The perception of the ethnic identity of the Irish Travellers
DOI: https://doi.org/10.7160/KS.2023.210204cs
Author: Tereza Händlová
Address: Czech University of Life Sciences, Faculty of Economics and Management, Kamýcká 129, 165 00 Praha,
Czech Republic
E-mail: terka.hedly@gmail.com
Language: Czech
Issue: 2/2023 (21)
Page Range: 90–114
No. of Pages: 25
Keywords: Irish Travellers, Ireland, ethnic identity, ethnic minority, cultural elements.
Abstract: This article examines the changing ethnic identity of Irish Travellers, an indigenous, traditionally nomadic group in Ireland with unique linguistic and cultural characteristics. Using fieldwork and unstructured interviews, the study reveals how their identity is adapting amidst social and cultural change. It highlights the fluidity of Traveller identity as it is affected by globalisation, societal integration and efforts to maintain traditional values. Historically, their identity has been suppressed by the state, which has tended to categorise them as a social group. The research highlights the incomplete assimilation of Travellers and the eventual recognition of their ethnic identity in 2017, driven by advocacy groups and international organisations. Despite the loss of their nomadic lifestyle, informants express a strong sense of belonging to the Traveller community. The study concludes with the wider implications of these findings for understanding the dynamics of ethnic identity in minority groups.
Abstrakt: Tento článek se zabývá měnící se etnickou identitou Irských kočovníků, etnické skupiny původem z Irska s vlastním jazykem, kulturou a tradicemi. Hlavním zdrojem informací byl terénní výzkum a rozhovory s informátory. Bylo zjištěno, že identita Irských kočovníků byla v minulosti do značné míry potlačována, a to především ze strany státu, který o nich hovořil spíše jako o sociální, než etnické skupině. Stát je vybízel k asimilaci, které však nikdy nebylo plně dosaženo. Vznikla sdružení, která lobovala za jejich práva a společně s mezinárodními organizacemi prosadila v roce 2017 uznání etnické identity Irských kočovníků. Z výpovědí informátorů vyplynulo, že ačkoli ztratili svůj kočovný způsob života, stále se cítí být Kočovníky.
Celý příspěvek / Full Text Paper: PDF
English version: HTML
Úvod
Irští kočovníci jsou tradičně nomádským etnikem původem z Irska, jehož identita byla dlouho popírána. Mají svou vlastní kulturu, tradice a jazyk. V roce 2017 byli oficiálně uznáni Irskou republikou jako etnická skupina, a povědomí o této etnické menšině se postupně šíří i mimo území Irska a Velké Británie. V minulosti byli Irští kočovníci považováni Irskou republikou za znevýhodněnou sociální skupinu, kterou bylo třeba usadit a začlenit do většinové společnosti, což vyvolalo negativní reakce jak na akademické, tak na mezinárodní úrovni. V důsledku toho vzniklo mnoho organizací, které se snažily prosadit uznání Irských kočovníků jako samostatné etnické skupiny, a nikoli pouze sociálního hnutí. I když byli v roce 2017 oficiálně uznáni jako etnikum, stále existují názory, které je vnímají jako marginální skupinu, která nedokázala uspět v procesu usazování. Tento článek se zaměřuje na etnickou identitu Irských kočovníků a na faktory, které ji ovlivňují.
Metodika
Hlavním zdrojem dat byl terénní výzkum a nestrukturované rozhovory s informátory. Před samotným terénním výzkumem byly informace získávány telefonicky prostřednictvím neziskové organizace Pavee Point. Informátoři byli identifikováni prostřednictvím veřejných skupin na sociální síti Facebook. Nestrukturované rozhovory s nimi byly prováděny formou videohovorů, a pokud bylo potřeba doplnit další informace, komunikace probíhala prostřednictvím soukromých zpráv na sociální síti. Krátkodobý terénní výzkum se konal v únoru roku 2023, s cílem navštívit Dublin, který je podle statistik místem, kde žije nejvíce Irských kočovníků v Irsku[1]. Během terénního výzkumu bylo navštíveno tábořiště v Saint Margaret’s, kde probíhalo nezúčastněné pozorování, a také nezisková organizace Pavee Point. V průběhu terénního výzkumu byli oslovováni další informátoři, s nimiž byly realizovány polostrukturované rozhovory. Celkem bylo kontaktováno šest informátorů, z nichž čtyři byli členy komunity Irských kočovníků a dva byli irského původu.
Literární rešerše
Otázkou etnické identity Irských kočovníků se zabývají ve své knize Irish Travellers: The Unsettled Life antropologové Sharon Bohn Gmelch a George Gmelch. Kniha popisuje zážitky z terénních výzkumů, které provedli v letech 1971 a 2011 v Irsku. Při své první návštěvě se usadili v tábořišti v Holylands (Severní Irsko), kde žili rok s Irskými kočovníky, se kterými nejen prováděli rozhovory, ale zapojili se i do jejich denních aktivit. V roce 2011 se výzkumníci vrátili do Irska, aby zjistili, jestli a jak se změnil život rodin Irských kočovníků, se kterými se setkali před 40 lety. Nejdůležitější a nejsignifikantnější změnou byla ztráta nomádského způsobu života u většiny kočovníků. Jako hlavní důvod autoři uvádějí společenskou a institucionální legitimitu usedlého života, zatímco kočování je bráno jako deviace od normy. [2]
Článek “Last among equals”: Irish Travellers and change in the 21st century od autora Ronnie G. Moore popisuje, jakým způsobem modernizace změnila životy Irských kočovníků. V minulosti se kočovníci živili profesemi, na které nepotřebovali vyučení, často byli řemeslníky, podnikateli či obchodníky, a celkově byli samostatně výdělečně činní. Mezi konkrétní profese patřilo například klempířství, chov koní, podomní prodej nebo různé sezónní práce. S rozvojem průmyslových technologií a odklonem od agrární společnosti se však tradiční kočovnické profese stali nadbytečnými, a tím přišli o svou ekonomickou samostatnost. Dalším důležitým prvkem v životě kočovníků byli příbuzní, se kterými byli jak sociálně, tak ekonomicky úzce spjatí. Omezení kočovnického způsobu života ale způsobilo zúžení sociálních vazeb, a tím izolaci skupiny. Kočovníci se také cítí být diskriminováni usedlým obyvatelstvem, které často zpochybňuje jejich identitu. Nutno dodat, že v době vydání tohoto článku Irsko neznávalo Irské kočovníky jako vlastní etnickou skupinu. Ztráta struktury sociální podpory s vnímanou diskriminací se podepsala i na duševním zdraví kočovníků. Míra sebevražd kočovníků je podle článku 6,6krát vyšší než u celkové populace, s tím, že u mužů je tato míra ještě vyšší.[3]
