. Kaindl říká, že vedle křesťanské víry si Huculové zachovali také určité pohanské zvyky a svátky.

Huculy v 19. století zkoumal také Sofron Vytvyc’kyj, o jehož výzkumech později napsal jeho sympatizant Mykola Vasyl’čuk knihu Sofron Vytvyc’kyj – Istoryčnyj narys pro hucul’iv.[5] Vasyl’čuk popisuje Vytvyc’kého teorie o původu Huculů, místa, která v polovině 19. století Huculové obývali, oblast jejich hospodářské činnosti, způsob bydlení, zmiňuje odívání, charakter, povídky, legendy a jiné charakteristické aspekty těchto obyvatel. Do knihy jsou rovněž zasazeny příběhy vyprávěné Vytvyc’kým o statečnosti a síle huculských mužů, o kráse a oddanosti jejich žen a především pak o kráse hor, které byly a jsou jednou z hlavních aspektů identity původních Huculů.

O oblasti obývané východními Slovany se zajímal též Petr Kaleta, český historik, který sepsal knihu o etnografických výzkumech Františka Řehoře (1857–1899). Kniha Cesta do Haliče[6] se věnuje především životu a práci F. Řehoře na západní Ukrajině v oblasti Haliče, kde Řehoř zkoumal rusínské obyvatelstvo, především Huculy, ale např. i Židy. Řehoř se jako malý s rodiči přestěhoval do obce nedaleko Lvova a v tomto novém prostředí se mu velmi zalíbilo. Obdivoval starobylý způsob života a hospodaření zdejších obyvatel (Ukrajinců, Huculů, Židů, atd.).[7] O místní kultuře a povaze místních obyvatel napsal mnoho článků a za svou práci byl oceněn několika společnostmi – Lvovským rusínským spolkem Prosvita (Просвіта) či společností Muzea Království českého.[8]

Etnická identita

Etnická identita/příslušnost představuje ztotožnění se jedince s jeho kulturní skupinou, v rámci níž její členové sdílí stejné hodnoty, kulturu a stejnou víru ve společný původ.[9] V rámci etnické identity se jedinec zapojuje do činností svého etnika, pomáhá jeho členům, zajímá se o něj, atd. Hlavní je však pocit přirozené příslušnosti k danému etniku a to, že jedinec chce být jeho členem. „Etnická, národní příslušnost je věcí individuální identifikace člověka s určitým společenstvím, nikdo ji nenařizuje, je to výsledek výchovy v rodině, ve škole, v širší společnosti.“ Etnická příslušnost jedince se může časem změnit např. v důsledku migrace do země, ve které se asimiluje. Jde o přirozený jev.[10] Tato tvrzení vycházejí z konstruktivistické teorie etnicity, teze, že etnická identita neboli příslušnost je fenoménem moderní doby, tedy sociálním konstruktem.

Společným rysem naprosté většiny prací, které byly od poloviny 19. století publikovány, bylo ovšem primordialistické pojetí národa: axiomatický názor, který odpovídal také dobovému veřejnému mínění, že národ je odvěkou kategorií, jejíž objektivní existenci je možno a nutno oživovat, obrozovat, poněvadž je specifickou hodnotou lidského rodu.[11]

Etnická skupina neboli etnikum je „…označení sociální skupiny, která je kulturně odlišná od většinové společnosti… Pod pojmem „etnikum“ se zdůrazňují nikoli pouze biologické znaky, nýbrž znaky sociokulturní, jako mravy, zvyky, obyčeje, sociální dědictví a vzájemné vztahy mezi biologicko-genetickými znaky a znaky sociokulturními.“[12]
Jako etnografická skupina se označuje nevelká část etnika, teritoriálně vyčleněná, ale zachovávající si etnické vědomí, jazyk, povědomí o osobnostech kultury a způsob života.[13] Podle tvrzení západních vědců je charakteristickým znakem etnografické skupiny:

1.) fakt, že v místech svého bydliště nemají vlastní národní stát

2.) platí, že „…oni mají svou historii, ale nemají svou historičnost….“[14]

Zrod etnografických skupin, mezi něž patří i Huculové, je zapříčiněn zvláštnostmi historických osudů národa, trvalou izolací jeho částí nebo regenerací starých etnických subjektů. Etnické formace obvykle vznikají na pomezí dvou a více různých kultur.

Kromě huculské etnografické skupiny žijí na Ukrajině etnografické skupiny Bojků (130 osob – podle sčítání obyvatel na Ukrajině v roce 2001), Lemků (600 osob), Litvinů, Poleščuků a Pinčuků, a každá z těchto skupin má svou „etnogenetickou“ přirozenost, historii vzniku a kulturu.[15] Z dalších etnografických skulin lze jmenovat Poljany (поляни), Pokutjany (покутяни), Opoljany (ополяни), Volyňany, Polešuky, Čerkasy a další s nejasným etnickým uvědoměním. Vzhledem k urbanizaci i v důsledku vnitřní politiky Ukrajiny se vliv těchto skupin zmenšuje a některé z nich zanikají.

Huculové

Huculové jsou badateli mimo tuto skupinu často klasifikováni jako jedna z podskupin Rusínů, oni sami se však většinou za Rusíny nepovažují. Tato klasifikace, vytvořená etnografy a jinými vědci, tedy není přesná, přesto však bude krátce problematika Rusínů vysvětlena. Rusíni jsou „…obyvatelé Karpat v pohraničních oblastech Slovenska, Polska a Ukrajiny.“[16] Rusíny se zabýval např. Pavel Robert Magocsi[17], Sven Gustavsson[18] či Ivan Pop[19]. V jejich publikacích se lze dočíst jak o původu, historii, charakteru, tak kultuře tohoto etnika.[20] Podle Ottova slovníku se Rusínům dříve říkalo také Malorusové, větvi velkého ruského národa. V tomto slovníku jsou Rusíni ztotožňováni i s Ukrajinci (Inteligentní Malorusové nazývají se v řeči i v literatuře v Rakousko-Uhersku Rusíni, ruský, v Rusku Ukrajinec, ukrajinský).[21] Rusíny konce 20. století popisuje Šatava: …osidlují především historické území Podkarpatské Rusi, východní Slovensko, Polsko (Lemkové), severovýchodní Maďarsko, severní Rumunsko, západní Ukrajinu, a kvůli ekonomické migraci žije početná menšina Rusínů také v Severní Americe a na území bývalé Jugoslávie, přesněji ve Vojvodině, kde zároveň rusínština představuje od r. 1974 jeden ze státních jazyků.[22]

Rusínské etnikum bývá svými členy považováno za samostatný národ a badatelé je dělí podle etnických odlišností na pět hlavních skupin: Lemky, Bojky, Huculy, Verchovince a Doliňany.[23]

Přesný původ Huculů jde určit velmi těžko. Podle Vasyl’čuka (1863) sami příslušníci této skupiny neví, odkud přesně jejich předkové pochází a kde se na karpatském území vzali. O Huculech se příliš nepsalo, ani v matrikách, knihách, či v kostelních zápisech. Vpády Tatarů ve 13. století na území Evropy a velké požáry zničily mnoho dokumentů a huculské obyvatelstvo v té době podle Vasyl’čuka neumělo psát, historie byla tedy předávána pouze orálně, formou pohádek či mýtů. I přesto má mnohý historik a etnograf o původu Huculů svou vlastní teorii.

Vytvyc’kyj, o jehož bádání Vasyl’čuk psal, byl zastáncem normanské teorie, která říká, že klíčovou roli při tvoření „dávnoruského“ státu sehráli Normané. Odvozoval proto původ Huculů ze Skandinávie. Ve Skandinávii si totiž všiml podobného životního stylu, tradic a sympatií místního obyvatelstva. Skandinávci, stejně jako Huculové, obdivovali hory, projevovali odvahu při plavbě vorem a stále toužili po dalekých horách a moři. Proto se Vytvyc’kij domníval a věřil, že Huculové nepochází z Tibetských hor, tedy, že nepřišli při migraci z východu na západ, ale ze severozápadu na východ, ze Skandinávie. Pravděpodobně přišli společně s Rurikem, který byl roku 862 pozván na Rus, aby se stal místním knížetem. Na Rus se vydal společně se svými dvěma bratry a stal se zakladatelem nejstarší panovnické dynastie v Rusku – Rurikovců.[24]

Podle jiného názoru přišli Huculové na území dnešní Ukrajiny se Skyty, což byl stepní kočovný kmen íránského původu. Skytové obývali území dnešní Ukrajiny přibližně v 1. tisíciletí n. l. Území obývané Skyty (východní Evropa) bylo nazýváno Skythie.[25]

Obrázek 1. Osídlení Huculů na Ukrajině.

