„Pojď, půjdeme se podívat na prezidenta,“ řekl Karel Lence.
„A není to příliš depresivní?“
„Bude to stát za to.“
Ve skutečnosti se Karel těšil víc na tu tlačenici, protože nebude zbytí a Lenka se k němu bude muset pořádně přitisknout. Lenka neví, jak se z toho vykroutit. Vždyť jí politika vůbec nezajímá!
Vteřiny míjejí neskutečně pomalu. Aby to ukončila, tak se Lenka nakonec zeptá: „Tak zítra v 9 na Želivského?“ „A nechceš radši na Malostranský?,“ zeptá se Karel. Lenka to má blíž, tak souhlasí. Po pár nervózních pohledech se oba rozloučí a Lenka spěchá na poradu. Myšlenky na zítřejší setkání jí přetne až její šéf. Nemá toho chlapa ráda, vždycky si vzpomene, co všechno ještě nedodělala!
Karel se pomalu šourá zpátky do svojí kanceláře a v duchu už si všechno pěkně plánuje. „Přenos prezidentského slibu a následná vojenská přehlídka? To musí být tlačenice, i kdyby tam nikdo nebyl!“ Když už je přede dveřmi své kanceláře, uvědomí si, že je pořád pěkně nervózní. Konečně se po půl roce odvážil Lenku někam pozvat! No nic kafe to spraví. Z automatu na něj vypadne kelímek hnědé tekutiny, o které se už několik let snaží přesvědčit svůj žaludek, že to je káva. Vypito. Hurá do práce. Po chvíli marného soustředění to ale vzdává. Místo parabol, hyperbol a elips má před očima úplně jiné křivky.
To byla zase porada, myslí si Lenka ještě cestou domů v tramvaji. Neodbytně se jí do hlavy vkrádá myšlenka, že na něco zapomněla. No co, asi to nebylo důležitý. Doma má sílu už jen na zmáčknutí televizního ovladače. Chvíli na to usne před ještě běžící televizí.
Lenka se vzbudí až za zvuku famfáry. Co se děje? Velmi rychle se vzpamatovává a na obrazovce vidí hlavu státu. To přitáhne její pozornost a na chvíli zaposlouchá: „Já, já, já. Moje předpovědi se naplnily. Já jsem nejlepší, všechno vím, všude jsem byl. Amnestie…“ Nevěnuje tomu dál pozornost a jde si uvařit ranní kafe. Třeba si konečně vzpomene, co to chtěla udělat. Hrnek od kafe už je skoro prázdný a v tom ta myšlenka přijde. Vždyť se má jít podívat na pana Prezidenta!
Rychlým pohledem na hodinky zjišťuje, že má asi tak půl hodiny aby stihla sraz s Karlem. Ve stresu hodí do kabelky dvě svíčky, oblíkne si černé šaty, nanese trochu pudřenky a hurá na Malostranskou.
Všude jsou davy lidí. Po chvíli se objeví i Karel. Evidentně ve výborné náladě. Už se těší. Krátce se přivítají.“Tak pojďme, ať nás všichni nepředběhnou!“ Vezme Lenku za ruku a chce vykročit směrem k hradu.
„Kam jdeš? Neměli bychom spíš do metra?“
„Vždyť ta přehlídka je tady na hradě.“
„Jaká přehlídka, já myslela, že se chceš jít podívat na pana Prezidenta.
„Vždyť jo! Dneska složí přísahu.“
„Vždyť už je mrtvej!“
„Co Zeman je mrtvej?“
V tu chvíli to Lence všechno dochází.
Bere Karla za ruku a vyrazí k metru.
„To jsi měl říct hned, že jsi chtěl na Zemana. Není prezident jako Prezident přece.“
To už ale Karel skoro nevnímá a bere Lenku kolem pasu. Vždyť jemu bylo vlastně od začátku jedno, kdo tam sedí.