Irskými kočovníky a jejich místem ve společnosti se zaobírá kniha Irish Travellers: racism and the politics of culture od autorky Jane Leslie Helleiner. Ve svém díle vysvětluje, jak kočovníci byli respektovanou skupinou v dobách Irského národního obrození v 19. století. Byli vnímáni jako pozůstatek pozdně středověké společnosti, který se dokázal přizpůsobit měnícím se podmínkám během hladomorů a přežít bez nutnosti usazovat se. Velká změna však přišla v 60. letech 20. století, kdy se Irové přestali ztotožňovat s vizí starověkého keltského Irska, což ovlivnilo i jejich postoj ke kočovníkům. S postupným ekonomickým růstem Irska začali být kočovníci vnímáni jako odpadlíci, kteří si zvolili životní styl, neodpovídající společenským normám. Vzhledem k tomu, že kočovníci ztratili základní prostředky pro udržení tradičního způsobu života, se očekávalo, že se přizpůsobí modernizující se irské společnosti, což zahrnovalo integraci do usedlého prostředí a ztrátu klíčových prvků své kulturní identity.[4]
Etnické menšiny a jejich identita
Přesná definice etnicity, z které tento článek bude vycházet, je popsána podle Jandourka jako soubor kulturních, rasových a jazykových faktorů. Etnické skupiny, které sdílí svou etnicitu, se navíc odlišují od ostatních svou historií, sebepojetím, vědomím společného původu a jsou také vnímány jako etnicky odlišné od ostatních. Jandourek rovněž rozlišuje pojem rasa od etnicity, přičemž rasa je definována jako skupina lidí s určitými dědičnými rysy, jako například barvou kůže.[5]
Co se etnických menšin týče, Šatava rozděluje etnické menšiny do čtyř podskupin. První skupinou jsou „malá etnika“, která nedisponují vlastním národním státem (např. Baskové nebo Lužičtí Srbové). Další skupinu tvoří části „státních národů“, žijící mimo mateřskou zemi v jiných státních útvarech (např. Němci v Dánsku). Třetí kategorií jsou etnická společenství, u kterých chybí znaky klasicky vyvinutých národů jako je území nebo jazyk (např. Romové nebo Židé mimo Izrael). Poslední a pro tento článek nejdůležitější skupinou jsou specifické příklady, které stojí na pomezí etnické a etnografické skupiny (např. Kašubové v Polsku) nebo někdy i zvláštní náboženské nebo sociální skupiny, do kterých autor zařazuje právě Irské kočovníky.[6]
Etnické skupiny jsou v dnešní době chápány jako kulturní dědictví lidstva. Snaha zachování identity těchto skupin se často dává do paralely s ekologickými snahami ochránit a zachránit co nejvyšší počet živočichů a rostlin na naší planetě. Šatava zdůrazňuje, že bohatství světa nespočívá v tendenci k uniformitě ale k respektování alternativ a v paralelní existenci různých forem lidské kultury. Procesy udržování či revitalizování jazyků a etnických identit lze chápat i jako pokrok v souvislosti s prosazováním lidských práv a bojem proti diskriminaci.[7]
Představení Irských kočovníků
Irští kočovníci představují etnickou menšinu s původem v Irsku. Sami se označují termíny Pavee, Mincéir nebo An Lucht Siúil (v irštině: chodící lidé). V některých pramenech se také používají termíny Tinkers nebo Knackers, avšak tyto označení bývají považována za pejorativní. Jak název naznačuje, vyznačují se životem v tradičním nomádském stylu. I když se jejich způsob života podobá tomu, který mají Romové, geneticky s nimi příbuzní nejsou. Většina z nich sídlí v Irsku a Velké Británii, především na území Severního Irska.[8] Podobně jako irské obyvatelstvo jsou převážně římští katolíci. Mluví svým vlastním jazykem, který je v akademických kruzích označován jako shelta, ale sami kočovníci používají termíny gammon nebo cant.
V současné době čelí Irští kočovníci řadě sociálních problémů spojených se svým způsobem života. Mezi tyto problémy patří bydlení, nezaměstnanost, nízká úroveň vzdělání, zhoršený zdravotní stav a diskriminace. Všechny tyto problémy mají hluboce negativní dopady na životy a postavení Irských kočovníků ve společnosti.
Demografické údaje
Článek se zaměřuje především na Irské kočovníky, kteří žijí v Irsku, a využívá statistiky poskytnuté Centrálním statistickým úřadem Irska. Podle posledního sčítání lidu v roce 2016 žilo v Irsku 30 987 kočovníků, což představuje 0,7 % celkové populace. V porovnání se sčítáním lidu z roku 2011 došlo k nárůstu jejich počtu o 5,1 %. Je důležité poznamenat, že celkový počet Irských kočovníků může být ještě vyšší, protože někteří z nich mají britské občanství, ale žijí a kočují především v Irsku. Největší počet kočovníků žil v Dublinu (5089 osob), dále poté ve městech Galway (1598 osob) a Cork (1222 osob). Podle okresů se jich nacházelo nejvíce v okresu Galway a v jižním Dublinu. I když v minulosti kočovníci často přecházeli krátkodobě na venkov, v současné době většina z nich preferuje život ve městech.
Obrázek č. 1. Počet Irských kočovníků v okresech, převzato z webu centrálního statistického úřadu/[9]
Téměř 60 % Irských kočovníků bylo ve věku mladších 25 let, zatímco pouze 2,9 % mužů a 3,1 % žen bylo ve věku nad 65 let. Zajímavým aspektem bylo, že téměř polovina žen ve věku 40 až 49 let, které patřily k etnické skupině Irští kočovníci, měla 5 a více dětí, což bylo výrazně odlišné od celkové populace, kde pouze 4,2 % žen mělo 5 a více dětí. Tento trend je také spojen s jejich rodinným stavem, protože 6,5 % Irských kočovníků uzavřelo manželství již ve věku 15-19 let. V porovnání s celkovým obyvatelstvem, kde pouze 0,2 % žen ve stejném věkovém rozmezí žilo v uzavřeném manželství, je tento rozdíl opět velmi výrazný.
Co se týče vzdělání, Irští kočovníci byli v tomto ohledu výrazně pod průměrem celkové populace. Pouze 1 % z nich mělo vysokoškolské vzdělání, zatímco u celkového obyvatelstva tento podíl činil přibližně 30 %. V roce 2016 byla nezaměstnanost mezi Irskými kočovníky vysoká a dosahovala 80,2 %.[10]
Graf č.1. Ženy ve věku 40-49 let podle počtu živě narozených dětí, vlastní zpracování z dat centrálního statistického úřadu[11]
Historie a teorie původu
Kvůli absenci písemné tradice je minulost Irských kočovníků nejasná. Existuje však mnoho teorií, které se snaží tuto záhadu objasnit. Jedna z prvních teorií o jejich původu pochází z 50. let 20. století a popisuje Irské kočovníky jako potomky rolníků, kteří byli nuceni opustit své pozemky v důsledku Velkého irského hladomoru. Tato teorie byla využívána ke zdůvodnění státního programu z 60. let, který podporoval jejich usídlení v trvalých obydlích a jejich asimilaci, což by v podstatě vedlo k zániku jejich identity.[12] Tuto teorii zpochybňuje výzkum, během kterého došlo k analýze genetické informace 10719 osob, ze kterých bylo 42 Irských kočovníků. Z této studie vyplývá, že kočovníci nejsou pouze geneticky odlišní od Romů, ale také od Irů. Mají s nimi však společné předky, od kterých se geneticky oddělili zhruba před 360 lety (přibližně 12 generací) tedy okolo roku 1650. Tento nález tedy výše zmíněnou teorii vyvrací, hlavně protože Velký irský hladomor zasáhl Irsko v letech 1845 až 1852. Autoři spekulují, že k oddělení došlo během Cromwellovského tažení do Irska, při kterém mnoho Irů přišlo o půdu.[13]
O původu Irských kočovníků neexistuje jednotná shoda. Nicméně během 20. století bylo vytvořeno mnoho písemných záznamů, které se zabývají různými aspekty jejich života. Tyto záznamy byly získány zejména díky terénnímu výzkumu a orální tradici.
