Andrea Štolfová
Co si vybavíte, když se řekne Vietnam? Válku ve Vietnamu, vietnamskou menšinu v ČR či vietnamskou kuchyni, kterou ocení i ti nejzarytější hipstři z Krymské?
Následující text nemá ambice na hloubkový postih vietnamské kultury, spíše je souhrnem postřehů třítýdenního cestování, pozorování a občasnými rozhovory s místními v rozmanité zemi jménem Vietnam.
„Where are you from?“, oslovily nás studentky místní univerzity, které si procvičovaly angličtinu s turisty, kteří si užívali chladnějšího vánku v podvečerních hodinách na břehu řeky města Hue. „The Czech Republic“, zaznělo od nás. Vrtěly neznale hlavou. Nenecháváme se odradit, zkoušíme Czechia, Czechoslovakia… nic. Po chvíli snažení přijde na řadu překladač na googlu, přeci jen wifi chytíte ve Vietnamu úplně všude. Studentky jásají, naši zemi znají, jen my ji neumíme vyslovit tak, aby tomu rozuměly (ostatně jako všechno, dobrý den, děkuji, pho bo, bahn mi… výslovnost má velmi jemné nuance, které sluchem nejsme schopni zachytit, natož vyslovit). Jásot vystřídá rozporování našeho státního zřízení. Na světě je podle studentek jen šest republik, ta jejich, Kambodža, Laos, Severní Korea, Čína a Kuba. Pojmy jako demokracie a kapitalismus byly pro studentky dost neznámé. Naše vysvětlení je spíše neuspokojilo, jelikož přišla otázka podpásovka, a je tedy kapitalismus dobrý, nebo špatný? Z debaty se těžce bruslilo, studentkám nepřišlo zvláštní plně placené školství i zdravotnictví občany země, či ve veřejném parku vystavený ohromný 3D billboard s reklamou na pivo.
Místní pan průvodce nám později osvětlil, že ke komunismu je cesta dlouhá a „abychom tu cestu zvládli, musíme udělat mezikrok ke kapitalismu“. Tak to prý hlásá propaganda, ale nikdo tomu nevěří… opravdu? Zmíněný průvodce projevil pokročilý zájem o Českou republiku a začal ji sám od sebe hledat v atlase. Po chvíli to vzdal, ukázala jsem tedy do středu Evropy. Průvodce vytřeštil oči a jeho prst se zabořil do středu Sibiře! Můj lehce zděšený výraz se po chvíli uklidnil, když vysvětlil, že jeho příbuzní dřív, v dobách našeho přátelství, jezdívali do ČSSR. Odkaz je dodnes hmatatelný, resp. pitelný v hlavním městě. Dodnes se ve Vietnamu vaří pivo Bia hoy (bia = pivo, hoy = ahoj), doteď je to jedno z mála točených piv za 5 000 dongů (tzn. asi 6 Kč/0,4 l), chuťově výrazně pitelnější v porovnání s ostatními nadnárodními značkami, hlava z toho ráno bolí stejně.
Ve Vietnamu pocítíte stále silnou stopu po válce. Muzea odkazující se na toto téma lze nalézt v každém větším městě se společnou propojující linkou. Prezentují válku jen z jednoho pohledu – špatní Američané, zbídačení Vietnamci a neexistující Viet Cong. Pokud se vydáte do muzea v Saigonu, čeká vás ve venkovní expozici část koncentračního tábora s vypovídajícími fotkami, ze kterých se slabším jedincům může udělat výrazně nevolno. Venku jsou také vystavené americké vrtulníky a ostatní válečné stroje, absurdní pocit ve vás vyvolá „selfíčkaření“ pištících Američanek, které se s nimi nadšeně fotí. Muzeum nabízí i silnou výstavu fotek od slavného fotografa Roberta Capy, pomocí které si skutečně uvědomíte, jaká válka byla a jak se dá historie interpretovat ze zcela odlišných úhlů pohledů. Ten nejméně americký vám představí průvodci ve viet congských tunelech Cu Chi. Dávejte pozor vy, kteří trpíte klaustrofobií: málo světla, stísněný prostor, opocené zdi od 1000% vlhkosti, sauna na 50 stupňů. Vrcholem prohlídky tunelů je možnost si zastřílet z amerického samopalu. Bylo pozoruhodné sledovat typy turistů, kteří si střílení vyloženě užívali.
Až si budete chtít odpočinout od těžkých témat, vřele doporučuji k návštěvě etnologické muzeum v hlavním městě. Rozhodně má co nabídnout, udává se, že ve Vietnamu žije více jak sto minorit.
