Karel Jílek, Kateřina Mlázovská
Země (ne)známá pro svou starobylou historii a krvavou minulost. Země nespočtu chrámů a klášterů, jež berou dech. Země, jejíž břehy neomývá moře, a přesto ho v ní najdeme. Země chudoby a pohostinnosti. Země výborného jídla a skvělého vína. Země kontrastů, krás, tajů a dálav. Tahle země byla v červnu 2021 cílem naší cesty.
Obrázek 1. Státní vlajka Arménie.
Přípravy
Když jsme dva měsíce před samotným odjezdem hovořili o možnosti navštívit společně s Arménií také Gruzii a Ázerbájdžán, vypadalo to minimálně na měsíční výlet. My na to měli deset dnů a bylo jasné, že bychom za tu dobu prakticky nic pořádně neviděli. Navíc probíhala pandemie COVID-19, která by nám kvůli testování a karanténním opatřením stěžovala přejezdy, proto jsme se nakonec rozhodli „pouze“ pro Arménii. Nutno dodat, že v této fázi plánování jsme ani pořádně nevěděli, zda vůbec někam pojedeme a co nás tam bude čekat. Většina členů expedice se navíc kvůli distanční výuce trvající skoro rok vůbec neznala. Jako správní dobrodruzi jsme se ovšem nenechali zastrašit černými myšlenkami a skupinově zakoupili letenky. Jak jinak se totiž co nejlépe seznámit s novými lidmi? No přeci…, jet s nimi do Arménie!
Obrázek 2. Společná fotka při příjezdu do Jerevanu.
První kontakt
Třináct statečných[1] v čele s panem docentem Kokaislem se pár měsíců poté, 14. 6. ve večerních hodinách, odlepuje od země a na palubě letadla Embraer ERJ-175 míří spokojeně do Varšavy, odkud s menší pauzou na přestup vyráží přímo do Jerevanu. Naštěstí nad námi během celé naší cesty držel svatý Kryštof ochrannou ruku a my jsme tak mohli stanout v cíli. Na letišti jsme si hned prozíravě koupili SIM karty[2] a než jsme se nadáli, hlasití arménští taxikáři nás za brzkého rána za zvuků ruštino-arménštiny a hlasitého smíchu všechny naládovali do tří aut a vydali se s námi do hloubi arménského hlavního velkoměsta. Jízda, která by byla v ČR minimálně „o papíry“, nám tak dala první cestovatelský zážitek. První zkušenost. To jsme chtěli. Proto jsme tady.
Obrázek 3. První fotka v Arménii. Sedadlo spolujezdce v taxi z letiště.
Jerevan – město ve stínu hory
Jerevan je s milionem obyvatel hlavním městem Arménie. Základy města byly položeny okolo pevnosti Erebuni kolem roku 783 př. n. l., což činí z Jerevanu dokonce staršího bratra samotného Říma, který vznikl o 30 let později. Město samotné je plné více či méně patrných kontrastů. Je to vidět zejména na architektuře z dob socialismu, která se prolíná s moderní. Každého návštěvníka z centrální Evropy jistě překvapí pítka s vodou na každém rohu, ale také truchlící ženy na hlavních třídách, které žádají o peníze se slovy o svých padlých synech ve válce v Karabachu.[3]
Obrázek 4. Kostel sv. Řehoře Osvětitele.
Obrázek 5. Pohled směrem od kostela sv. Řehoře.