V minulosti se kočovníci převážně pohybovali po irském venkovu. Nejprve pěšky, později využívali koňských povozů. Během svých cest nabízeli různé zboží a své služby. V některých případech také přinášeli aktuální zprávy o dění ve světě. Jejich označení „Tinkers“ vychází z nejběžnějšího řemesla, kterým se Irští kočovníci zabývali, a to bylo drátenictví. Specializovali se na opravu domácích potřeb, jako byly hrnky, svícny, talíře, dózy a podobné předměty. Vedle drátenictví / klempířství se věnovali také dalším povoláním, jako bylo kominictví, obchodování s osly a koňmi, prodej drobného zboží a najímání na sezónní práce.
Po druhé světové válce došlo k rapidnímu rozvoji Irska, což mělo za následek zánik mnoha tradičních profesí Irských kočovníků. Například vzhledem k dostupnosti plastových nádob a levného masově vyráběného zboží přestala být klempířská dovednost tak potřebná. Zavádění traktorů a jiných moderních zemědělských strojů vedlo k poklesu poptávky po sezónních pracovnících. V důsledku těchto změn se mnoho kočovníků stěhovalo do městských oblastí, kde zakládali tábory u silnic, na polích či v opuštěných staveništích. Muži začali sbírat kovový šrot, zatímco ženy a dívky se věnovaly žebrání po domech.
Tato migrace do měst způsobila konflikty mezi městským obyvatelstvem a kočovníky, což vyústilo v národní hnutí, jehož cílem bylo usadit kočovníky na vyhrazených místech a postupně je integrovat do většinové společnosti. V rámci tohoto procesu byla zřízena Komise pro tuláctví, která bude podrobněji analyzována v následující části článku.[14]
Shelta, gammon, cant
Jazyk Irských kočovníků je často klasifikován jako kryptolekt (ang. cryptolect), což označuje tzv. tajné jazyky. Jeho původ však zůstává částečně nejasný, což je způsobeno nedostatečnou historickou dokumentací týkající se Irských kočovníků. Předpokládá se, že tento jazyk vychází především ze staré irštiny, která je keltským jazykem, a je charakteristický množstvím slov, která jsou buďto podobná staré irštině, nebo jsou záměrně zkreslena (například změnou pořadí nebo přehozením písmen). Dále obsahuje i slova převzatá z romštiny. Mluvčí tohoto jazyka jsou bilingvní, přičemž angličtina slouží jako jejich druhý jazyk. Je zajímavé, že oba jazyky často interagují a propojují se. Vzhledem k této složité lingvistické interakci někteří lingvisté se nedomnívají, že by shelta měla být považována za samostatný jazyk, ale spíše za argot.[15] Jazyk Irských kočovníků se však vyznačuje vlastním lexikem (slovní zásobou), které zahrnuje zejména výrazy spojené s potravou, prací, rodinou, náboženskými praktikami a následně s aspekty kočování, jako jsou místo pobytu, směr cesty a pohyb. Shelta existuje ve více variantách, které se liší mezi jednotlivými skupinami Irských kočovníků.[16] Jak už bylo řečeno v literární rešerši, pro tento jazyk existují různá pojmenovaní. Nejčastějšími jsou gammon, cant a shelta. V článku bude používán pojem shelta, neboť je používán v lingvistice.
| shelta | irština | čeština |
| kamair | máthair | matka |
| gāter | athair | otec |
| gåt’rin | leanbh | dítě |
| kuri | capall | kůň |
| lobān | puball | stan |
| gored | airgead | peníze |
| dālʹon | dhia | bůh |
| batoma | gardaí | policie |
Tabulka č. 1. Slova v sheltě, irštině a češtině, vlastní zpravování na základě údajů z knihy[17], slova jsou přepisována z mluvené formy, proto existuje více možností zápisu
Názvy jazyka gammon nebo cant jsou Irskými kočovníky používány nejčastěji. Během dotazování informátorů, Cheyanne a Casyho, ohledně možných rozdílů mezi těmito dvěma pojmy, oba uvádějí, že mezi těmito názvy neprovádějí jemnou rozlišovací distinkci. Oba je označují za synonyma, přičemž poznamenávají, že název „gammon“ bývá více používán zejména starší generací. Nicméně v současné době se převážně užívá termín „cant“. Je zajímavé, že samotní kočovníci využívají jazyk shelta jako prostředek k identifikaci mezi sebou v rámci Irských kočovníků.
„Když mluví cantem, vím, že je jedním z nás.“[18]
Cheyanne udává, že sheltou dodnes mluví kočovníci v přítomnosti usedlého obyvatelstva. Sama své děti učí mluvit sheltou, aby se mohly navzájem varovat před možným nebezpečím ze strany cizinců. Nicméně má dojem, že mladší generace již nemá zájem se sheltu učit.
„Přijde jim k ničemu, protože žádné děti ve škole cantem nemluví. Je to škoda“[19]
Cheyanne by si přála, aby byla kultura kočovnického způsobu života a jazyk shelta zahrnuty do školních osnov, což by umožnilo mladé generaci se seznámit s kočovnickou kulturou a jazykem shelta. Samotný jazyk shelta považuje za nejvýznamnější charakteristiku jejich komunity a je na něj hrdá. Dá se tedy říct, že pro Cheyanne má shelta klíčový význam v rámci její identity. Podle Casyho by všichni kočovníci měli umět sheltou mluvit. Ti, kteří jí nemluví, nejsou kočovníky. Vymezuje se tím proti romské populaci, avšak sám přiznává, že některá slova umí i v romštině. Nutnost zachovat jazyk zmínil i informátor Tony, který není spokojený s lingvisty a antropology, kteří se jej snaží pochopit. Podle něho tak shelta ztrácí svůj původní význam.
Z tohoto pohledu je jasná funkce shelty jako skrytého jazyka i v dnešní době s nově přidanou funkcí zachování kulturní identity Irských kočovníků. Jejím využitím chrání sebe a to, co zbylo z jejich kultury. Do jisté míry také odrazuje socio-ekonomickou situaci Irských kočovníků, jakožto společností opovrhovanou skupinou.
Kultura a tradice
Nejdůležitějším kulturním aspektem Irských kočovníků je nomádský způsob života. Historicky bylo kočování udržitelným způsobem existence, neboť profese, které vykonávali, nevyžadovaly jejich trvalou přítomnost na jednom místě, a tak bylo výhodné pro práci pohybovat se po irském venkovu. Tento způsob nomádství se označuje jako peripatetický, což označuje nomády, kteří pravidelně mění místa a nabízejí konkrétní služby.[20] Pro transport a pohyb sloužil Irským kočovníkům koňský povoz, který je známý jako kočovnický vagón. V současné době jsou vagóny stále brány jako důležitý symbol kočovnického způsobu života, a to především kvůli jejich klíčové roli v kočovnické kultuře. Tradičně jsou vagóny zdobeny ručně vytvořenými ornamenty, často jsou malované nebo vyřezávané přímo do dřeva vagónu. Mezi časté motivy patří koně, květiny, ovoce a další symboly spojené s historickým způsobem života kočovníků.