Zdroj: Googlemaps.com, vlastní zpracování

Legenda mapy: Červené hvězdičky – města Hucul’ščyny, žluté hvězdičky (s číslem 2): severnější – nejvyšší hora Ukrajiny Hoverla, jižnější – Pop Ivan

V současnosti prochází jižní hranice Hucul’ščyny (oblasti obývané Huculy) hřbety pohoří Horhaniv (Горганів), přes Svidovec‘ (Свідовець), Huculské Alpy[26] a severní svahy Čyvčyns’kých hor (Чивчинські гори). Jižní etnografická hranice tvoří linii obcí Zelena (Зелена) – Deljatyn (Делятин) – Jablunkov (Яблунков) – Pistyn‘ (Пістинь) – Kosiv (Косів) – Kuty (Кути – Kosivský kraj) – Vyžnycja (Вижниця).

V rámci expanze Hucul’ščyny se její hranice občas rozšiřují až po města Kolomyja, Nadvirna (Надвірна), Solotvyno (Солотвино) a Monastyrčany (Монастирчани). Na jihozápadu Huculové osidlují celé údolí Tisy na sever a jih od Rachova.

Stručný historický kontext

Huculové se koncentrují převážně v oblasti Čornohory (Чорногори)[27], která společně se svými podhůřími patřila ve 12. století k Haličsko-Volyňské Rusi[28] a od dob Kazimíra Velikého[29] ve 14. století, se Hucul’ščyna připojila k Polsku. Do r. 1770 tvořila Hucul’ščyna postupně část Osmanské říše, Moldavského knížectví, Republiky obou národů[30], Uherského království (a později i část Rakouska-Uherska). V listopadu r. 1918 Huculové vyvolali vzpouru proti maďarské vládě, která vyvrcholila prohlášením tzv. Huculské republiky 18. ledna roku 1919.

Téhož roku v květnu se Centrální ruská národní rada v Užhorodě usnesla o připojení Podkarpatské Rusi k Československu. V rámci vzpoury proti Maďarům bylo vykřikováno heslo: „Pryč od Uhorščiny.“ Huculskou republiku si vytvořili z Jasině a z okolí Huculové, označovaní za národně nejuvědomělejší a kulturně nejvyspělejší rusínskou skupinu a udrželi ji od 5. února do 11. června 1919. Už v listopadu 1918 vystoupili huculští sedláci proti užhorodské národní radě, která se vyslovila pro autonomii Rusínů v rámci Uher, a založili tu dne 8. listopadu 1918 v Jasini Huculskou národní radu. Rada vládla do 11. června, kdy ji Rumuni rozehnali. Rumunskou okupaci ukončil až příchod československých vojsk 20. srpna 1920.

Huculská republika, s hlavním městem v Jasini, žádala připojení karpatské Ukrajiny k sovětské Ukrajině.[31] Předsedou její vlády byl Štefan Kločurak, ukrajinsky zaměřený karpatoruský sociální demokrat, právník a redaktor. Huculská republika však nebyla uznána a v červnu roku 1919 byla zlikvidována rumunskými vojsky.

V meziválečném období se tak Hucul’ščyna ocitla postupně pod rumunskou, polskou a československou vládou – ta trvala do roku 1939. V noci mezi 13. a 14. březnem 1939 probíhaly boje mezi Karpatskou Sičí[32], která chtěla nezávislost tzv. Karpatské republiky, a československými vojsky. 14. března však Slovensko vyhlásilo nezávislost a československé jednotky musely Podkarpatsko opustit a čelit útokům Maďarů. 15. března byla po dohodě s tehdejším prezidentem Emilem Háchou vyhlášena nezávislá Karpatská Ukrajina v čele s Augustinem Vološinem, řeckokatolickým knězem, učitelem a československým politikem. 15. března 2002 byl Vološin tehdejším prezidentem Ukrajiny Leonidem Kučmou jmenován hrdinou Ukrajiny.[33]

„…ani tato zrada nezůstala bez patřičného dějinného potrestání: Maďaři tento jepičí státeček rychle vstřebali a ještě v roce 1945 se tato bývalá československá státní země stala na celých příštích pětačtyřicet let integrální součástí Svazu sovětských socialistických republik.“[34]

18. března roku 1939 Maďarsko obsadilo celou Karpatskou Ukrajinu (zánik Karpatské republiky) a přislíbilo jí autonomii v rámci Maďarského království. Oficiálními úředními jazyky se stala maďarština a rusínština. Součástí Maďarska zůstalo Zakarpatsko až do konce druhé světové války.

V 16. až 19. století v Hucul’ščyně působili opryšky (опришки) – zbojníci, účastníci venkovských povstání proti polské šlechtě, moldavským bojarům, uherským feudálům a také proti maďarské administraci. Nejznámějším opryškem byl Oleksa Dovbuš – legendární zastánce lidu, kterým se později inspiroval Ivan Olbracht při sepsání balady Nikola Šuhaj loupežník. „A tak, jako se v polovici osmnáctého století Oleksa Dovbuš mstil na pánech za křivdy páchané na lidu, z něhož vyšel, tak nyní se zraky porobeného národa upíraly k Nikolovi Šuhajovi.“[35]

I přes ‚umělou‘ (a často se měnící) administrativní správu žili Huculové po celou dobu v souladu se svými starobylými zvyky, horskými podmínkami, valašským právem a poloninským hospodářstvím. V částečné horské izolaci si postupně utvořili společnou materiální i duchovní kulturu a nářečí.[36]

Huculská obec a obydlí

Charakteristikou huculských obcí jsou navzájem hodně vzdálené farní centra – obce tedy zaujímají poměrně rozsáhlá území. Huculské osady byly často situovány v okolí řeky či potoka, kvůli hospodářským výhodám. V blízkosti řek byly budovány cerkve (dřevěné kostely), fary, úřady, či školy. Velmi časté je však také budování cerkví na kopcích u obce. Osamělý charakter těchto obcí přetrval částečně i do dnešní doby. V centrech Hucul’ščyny se postupně začaly provozovat penziony, restaurace a trhy pro turisty, kteří přijíždí nejen za krásami Karpat, ale i za poznáním huculské kultury.

Reprezentativními příklady takovýchto obcí je např. město Jasinja, Jaremče, Verchovina (Žab’e), Rachov a Kolomyja. V okolí těchto větších známých měst se samozřejmě nachází stejně důležité menší obce, které si v určitých sférách zachovávají více huculského ducha, než města.

Obrázek 2. Huculské obydlí – hražda.

Zdroj: Hucul’s’ka chata-hražda. In: Ukrcenter.com. Ukrajins’ka Fotohalereja. [online]. 9. 2. 2011 [cit. 7. 3. 2016] Dostupné z: <www.ukrcenter.com/Фотогалерея/48186/hranom/48761/Гуцульська-хата-гражда>.

Typickým starým slovanským obydlím je hražda (гражда) – zachovaná v malých huculských obcích[37]. Hražda představuje komplex obytných a hospodářských budov zahrnující také dvůr. Svým tvarem představuje pravidelný čtyřúhelník a vzhledem připomíná jakousi pevnost, do které se lze dostat jedině vraty, či brankou. Takovýto typ stavby měl huculskou rodinu chránit od cizích lidí, divokých zvířat či silného větru a sněhu. Kromě zachovalých starých vsí lze hraždy vidět např. v kyjevském, lvovském či užgorodském skanzenu.[38]

Kromě samotného domu a hospodářských budov ke komplexu hraždy patří také zahrady a obdělávatelná půda, zvaná carynkamy (царинками). Nesmí se však zapomenout na rozlehlé pastviny, zvané polonynamy (полонинами) na kterých se budují jakési stáje pro dobytek a přenocování pastýřů na jaře. Stavebním materiálem hraždy i ostatních staveb Huculů je převážně dřevo. Kamennou podlahu má dům jedině tehdy, pokud stojí na nerovném povrchu, jinak je podlaha hliněná nebo opět dřevěná.

Způsob života a řemesla

„Chov hospodářských zvířat, práce se dřevem a kůží. Tkaní. To jsou tradiční řemesla, která jsou doposud využívána.“[39] (žena, 35 let, Užhorod).