Na každodenní život obyvatel Jerevanu dohlíží, společně s monumentální sochou Matky Arménie, z výšky 5000 m n. m. posvátná hora Ararat. Ten jsme měli všichni poprvé možnost spatřit při zběsilé jízdě z letiště. Zasněžený vrcholek zprvu připomínal mrak, ale při delším zkoumání člověk opravdu rozpoznal zasněžený vršek hory. Ararat, na jehož vrcholku prý podle pověsti stanul během „potopy světa“ Noe se svou archou, je od hlavního města vzdálen něco málo přes 50 km. Tím pádem bychom ho už nehledali v Arménii, ale v Turecku. Tento geografický fakt ovšem nebrání Arménům horu považovat za posvátnou a sobě vlastní. S tím by jistě souhlasil i pán, na kterého jsme narazili v bývalém hlavním městě, Ečmiadzinu. Ten nám vyprávěl, že v mládí na vrcholcích Araratu jezdil na lyžích a že je hora jejich. Arménská. Dotyčný, takový milý starší pán, měl s sebou tašku plnou jídla a po prvním rozhovoru s námi zůstal skoro celý den. Zatímco se dobrovolně pasoval do role průvodce, skupinově jsme usoudili, že jeho rodina bude dnes zřejmě bez večeře.
Obrázek 6, 7, 8. Ulice Jerevanu.
„Jak? Kudy? Kam?“ – Doprava
Během naší expedice jsme hojně využívali místní dopravu. Ať už se jednalo o linkové autobusy, taxikáře nebo řidiče maršrutek.[4] Řidiče je možné stopnout prakticky kdekoliv a pro cestovatele tak není problém se dostat, kam zrovna potřebuje. Nám se například podařilo uplatit řidiče linkového autobusu, aby nás vozil podle našeho přání celý den. Zde musím říct, že mám možná lehce zkreslenou představu. Ačkoliv jsem byl po celou dobu výletu stále mile překvapený, že nám pořád každý staví a chce nás svézt, zpětně mi došlo, že řidiči místním asi tak horlivě nestaví. Přikládám to vztahu turista=peníze.
Obrázek 9. Čekání na plné obsazení maršrutky.
Obrázek 10. Řidič linkového autobusu, kterého jsme uplatili.
Obrázek 11. Na cestě.
V Jerevanu mají také metro. Sice pouze jednu linku o 10 zastávkách, ale i tak to byl zajímavý zážitek. Metro lehce připomínalo normální vlakové nádraží, akorát pod zemí. Proč? Každá stanice má svého výpravčího. Ten hezky každou vlakovou soupravu odmávne a ta poté na znamení mizí v tunelu.
Ztraceni v překladu
Jediný, kdo uměl z naší skupiny dobře rusky, byl pan docent Kokaisl. Když se tak vydal společně se třemi odvážnými studenty do horských masivů hledat starobylou etnicko-náboženskou komunitu Jezídů, ostatní jsme si kladli otázku: Jak se dostaneme do Jerevanu, který je asi 60 km daleko? Nervozitu jsme rychle zahnali zmrzlinou z překvapivě umístěného obchodu ve vesnici Aknalič a pohledem na zádumčivý Ararat. Venku bylo přes 38 stupňů ve stínu, na slunci jsme se neodvažovali ani hádat. Pomalu jsme se rozpouštěli společně s našimi zmrzlinami a očekávali blížící se konec. Opak byl pravdou! Ani ne po minutě a půl stopovacího procesu nám zastavil Mercedes-Benz Sprinter… s klimatizací! „Jerevan, prosím, paka, paka… Jerevan…pažalsta…zděs děngi…“ spustili jsme s nadějí. Řidiči se z naší kombinace polštiny, slovenštiny a češtiny zřejmě udělalo nevolno. Chvilku váhal, ale nakonec se nad námi smiloval a vpustil nás do svého lesknoucího se vozu.
Obrázek 12. Jezídský chrám ve vesnici Aknalič.
Poučení pro budoucí dobrodruhy na cestě do Arménie. Dobré je mít alespoň elementární znalost ruštiny. Případně polštiny. S angličtinou zde moc nepochodíte. Hovoří jí spíše mladí, je občas slyšet v restauracích nebo na recepcích hotelů. Pravdou je, že jsme se dokázali domluvit povětšinou vždy. Pokud došly všechny nápady, tak „rukama a nohama“ se člověk domluví vždy a všude.