Obrázek č. 2. Kočovnický vagón[21]
Obrázek č. 3. Detailní záběr na kočovnický vagón[22]
Život irských kočovníků byl tak pevně spojen s vagóny, že v minulosti bylo obvyklé, že po smrti majitele byly vagóny často spalovány jako projev úcty k zemřelému.[23]
Pro možnost cestování s povozy byli kočovníci závislí na koních, kteří se sami stali důležitou součástí kočovnické kultury. Vztah mezi kočovníky a jejich koňmi však není pouze utilitaristický. Cheyanne a její manžel vlastní 4 koně, přičemž 2 zdědila po svém otci.
„Jsou pro mě víc než jen mazlíčci, jsou součástí naší rodiny.“[24]
Vysvětluje, že pro ni slouží i jako vzpomínka na svého zesnulého otce, který v minulosti vlastnil až 14 koní. Navíc ji připomíná minulý způsob života, kdy ještě byli kočovníci volní. I když už koně nevyužívá na cestování, mají pro ni citovou hodnotu. Informátor Casey koně nevlastní, neboť si ho nemůže dovolit. Také vzpomíná na svého otce, který ho v mládí učil na koni jezdit. Podle jeho slov koně sloužili i k budování vztahů mezi otcem a synem.
„Dostal jsem v dětství koně od táty, ale vzali nám ho, když mi bylo 14. Od té doby jsem žádného neměl.“[25]
V roce 1996 byl přijat zákon o kontrole koní, který nařizoval, aby koně byli ustájeni, což mělo za následek ztrátu mnoha koní pro kočovníky, kteří je často měli volně na pastvě. Největší vlna razií proběhla v roce 2013, během které bylo v Irsku zabaveno přibližně 3000 koní.[26]
Pro Irské kočovníky byl tento zákon zdrcující, neboť už nemohli cestovat v povozech. Tento příklad ukazuje, jak legislativní opatření postupně omezovala a proměňovala tradiční kočovnickou kulturu. Koňské povozy postupně ustoupily karavanům a obytným dodávkám, které nyní kočovníci častěji používají k cestování, zejména ve městech namísto tradičního putování po venkově. Casey například vlastní karavan, ve kterém bydlí v Corku. Stěžuje si, že kvůli vysokým cenám nafty si nemůže dovolit cestovat na dlouhé vzdálenosti, tak jak by dříve bývalo zvykem.
Obrázek č. 4. Karavany stojící u tábořiště v Saint Margaret’s v Dublinu, vlastní foto
I když kočovníci přicházejí o svůj původní způsob života, existují veřejné akce, při kterých si jej připomínají. Jedna z největších se koná jednou ročně v Appleby v Anglii. Jedná se o koňský veletrh, jehož součástí je i festival. Trvá vždy 7 dní v červnu a sjíždějí se na něj kočovníci ze všech částí britských ostrovů, ale i lidé mimo kočovnickou komunitu. Trh každoročně přiláká kolem 30 tisíc návštěvníků, kteří se zde účastní různých rituálů a událostí. Jedním z těchto rituálů je tradiční způsob péče o koně, který zahrnuje umývání koní ve studené řece Eden. Po této péči jsou koně předváděni, závodí se s nimi a provádí se jejich prodej formou smlouvání.
Kromě prodeje koní mohou návštěvníci na veletrhu zakoupit různé další výrobky, jako je oblečení a ručně vyráběné předměty nebo i věštby. Je zajímavé poznamenat, že na veletrh chodí i kočovnické dívky a chlapci, kteří sem přicházejí s nadějí najít si budoucího partnera.[27]
Informátorka Cheyanne sama párkrát veletrh navštívila, vždy ale bez koní, protože stejně nemá zájem žádného prodat. I tak ale akci popisuje jako úžasný zážitek.
Obrázek č. 5. Tradiční umývání koní v řece Eden[28]
V dnešní době se kočovný způsob života stal neudržitelným, zejména kvůli postupné změně potřeb a nároků společnosti. V minulosti byla obživa kočovníků založena na nabízení služeb, které v dnešní moderní době ztratily svůj význam. Navíc se usedlý životní styl stal normou, a kočování je často zakazováno nebo kriminalizováno. To vedlo k tomu, že mnoho kočovníků v současnosti žije v trvalejších obydlích, ať už jsou to domy, byty nebo obytné dodávky a karavany.
I když někteří kočovníci stále udržují obytné vozy, již je nepoužívají primárně k cestování, ale spíše jako místo, kde mohou trvale žít. Například informátor Casey, který sám žije v karavanu, by raději bydlel v domě, ale finanční omezení mu to neumožňují. Přesto lituje ztráty kočovnického života a cítí se stísněně.
Další informátor, Tony, který sídlí v domě v tábořišti u St. Margaret’s, je velmi nespokojený se současnými podmínkami, ve kterých se dnešní kočovníci nacházejí.
„Vzali nám koně a vagóny, a nacpali nás do betonových krabic.“[29]
Dům, ve kterém Tony bydlí, je součástí ubytovacího programu pro kočovníky. Přestěhoval se do něj s rodinou, protože dle svých slov neměli jinou možnost. Radši bude žít v domě, než v karavanu.
Cheyanne společně se svou rodinou bydlí v domě se zahradou a stájemi pro jejich koně. Také lituje ztrátu kočovnického způsobu života, na druhou stranu vidí i některé světlé stránky v usedlém životě.
„Jsem ráda, že moje děti mohu navštěvovat školu a vzdělávat se, což dříve nebylo možné.“[30]
Informátorka Cheyanne vidí jako pozitivum lepší dostupnost zdravotnické péče a také odbourávání stereotypních genderových rolí. Popisuje, že v minulosti měla žena roli jako pečovatelka, která se starala hlavně o chod domácnosti. Muži pracovali a vymýšleli, kam se pojede dál. Přidává však, že i v dnešní době se od kočovnických dívek očekává, že budou ženami v domácnosti.
S tím se pojí další kulturní specifikum Irských kočovníků, a to uzavírání manželství v mladém věku, což má kořeny v křesťanské víře, která klade důraz na cudnost a neposkvrněnost dívek před sňatkem. Rodiny Irských kočovníků proto kladou na své dcery vysoké nároky, a tyto dívky často touží uzavřít manželství co nejdříve, aby získaly větší svobodu. V minulosti byla častá praxe dohazování, hlavně ze strany strýců a starších bratrů. Uzavírání sňatků sloužilo k upevnění vztahů mezi rodinami. V současné době si však dívky volí své budoucí partnery převážně samy, i když jejich volba stále musí být schválena rodinou. Potenciální partner musí splnit kritéria dívčiny rodiny, přičemž nejdůležitějším kritériem je, aby sám byl také Irským kočovníkem. Je naprosto nepřijatelné, aby se dívka vdala do usedlé rodiny. Dochází i k uzavírání manželství mezi rodinnými příslušníky, převážně mezi bratranci a sestřenicemi. Jakmile si dívka najde partnera, který je její rodinou akceptován, koná se v co nejkratší době svatba. Tyto svatby jsou v kočovnické komunitě velkou společenskou událostí, na které se sjíždějí příbuzní a přátelé rodiny, a oslavy jsou často velmi okázalé.[31]
Informátorka Cheyanne vzpomíná na svou svatbu jako na nejlepší den jejího života. Velkou část své svatby si zařizovala sama, avšak finanční prostředky pocházely spíše od rodiny ženicha. Hned po svatbě se se svým manželem rozhodli založit rodinu, a rok nato Cheyanne porodila svou první dceru. V kočovnické kultuře mají ženy více dětí hlavně kvůli brzkým svatbám, a protože je to od nich očekáváno kočovnickou společností.
