Pavla Behrová
Kořeny Slováků v Rumunsku sahají do 17. století. V té době probíhala turecko-habsburská válka, což znamenalo, že Horní Uhry (Slovensko) byly pod Habsburskou nadvládou. V roce 1683 Turci utrpěli zdrcující porážku u Vídně a v následujících letech ustoupili až za Budín. I v následujících letech bylo Slovensko neustálým dějištěm ničivých válek. Což mělo samozřejmě vliv na zvýšení daní a roboty v Horních Uhrách. Po porážce Turků v roce 1718 bylo prakticky celé území Uherska osvobozené. Uherští země páni se snažili vydobýt si opuštěné majetky a zúrodnit je. Proto zvyšovali povinnosti poddaných a nedodržovali jejich právo stěhovat se. Nejdříve přicházeli Slováci na Dolní zem (dnešní území Maďarska do roku 1918) jen na letní práce a stavby a vraceli se zpět domů. Při této sezónní práci poznali Slováci, jak úrodná je půda v dolnozemských krajích a přišli natrvalo. Důvodem nebyla jen úrodnost půdy, utíkali také před hladem a vykořisťováním, které způsobila válka. A také byli nábožensky pronásledováni. Nejvíc poddaných odcházelo v letech 1715–1720, jednalo se hlavně o odchod ze stolic (část územnoprávního dělení v bývalé Habsburské říši) Orava, Liptov, Zemplín, Abov. Slováci také přicházeli ze slovenských osad, které vznikly na území dnešního Maďarska, a které se rychle přelidnily. První dědinou v dnešním Rumunsku, obydlenou Slováky, se stala vesnice Mokrá, bylo to v roce 1747. Největší lokalitou se stal Nadlak, kam Slováci přišli v roce 1803. Zakládaly se další osady – Pitvaroš, Čanádalberti, Butín, Vukovú, Brestovec, Velký Pereg, Cipár. První rodiny, jako odborníci na zpracování dřeva, přišli z Gemerskej a Zemplínskej župy a roku 1790 se usadili v Bodonoši, Borumlake a ve Varzali.1
Josif se narodil v Rumunsku před 22 lety, protože jeho rodiče žili a žijí v Rumunsku. Cítí se být Slovákem a zároveň je držitelem rumunského občanství. Perfektně ovládá slovenštinu, ale rumunština mu také není cizí a říká: „Hovorím viac slovensky ako rumunsky, ale v škole sa používa slovenčina. Miešam slovenčinu s rumunčinou.“ Pravidelně navštěvuje své sourozence na Slovensku, kterým se v Rumunsku nelíbilo a odešli na Slovensko kvůli studiím. S nimi se baví slovensky. Školu vystudoval ve slovenštině, ale naučil se tam i rumunštinu. Po maturitě začal tančit ve folklorním souboru slovenské kultury v Rumunsku, protože od mala rád tancoval a má rád slovenské zvyky. Práci zatím nehledá, poněvadž by chtěl studovat tanec a kvůli studiu by byl ochotný odejít z Rumunska. O situaci Slováků v Rumunsku povídá: „Slováci sa mali dobre za komunizmu. Boli bane a každý mal prácu. Teraz tu nie sme spokojní, nie je práca, musíš ísť von, keď chceš pracovať. V meste je práca, ale málo sa za ňu platí. Platy znížili, dôchod otcovej znížili. Vláda zaviedla po kríze nepopulárne opatrenia.“ Ve volném čase se rád dívá na slovenské, rumunské či maďarské programy v televizi. Jeho životním snem je oženit se s křesťankou, protože je sám křesťan, a tvrdí: „Rumuni majú iné vierovyznania, keby to bola Rumunka a ku všetkemu nie kresťanka, tak by sa musela překřtít na inú vieru.“ Doposud však žádnou velkou lásku nenašel. Celkem žije v Rumunsku podle odhadů asi 18 000 Slováků. Většina mladých ale slovenštinu neovládá kvůli vzdělání a zaměstnání. Josif je výjimkou, a to z toho důvodu, že má slovenštinu a slovenskou kulturu rád. Podle něj je hlavním problémem rozpadu jejich komunity to, že mnoho lidí odchází za prací do větších měst, a tudíž dochází k pomalému zániku soudružnosti této menšiny v Rumunsku, „ale snad se to zliepše,“ vzápětí dodává. 1.
KUKUČKA, Ján. Dejiny a tradicie Slovákov v Rumunsku. Nadlak: Vyd. Ivan Krasko, 2004. ISBN 9738324602.