Huculové jsou skromní lidé a jejich životní styl je jednoduchý. Hucul chodí spát se soumrakem a vstává se svítáním – každý správný hospodář považuje spánek během pracovního dne za hřích. Horské geografické podmínky doplněné o sociálně-ekonomické faktory přinutily Huculy k samostatnosti v produkci všech předmětů potřebných v domácnosti. S rozvojem kapitalismu se domácí výroba stává prodejní a Huculové začínají s vyráběnými předměty (oděvy, zbraně, hudební nástroje…) obchodovat. Podle nepřesných informací z konce 19. století si 65 % horských obyvatel hledalo přivýdělky, aby si zabezpečili své základní životní potřeby a 10 % obyvatel Hucul’ščyny se kromě prací na svém hospodářství věnovalo domácím řemeslům. Podle Šucheviče v žádném jiném kraji Rusi netvořila domácí řemesla tak důležitou roli, jako právě v Hucul’ščyně.[40] Řemeslné umění místních obyvatel přitáhlo pozornost intelektuálů, kteří v roce 1888 založili ve městě Kolomyji Huculské sdružení řemesel a roku 1895 školu řemesel.

V průběhu 19. století si lidová řemesla uchovávají přirozený charakter, avšak s počátky 20. století si již lze všimnou změn ve struktuře či technologiích.

„Hucul se tradičně zabývá různými řemesly a používá materiál od dřeva po kámen.“[41] (muž, 23 let, Ivano-Frankivs’k).

Hucul’ščyna je bohatá svou starou kulturou a lidovým uměním. Lidové umění se pro Huculy stalo prostředkem k rozvoji národního vědomí lidu. Právě Hucul’ščyna je unikátním a nevyčerpatelným zdrojem pro výzkumy a studia starých tradic, zvyků, krojů a umění. Mezi odvětví, která se stala postupem času uměním Hucul’ščyny, patří keramika, dřevořezba, lisování na kůži či tkalcovství. V huculských ornamentech lze sledovat dva hlavní směry, prvním jsou geometrické vzory, které se nejčastěji vyskytují právě v tkalcovství a na vyšyvankách. Druhým směrem jsou rostlinné vzory, které vynikají na keramice. Oba tyto směry se spojují v technikách dekorativního umění dřeva a kůže. Co se týče barev, neopovrhují Huculové pestrými, občas až křiklavými barvami. Tradičními barvami jsou však zelená z rostlin, žlutá z rostlin, či hlíny, červená a hnědá.[42]

Pro Huculy je nejdůležitější hospodářství a péče o dobytek. Pastevecký chov ovcí pro ně znamená zdroj potravy (mléko, maso, brynza) a surovin (vlna na výrobu oděvů, kůže na výrobu obuvi, pásků, tašek, atd.). Huculové jsou jedinou ukrajinskou skupinou, pro kterou představuje pastevecký chov ovcí hlavní odvětví hospodářské činnosti.[43] Chovu hospodářských zvířat přispívají v těchto krajích početné horské louky – poloniny[44], zdravý horský vzduch a vydatné vodní prameny, včetně minerálních. Právě mezi Huculy se zrodila originální svébytná kuchyně orientovaná především na mléčná a masná jídla (husljanka / гуслянка, brynza, beraní maso, šašlik, atd.).

Co se týče každodenní huculské stravy, byla vždy velmi jednoduchá a monotónní, nikoliv však špatná. Nejdůležitějšími surovinami pro přípravu huculských jídel jsou fazole, kukuřice, brambory, řepa, kapusta, hrách, mléko a maso. Hlavním jídlem je kuleša (кулеша) – kaše z kukuřičné mouky, kterou jedí s mlékem, husljankoju (гуслянкa – směs mléka a smetany), brynzou, méně často poté s máslem či solonynou (солонинa – vepřové maso dlouhou dobu naložené v soli). Dalšími surovinami, bez kterých se Huculové neobejdou, jsou brambory nebo tuřín. Tyto suroviny v těžkých časech často zachraňovaly Huculy od hladu.[45] Pokrmy vařené po celé Ukrajině, včetně Hucul’ščyny jsou např. pyrohy (пироги), holubci (голубці), pel’meni (пельмені) či boršč (борш).

Rozvinuté je rovněž lesní hospodářství. Ze dřeva si Huculové staví své roubenky a cerkve, vyrábí nábytek, který ručně vyřezávají. Ze dřeva je vyroben také huculský hudební nástroj – trembita (трембіта). Zasloužené ocenění patří huculské dřevěné architektuře, kterou lze obdivovat téměř po celé západní Ukrajině.[46] Nejvíce dřevěných kostelů se nachází na severu Hucul’ščyny, vedle nichž se obvykle nachází zvonice krytá přístřeškem. Na Ukrajině se nachází kolem 3 000 dřevěných chrámů, které jsou unikátní svou podobností se státním znakem tohoto státu – tryzubem (тризуб) a také ukrajinským tradičním rituálním svícnem – trojicí.[47] Tyto kostely nejsou pouze architektonickými skvosty, ale především důležitými duchovními centry.[48]

Každá huculská rodina se věnuje zpracování rostlinných a živočišných surovin. Rozšíření tradičních metod zpracování lnu, konopí a vlny v Karpatech pochází ještě z prvního tisíciletí našeho letopočtu, což dokazují nalezené tkalcovské nástroje. Hlavní surovinou pro tkalcovství je jednoznačně vlna. Využívá se pro výrobu různých tkanin, jak oděvních, interiérových, apod. Kvalita vlny se odvíjela od plemene ovcí a ovlivňovalo ji i krmení a péče o zvířata. Po dlouhou dobu se zpracování vlny provádělo ručně, pouze za pomoci drobného nářadí, až později se ve městech začaly používat tkalcovské stroje. Kromě kožichů a vest se kožešníci zabývali také šitím kožešinových čepic. Hucul’ščyna je také místem, kde se kůže a výrobky z ní ve velkém množství zpracovávají. Již v 17. a 18. století lidé používali produkty huculských mistrů, jako např. pásky, tašky, měšce na popel či peníze, pouzdra na lovecké nože, atd. S počátkem 19. století se začínají tvořit centra kožedělného průmyslu.[49]

Typicky ženským řemeslem je vyšívání tradičních košil – vyšyvanok (вишиванок), které mají právě díky ženským rukám představovat dobro, lásku a věrnost. Tyto vyšívané košile byly vždy považovány za národní symbol a pýchu Ukrajinců obecně. „…Ukrajinská vyšívaná košile není jen oděv, jde o opravdového ochránce/talisman.“[50]

První vyšívané košile na slovanském území měly spíše náboženský význam, svého majitele chránily před vším zlým. Proto se výšivka vyskytovala na rukávech, límcích, dolních okrajích a všude tam, kde bývalo tělo odhaleno. K slavnostním událostem a určitým náboženským svátkům se vyšívají košile se zvláštními vzory.

Obrázek 3. Vyšívaná košile. Zdroj: vlastní fotografie

Výšivky jednotlivých regionů Ukrajiny se liší – jak svou technikou, tak barvami a vzory. Vzory a ornamenty na košilích se staly populárními nejen na košilích, jelikož řada z nich má nějaký starodávný význam, kterému lidé stále přikládají váhu. „Pro mě je to symbol nesmrtelnosti ukrajinského národa obecně. Dokud je ‚vyšívanka‘, do té doby píseň hraje. Je to pracovní oděv ukrajinského národa.“[51] (muž, 23 let, Ivano-Frankivs’k). „Vyšívanka je naším symbolem a pýchou.“[52] (muž, 27 let, obec Brustury).

Kovářství je v Hucul’ščyně známo již od pradávna. Z kovu se vyrábí pracovní nářadí jako např. motyky, lopaty, pluhy, srpy, kosy, sekyry, dláta, podkovy pro koně, čepele nožů, atd. Složitost konstrukce a umělecká úroveň svědčí o znalosti technologií a dovednostech mistrů. Složitější technikou pak bylo odlévání.

Náboženství

„Jsem křesťan. Bez víry nelze žít.“[53] (muž, 42 let, L’viv)

Specifičnost starodávné huculské víry spočívá ve spojení s okolní přírodou a pasteveckým životem, jenž se s příchodem křesťanství nezměnil.[54] Od dob osídlení Karpat do 7. století byli Huculové pravoslavnými či řeckými, východními a byzantskými křesťany. Stejně tak první chrámy na území Hucul’ščiny byly pravoslavné. S přijetím Brestlitevské unie r. 1596 začali Poláci na území Haliče a Bukoviny mezi obyvatelstvem rozšiřovat řecko-katolickou víru, či unii[55] (unie pravoslavné a katolické církve). Na zakarpatské Hucul’ščyně došlo v roce 1646 k přijetí Užhorodské unie, která se snažila obnovit církevní společenství církví byzantského obřadu a církve římsko-katolické. Maďarské a rakouské orgány nutily Huculy navštěvovat unijní kostely, které byly zcizovány pravoslavné církvi, nebo byly nově vystavovány.[56]

Huculové jsou hluboce zbožní, ale nejsou příliš tolerantní ke změnám v církevních záležitostech. Přesto někteří z nich byli ochotni přijmout unijní řecko-katolické náboženství. Bohoslužby byly totiž stále prováděny, stejně jako doposud, církevním staroslovanským jazykem a svátky zůstaly totožné. Značná část Huculů však zůstala u vyznávání pravoslavné víry, která byla tehdy nezákonná. Poměrně často docházelo ke sporům a neshodám mezi oběma vyznáními, což využívala veřejná moc, která se snažila více způsoby destabilizovat vztahy mezi obyvateli horských oblastí. S nástupem sovětské moci v Hucul’ščyně, konkrétně v roce 1949, byla řecko-katolická církev zakázána a znovu povolena byla až v posledních letech sovětské vlády.