Celkově lze vidět, že Irští kočovníci mají svůj vlastní jazyk, tradice a kulturu, která je především spojena s jejich kočovným způsobem života. Rodina a sociální vztahy mezi kočovníky hrají v jejich životech klíčovou roli. Je naprosto pochopitelné, že se kočovníci vnímají jako odlišní od většinového obyvatelstva, a to z důvodu jejich unikátní kultury a způsobu života.
Irsko a Irští kočovníci
Identita Irských kočovníků nebyla Irskou republikou v minulosti uznávaná. První větší pozornost k nim ze strany Irska přišla až v 60. letech 20. století, kdy se kočovníci začali masově stěhovat do měst. V té době vznikla i Komise pro tuláctví (anglicky Commission on Itinerancy), která si kladla za cíl vyřešit problémy spojené s kočovníky.
Komise pro tuláctví
Komise pro tuláctví byla založena v červnu roku 1960 a v názvu této komise bylo použito slovo itinerant, kterým byli kočovníci v minulosti označováni. I když v češtině neexistuje přesný ekvivalent tohoto slova, lze jeho význam podobně vyjádřit jako tulák. Komise využívala teorii o původu Irských kočovníků jako potomků vysídlených rolníků během Velkého irského hladomoru k prosazování jejich asimilace. Zajímavostí je, že v komisi nebyl žádný člen, který by sám byl Irským kočovníkem. Tvořili ji zejména vysoce postavení představitelé Irska, kteří neměli dostatečné znalosti o Irských kočovnících.[32]
Nejdůležitějším dokumentem, který komise vydala, byla zpráva z roku 1963. Tato zpráva obsahovala doporučení zaměřená na řešení problému kočovníků, kteří byli tehdy často označováni jako tuláci. Termín itinerant byl v této zprávě používán k označení kočovníků, i když byl zmíněn i preferovaný název Travellers. Důvod, proč preferovaný termín nebyl ve zprávě využíván, není vysvětlen.
Stejně na tom je i rozhodnutí, že Irské kočovníky nelze považovat za etnickou skupinu, a neposkytnutí žádného odborného názoru ohledně této problematiky. Zpráva se také vyhýbala analýze démonizace kočovníků, kterou prováděla většinová společnost, což komise považovala za samozřejmost, aniž by to podrobněji zkoumala.
Hlavním závěrem zprávy bylo, že pro řešení problému „tuláků“ je nezbytná jejich asimilace. Zpráva vycházela z teorie, že když budou kočovníci usazeni, stanou se součástí většinového obyvatelstva, čímž v podstatě navrhovala odstranění kočovnické identity. [33]
Akulturace Irských kočovníků
Irsko se proto snažilo asimilovat Irské kočovníky bez ohledu na jejich kulturu. Používalo různé legislativní kroky k omezování kočovného způsobu života, včetně již zmíněného zákona o kontrole koní. Kempování nebo stání bylo na některých místech pro ně ilegální. Stát věřil, že tímto způsobem vyřeší problémy spojené s kočovníky. Tyto změny měly velmi negativní dopady na Irské kočovníky, kteří se cítili zbaveni své identity. Namísto toho, aby se stali součástí většinové společnosti, byli častěji diskriminováni většinovým obyvatelstvem. I když zpráva Komise pro kočování doporučovala vytvoření ubytovacích jednotek pro kočovníky, mnoho měst tuto doporučení neuplatnilo.[34]
S určitou jistotou by se dalo říct, že v minulosti využívala kočovnická komunita podle akulturačního modelu strategii separace. Kvůli častému kočování nebylo zapotřebí přijímat většinovou kulturu, hlavně protože velká část komunikace a interakce se odehrávala uvnitř kočovnické komunity. S příchodem 21. století se začal tradiční život kočovníků měnit, hlavně kvůli již zmíněným změnám ve společnosti. Většinová společnost zpochybňovala jejich identitu, a začalo docházet k marginalizaci skupiny. Dodnes se někteří kočovníci vidí jen jako odpadlíci společnosti. S tím se pojí i mnoho dalších problémů, kterým v dnešní době kočovníci čelí.
Změna náhledu na Irské kočovníky státem však přišla v roce 1983, kdy Irsko vydalo Report of the Travelling People Review Body. Tato zpráva již nedoporučovala asimilaci, ale integraci s ohledem na kulturu kočovníků. Zpráva neoznačovala kočovníky za vlastní etnikum, ale už používala pojmenování Travellers. Důvodem je i fakt, že zpráva byla sepsána ve spolupráci s Irskými kočovníky. Doporučovala také zajištění tábořišť (zde pojmenované jako Halting places), míst, kde se kočovníci mohou legálně usadit na potřebnou dobu. [35]
Tábořiště
Zákon z roku 1998 stanovuje, že každý místní úřad v Irsku musí připravit, přijmout a zavést pětileté programy průběžného ubytování, které budou splňovat stávající a předpokládané potřeby ubytování Travellerů v jejich oblastech. Časté jsou již zmiňované tábořiště (ang. Halting sites). Dnešní tábořiště mají oddělené části, ve kterých je možné zaparkovat dodávku nebo mobilní dům, ale také se v nich nachází menší domy, které si mohou kočovníci pronajímat a v některých případech i vlastnit. Jejich součástí je přívod vody a elektřiny, a i samotná hygienická zařízení, jako jsou sprchy a WC. V Dublinu se nachází celkem 4 tábořiště.[36]
Během terénního výzkumu bylo navštíveno tábořiště v Saint Margaret’s. To bylo silně znečištěné, s odpadem a střepy roztroušenými po zemi. Hygienická zařízení byla v dezolátním stavu. Děti si hrály na ulici pod dohledem svých rodičů. Z výrazů kočovníků byla vidět nespokojenost s tímto místem. Pro hlubší pochopení situace byl navázán kontakt s jedním Irským kočovníkem, který v tábořišti žije. Informátor Tony popisuje, že tábořiště je přeplněné lidmi. Už několikrát protestovali za účelem získání nových tábořišť v Dublinu, ale od roku 2013 nebyla v Dublinu postavena žádná nová místa pro kočovníky. Mnoho kočovnických rodin žije na okraji tábořiště, kde již nejsou oddělující zdi. Stát se podle jeho názoru o toto místo nestará, spíše se zdá, že se ho snaží zbavit. Tábořiště je obklopeno na jedné straně obytnými domy a na druhé straně obchodním domem IKEA. Navíc v jeho blízkosti začaly vyrůstat budovy určené pro kancelářské prostory.
