Zoroastrijská tradice na Mangyšlaku – podzemní mešita Šakpak-Ata

English version: Zoroastrian tradition at Mangyshlak – underground mosque Shakpak-Ata

Petr Kment

Kulturní studia / Cultural Studies Vol 6 No 11 (2018): 2/2018

Kazašský poloostrov Mangyšlak se kromě geografických specifik – nachází se zde proláklina s nejnižší nadmořskou výškou v celé Střední Asii (−132 m) – může pochlubit také specifikou kulturní. Právě tady je možné se setkat se starobylou zoroastrijskou tradicí, i když už proměněnou dalšími, především muslimskými, vlivy.

Podle legendy žil v dávných dobách v severní části poloostrova Mangyšlak v jeskyni v obrovské rokli mimořádný léčitel, stařec Šakpak-ata. Pověst o jeho lékařském umění se roznesla široko daleko, protože nebylo nemoci, kterou by snad nemohl vyléčit. Jeho věhlas prý dal název dnešnímu jeskynnímu chrámu Šakpak-Ata.

V jeskyních dlouhou dobu žili služebníci ohně – zoroastristé, kteří na Mangyšlak přišli z Persie. Přestože se do této oblasti od 10. století dostal islám, původní očišťující obřady spojené s ohněm zde mají své místo i po tisíci letech. Současný chrám má pro muslimskou mešitu velice neobvyklý půdorys kříže. O původu kříže se můžeme jen dohadovat – mohlo se jednat o vliv křesťanství, ke kterému měli súfijští učenci často velkou úctu, mohlo se jednat také o vyobrazení čtyřech živlů ve čtyřech navzájem kolmo postavených místnostech, jejichž symboly jsou na stěnách svatyně dobře vidět, nebo mohl být důvod k volbě křížového půdorysu ještě úplně jiný.

Po příchodu islámu vytvořili muslimové v původním chrámu mihráb – výklenek směřující k Mekce a příbytky poustevníků. Konečná podoba svatyně je zřejmě z 15. století.

Největší prostor zaujímá centrální čtvercový sál s kopulí a východy do čtyř stran. Zdá se, že jednotlivé sloupy se znaky vzduchu, vody, země a ohně podpírají klenbu, ale ve skutečnosti byly spolu s místnostmi vyřezané ve vápencové skále a slouží tak pouze jako dekorace.

Umělci a kameníci měli s vystavením chrámu jistě hodně práce – i když se více hloubilo do skály, než stavělo. Největší zásluhu na mimořádnosti a kráse tohoto místa má ovšem příroda a její modelování celého údolí i vápencových skal ve svazích.

Súfismus si na přílišnou zdobnost rozhodně nepotrpí. Vnitřek chrámu je proto vybaven velmi jednoduše – na zemi jsou plstěné koberce, u zdí několik polštářů a pak ještě hořící oheň.

Po schodech lze vyjít na horní plošinu, odkud je vidět velký hřbitov, kam pohřbívali po staletí kočovníci i usedlí obyvatelé Mangyšlaku své mrtvé.

Podél skal vede cesta s upevněnými dřevěnými sloupy ve skalách, kam poutníci uvazují své šátky – tento zvyk má rovněž původ v předislámské době.

Nedaleko svatyně je ještě jedna, podstatně novější, mešita a vedle ní má své obydlí strážce ohně širakši. Kromě modliteb s poutníky je zve do svého domu na společné jídlo. Poutníci už s tím předem počítají a ke společnému stolu i pro rodinu širakšiho přináší nějaké potraviny. Přestože v Kazachstánu patří naprostá většina místních muslimů k sunnitské větvi islámu, ovlivnění súfismem je hodně patrné – a na poloostrově Mangyšlak je to vidět ještě více. Tolerantnost súfistů a to, že se rádi nechávali ovlivňovat i jiným náboženstvím, vedla někdy k jejich označování za heretiky a pronásledování ze strany ortodoxních muslimských autorit. To není jen záležitost minulých staletí, ale stále více i současnosti. Jak říká širakši – „ano, pro některé muslimy jsme heretici, ale pro nás není nejdůležitější, jak přesně se má člověk modlit, co musí přesně dělat, pro nás je nejdůležitější, abychom měli Boha ve svém srdci“.

Zajímavé je, že na poutní místo Šakpak-Ata chodí kromě muslimů občas i místní křesťané – navštíví mešitu, na sloup zavážou šátek, pokřižují se a jdou na společné jídlo k širakšimu.