Roman Klepetko
Finské školství bývá tomu našemu často pokládáno za vzor. V rámci svého studijního pobytu v Helsinkách jsem se právě s místním vzdělávacím systémem chtěl blíže seznámit. Absolvoval jsem přednášky o finském vzdělávacím systému na půdě Studentské unie Helsinské univerzity, ale také jsem jednu místní školu navštívil.
Ve finské ústavě je deklarováno, že každý má nárok na základní vzdělání zdarma. Základem jsou rovné příležitosti ke vzdělávání v souladu se schopnostmi i speciálními potřebami jedince a také možnost vlastního rozvoje bez ohledu na ekonomickou situaci žáka. Je deklarováno, že v celém Finsku by měla být stejná kvalita školství a všude by měli být všichni žáci společně.
Dalším pilířem finského školství je, že by škola neměla být více jak sedm kilometrů daleko. Případně by měla být zajištěna doprava zdarma. Při rozloze země se to zdá téměř neuvěřitelné. Finsko je více než čtyřikrát větší než Česko, zatímco počet obyvatel je poloviční. Průměrná hustota obyvatel ve Finsku je 17 obyv./km2, směrem k polárním oblastem však klesá až k hodnotě 2 obyv./km2.
Do základní školy se nastupuje v sedmi letech, avšak naprostá většina dětí chodí na jeden rok do nepovinné předškolní vzdělávací instituce. Povinná školní docházka je od 7 do 16 let. Ve třídě je většinou okolo 20 žáků. Třída se nepovažuje za soubor jedinců, nýbrž za jednotný celek – kolektiv, který se musí společně rozvíjet. Nevadí tedy, když je žák pomalejší, zdatnější žáci by mu měli být nápomocni.
Je patrné, že ve finském školství je možno nalézt mnoho znaků inkluzivního vzdělávání. Obědy jsou poskytovány žákům zdarma, mnohdy spolu jedí i přímo ve třídě. Nehrozí zde tedy vyloučení z kolektivu, jak tomu může být v Česku, kdy si některé rodiny nemohou školní obědy dovolit. Kromě obědů jsou financovány i výukové materiály či výlety, to vše ale za cenu vyšších daní. Je nutné podotknout, že ve Finskou je necelých 6 – 7 % HDP určeno na vzdělávání, zatímco v Česku se podíl HDP věnovaného na vzdělání pohybuje mezi 4 a 4,5 %.
Děti imigrantů chodí do běžných finských škol, zároveň mají zajištěno alespoň pár hodin týdně ve svém mateřském jazyce. Tuto výuku zajišťuje město. Například v Tampere (město s přibližně 220 000 obyvatel) stačí čtyři české děti pro zajištění takových kurzů. Město pak samo shání způsobilé vyučující. Dospělí imigranti pak musí chodit na kurzy finského jazyka a kultury.
Povolání učitele je ve Finsku vážené a žádané. Na pedagogické fakulty bývá přijímáno pouze 10 – 12 % zájemců. Děti učitele často oslovují křestním jménem a z vlastního pozorování mi přišel vztah učitele s žákem neformální, až kamarádský. Výuka probíhá většinou od osmi hodin ráno. Hlavní rozdíl oproti českému školství je v přestávkách. Většinou bývají až půlhodinové. Ve škole, kterou jsem navštívil, tomu nebylo jinak. Nejen v Töölön alaaste koulu, tedy na základní škole v helsinské čtvrti Töölö, tráví děti přestávky na školním dvoře. Po celých Helsinkách je tak několikrát denně slyšet dětský křik. Podle jedné z učitelek, Katriiny Eteläpää, si místní učitelé nedokážou představit, že by děti netrávily přestávky venku (samozřejmě za dozoru části učitelského sboru), a to i v zimě. Díky pobytu na čerstvém vzduchu jsou pak prý více aktivní a soustředěné.
Zdroj fotografie: http://uv-net.uio.no/wpmu/hedda/2010/08/31/hedda-alumni-experiences-in-a-finnish-summer-school-focusing-on-higher-education-development/