„Nechtějí nás tu, tak se nemůžou divit, že to tu nemáme rádi.“[37]
Na jedné straně tábořiště se tyčí téměř osm metrů vysoká stěna, která odděluje tábořiště od hlavní silnice. Podle Tonyho tato stěna spolu s nově postavenými budovami brání v průniku slunci. Předtím, než odešel do důchodu, pracoval jako sociální pracovník. Vyjádřil přání, že by daně, které v minulosti platil, mohly být využity na zlepšení a vytvoření nových tábořišť.
Obrázek č. 6. Vstup do tábořiště v Saint Margaret’s, vlastní foto
Uznání za etnickou minoritu
Důležitou událostí v historii Irských kočovníků bylo uznání jejich etnické identity v roce 2017 tehdejším premiérem Irska Endem Kennym. Stály za tím především dekády lobování kočovnických spolků a mezinárodních institucí. Rozhodnutí však mělo spíše symbolickou hodnotu, žádná nová práva kočovníkům nebyla poskytnuta. I tak je toto rozhodnutí důležité pro Irské kočovníky, hlavně z psychologického hlediska. Chybné vnímaní kočovníků jako sociálně znevýhodněné skupiny bylo zaznamenáno i u samotných kočovníků. Tato internalizace byla způsobena hlavně předešlým postojem státu. Uznání jejich etnicity podpořilo jejich povědomí o sobě samých, a tím se zvýšilo i jejich kolektivní sebevědomí. [38]
Informátorka Cheyanne tvrdí, že se v minulosti styděla za svůj kočovnický původ. Při studování střední školy se snažila co nejvíce zapadnout mezi ostatní, dokonce zcela změnila svůj přízvuk. Informátor Casey také dříve skrýval svůj původ na veřejnosti. V dnešní době je tomu ale jinak. Oba informátoři vyjadřují hrdost na svou kočovnickou identitu. Tento postoj může být motivován tím, že v minulosti neexistovalo tak široké povědomí o Irských kočovnících jako v dnešní době, a to dokonce ani u samotných kočovníků.
„Žili jsme si svoje životy, nějakou etnicitu jsme vůbec neřešili.“[39]
Otázka etnické identity se objevila až ve chvíli, kdy začali být kočovníci vnímáni jako společenští odpadlíci bez vlastní kultury. Uznání za etnickou minoritu kočovnickou komunitu upevnilo ve vnímání své identity jako odlišné a jedinečné.
Zaznamenáváme snahy Irské republiky o zlepšení životní situace Irských kočovníků, i když stále existují oblasti, ve kterých je třeba pokročit, jak bylo ukázáno v kapitole o tábořištích. Uznání Irských kočovníků jako etnické menšiny představuje významný krok vpřed pro kočovnickou komunitu. Existuje naděje, že negativní postoj většinového obyvatelstva vůči Irským kočovníkům se v budoucnu změní k lepšímu. Nicméně je třeba poznamenat, že samotný stát nemá úplnou kontrolu nad tím, jak většinová populace vnímá Irské kočovníky, a do této rovnice také zasahují mediální narativy.
Spolky pro Irské kočovníky
V Irsku existuje řada organizací, které sdružují Irské kočovníky, mezi něž patří hlavně Pavee Point, The Traveller Movement nebo Minceirs Whiden. Většina těchto organizací vznikla jako reakce na nespravedlivé označení kočovníků ze strany státu jako sociálních odpadlíků, což se především datuje do období kolem osmdesátých let dvacátého století.[40]
Pavee Point
Pavee Point je jedním z nejstarších spolků pro Irské kočovníky. Vznikl v Dublinu v roce 1985 díky iniciativě Johna O’Connella a Ronnie Fay a funguje jako nevládní organizace, financovaná vládou. Jeho hlavním posláním je zlepšovat kvalitu života a životní podmínky Irských kočovníků a Romů. Organizace se zaměřuje na několik klíčových oblastí, včetně zdravotní péče, vzdělání, prevenci domácího násilí, rozvoj komunity a podporu osob závislých na drogách a alkoholu. Sídlo Pavee Point se nachází v Dublinu na adrese Great Charles Street. Budova, kterou organizace využívá, původně sloužila jako anglikánská kaple, ale dnes je přizpůsobena potřebám Pavee Point.[41]
Obrázek č. 7. Sídlo Pavee Point, vlastní foto
Obrázek č. 8. Tabule před sídlem Pavee Point se znakem organizace, vlastní foto
V roce 2017 si organizace stanovila čtyři strategické cíle:
- Podpořit kulturní identitu a etnicitu Irských kočovníků a Romů.
- Posílit přímou účast a zplnomocnění Irských kočovníků a Romů.
- Řešit aktuální problémy spojené s nerovností mezi Irskými kočovníky a Romy.
- Posílit postavení organizace Pavee Point.
K dosažení těchto cílů pořádá organizace celou řadu programů a aktivit.[42] Jedním z největších úspěchů organizace bylo dosažení uznání etnické identity kočovníků ze strany státu, za které společně s ostatními spolky lobovali déle než 30 let. K dalším významným úspěchům patří obdržení ceny Maxe van der Stoela od Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) za prosazování a ochranu práv Irských kočovníků a Romů. Tím se stala organizace Pavee Point první nevládní organizací, která tuto prestižní cenu obdržela. Za tuto ocenění jim pogratuloval také ministr Roderic O’Gorman. [43]
Diskuse a závěr
Článek se zaměřoval na etnickou identitu Irských kočovníků a způsob, jakým ji sami kočovníci vnímají. Dále byly v článku vysvětleny určité politicko-sociální aspekty, které ovlivnily vývoj jejich identity.
Irští kočovníci jsou etnickou skupinou původem z Irska, která má svou vlastní kulturu, jazyk a tradice. V minulosti se živili převážně profesemi, které byly kompatibilní s jejich nomádským způsobem života. Mezi jejich zaměstnání patřily práce jako dráteníci, kominíci, obchodníci s drobným zbožím a obecně řemeslníci, kteří za prací cestovali ve vagónech tažených koňmi a vedli své životy na cestách. Hlavními trasami jejich pohybu byly venkovské oblasti Irska. Pro kočovníky měly jejich kočovnické vagóny význam nejen praktický, ale také kulturní. Tyto vagóny byly často zdobeny precizními ornamenty a po smrti jejich majitele byly někdy dokonce spalovány jako projev úcty. Koně hráli také významnou roli v kočovnické kultuře, a to nejen z utilitaristických důvodů.
Irští kočovníci udržují svůj vlastní jazyk nazývaný shelta, což je lingvisticky zajímavý jev. Tento jazyk vychází pravděpodobně ze staré irštiny, avšak většina slov byla upravena tak, že jsou pro vnějšího pozorovatele nepoznatelná. Jedním z důvodů absence písemné tradice je také různorodost jazyka mezi různými skupinami Irských kočovníků. Shelta patří mezi tzv. skryté jazyky, jejichž hlavní funkcí bylo chránit mluvčího před nebezpečím ze strany cizinců. V současnosti je jazyk shelta stále užíván kočovníky, jednak kvůli jeho bezpečnostnímu charakteru, ale také jako důležitý historický prvek jejich identity.