Huculové jsou velmi obětaví. Pro potřeby kostela jsou často ochotni dát vše, co mohou, nejen peníze. Přináší např. mléčné výrobky, med, chléb, aj. Ke knězi se chovají s velkou důvěrou a respektem a oslovují ho panotče (панотче). Příslušníky jiných náboženství Huculové neopovrhují, ale vyhýbají se kontaktu s nimi, jelikož k němu nemají důvod.

„Víra mě drží při životě. Můj syn bojoval devět měsíců na východě, nebýt víry, nejspíš bych to nevydržela.“[57] (žena, 57 let, Pečenižyn, Kolomyjs’kyj rajon).

„Svaté pravoslaví je smyslem života člověka a ukazatelem cesty.“[58] (muž, 27 let, obec Brustury).

V Hucul’ščyně byl vytvořen výjimečný styl národního ikonopisu. Postavy světců s bílými obličeji byly malovány většinou vertikálně. Velká sbírka domácích obrazů – ikon z 18. a 19. století jsou k nahlédnutí ve fondech a expozicích Muzea ukrajinské domácí ikony v historicko-kulturním komplexu – zámku Radomysl‘ (Радомисль)[59]

V Hucul’ščyně se lze také stále setkat se silnými tradicemi šamanismu. Při troše štěstí lze stále potkat huculského mol’fara (мольфара) – člověka obdařeného nadpřirozenými schopnostmi, na první pohled nepřítele, čaroděje, nebo lidového mága. Dříve se jim přezdívalo „zemní Bohové“ a dnes jsou nazýváni spíše léčiteli. K mol’farům chovají lidé velký respekt, jejich proroctví se naplňují a jsou známy také situace, kdy mol’far vyléčil nevyléčitelnou nemoc. Jako ve všem se lze setkat s dobrými i špatnými léčiteli, u Huculů však údajně převládá počet těch dobrých.[60]

Obrázek 4. Kostel v obci Mykulyčyn (vlastní fotografie).

Obrázek 5. Dřevěná cerkev v Muzeu lidové architektury a života v Užhorodě (vlastní fotografie).

Svátky spojené s církevním a kalendářním rokem

V pravoslaví se používá juliánský kalendář a všechna data (v porovnání s kalendářem světským) jsou posunuta o 13 dnů. „Juliánský kalendář používá jako základ délku roku 365,25 dne, a proto dochází každé čtyři roky k vyrovnání (tři roky mají 365 dnů, čtvrtý rok – přestupný – pak 366.) Protože ale rok netrvá přesně 365,25 dne ale pouze 365,2422 dne, je používaný juliánský rok o více než 11 minut delší oproti skutečnosti. Z tohoto důvodu došlo během staletí k posunům.“[61] Pravoslavní věřící se snaží striktně dodržovat postní zvyky. Kromě čtyřicetidenního půstu (tolik dní strávil Ježíš na poušti) před Velikonocemi[62] a Vánocemi, mají zvykem se postit i mimo svátky, např. ve středy a pátky. Nejvýznamnějšími pravoslavnými svátky jsou Velikonoce – Velykden‘ (Великдень) a Vánoce – Rizdvo Chrystove (Різдво Христове).

Velikonoce, Velykden‚ nebo také Paska (od slova „pascha“). Slovo „pascha“ pochází z názvu starozákonního svátku – Pesach, který slavili Židé na památku osvobození z egyptského zajetí. Velikonoční beránek představuje Ježíše Krista, proto je Ježíš často nazýván také Božím Beránkem. Oslavy paschy by měly připadat na první neděli po prvním jarním úplňku, který nastává po jarní rovnodennosti. Pokud se stane, že na tuto neděli připadají i oslavy židovské paschy, pak se pravoslavná pascha přesouvá na následující neděli. „Na Velikonoce se nic nedělá, žádná práce, aby se neporušila jarní harmonie, rozmanitost přírody. Lidé se navzájem vítají, připravují hostiny a hry s barvením vajec. Vejce – symbol zrodu všeho na světě.“[63] Na velikonoční mši jezdili dávní Huculové na koních v čele s otcem, hlavou rodiny. Koně vezli nádoby, v nichž se do kostela vozilo obřadní pečivo zvané paska (паска). S pravoslavnými Velikonocemi je spojeno svěcení velikonočních košíků, v nichž je položeno jídlo. Velikonoční tradicí je barvení vajec – pysanok.

Nejdůležitějším svátkem zimního období jsou Vánoce – Rizdvo Chrystove (Різдво Христове), v doslovném překladu „Ježíšovo narození“. „I další vánoční svátky mají své typické názvy. Během vánočního období je typický i pozdrav mezi lidmi: „Chrystos narodyvsja“, (Ježíš se narodil) a odpověď zní: „Slavimo joho“, (Oslavujme ho).“[64] Po vánoční mši bylo ve vsích obecně veselo, mládež tancovala a koledovala. Koleda byla provázena hudbou, tanci a jak jinak než jídlem. Za koledu je zvykem odměnit koledníky drobnými penězi či jídlem, starší vodkou či jiným alkoholem. Na rozdíl od obyvatel údolí, Huculové neměli své koledy, proto improvizovali a na konci každé koledy zaznělo: „Oj, daj Bože!“. Vybrané peníze byly poté věnovány na pokrytí různých výdajů kostela, na světlo (svíčky) či obrazy.

V rámci vánočních svátků pravoslavné církve se slaví taktéž 13. ledna Melanka (меланка – Štědrý večer) – novoroční obřad s tradičními převleky zvířat, lidových postav: jde o předvečer Starého Nového roku. Po Melance následuje 14. ledna svátek sv. Vasylyja (Василия) nebo taktéž Starý Nový rok. V tento den, kromě bohoslužby v kostele, chodili mladí chlapci sypat pšeničná zrna či jiné obilí do příbytků příbuzných, sousedů a známých. Tuto činnost měl obstarávat chlapec vzhledem k pověře, že prvním, kdo na Nový rok vstoupí do domu, má být muž, aby přinesl rodině štěstí a prosperující hospodářství. Zajímavostí jsou huculské oslavy svátku Jordan (Йордан) – svátek Křtu Ježíše Krista sv. Janem Křtitelem / Ivanom Chrestytelem (Іваном Хрестителем) v řece Jordán. V horách kněží obvykle světili vodu v Božím chrámu, ale během slavnosti ji světili přímo v řekách. Když kněz ponořoval kříž do vody, všichni ostatní si vodu nabírali do dlaní a omývali se s ní, dokonce i při mrazu. Poté panotec všechny pokropil jordánskou vodou.[65]

Mezi další důležité svátky oslavující začátek jara patří bezpochyby průvod na poloninu. Téměř půl roku tráví pastýři s ovcemi na poloninách – loukách pro pastvu dobytka, prochází krajinou a do svého stanoviště se vrací na zavolání trembity[66] na oběd, dojení dobytka či přenocování. Samotnému pobytu na poloninách však předchází ještě provázení na poloninu. Pro místní obyvatele se jedná o významnou událost. Huculští pastýři jsou provázeni společně se zvířaty vesničanů do vzdálených hor na poloniny. Obřad se koná za doprovodu huculské hudby, přátel a sousedů, a také dobrého jídla a pití. U vatry se sejde téměř celá obec a duchovní žehná pastýřům a jejich stádům. Na poloninu odchází pastýři se stádem v květnu a vrací se většinou v září.[67]

Na polonině se pastýři musí potýkat s těžkými podmínkami, a to se zimou, deštěm, a častým sněhem. I přesto, že práce je namáhavá a trvá od rána do večera, si většina Huculů přeje stát se poloninnykom. Charakteristikou huculských pastýřů jsou tři věci – brynza, trembita a vatra. Po návratu pastýřů domů se koná slavnostní koncert na jejich uvítání. Po návratu se dobytek vrací ke svým majitelům a vyrobený sýr, především brynza, se z části prodá na místních trzích a část se rozdá majitelům dobytka.[68] Ovce představují pro Huculy symbol prosperity a bohatství.

