Když jsem plánovala přestěhovat se do Prahy, měla jsem velice matnou představu o tom, čím vlastně Praha je. Myslela jsem si, že Pražáci jsou pedantičtí a dívají se na každého shora, ale není to tak, mám z toho radost. Lidé v Praze jsou velmi přátelští a bezprostřední. Ale neexistují jenom klady, jsou také i zápory. Nemyslela jsem si, že v Praze žije tolik bezdomovců. Pro mě to je divné a dlouho jsem se s tím nemohla smířit.
Překvapilo mě, že všem lidem je úplně jedno, jaké oblečení na sobě máte a jak vypadáte. Pro mě to je rozhodně klad. A také jsem neočekávala, že v Praze je tolik cizinců, konkrétně Rusů. Ani nevím, jestli to je klad nebo zápor. Ale divné to je. Nic jiného mě neohromilo. Praha se mi líbí. (Maria P.)
Pocházím ze Sibiře, z Ruska. Většinu svého života jsem strávila v Rusku, proto pro mně bylo přestěhování do Čech unikátní záležitostí. Před tím jsem ČR dvakrát navštívila jako turistka, ale moc jsem si kulturních a mentálních odlišností nevšímala. Více jsem spíše cítila, jak jsou Rusové a Češi stejní. Ale když jsem přijela do Liberce na delší dobu studovat češtinu, byla jsem moc překvapená rozdíly ve stylu života obou národů.
Češi se zdají být mnohem aktivnější než Rusové. Většina z mých známých Čechů rádi jezdí na kole, běhají, často jezdí na různé výlety do hor atd. V oblečení jde víc o funkčnost než o krásu, to bylo pro mně zvláštní, protože v Rusku je mnohem víc žen a holek v podpatcích, než tady. Takové množství batohů a horolezeckých bot v Rusku nikdy a nikde neuvidíte. V Rusku naopak většina lidí zůstává během víkendů ve městě nebo maximálně jede na chatu. Neříkám, že Rusové nemají rádi sport a nejsou aktivní, ale preferují indoorové aktivity.
Druhá věc, které až do teď nerozumím, je spojena se školním maturitním plesem. České školy mají plesy v únoru, mnohem dřív než maturanti opravdu skončí školu a odmaturují. Možná to tak není jenom ve Čechách, ale pro mně bylo to zvláštní. Když jsem maturovala doma, měla jsem ples až na konci července.
Moc mě překvapilo i to, že je tady tak moc žebráků a bezdomovců, nečekala jsem, že jich bude tolik v centru Evropy. V Rusku v mém městě nejsou bezdomovci skoro vůbec vidět.
V Čechách mnohem víc také kouří venku marihuanu. V Rusku není možné, že byste během procházky ucítili zápach trávy. V Čechách to není žádný problém.
Zajímavou věcí je i to, jak mají Češi rádi před jménem tituly. To je oproti Rusku velký rozdíl – u nás se tituly používají skoro jenom na univerzitách a ve vědeckých centrech. Ani v Americe se nevidí tak hodně MUDrů, JUDrů a Ingenirů. Ale Američani taky hodně používají tituly před jménem.
Nakonec bych chtěla říct, že stejně Češi a Rusové jsme dvě velmi blízké kultury a máme stejné kořeny. Rozdíly v naší mentalitě nejsou tak velké. (Naděžda I.)
Můj kulturní šok v některých případech trvá dodnes. Nechtělo by se mi popisovat takové obecné věci, o kterých mluví naprosto všichni studenti ze zemí bývalého Sovětského svazu (smrkání Čechů na veřejnosti…). Pokusím se napsat něco zvláštního.
Takže za prvé bych se zmínila o pivu. Moc mě udivuje, že se v univerzitním bufetu normálně prodává pivo a víno. Ještě horší (nebo lepší) je to v restauraci naproti PEF, tam mají úplně všechny možné druhy alkoholu. U nás se tvrdě odděluje škola nebo práce a jakýkoliv alkohol. To je prostě zakázáno.
Ale když už pijeme pivo, tak třeba můj dědeček by se moc divil, proč si k němu Češi nedávají sušenou rybu, protože on má takovou kombinaci moc rád. A naopak vím, že Češi tento náš zvyk nesnáší.
Druhá věc jsou bezdomovci. Nevím, která země v jejich množství vyhrává, jestli Ukrajina nebo Čechy. Ale u nás je vůbec není vidět. Chodí většinou jen v okrajových částech měst a s ostatními lidmi se nekontaktují. V Praze je potkávám pořád a všude a jsou velice drzí.
A poslední překvapení je příjemné – toto by bylo spíše šokem pro Čecha přijíždějícího na Ukrajinu. To jsou opuštěná zvířata. Za dva a půl roku jsem v Praze neviděla žádnou kočku nebo psa bez majitele. Češi moc milují psy, občas i třeba více než děti. U mě vedle našeho domu v Doněcku byla spousta opuštěných psů a koček, kteří se každý rok množili. Kvůli hladu a hrubým lidem byli psi zlí a kousali a kočky přenášely asi všechny choroby světa. Chudáci… A zvykli jsme si na to.
Takže těchto rozdílů jsem si všimla po více než roku bydlení v Praze. Toto je můj kulturní šok. (Marija V.)
Přijela jsem do České republiky z Turkmenistánu. Tyto dvě země se kulturně velmi liší, a tak není divu, že jsem dostala malý kulturní šok. Jednou jsem šla po schodech a telefonovala ve svém vlastním jazyce (protože jsem nedávno přijela a jen studovala češtinu). Ucítila jsem ránu na noze a když se otočila, uviděla jsem staršího muže s hůlkou v ruce. Řekl mi, abych jela domů a odešel. Stála jsem pět minut a přemýšlela nad tím, co se stalo. Domů jsem neodjela, ale začala jsem více mluvit v českém jazyce.
Druhá situace, ze které by naopak Čech mohl dostat kulturní šok v Turkmenistánu, je kouření cigaret. V mé zemi je přísně zakázáno kouřit na ulici a za držení vodní dýmky doma můžete dostat nejvyšší správní pokutu. Myslím si, že pro každého Čecha to vypadá divně.
Na závěr chci poznamenat, že chápu, že každý národ má svůj způsob myšlení, ale ráda bych, aby Češi byli hodnější k lidem, kteří jim neudělali nic špatného. (Irada R.)
Celý příspěvek ve Studentské sekci: Studentská sekce