V průběhu 20. století došlo k výrazným změnám v životním stylu kočovníků. Industrializace a modernizace vedly k postupnému zániku tradičních kočovnických profesí, což způsobilo, že mnoho kočovníků migrovalo do měst. Tento vývoj způsobil nárůst chudoby mezi kočovníky a donutil stát k jednání. V 60. letech 20. století byli Irští kočovníci nešťastně označováni za problematickou sociální skupinu, kterou je třeba asimilovat. Toto mylné pochopení ze strany státu ovlivňuje kočovníky dodnes.
Až koncem 20. století se začala problematika kočovníků vážněji řešit, a po dlouhém úsilí ze strany různých spolků a mezinárodních organizací byli Irští kočovníci konečně v roce 2017 oficiálně uznáni za samostatné etnikum. I přesto však stále existují názory, především ze strany většinové populace, které kočovníky označují za společenské odpadlíky.
Spolky pro Irské kočovníky hrají významnou roli jako ochránci práv této komunity v irské politice. Většina těchto organizací byla založena jako reakce na chybné zařazení kočovníků ze strany státu v minulosti a jejich cílem je dnes zvýšit povědomí o situaci kočovníků a poskytovat jim podporu. Jedním z jejich největších úspěchů bylo uznání kočovníků za samostatné etnikum.
Pokud jde o vnímání své etnické identity, z výpovědí informátorů je zřejmé, že kočovníci pociťují, že jejich identita byla v minulosti vážně narušena a téměř jim byla odebrána. Nicméně v současnosti dochází k postupnému zlepšení této situace. Zvyšující se povědomí o kočovnické kultuře a tradicích a lobbování za práva této komunity ze strany organizací pomáhá kočovníkům obnovit a posílit jejich etnickou identitu. I když možná ztratili svůj tradiční nomádský způsob života, stále pečují o svoji kulturu, tradice a zachovávají svůj vlastní jazyk, který dodnes používají.
Ráda bych zakončila tento článek slovy informátorky Cheyanne:
„Možná už nekočujeme, ale v srdcích jsme stále nomádi.“[44]
[1] Census of Population 2016: Profile 8 Irish Travellers, Ethnicity and Religion, 2017. Central Statistics Office [online]. Cork [cit. 2023-02-22]. Dostupné z: https://www.cso.ie/en/releasesandpublications/ep/p-cp8iter/p8iter/p8itd/
[2] GMELCH, George a Sharon Bohn GMELCH, 2014. Irish travellers: the unsettled life. 1. Indianapolis: Indiana University Press. s.12-18 ISBN 9780253014535.
[3] MOORE, Ronnie G., 2012. “Last among equals”: Irish Travellers and change in the 21st century. Europäisches Journal für Minderheitenfragen. 2012(1), 14. ISSN 1865-1097. Dostupné z: doi:10.1007/s12241-012-0038-2
[4] HELLEINER, Jane Leslie, 2000. Irish Travellers: racism and the politics of culture. 1. Toronto: University of Toronto Press. ISBN 0802048439.
[5] JANDOUREK, Jan, 2003. Úvod do sociologie. 1. Praha: Portál. s. 100-101 ISBN 8071787493.
[6] ŠATAVA, Leoš, 2013. Etnicita a jazyk: teorie, praxe, trendy: čítanka textů. 1. Brno: Tribun EU. Librix.sk. s.31-32 ISBN 9788026305170.
[7] ŠATAVA, Leoš, 2009. Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. 1. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON). Studijní texty (Sociologické nakladatelství) s. 46-61. ISBN 9788086429830.
[8] Census 2021 main statistics ethnicity tables, 2022. NISRA [online]. Belfast, 2022 [cit. 2023-03-02]. Dostupné z: https://www.nisra.gov.uk/publications/census-2021-main-statistics-ethnicity-tables
[9] Census of Population 2016: Profile 8 Irish Travellers, Ethnicity and Religion, 2017. Central Statistics Office [online]. Cork [cit. 2023-03-02]. Dostupné z: https://www.cso.ie/en/releasesandpublications/ep/p-cp8iter/p8iter/p8itd/
[10] Census of Population 2016: Profile 8 Irish Travellers, Ethnicity and Religion, 2017. Central Statistics Office [online]. Cork [cit. 2023-03-02]. Dostupné z: https://www.cso.ie/en/releasesandpublications/ep/p-cp8iter/p8iter/p8itd/
[11] Census of Population 2016: Profile 8 Irish Travellers, Ethnicity and Religion, 2017. Central Statistics Office [online]. Cork [cit. 2023-03-02]. Dostupné z: https://www.cso.ie/en/releasesandpublications/ep/p-cp8iter/p8iter/p8itd/
[12] HELLEINER, Jane Leslie, 2000. Irish Travellers: racism and the politics of culture. 1. Toronto: University of Toronto Press. s.30 ISBN 0802048439.
[13] GILBERT, Edmund, Shai CARMI, Sean ENNIS, James F. WILSON a Gianpiero L. CAVALLERI, 2017. Genomic insights into the population structure and history of the Irish Travellers. Scientific Reports. 7(1), 12. ISSN 2045-2322. Dostupné z: doi:10.1038/srep42187
[14] GMELCH, George a Sharon Bohn GMELCH, 2014. Irish travellers: the unsettled life. 1. Indianapolis: Indiana University Press. s.12-18 ISBN 9780253014535.
[15] RIEDER, Marie, 2018. Irish Traveller Language An Ethnographic and Folk-Linguistic Exploration. 1. Limerick: Palgrave Macmillan. ISBN 9783319767130.
[16] KIRK, John, 2002 Travellers and Their Language, 1. Belfast: Cló Ollscoil na Banríona.ISBN 0853898324.
[17] KIRK, John, 2002 Travellers and Their Language, 1. Belfast: Cló Ollscoil na Banríona.ISBN 0853898324.
[18] Vlastní rozhovor – Casey (Irský kočovník)
[19] Vlastní rozhovor – Cheyanne (Irská kočovnice)
[20] MOORE, Ronnie G., 2012. “Last among equals”: Irish Travellers and change in the 21st century. Europäisches Journal für Minderheitenfragen. 2012(1), 14. ISSN 1865-1097. Dostupné z: doi:10.1007/s12241-012-0038-2
[21] Gypsy Caravan Company [online], 2022. Norwich [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: http://www.gypsycaravancompany.co.uk/index.html
[22] Tamtéž
[23] HELLEINER, Jane Leslie, 2000. Irish Travellers: racism and the politics of culture. 1. Toronto: University of Toronto Press. s.111 ISBN 0802048439.
[24] Vlastní rozhovor – Cheyanne
[25] Vlastní rozhovor – Casey
[26] BURKE WOOD, Patricia, 2019. Significance of Horses: Control Legislation and Impact on Irish Travellers. Society and Animals. 27(5-6), 487-504. ISSN 1063-1119. Dostupné z: doi:10.1163/15685306-12341566
[27] Appleby Horse Fair [online], 2023. Appleby [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: https://www.applebyfair.org
[28] Appleby Horse Fair: Ticket-only entry to Gypsy gathering proposed [online], 2022. London [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-england-cumbria-63517280
[29] Vlastní rozhovor – Tony (Irský kočovník)
[30] Vlastní rozhovor – Cheyanne
[31] HELLEINER, Jane Leslie, 2000. Irish Travellers: racism and the politics of culture. 1. Toronto: University of Toronto Press. ISBN 0802048439.