Obrázek 13. Stopujeme!
„Arménské moře“ – Sevan
Po několika dnech v Jerevanu město za rozbřesku opouštíme a vydáváme se na sever směrem k ledovcovému jezeru Kari, které se nachází ve výšce kolem 3500 m n. m.[5] Dalším cílem bylo sestoupit z hor směrem k jezeru Sevan. Jezero je obrovské a my hned pochopili, proč je také někdy označováno jako arménské moře. Centrum zde leží ve stejnojmenném městě, které je pro svůj klášter Sevanavank oblíbeným turistickým střediskem. Turisté zde mají možnost vyhlídkové cesty lodí (kterou jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži) nebo adrenalinovou jízdu na vodním skútru (pro tu se odhodlala pouze jedna členka výpravy). Ubytování jsme měli v nedalekém hostelu, jehož majitel byl více než vstřícný, a to i navzdory faktu, že jsme mu nedopatřením vypili všechny zásoby ovocného červeného vína po jeho dědečkovi. Příjemný bonus tohoto místa byly dechberoucí výhledy z podivně vzhlížející stavby připomínající žraločí ploutev, stojící za hostelem. Ty mě ještě dnes budí ze spaní.
Obrázek 14. Fauna.
Obrázek 15, 16. Pozdravy s nejvyšší horou Arménie Aragacem v pozadí. Ledovcové jezero Kari.
Obrázek 17, 18. Dálava.
Obrázek 19, 20. Jezero Sevan a stejnojmenný poloostrov. „Žraločí ploutev“.
Němé chrámy
Arménie je zemí chrámů. Na naší cestě jsme jich navštívili hned několik. Ať už se nacházely v horách, u jezera, na rovině nebo ve městě, … pokaždé z nich výrazným způsobem sálal genius loci. Navštívili jsme jediný antický chrám nejen v Arménii, ale v celém bývalém SSSR – Garni. Na chrám Haghardzin se bylo potřeba posunout několik kilometrů od Sevanu do národního parku Dilidžan, do klášteru Tatev jsme dokonce podnikli cestu nejdelší obousměrnou lanovkou na světě – Wings of Tatev. Měli jsme možnost vidět i starodávný hotel, ve kterém prý spával samotný Čingischán a na závěr jsme se vypravily do kláštera Chor Virap známého z arménských pohlednic pro úchvatnou scenérii s výhledem na Ararat v pozadí.
Obrázek 21, 22. Klášter Geghard a Tatevský klášter.
Obrázek 23, 24. Klášter Haghartsin. Klášter Chor Virap (v pozadí Ararat).
Obrázek 25. Údolí pod lanovkou Wings of Tatev.
Pro důkladnější studium historie všech těchto památek by člověku nestačily snad ani 2 životy. S údivem, pokorou a vděkem jsme si proto mlčky společně užívali sílu míst, která ožívala v našich představách.
Obrázek 26. Svíce.
Arménská pohostinnost a kuchyně
O pohostinnosti obyvatel kavkazských zemí jsme před naší výpravou slyšeli hodně. Společně s kuchyní to byly mj. důvody, kvůli kterým jsme se chtěli do Arménie podívat a zjistit, zda tomu tak opravdu je. Při první příležitosti jsme v Jerevanu hned první noc okusili pravou arménskou kuchyni v příznačném podniku Tavern Yerevan. Doporučit můžeme jistě pověstné chačapuri. Tato placka z kynutého těsta plněná sýrem a dalšími ingrediencemi – v závislosti dle regionu – je na území Arménie a Gruzie tak rozšířená, že s pomocí tzv. „chačapuri indexu“ měří ekonomové na univerzitě v Tbilisi inflaci v zemi.[6] Dále bychom mohli určitě doporučit základ arménské kuchyně, kterým je lavaš (nekynutý měkký chléb) nebo arménské národní jídlo, polévku harisu. Výborné mají také červené víno a proslulý koňak s originálním názvem Ararat.