Rodinná obřadnost

Nejoblíbenějším rodinným obřadem Hucul‘ščny je huculská svatba. Zvyky spojené se svatbou dodržují Huculové dodnes. Odívají se do národního kroje a zdobí koně. Huculské svatby jsou plné veselých ale i žalostných písní, tanců, her, vtipů a jiné zábavy. Před svatbou se chodí od domu k domu s pozvánkami na svatbu, pletou se věnce pro ženicha a nevěstu, pečou se koláče, a u toho se vždy v dobré náladě zpívají tradiční písně. Dále se před svatbou schází celá rodina, především ženy, které se podílí na většině příprav, výzdobě a dodržování tradic.

Velmi významnou událostí jsou pro Huculy, jakožto pravoslavné věřící, křtiny. Probíhá církevní obřad – křest novorozence a následná hostina. Hosté přináší dary (zlato, chléb, hračky, atd.), a občas prozpěvují zvláštní obřadní písně, ve kterých přejí novorozenému dítěti a jeho rodičům šťastný život.[69] Při svatbě, křtinách či narozeninách se mezi sebou Huculové velmi rádi obdarovávají.

V lidském životě však radost často střídá smutek, zvláště pokud je spojen s pohřbem. Do rakve bývá nebožtík položen až druhý den, kdy se u něj večer schází příbuzní a sousedé, a sedí u něj až do pozdního večera. U nebožtíka jsou duchovním předčítány žalmy, a když přijde na verše, rozdává se vodka. Sousedé žalostně vytrubují na trembitu a u domu hoří velká vatra. Huculové k nebožtíkům uchovávají velkou úctu a nechávají ho v domě po dobu dvou dní – pohřeb se koná až den třetí. Když je vše připraveno na odchod na pohřeb, schází se všichni přítomní u rakve a nastává ticho. Duchovní zpívá Evangelia a má promluvu, na jejímž konci žádá o odpuštění všech hříchů zesnulého: „Sbohem poprvé, podruhé, potřetí.“[70]

Hudba a divadlo

Huculská hudební kultura se odpradávna vyznačuje svými původními horskými melodiemi v známých kolomyjkách, obřadních i domácích písních. Huculské melodie, zejména svatebních písní, hry na drymbi (дримбi – česky brumle), flétnu či trembitu, vždy všechny zaujaly, stejně tak jako choreografie tanců ‚kolomyjka‘ a ‚huculka‘. Tanec ‚huculka‘ je tvořen v první části kolomyjkovskou hudební a choreografickou strukturou a v druhé části strukturou kozačkovoji (козачок – kozáček). Nejznámějším hudebním nástrojem je bezpochyby trembita (трембіта) – dřevěný hudební nástroj kuželovité formy, přibližně 2 až 3 metry dlouhý. Trembita od dávných dob funguje jako signální nástroj, který se využíval pro přivolání pomoci při útoku nepřátel, nebo se po jejím zvuku orientovali zbloudilí v horách. Trembitou se také vytrubovaly začátky a konce významných svátků a obřadů.

V obci Krasnojíllja (Красної лля) působí huculský amatérský divadelní spolek Verchovyns’kého rajonu, který byl založen r. 1910 ukrajinským historikem, spisovatelem, skladatelem a etnografem Hnatom Chotkevyčem (Гнат Хоткевич) a skupinou amatérských herců. Toto divadlo svými produkcemi vneslo mnoho nových a originálních prvků do kultury tehdejší ukrajinské společnosti. Svá turné uskutečnilo divadlo kromě Ukrajiny také v polském Krakově a část také v Moskvě[71]. Osud současného Huculského divadla je úzce spjat s osudem Národního muzea Huculského divadla Hnata Chotkevyča, otevřeného r. 1987. V roce 2004 byl muzeum udělen titul Národního muzea.

Diskuze a závěr

Hlavním cílem této práce bylo zjistit, jaké jsou hlavní prvky etnické identity obyvatel ukrajinských Karpat – Huculů. K dosažení tohoto cíle bylo potřeba získat informace od místních obyvatel, což bylo provedeno formou polostandardizovaných rozhovorů a dotazníků. Příslušníci této etnografické skupiny se na klíčových prvcích, určujících jejich identitu, v naprosté většině případů shodli. Pro tyto původní obyvatele je velmi důležitý jejich starodávný způsob života, který si (i přes určité změny) uchovávají dodnes a pak především jejich víra, většinou pravoslavná. Většina z nich si prostřednictvím Boha udržuje naději a optimismus. Dalšími klíčovými prvky v udržení si své svébytnosti jsou pro ně rozhodně jejich tradice, umění a kultura obecně. Co se týče karpatského prostředí, někteří uváděli, že Hucul se v Karpatech musí narodit, aby mohl být skutečným Huculem.

Na otázku: „Co je podle Vás hlavním prvkem etnické identity Huculů?“ informátoři odpovídali například takto:

„Duchovní a materiální kultura.“[72] (žena, 30 let, Kolomyja)

„Starodávné zvyky a víra v Boha.“[73] (žena, 50 let, L’viv)

„Dialekt a kultura.“[74] (žena, 48 let, obec Kostylivka Rachivs’kého rajonu)

„Oděv, který odráží tradiční způsoby hospodářství, konkrétně – pastevectví. Většina prvků huculského oděvu (vberi – вбері, jak říkají Huculové), je zhotoveno z ovčí vlny nebo kožešiny: kožichy, vesty, kabáty a kalhoty – hači (гачі), zimní čepice a letní plstěné klobouky, teplé vysoké ponožky – kapčury (капчури).“[75] (muž, 45 let, Kolomyja)

„Silná životní vůle, pracovitost…“[76](muž, 36 let, Černivci)

Další výzkumnou otázkou bylo, jak se Huculové odlišují od okolí. Huculové si udržují svou původní kulturu, striktně dodržují církevní zvyky a tradice, žijí starobylým způsobem života, ke kterému jim stačí příbytek, kousek hospodářské půdy, pár kusů dobytka a příznivé počasí. Přes všechna životní úskalí a těžké životní podmínky v historických etapách Hucul’ščyny, dokázali ustát a to své si uchovat. Od svého okolí se odlišují právě způsobem života, hlubokou vírou v Boha a životními hodnotami, které se liší od hodnot lidí nejen z měst, ale i jiných obcí mimo Hucul’ščynu. Obecně se Huculové od ostatních obyvatel západní Ukrajiny příliš neliší, považují se totiž za Ukrajince a většina jejich zvyků, tradic a kulturních prvků jsou rovněž zvyky ukrajinskými. Jsou hrdí na to, kde žijí, kým jsou a jsou hrdí na svůj národ.

„Ano, jsem hrdý. Protože my, nehledě na vnější činitele, hrozby a tlak, jsme si uchránili, nejspíše nejvíc ze všech etnických ukrajinských skupin, vlastní identitu.“[77] (žena, 35 let, Užhorod)

„Pokud jsem Hucul, tak jsem na to hrdý, ale v první řadě jsem Ukrajinec!“[78] (muž, 23 let, Ivano-Frankivs’k)

V rámci etnografické skupiny Huculů se najdou též drobné rozdíly, jde však o maličkosti. Především se jedná o kulturní projevy, jako hudba, lidové kroje či řezbářské umění. Nejvýraznější rozdíly se dají sledovat v typech krojů a oděvů v rámci Zakarpatí. Každý kraj Zakarpatské oblasti má své specifické ornamenty, které pro místní mají nějaký význam. V jiných oblastech huculského života a jejich rozmístění po západní Ukrajině nejsou další rozdíly příliš patrné.

„Hucul se musí narodit v horách a žít v nich svůj život. Může cestovat světem, ale místo trvalého bydliště musí být v horách. Hodně Huculů je skvělými muzikanty, a skoro všichni jsou talentovanými tanečníky národních tanců a zpěváky huculských písní. Huculové milují zemi, je pro ně posvátná. Milují také dobytek, umí s ním mluvit, starají se o něj, protože se říká, že veškeré bohatství Hucula je právě v jeho dobytku. Huculové jsou velmi pobožní, a i když se občas proplétá křesťanství s pohanstvím, přeci jen duch panuje křesťanský. Huculové jsou hostinní a přívětiví, kterýkoliv host, který zašel jen na dvůr Hucula, je pozván do domu a pohoštěn. Huculové jsou velmi dobří, ale k jejich celkovému poznání, poznání toho, jací jsou, je třeba pobývat v Hucul’ščyně a prožít tam s nimi nějaký čas!“[79] (muž, 27 let, obec Brustury)

[1] VAHYLEVYČ, Ivan. Huculy, meškanci Schidnoho Prykarpattja (Гуцули, мешканці Східного Прикарпаття). 1837.