[32] RIEDER, Marie, 2018. Irish Traveller Language An Ethnographic and Folk-Linguistic Exploration. 1. Limerick: Palgrave Macmillan. s. 11-12 ISBN 9783319767130.
[33] BOYLE, Anne, Marie FLYNN a Joan HANAFIN, 2018. From Absorption to Inclusion: The Evolution of Irish State Policy on Travellers. Social Capital and Enterprise in the Modern State. Cham: Springer International Publishing, 2018-02-23, 75-115. ISBN 978-3-319-68114-6. Dostupné z: doi:10.1007/978-3-319-68115-3_5
[34] HELLEINER, Jane Leslie, 2000. Irish Travellers: racism and the politics of culture. 1. Toronto: University of Toronto Press. ISBN 0802048439.
[35] BOYLE, Anne, Marie FLYNN a Joan HANAFIN, 2018. From Absorption to Inclusion: The Evolution of Irish State Policy on Travellers. Social Capital and Enterprise in the Modern State. Cham: Springer International Publishing, 2018-02-23, 75-115. ISBN 978-3-319-68114-6. Dostupné z: doi:10.1007/978-3-319-68115-3_5
[36] Central Portal for Government Services and Information [online], 2022. Dublin [cit. 2023-03-06]. Dostupné z: https://www.gov.ie/en/
[37] Vlastní rozhovor – Tony
[38] HAYNES, Amanda, Sindy JOYCE a Jennifer SCHWEPPE, 2020. The Significance of the Declaration of Ethnic Minority Status for Irish Travellers. Nationalities Papers. Taylor & Francis, 49(2), 19. ISSN 1465-3923. Dostupné z: doi:10.1017/nps.2020.28
[39] Vlastní rozhovor – Casey
[40] RIEDER, Marie. Irish Traveller Language An Ethnographic and Folk-Linguistic Exploration. 1. Limerick: Palgrave Macmillan, 2018. s.8 ISBN 9783319767130.
[41] FEY, Ronnie a Caoimhe MCCABE, 2015. 30 Years Of Pavee Point. 1. Dublin: Pavee Point. ISBN 1897598335.
[42] Annual report 2021, 2022. In: . Dublin: Pavee Point, číslo 1. Dostupné také z: https://www.drugsandalcohol.ie/37784/1/Annual-Report-Pavee-2021.pdf
[43] Pavee Point first Irish NGO to receive Max van der Stoel Award [online], 2021. Dublin: Pavee Point [cit. 2023-03-09]. Dostupné z: https://www.paveepoint.ie/pavee-point-first-irish-ngo-to-receive-max-van-der-stoel-award/
[44] Vlastní rozhovor – Cheyanne
Seznam použitých zdrojů
Annual report 2021, 2022. [online] Dublin: Pavee Point, Dostupné z: https://www.drugsandalcohol.ie/37784/1/Annual-Report-Pavee-2021.pdf
Appleby Horse Fair [online], 2023. Appleby [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: https://www.applebyfair.org
Appleby Horse Fair: Ticket-only entry to Gypsy gathering proposed [online], 2022. London [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: https://www.bbc.com/news/uk-england-cumbria-63517280
BURKE WOOD, Patricia. Significance of Horses: Control Legislation and Impact on Irish Travellers. Society and Animals, 2019. 27(5-6), 487-504. ISSN 1063-1119. DOI: https://doi.org/10.1163/15685306-12341566
Census 2021 main statistics ethnicity tables, 2022. Nisra [online]. Belfast, 2022 [cit. 2023-03-02]. Dostupné z: https://www.nisra.gov.uk/publications/census-2021-main-statistics-ethnicity-tables
Census of Population 2016: Profile 8 Irish Travellers, Ethnicity and Religion, 2016. Central Statistics Office [online]. Cork [cit. 2023-02-22]. Dostupné z: https://www.cso.ie/en/releasesandpublications/ep/p-cp8iter/p8iter/p8itd/
Central Portal for Government Services and Information [online], 2022. Dublin [cit. 2023-03-06]. Dostupné z: https://www.gov.ie/en/
FEY, Ronnie, MCCABE, Caoimhe. 30 Years Of Pavee Point. Dublin: Pavee Point, 2015. ISBN 1-897598-33-5.
GILBERT, Edmund; CARMI, Shai; ENNIS, Sean; WILSON, James F.; CAVALLERI, Gianpiero L. Genomic insights into the population structure and history of the Irish Travellers. Scientific Reports, 2017. 7(1), 12. ISSN 2045-2322. DOI: https://doi.org/10.1038/srep42187
GMELCH, George; GMELCH, Sharon Bohn. Irish travellers : the unsettled life. Indianapolis: Indiana University Press, 2014. ISBN 978-0-253-01453-5. DOI: https://doi.org/10.2307/j.ctv5cg98t
Gypsy Caravan Company [online], 2022. Norwich [cit. 2023-03-05]. Dostupné z: http://www.gypsycaravancompany.co.uk/index.html
HAYNES, Amanda; JOYCE, Sindy; SCHWEPPE, Jennifer. The Significance of the Declaration of Ethnic Minority Status for Irish Travellers. Nationalities Papers, 2020. Taylor & Francis, 49(2), 19. ISSN 1465-3923. DOI: https://doi.org/10.1017/nps.2020.28
HELLEINER, Jane Leslie. Irish Travellers : racism and the politics of culture. Toronto: University of Toronto Press, 2000. ISBN 0-8020-4843-9.
JANDOUREK, Jan. Úvod do sociologie. Praha: Portál, 2003. ISBN 8071787493 (978-80-7178-749-5).
KIRK, John M.; Ó BAOILL, Dónall (Eds.) Travellers and Their Language. Belfast: Cló Ollscoil na Banríona, 2002. ISBN 0-85389-832-4.
MOORE, Ronnie G. “Last among equals”: Irish Travellers and change in the 21st century. Europäisches Journal für Minderheitenfragen. 2012(1), 14. ISSN 1865-1097. DOI: https://doi.org/10.1007/s12241-012-0038-2
Pavee Point first Irish NGO to receive Max van der Stoel Award [online], 2021. Dublin: Pavee Point [cit. 2023-03-09]. Dostupné z: https://www.paveepoint.ie/pavee-point-first-irish-ngo-to-receive-max-van-der-stoel-award/
RIEDER, Marie. Irish Traveller Language An Ethnographic and Folk-Linguistic Exploration. Limerick: Palgrave Macmillan, 2018. ISBN 978-3-319-76713-0. DOI: https://doi.org/10.1007/978-3-319-76714-7
ŠATAVA, Leoš. Etnicita a jazyk: teorie, praxe, trendy: čítanka textů. Brno: Tribun EU. Librix.sk, 2013. ISBN 978-80-263-0517-0.
ŠATAVA, Leoš. Jazyk a identita etnických menšin: možnosti zachování a revitalizace. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2009. Studijní texty (Sociologické nakladatelství). ISBN 978-80-86429-83-0.