Ovšem koho muzeum dostatečně neuspokojí, nechť se vydá na sever do oblasti Ha Giang ležící na hranici s Čínou a minority navštíví přímo. Nejlepší je půjčit si vietnamský dopravní prostředek číslo 1, motorku, a projet základní trasu Ha giang – Quan ba – Yen minh – Meo vac – Dong van – Yen minh – Ha giang. Odměnou je bezstarostná jízda nádhernou krajinou a pozorujete každodenní život místních, děti ve školách, péči dospělých o terasovitá políčka šplhající až do 2 000 m. n. m. Zastavili jsme jednou u skupiny místních, která okopávala kamenité pole kolem hlavní cesty. Stojící pán u cesty na nás začal hovořit místním jazykem, který zněl jako mlaskání a klapání. Místní ženy měly na sobě tradiční oblečení, které tvoří zejména pestrobarevné sukně a halenky.
Romantický dojem brzy vystřídal běhající mráz na zádech. Tradiční oblečení doplňují plastové pantofle bez ponožek (upozorňuji, že ve 2 000 m. n. m. padá teplota přes den i pod 10 stupňů). Kamenitá pole okopávaly ženy a děti. Kdo neokopával, nosil dřevěné klády, či otepi roští.
Vybízí se otázka, kolikrát týdně děti navštíví místní školu a kolikrát tahají klády po kopcích. Petr, absolvent oboru HKS, který nyní vyučuje v Ha noi angličtinu, nám popisoval osobní návštěvy škol, ve kterých není často sociální zázemí. Což může klamat projíždějící, kteří ohodnotí školy jako nové barevné budovy s radostně běhajícími dětmi po dvoře a propagandistickými plakáty a vlajkami na plotech.
Malé děti, které jsme potkávali, nosily na zádech menší děti. Sice se na vás smějí, ale hluboko v jejich očích vidíte smutek. Místní babičky již pomalu začínají brát bosá vnoučata k cestě a vybírat peníze od turistů na „nové botičky“. Turisté ochotně přispívají. Je otázkou, za jak dlouho jich bude stát u silnice většina a práci v zemědělství se nikdo nebude věnovat. Přišly na mě morální výčitky, jezdím si tu na motorce, obdivuji tu nádheru, původní život, políčka, přírodu, nepřispívám na nové botičky, ale jako morální záplatu rozdávám pastelky… a za 3 dny odjedu, to nezní zrovna udržitelně.
Bojovat proti podobnému pocitu můžete s pomocí některých cestovek, které se snaží o udržitelný turismus. S jednou jsme se setkali v národním parku Pho Nha. Se společností Oxalis jsme podnikli v malé skupině osmi turistů výlet do krasových jeskyň. Pocítili jsme důraz na ekologii a podporu místních prostřednictvím nákupu lokálních potravin na naše občerstvení. Tento model zavedli Britové, kteří převážnou část jeskyní objevili před pár lety. Výlet na stejném principu jsme zažili i v zátoce Bai tu long Bay (Ha long bay je již turisty vykořeněná) s cestovkou Ethnic travel – omezený počet turistů, podpora místních pomocí nákupu lokálních potravin a ubytování.
Při několikahodinových přejezdech za turistickými atraktivitami se jako studenti HKS nebudete ani minutu nudit. Cesty jsou lemovány pro nás nezvyklými domy, které vypadají jako takové 4 patrové nudle s lomenou střechou, balustrádami, antickými sloupy, nezapomeňme na chromované zábradlí!, okna zásadně jen na úzkých stranách. Každý dům je jinak vysoký i rozdílně odsazený od silnice… jediným pojítkem je nevkus. Úzké domy jsou výsledkem daně z uliční čáry a také dělením nemovitosti dalším generacím, které si místo garáže otevřou vlastní živnost (od opravny motorek až po restauraci). Každý je tu totiž obchodníkem tělem i duší.
Plynoucí krajina je kolem silnic lemována políčky s přezdobenými hřbitovními náhrobky. Zajímalo mě, jestli není nebezpečné mít hřbitov na poli. „Ne, proč?“, zněla otázka průvodce. „Po smrti se pohřbí rakev na klasickém hřbitově, po třech letech je rakev vytažena, seberou se z ní ostatky a přesunou se do malé truhličky, která je vložena do mohyly. Čím větší náhrobek, tím lepší vizitka rodiny.“ Tento úkol má na starost nejstarší syn, proto je lepší mít v rodině chlapce, než děvčata.
