Stejně jako v Hřebejkově muzikálu Šakalí léta je vysněná značka amerických cigaret Lucky Strike a mladí v totalitním Československu baží po rock‘n‘rollu, na jiném kontinentě dospívající Íránci obdivují Iron Maiden a chtějí být jako Bruce Lee.
Film Persepolis, netradiční zpracování životního příběhu íránské autorky Marjane Satrapi, záměrně trochu porovnávám s českou tvorbou a historií. V otázce vyznávání protiamerického režimu našich vlád ve 2. polovině 20. století nezáleží, zda jste svobodomyslná česká rodina, která musí snášet domovní prohlídky, mít se na pozoru před udavači a zažívat věznění svých příbuzných, nebo ta stejná íránská – obě jsou na tom podobně.
V Persepolis se setkáváme s příběhem mladé dívenky Marjane, která se musí vyrovnat s revoluční přeměnou despotické vlády šáha Muhammada Rezy Pahlavího k ještě despotičtějšímu režimu duchovního Rúholláha Chomejního. Bohužel s Chomejním vznikl silně konzervativní muslimský stát, kde pravidla vycházejí z islámského práva šaría. Marjane po několika problémech s novým režimem a jeho pravidly, kdy revoltuje proti oblékání teniskami s čádorem, či proti fabulaci ve škole, odjíždí studovat do Vídně, ve své podstatě kvůli bezpečí svému i celé rodiny. Bohužel ani zde se Marjane necítí v bezpečí, ať už díky svému původu, životu s anarchisty či zlomeným srdcem, a tak se vrací domů. Je zase ráda mezi svými rodiči, babičkou a přáteli a začne chodit do umělecké školy. Jsme svědky výuky malby aktů, která probíhá kresbou zahalené dívky, proti čemuž se snaží Marjane protestovat. Její okolí i my diváci vidíme, že pro tak silnou a svéráznou osobnost není stále tvrdý režim Íránu snesitelný a tak nadobro odjíždí na západ.
Marjane Satrapi, dnes velmi známá a talentovaná francouzská spisovatelka a ilustrátorka, patří s Vincentem Parronaudem mezi autory komiksu i filmu Persepolis. Jejím specifikem jsou autobiografické knihy, ve kterých jsou její životní příběhy zpracované formou černobílého komiksu. Zajímavé je, že u její tvorby nikdy nevíte, jak dlouho bude tragická a humorná scéna trvat, nezamění-li se jedna za druhou či nebudou pohromadě. Což je podle mého názoru díky velké dávce nadsázky a přirozené ironie, pro kterou má autorka skvělý cit.
Primární nevyznavače komiksu, jako jsem já, vizuální stránka příběhu nadchne, aniž možná postřehne, co bylo tím poutem, které ho s dějem tak svázalo. Najednou ho prostě cítíte, přirozený pocit soudržnosti. Oproti tomu zapálený komiksový expert velmi rychle rozpozná, v čem tkví kvalita této animace. Je to jednoduchost, tedy černá, bílá, dětské představivost, ale občas také letmo načrtnuté linie postav. Jako kdyby to nebyli lidé, ale loutky z papíru, kterým autorka tužkou vytvořila povahu a pocity. Takto Satrapi vyjadřuje své vzpomínky na minulost, přítomnost je potom vykreslena barevně. Spojení uvedených nápadů zajistilo snímku Persepolis naprostou autentičnost a podalo situace realističtěji než kdejaké hrané filmy. Obdiv a hodnotnost, kterou si u mě film získal, nemá kořeny jen ve výše popsaném, ale také v přístupu autorky ke svým čtenářům a divákům. Cítím totiž otevřenost a upřímnost, která má projevy nejen v zobrazení špatných rozhodnutí a zážitků, ale také těch úsměvných a radostných. Protože obě stránky dávají dohromady život a ten není jen černobílí, stejně jako Írán.
S uvedením filmu na plátna kin je spojena chvála a úspěch, ale také kritika a obavy. Íránská vláda se dopisem, zaslaným na francouzskou ambasádu v Teheránu, snažila znemožnit zařazení Persepolis mezi filmy promítané na festivalu v Bangkoku. Odůvodněním nesouhlasu s filmem bylo jeho vyznění, které je podle vlády podporou fobie z islámu, ukazuje Írán ve špatném světle a vyjadřuje kulturní a politické nepřátelství. Film ale nakonec byl veřejně promítán, dokonce oceněn Cenou poroty na festivalu v Cannes. Satrapi psala Persepolis proto, aby se lidé naučili nevěřit tomu, co slýchají, ale uvažovat nad vším svobodně.
Mezi dalšími doporučeními k této autorce, bych ráda zmínila předlohu pro film Persepolis, tedy knihy Persepolis 1 a 2. Kdy pravidlo potvrzuje pravidlo a knižní zpracování je i v tomto případě lepší než film.
Velmi zajímavé je ale i poslední dílo Marjane Satrapi Šitíčko, kde se v černobíle komiksové podobě a retrospektivě, dostáváme mezi běžné odpoledne íránské skupinky žen. Muži rozjímají na kanapi, zatímco ženy debatují a vyprávějí si o rodině, známých, nebo plastických operacích. Stejně jako u Persepolis, i zde není nouze o tragické, komické a s nadsázkou vykreslené íránské příběhy. A co vůbec znamená zmíněný název Šitíčko? Kdo si představuje krabičku s nitěmi, jehlami a špendlíky, je na omylu.