[2] HNATJUK, Volodymyr Mychajlovyč. Huculy. Podkarpatskaja Rus‘. 1923 (1–2).

[3] KAINDL, Raimund Friedrich. Die Huzulen. A. Hölder, 1894. ISBN 1-168-37241-0.

[4] Volně přeloženo z originálu: „Tам, серед навколишніх іншомовних поселень, живе ‚в зашумлених правічним лісом горах‘ – таємничий маленький народ верховинців-гуцулів.“

[5] VASYL’ČUK, Mykola. Sofron Vytvyc’kyj – Istoryčnyj narys pro hucul’iv (Софрон Витвицький – Історичний нарис про гуцульів). L’viv, 1863.

[6] KALETA, Petr. Cesta do Haliče. František Řehoř a poznání života východní Haliče ve 2. pol. 19. st. Votobia, 2004. ISBN 80-7220-174-3.

[7] KALETA, Petr. František Řehoř: Milovník života haličských Rusínů.

[8] ŘEHOŘ, František. In: Zlatá Praha. Praha, J. Otto, 1884–1929. Periodikum vydávané jednou týdně. ISSN: 1801-2493.

[9] ERIKSEN, T. H. Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. In: KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství: pro praxi. Grada, 2013, s. 17. ISBN 978-80-247-4413-1.

[10] KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství pro praxi. Praha: Grada, 2013, s. 20. ISBN 978-80-247-4413-1.

[11] HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0.

[12] KUTNOHORSKÁ, Jana. 2013, s. 20–21.

[13] BACEVIČ, F. S. Slovnyk terminiv mižkul’turnoji komunikaciji. (Словник термінів міжкультурної комунікації). In: Terminy-mizhkult-komunikacii.wikidot.com. [online]. [cit. 9. 2. 2016]. Dostupné z: <http://terminy-mizhkult-komunikacii.wikidot.com/>.

[14] Volně přeloženo z: „…вони мають свою історію, але не мають своєї‘ історичності….“

Historicita = pravost historického artefaktu. In: KARTUNOV, O. V. Etnična hrupa. Politics.ellib.org.ua. Vstup do etnopolitolohiji: naukovo-navčal’nyj posibnyk. Rozdil 2. Etnos ta etnonacional’na hrupa. [online]. [cit. 9. 2. 2016]. Dostupné z: <http://politics.ellib.org.ua/pages-632.html>.

[15] PONOMAR’OV, Anatolij. Etnohrafični hrupy Ukrajinciv. In: Interklasa.pl. Polski portal edukacyjny. [online]. [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: <http://www.interklasa.pl/…>.

[16] KANDERT, Josef. Náboženské systémy: Člověk náboženský a jak mu rozumět. Grada, 2010, s. 177. ISBN 978-80-247-3166-7.

[17] MAGOCSI, Pavel Robert. Národ odnikud. Vydavatelství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-80-966-387-092-2.

[18] GUSTAVSSON, Sven, MARVAN, Jiří. Jihoslovanští Rusíni, jejich kultura a jazyk. Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2006. ISBN 80-7308-137-7.

[19] POP, Ivan. Dějiny Podkarpatské Rusi v datech. Libri, 2005. ISBN 80-7277-237-6.

[20] PONOMAR’OV, Anatolij. Etnografični grupi Ukrayinciv. [online] Polski portal edukacyjny. [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: <http://www.interklasa.pl/…>.

[21] Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Šestnáctý díl. Heslo Malorusové, s. 717. Praha: J. Otto, 1900.

[22] ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Nakl. Ivo Železný, 1. vyd. Praha, 1994, s. 135–156. ISBN 80-7116-375-9.

[23] GUSTAVSSON, Sven, MARVAN, Jiří. Jihoslovanští Rusíni, jejich kultura a jazyk. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. ISBN 80-7308-137-7.

[24] OBŠIL, Jan. Dějiny národů slovanských. Nakl. A. Šaška, 1930, s. 24.

[25] SMIRNOV, Alexej Petrovič. Skytové. Panorama. 1980.

[26] Část Marmarosko-Bukovinské vrchoviny. Ukrajinská část Huculských Alp leží v jižní části Rachovského kraje Zakarpatské oblasti a nese název Rachovské hory.

[27] STADNIK, O. G. Ekonomična i social’na heohrafija Ukrajiny. 9 klas: Majstěr-klas. Ranok, 2009, s. 50. ISBN 978–966–672–742–1.

[28] Státní útvar, který vznikl po zániku Kyjevské Rusi. Společně s Novgorodskou republikou a Vladimirsko-suzdalským knížectvím tvořilo Haličsko-Volyňské knížectví nejsilnější východní státní útvar v 13.­–14. století.

[29] Polský král v letech 1333–1370. Snažil se dokončit proces sjednocení Polska.

[30] Státní útvar východní a střední Evropy vzniklý po uzavření smlouvy mezi Polským královstvím a Litevským velkoknížectvím r. 1569.

[31] NEJEDLÝ, Zdeněk. Moskevské stati. Svoboda, 1950, s. 177.

[32] Ozbrojená složka autonomní Podkarpatské Rusi. Pojem ‚sič‘ obecně pochází od záporožských kozáků, administrativní a vojenské složky od 16.–18. století. ‚Sič‘ je odvozeno od ukrajinského slova ‚сікти‘ – kácet, sekat.

[33] In: Zakon5.rada.gov.ua. [online]. 15. 3. 2002. [cit. 2016-03-01] Dostupné z:

http://zakon5.rada.gov.ua/…

[34] JUNEK, Václav. Osudy českých zrádců. Petrklíč, 2010. ISBN 978-80-7229-236-3.

[35] PÁLENÍČEK, Ludvík, HÖNIG, Otakar, TÝML, Václav. Čítanka pro čtvrtý ročník. Státní pedagogické nakladatelství, 1966, s. 121.

[36] KUHUTJAK, M. Starožytnosti Hucul’ščyny. Džerela z etničnoji istoriji naselennja Ukrajins’kych Karpat. L’viv: Manuskript-L’viv, 2011.

[37] AŠKINAZI, Mojsej Jonovyč. Svit dyvnoji starovyny. Karpaty, 1969, s. 94.

[38] MARDER, A. P. Architektura: Korotkyj slovnyk-dovidnyk. Kiyiv: Budivel’nyk, 1995. ISBN 5-7705-0634-4.

[39] Volně přeloženo z originálu: „Тваринництво і робота з деревом та шкірою. Ткацтво. Це традиційні ремесла, які ще й зараз використовуються у побуті.“

[40] ŠUCHEVYČ, Volodymyr. Hucul’ščyna. L’viv, 1899.

[41] Volně přeloženo z originálu: „Для гуцула традиційно займатися різними ремеслами від дерева до каменю.“

[42] LAVRUK, Maria. 2005, s. 41–43.

[43] PONOMARJOV, Anatolyj. Etnografični hrupy Ukrajinciv. In: Interklasa.pl. Polski portal edukacyjny. [online]. [cit. 2016-03-01]. Dostupné z:

http://www.interklasa.pl/…

[44] MANDYBURA, M. D. Polonyns’ke hospodarstvo Hucul’ščyny druhoji polovyny 19. st.–30. roky 20 st.: Istoryko-etnohrafičnyj narys. Kyjiv, Naukova dumka, 1978, s. 55.

[45] HOTAR, O. Narodne charčuvannja Ukrajinciv Karpat. Naukova dumka, 1979.

[46] MACIEVS’KIJ, I. V. Muzični instrumenty huculiv: Naukovo-populjarne vydannja. Vinnycja, Nova knyha, 2012, s. 24. ISBN 978-966-382-401-7.

[47] VYŠNIVS’KA, Dana. Symvolika rizdvjanych prykras dlja kimnaty. In: Ukrajins’ka pravda žyttja (Українська правда життя). [online]. 5. 1. 2014. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://life.pravda.com.ua/…>.

[48] SYROKHMAN, Michajlo. Cerkvy Ukrajiny Zakarpattja. Vyd-vo „Ms“, 2000.

[49] Domašni promysly i remesla. [online]. Hutsulschyna.com. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://hutsulschyna.com/hutsulshchyna/196-domashni-promysly-i-remesla.html>.