Po náboženském vyznání Vietnamců jsem se začala pořádně pídit až po krátké zastávce na autobusovém odpočívadle. K mému překvapení jsou jednotlivá náboženství zastoupena nízkými procenty, ke křesťanství se hlásí asi 7 % obyvatel, k buddhismu cca 9 %, islám a další východní náboženství vždy pod procento. Nicméně na každém kroku vidíte nějaké obětiny, u stromů jsou vonné tyčinky, zbytky jídla, nedopalky cigaret, v chrámech květiny i třeba Coca Cola a cigarety. Z „obyčejného“ odpočívadla se vyklubalo křesťanské poutní místo, na kterém se nachází částečně vybombardovaný kostelní skvost postavený Francouzi. Hned za ním se staví (prý) největší křesťanský kostel, který poznáte pouze pomocí kříže.
Co by to bylo za terénní „výzkum“, kdybych se nezmínila alespoň krátce o místní kuchyni. Pro milovníky „vietnamu“ je město Hue jídelní Mekkou. Food tour jsou neuvěřitelně drahé (i 50 dolarů/osoba, ač polévka pho bo stojí 1 dolar). Dostanete se ovšem k jídlům, na které byste nenarazili, protože byste si je nedokázali objednat. Naším vrcholem byla ještě nevylíhnutá kachnička ve vejci, které se nejprve uvaří ve vroucí vodě, pak jej rozklepnete a vyjíte lžící to nejjemnější maso pod sluncem. Někdo se může nad předchozí větou pohoršovat, ale během cesty po Vietnamu jsem zjistila, jak výrazně je jídlo determinováno kulturou. Švýcarský pár, který nás odsoudil, že jsme kachničku snědli, posléze přiznal, že koňskému masu se u nich doma nic nevyrovná, a jak se rozvášnila švýcarská vegetariánka, „maso nepozřu, ale tomu koňskému, tomu neodolám nikdy“. U gurmánských zvláštností bych ještě zůstala a zmínila jednu kuriozitu města Hoi An, a to sépii plněnou vepřovým masem (je to moc dobré!).
Mléčné výrobky tu neočekávejte, krávy se tu nechovají na mléko. Jediná značka sýru je tu zastoupená „taveňákem Veselá kráva“. Kdo se zaradujete a objednáte si banh mi (bagetu) with cheese, počítejte s tím, že vám do ní nalámou jeden taveňákový trojhránek! Přímo pochoutka! Milovníky kávy čeká ovšem ve Vietnamu nový zážitek. Místní káva je vynikající a chuťově zcela odlišná než všechny napražené Afriky a Střední Ameriky, na které jsme u nás zvyklí. Mléko si do kávy můžete přidat také, avšak pouze kondenzované! Vřele doporučuji pít ve vlhkých horkých dnech s ledem, je to přímo první pomoc proti točení hlavy.
Po návštěvě Vietnamu si buď jako jezdec zamilujete motorku, nebo ji jako chodec budete proklínat. Rozhodně je to ten nejdůležitější dopravní prostředek v zemi. To znamená, že když ve městě žije 10 milionů lidí, je v něm také 10 milionů motorek.
Po prvních dnech strávených v Saigonu jsem došla k závěru, že místní již ztratili schopnost chůze a jen jezdí na motorkách. Přejít silnici bylo nemožné. Přechody pro chodce existují, jsou u nich i světla, ale zásadně na chodcovu zelenou jezdí víc motorek ze všech směrů než na jeho červenou. Taktika přecházet s místními v hloučku a nechat se jimi obalit, aby se člověk ochránil z každé strany, nefungovala, místní totiž nepřecházeli. Jedinými chodci byli zmatení turisté. Po dvou dnech, co jsem opustila Saigon, jsem již nacvičila přecházet silnici klidnou chůzí a s jistotou, že se mi ta řítící se tisícovka strojů nějakým zázrakem vždy vyhne.
Nepříjemný zážitek vystřídalo zamilování si řízení motorky na severu Vietnamu. Nečekala mě jízda v chumlu 10 milionů motorek, nýbrž klikaté silničky s pár stroji. Noční můra projet menším městem brzy opadla, jelikož ostatní jezdci vás respektují, můžete jet pomalu a nikomu to nepřijde divné, ostatní také jedou pomalu. Nečekají vás žádné nadávky nervózních řidičů aut, protože ti jsou tu v silniční hierarchii až v pořadí druzí (ne-li třetí za autobusy). Kdo se chystáte do Vietnamu, rozhodně si motorku půjčte!
Celý příspěvek ve Studentské sekci: Studentská sekce