Obrázek 27, 28. Lidé.
Další důkaz pohostinnosti jsme zažili na konci naší cesty. Poslední den našeho pobytu v Jerevanu jsme si zamluvili skromný hotel, který vedl mladík jménem Tigran. Problém byl v tom, že podle pravidel bychom museli hotel opustit druhý den ještě před obědem. To by ovšem znamenalo pobyt uprostřed rozžhaveného Jerevanu celý den až do půlnoci se všemi věcmi na zádech. Letadlo zpět do Varšavy nám totiž letělo až v ranních hodinách. Po snídani jsem se dal s Tigranem do řeči, a nakonec z toho byl několikahodinový příjemný hovor. Dokonce nás u sebe nechal celý den (zadarmo) až do večera, kdy nám zavolal transport přímo na letiště. Tigran byl velmi milý mladík, který Prahu v minulosti navštívil a jednoho dne by se sem chtěl se svojí budoucí ženou vrátit. Vyměnili jsme si kontakty, a přitom žasli nad jednoduchostí mezinárodního (multikulturního chcete-li) spojení, které není limitováno kilometry, kulturou, náboženstvím nebo nepřízní počasí. Tigran nám moc pomohl a na dálku mu tímto chci ještě jednou poděkovat.
Obrázek 29. Fotka s majitelem hotelu, Tigranem.
Něco končí, něco začíná
Myslím, že můžu mluvit za všechny, když řeknu, že jsme si výlet všichni moc užili. Chtěli bychom moc poděkovat panu docentu Kokaislovi za to, že s námi byl ochotný výlet absolvovat. Byla to pro nás neopakovatelná zkušenost. Krok do neznáma a zároveň správným směrem. Poznali jsme tamní zem tak, jak jen to za 10 dnů jde, a přitom jsme se všichni dokázali vrátit zpátky domů. V jednom kuse. Vrátit se totiž není ostuda, ostuda je se nevrátit. I když jsme možná ze začátku měli obavy z naší cesty a moc jsme nevěděli co čekat, myslím, že všechny tyto pocity jsou přirozené, normální. Ve finále se nebylo vůbec čeho bát. Dobrý člověk totiž všude bratra má.
Obrázek 30. – konec.
[1] Málem nás odlétlo pouze dvanáct. Jeden z členů expedice totiž cestoval pravděpodobně od letiště místo na letiště. Naštěstí nad nástrahami MHD úspěšně zvítězil a skupina se tak mohla vydat na výpravu.
[2] Pokud člověk cestuje po Arménii, je určitě výhodné si hned na letišti zakoupit SIM kartu. Balíček s 6 GB + 100 minut vyjde jednoho na 6 $.
[3] Spory o Náhorní Karabach se táhnou několik desítek let do minulosti. Po rozpadu SSSR chtěli Azerové připojit území Karabachu obývané především Armény k Ázerbájdžánu. V oblasti Karabachu (v překladu znamená: černá zahrada) žili ale od nepaměti většinou Arméni. V celém sporu figurovaly také sliby sovětských vůdců o územních reformách, které ale nebyly dodrženy. Vypukla tak válka, ve které zahynulo přes 30 tisíc lidí.
[4] Maršrutka je takový menší autobus sloužící jako jeden z druhů veřejné dopravy v postsovětských zemích. Tyto maršrutky jezdí, na rozdíl od normálních linkových autobusů, v nepravidelných intervalech a častokrát jen tehdy, než jsou zcela naplněné. Maršrutky nejezdí pouze ve větších městem, ale v celé Arménii.
[5] Z rozpáleného města jsme za necelé 2 hodiny chodili po sněhových plotnách na úbočí kopce nad jezerem. Teplota se přitom změnila o zhruba 20 stupňů.
[6] ZIBURA, Ladislav. Už nikdy pěšky po Arménii a Gruzii. 2. vydání. Brno: BizBooks, 2020, s. 67.