[50] Volně přeloženo z originálu: „…вишита українська сорочка – це не просто одяг, це справжній оберіг.“ Оberih (oберіг) = předmět, kterému jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti chránit jeho vlastníka před vším zlým, chrání duši od zla, neplechy a chtíče.

[51] Volně přeloženo z originálu: „Для мене то символ невмиручості українського народу загалом, поки була вишиванка, поки й пісня грала. То робочий одяг українького народу.“

[52] Volně přeloženo z originálu: „Вишиванка це символ і гордість.“

[53] Volně přeloženo z originálu: „Я християнин. Без віри жити не можна.“

[54] TURKEVYČ, Vasyl‘. Vseukrajins’ka Mižnarodna Chrystyjans’ka Asambleja. Vydannja Ukrajins’koji Pravoslavnoji cerkvy Kyjivs’koho Patriarchatu, 1998, s. 70.

[55] Církevní unie = sjednocení dvou a více křesťanských církví v jednu.

[56] KOČAN, N. Uniats’ki cerkvy. Ljudyna i svit, 1992. In: Risu.org.ua. [online]. 26. 8. 2010. [cit. 2016-03-06]. Dostupné z: <http://risu.org.ua/…>.

[57] Volně přeloženo z originálu: „Віра тримає мене в житті. Мій син 9 місяців воював на Сході, якби не віра, я, мабуть, і не витримала би.“

[58] Volně přeloženo z originálu: „Святе Православіє є смислом життя людини і дороговказом.“

[59] BOHOMOLEC‘, O. Zamok – muzej Radomysl‘ na Šljachu Koroliv Via Regia.

[60] Chto taki huculy, abo p’jat samobutnich ukrajins’kych narodiv. In: Firtka.if.ua. Ahencija novyn. [online]. 13. 1. 2016. [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: <http://firtka.if.ua/?action=show&id=96748>.

[61] KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Česká zemědělská univerzita v Praze, 2015, s. 157. ISBN 978-80-213-2551-7.

[62] Tzv. Velký půst.

[63] Volně přeloženo z originálu: „На Великдень нічого не роблять, ніяких робіт, аби не порушити весняного ладу, розмаю природи. Люди привічають одне одного, влаштовують гостини, ігри з Великодніми крашанками. Яйце – символ початку всього у світі. “ KONONENKO, A. A. Slov’ianskyi svit: iljustrovanyi slovnyk-dovidnyk mifolohichnykh uiavlenʹ, viruvanʹ, obriadiv, lehend ta ikhnikh vidlunʹ u folʹklori i piznishykh zvychaiakh ukraintsiv, brativ-slov’ian ta inshykh narodiv. Asotsiatsia dilovoho spivrobitnytstva „Ukrainsʹkyi mizhnarodnyi kulʹturnyi tsentr“, 2008.

[64] FUČÍKOVÁ, V., DOŠKOVÁ, K., MILENOVSKÁ, M., MONDRYK, R. Oslavy Vánoc pravoslavných věřících v ČR. Hospodářská a kulturní studia na Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze. [online]. 28. 8. 2014. Dostupné z: <http://www.hks.re/wiki/pravoslavi14>.

[65] MANDYBURA, M. D. Polonyns’ke hospodarstvo Hucul’ščyny druhoji polovyny 19. st.–30. roky 20 st.: Istoryko-etnohrafičnyj narys. Kyjiv, Naukova dumka, 1978.

[66] Tradiční huculský hudební nástroj.

[67] MACIEVS’KIJ, I. V. 2012, s. 24.

[68] In: Ce Karpaty, Huculyky. (Це Карпати, Гуцулики) Zvičayi Gucul’ščini. [online]. 21. 2. 2016. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z:

<https://www.facebook.com/…>.

[69] LOSJUK, Petro. Chrestomatija z hucul’ščynoznavstva. Pysanyj kamiň, 2001. ISBN 966-7325-64-4.

[70] Volně přeloženo z originálu: „Прощайте по перший, по другий і по третій раз.“

[71] SINITOVIČ, V. Teatral’na perlyna Hnata Chotkevyča. Verchovyna, 2010.

[72] Volně přeloženo z originálu: „Духовна і матеріальна культура.“

[73] Volně přeloženo z originálu: „Cтародавні звичаї та віра в Бога.“

[74] Volně přeloženo z originálu: „Мовний діалект, культура…“

[75] Volně přeloženo z originálu: „Oдяг, який є відображенням традиційного способу господарюваня, а саме – вівчарства. Більшість елементів гуцульського одягу (вбері, як кажуть гуцули) зроблено з овечої вовни або хутра: кожухи і кептарі, запаски і штани-гачі, зимові каракулеві шапки і літні повстяні капелюхи, теплі високі шкарпетки-„капчури“.“

[76] Volně přeloženo z originálu: „Сила волі до життя, прaцьовитість.“

[77] Volně přeloženo z originálu: „Так, пишаюся. Тому, що ми, незважаючи на зовнішні чинники, загрози і тиск зберегли, напевно найбільше з усіх етнічних українських груп, власну, ідентичність.“

[78] Volně přeloženo z originálu: „Якшо я гуцул то пишаюсья цим, але насамперед я українець!“

[79] Volně přeloženo z originálu: „Гуцул повинен народитись в горах і проживати в них своє життя. Може мандрувати світом, але місце постійного проживання повинно бути в горах. Багато гуцулів є чудовими музикантами, а майже є всі талановитими танцюристами народних танців та співаками гуцульських пісень. Гуцули обожнюють землю і вона є священною. Також люблять маржину і вміють з нею розмовляти, та дбають про неї, адже сказано, що все багаство гуцула в його маржині. Гуцули дуже релігійні, хоч часом християнство переплітається з язичниством, але дух панує християнський. Гуцули гостинні та привітні, будь який гість, який зайшов навіть на подвір’я гуцула, буде запрошений до дому і почастований. Гуцули дуже хороші, але щоб, зрозуміти їх повністю, які вони, треба побувати на Гуцульщині і пожити з ними деякий час!“

Seznam použitých zdrojů

AŠKINAZI, Mojsej Jonovyč. Svit dyvnoji starovyny. Karpaty, 1969, s. 94.

BACEVIČ, F. S. Slovnyk terminiv mižkul’turnoji komunikaciji. (Словник термінів міжкультурної комунікації). [online]. Terminy-mizhkult-komunikacii.wikidot.com. [cit. 9. 2. 2016]. Dostupné z: <http://terminy-mizhkult-komunikacii.wikidot.com/>.

Domašni promysly i remesla. [online]. Hutsulschyna.com. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://hutsulschyna.com/hutsulshchyna/196-domashni-promysly-i-remesla.html>.

ERIKSEN, Thomas Hylland. Sociální a kulturní antropologie. Příbuzenství, národnostní příslušnost, rituál. Praha, Portál, 2008. ISBN 978-80-7367-465-6.

FUČÍKOVÁ, V., DOŠKOVÁ K., MILENOVSKÁ, M., MONDRYK, R. Oslavy Vánoc pravoslavných věřících v ČR. Hospodářská a kulturní studia a Provozně ekonomické fakultě ČZU v Praze. [online]. 28. 8. 2014. Dostupné z: <http://www.hks.re/wiki/pravoslavi14>

GUSTAVSSON, Sven, MARVAN, Jiří. Jihoslovanští Rusíni, jejich kultura a jazyk. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2006. ISBN 80-7308-137-7.

HNATJUK, Volodymyr Mychajlovyč. Huculy. Podkarpatskaja Rus‘. 1923 (1–2).

HOTAR, O. Narodne charčuvannja Ukrajinciv Karpat. Naukova dumka, 1979.

HRABOVEC’KYJ, Volodymyr. Hucul’s’ka muzyka. [online]. Carpathians.eu. Žyttja karpats’koho narodu. 5. 1. 2006. [cit. 9. 3. 2016]. Dostupné z: <http://carpathians.eu/karpatskii-narod/guculshchina/guculska-muzika.html>.

HRDLIČKOVÁ, Lucie. Etnicita jakou součást naší identity – je nutným zdrojem konfliktů mezi skupinami? Clanky.rvp.cz. [online]. 16. 7. 2014. [cit. 7. 3. 2016]. Dostupné z: <http://clanky.rvp.cz/…>.

HROCH, Miroslav. Národy nejsou dílem náhody: příčiny a předpoklady utváření moderních evropských národů. Praha: SLON, 2009. ISBN 978-80-7419-010-0.

Hucul’s’ka chata i dvir. [online]. Ce Karpaty, Huculyky. (Це Карпати, Гуцулики) In: Facebook.com. 1. 3. 2016. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <https://www.facebook.com/…>.

Hucul’s’ka chata-hražda. [online]. Ukrcenter.com. Ukrajins’ka Fotohalereja. 9. 2. 2011 [cit. 7. 3. 2016] Dostupné z: <www.ukrcenter.com/…>.

Hucul’s’ki muzyčni instrumenty. [online]. Hizhina-hutsula.ucoz.com. Dostupné z: <http://hizhina-hutsula.ucoz.com/…>.

Hucul’s’kyj odjah ta aksesuary. [online]. Hucul.if.ua. Dostupné z: <http://hucul.if.ua/…>.

Hucul’s’kyj pochoron. [online]. Rbdut.com.ua. Biblioteka onlajn. [online] 3. 1. 2011. Dostupné z: <http://rbdut.com.ua/…>.

HUNČEVS’KA, Ženja. 10 cikavynok pro ukrajins’ki vyšyvanky. [online]. Spadok.org.ua. 1. 2. 2016. [cit. 2016-03-06]. Dostupné z: <http://spadok.org.ua/vyshyvka-i-vbrannya/10-tsikavynok-pro-ukrayinski-vyshyvanky>.

Chramy Rachovščyny. [online]. Rakhiv.com. Dostupné z: <http://www.rakhiv.com/index.php?page=Church>.

Chto taki huculy, abo p’jat samobutnich ukrajins’kych narodiv. [online]. Firtka.if.ua. Ahencija novyn. 13. 1. 2016. [cit. 16. 3. 2016]. Dostupné z: <http://firtka.if.ua/?action=show&id=96748>.

Jiža Huculiv. [online]. Rbdut.com.ua. Biblioteka onlajn. 16. 1. 2011 [cit. 10. 3. 2016] Dostupné z: <http://rbdut.com.ua/…>.

JUNEK, Václav. Osudy českých zrádců. Petrklíč, 2010. ISBN 978-80-7229-236-3.

KAINDL, Raimund Friedrich. Die Huzulen. A. Hölder, 1894. ISBN 1-168-37241-0.

KALETA, Petr. František Řehoř: Milovník života haličských Rusínů.

KANDERT, Josef. Náboženské systémy: Člověk náboženský a jak mu rozumět. Grada, 2010, s. 177. ISBN 978-80-247-3166-7.

KARTUNOV, O. V. Etnična hrupa. [online]. Politics.ellib.org.ua. Vstup do etnopolitolohiji: naukovo-navčal’nyj posibnyk. Rozdil 2. Etnos ta etnonacional’na hrupa. [cit. 9. 2. 2016]. Dostupné z: <http://politics.ellib.org.ua/pages-632.html>.

KOČAN, N. Uniats’ki cerkvy. Ljudyna i svit, 1992. [online]. Risu.org.ua. 26. 8. 2010. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://risu.org.ua/…>.

KOKAISL, Petr. Geografie náboženství. Česká zemědělská univerzita v Praze, 2015. ISBN 978-80-213-2551-7. DOI: https://dx.doi.org/10.13140/RG.2.1.4615.8481

Kolomyja. [online] Castles.com.ua. Dostupné z: <http://www.castles.com.ua/kolomyja.html>.

KUHUTJAK, M. Starožytnosti Hucul’ščyny. Džerela z etničnoji istoriji naselennja Ukrajins’kych Karpat. L’viv: Manuskript-L’viv, 2011.

KUTNOHORSKÁ, Jana. Multikulturní ošetřovatelství: pro praxi. Grada. 2013. ISBN 978-80-247-4413-1.

KUTNOHORSKÁ, Jana. Výzkum v ošetřovatelství. Grada, 2009. ISBN 978-80-247-2713-4.

LAVRUK, Maria. Huculy ukrajins’kych Karpat. Vydavnyčyj centr LNU im. I. Franka, 2005, s. 135–160.

LOSJUK, Petro. Chrestomatija z hucul’ščynoznavstva. Pysanyj kamiň, 2001. ISBN 966-7325-64-4.

MACIEVS’KIJ, I. V. Muzični instrumenty huculiv: Naukovo-populjarne vydannja. Vinnycja, Nova knyha, 2012. ISBN 978-966-382-401-7.

MAGOCSI, Pavel Robert. Národ odnikud. Vydavatelství V. Paďaka, 2014. ISBN 978-80-966-387-092-2.

MANDYBURA, M. D. Polonyns’ke hospodarstvo Hucul’ščyny druhoji polovyny 19. st.–30. roky 20 st.: Istoryko-etnohrafičnyj narys. Kyjiv, Naukova dumka, 1978, s. 55.

MARDER, A. P. Architektura: Korotkyj slovnyk-dovidnyk. Kiyiv: Budivel’nyk, 1995. ISBN 5-7705-0634-4.

MONDRYK, Romana. Huculové na Ukrajině. [online]. Pestrá Evropa 2015. Dostupné z: <http://www.pestraevropa.hks.re/2015/Huculove-UA/>.

NEJEDLÝ, Zdeněk. Moskevské stati. Svoboda, 1950, s. 177.

OBŠIL, Jan. Dějiny národů slovanských. Nakl. A. Šaška, 1930, s. 24.

Ottův slovník naučný: Illustrovaná encyklopædie obecných vědomostí. Šestnáctý díl. Heslo Malorusové, s. 717. Praha: J. Otto, 1900.

PÁLENÍČEK, Ludvík, HÖNIG, Otakar, TÝML, Václav. Čítanka pro čtvrtý ročník. Státní pedagogické nakladatelství, 1966, s. 121.

PALÍK, Branislav. Huculi – horali ukrajinských Karpat. [online]. Dobrodruh.sk. 1. 8. 2008. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://www.dobrodruh.sk/cestopisy/huculi-horali-ukrajinskych-karpat>.

Pomeškannja i budivli huculiv. Inter’jer žytlovych prymiščen‘. [online]. Rbdut.com.ua. Biblioteka onlajn. 26. 12. 2010 [cit. 7. 3. 2016] Dostupné z: <http://rbdut.com.ua/…>.

PONOMAR’OV, Anatolij. Etnografični grupi Ukrayinciv. [online] Polski portal edukacyjny. [cit. 1. 3. 2016]. Dostupné z: <http://www.interklasa.pl/…>.

ŘEHOŘ, František. Huculové. In: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha: J. Otto, 1897.

Sčítání lidu na Ukrajině, 2001. [online] Dostupné z: <http://2001.ukrcensus.gov.ua/…>.

SINITOVIČ, V. Teatral’na perlyna Hnata Chotkevyča. Verchovyna, 2010.

SMIRNOV, Alexej Petrovič. Skytové. Panorama. 1980.

STADNIK, O. G. Ekonomična i social’na heohrafija Ukrajiny. 9 klas: Majstěr-klas. Ranok, 2009, s. 50. ISBN 978-966-672-742-1.

ŠATAVA, Leoš. Národnostní menšiny v Evropě: Encyklopedická příručka. Nakl. Ivo Železný, 1. vyd. Praha, 1994, s. 135–156. ISBN 80-7116-375-9.

ŠUCHEVYČ, Volodymyr. Hucul’ščyna. L’viv, 1899.

Udělení titulu Hrdina Ukrajiny. [online]. Zakon5.rada.gov.ua. 15. 3. 2002. [cit. 1. 3. 2016] Dostupné z: <http://zakon5.rada.gov.ua/…>.

VAHYLEVYČ, Ivan. Huculy, meškanci Schidnoho Prykarpattja (Гуцули, мешканці Східного Прикарпаття). 1837.

VASYL’ČUK, Mykola. Sofron Vytvyc’kyj – Istoryčnyj narys pro hucul’iv (Софрон Витвицький – Історичний нарис про гуцульів). L’viv, 1863.

Virospovidannja Huculiv. Stavlennja Huculiv do cerkovnych obrjadiv. Davni viruvannja. [online]. Rbdut.com.ua. Bibliotěka onlajn. 7. 1. 2011. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://rbdut.com.ua/…>.

VYŠNIVS’KA, Dana. Symvolika rizdvjanych prykras dlja kimnaty. [online]. Ukrajins’ka pravda žyttja (Українська правда життя). 5. 1. 2014. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <http://life.pravda.com.ua/…>.

Zvičayi Gucul’ščini. [online]. Ce Karpaty, Huculyky. (Це Карпати, Гуцулики). In: Facebook.com. 21. 2. 2016. [cit. 6. 3. 2016]. Dostupné z: <https://www.facebook.com/…>.

Zvyčaji ta obrjady Hucul’ščyny. [online]. Kosivart.com. Biblioteka. Dostupné z: <http://www.kosivart.com/…>.